Dosud jsi napsala pět románů, které spadají do tradičního pojetí fantastiky, ať už jde o fantasy hrdinskou, nebo městskou. Teď ale přicházíš s knihou, která se žánru tak trochu vymyká. Co tě k tomuto kroku vedlo?
Mám ráda literaturu ve všech jejích podobách a přijde mi škoda omezovat se jen na úzký okruh příběhů. Ráda čtu i knihy mimo žánr, v posledních letech utíkám hodně k publicistickým knihám a literatuře faktu, takže zkouším občas vybočovat také autorsky a učit se něco nového. Psaní je pro mě díky tomu pořád živé a zajímavé.
Příští zastávka vznikla jako kombinace osobních prožitků, které jsem si chtěla ohledat, a lásky k magickému realismu a žánru suomikumma (finské podivno). Určitě to neznamená, že se jednou zase nevrátím třeba k tradiční fantasy, ale nechci mít pocit, že jen opakuji to, co už jsem někdy napsala. Baví mě pestrost.
Jádrem románu je dle mého názoru přátelství, a to takové, které prochází zkouškami. Představuje Příští zastávka příběh, který je pro tebe osobní, nebo jde prostě jen o zajímavé téma, které jsi chtěla zpracovat?
Vlastně obojí. Celý ten příběh je pro mě velmi osobní, protože obě hlavní postavy odrážejí v jistých variacích moje vlastní zkušenosti, ať už se jedná o vztahové peripetie, úzkosti, o odtržení se od světa, nebo vnitřní neklid. Zároveň ale obecně ráda píšu o dospělém přátelství, protože mi nabízí hodně bohatou paletu možností, jak rozehrát vztahy mezi postavami, což mě na psaní baví asi nejvíce. Navíc mi přijde, že ho v literatuře v poslední době vidím nejméně. Rodinné nebo romantické vztahy jsou v knihách časté, ale příběhy, které se soustředí v jádru na kamarádství, v dospělé literatuře tolik nepotkávám. Samozřejmě tím nemyslím, že by se nevyskytovaly vůbec, hodně se mi v tomto ohledu líbil třeba Lenochod Jimmy a jeho backup band od Pavla Bareše, ale spíše než na platonické vztahy narážím na ty romantické a připadá mi, že je to trochu škoda.
Další silnou linkou Příští zastávky je téma sebepřijetí, možná v širším kontextu i duševního zdraví. Máš pocit, že fantastika či literatura obecně mohou mít i terapeutický účinek?
Samozřejmě! Lidé se od počátku věků učí díky příběhům, ať už jim mají sloužit jako varování, poselství, nebo zábava, díky níž zapomenou na svoje strasti a bolístky. A fantastika je prostředí, v němž se mohou lidé přebrat svými osobními problémy v bezpečné fikční bublině. Je to stejné jako s knihami pro děti — pokud se hrdina dokáže vzepnout a porazit draka, může vám to dodat odvahu čelit pak ve skutečném životě svému šikanátorovi. V dospělé fantastice jsou v tomto směru větší nuance, ale právě díky tomu, že se oprostíte od reálného světa, můžete vidět reakce v čisté podobě a najít v nich něco univerzálně lidského a inspirativního, co si vezmete dál do života.
Jak už jsem naznačil, čtenáři, kteří byli dosud zvyklí na tvé fantasy knihy, mohou být překvapeni tím, jak komorní příběh jsi v Příští zastávce napsala. Fantaskno se zde vyskytuje, ale není v hlavní roli a spíše probublává v podtextu. Byla pro tebe tato práce s nadpřirozenem jiná než dříve?
Popravdě, ani ne. Už od začátku, kdy píšu, se potýkám s tím, že mám trochu rozmlžené hranice toho, co je a co není fantastika. Moje první povídky byly o lidech v nějakém jiném, implicitně fantaskním prostředí, což s sebou ale přinášelo problémy, když jsem je posílala do soutěží. Musela jsem nahonem připisovat pasáže s obry nebo skřety nebo rozmluvit nějaký strom, aby se daly jasně klasifikovat do žánrové literatury a neskončily vyřazené. Časem jsem se naučila pracovat s tím lépe, ale pro mě osobně fantastika není o magii, velkém zlu nebo desítkách ras, ale o lidských příbězích v nějakém jiném světě, kde mohu vyprávět, aniž by mě tížila omezení moderní doby, historie nebo politiky. Někdy to znamená pseudostředověk, někdy moderní svět. A někdy mluvící stromy. V Příští zastávce je sice nenajdete, ale třeba se vám bude líbit scéna s třešní. Můj manžel tvrdil, že je to poprvé, kdy málem brečel kvůli stromu.
Přestože Příští zastávka pojednává o smutných věcech a může na první pohled vyznívat melancholicky, mám pocit, že silnou stránkou tvého románu je humor, a to jak jazykový, tak i vyloženě absurdní. Máš pocit, že bylo nutné obě složky vyvážit, nebo pro tebe představují neoddělitelné spojení?
Asi o tom uvažuji stejně jako o životě, kde se tyto stránky také prolínají — nic není jednoznačně jenom veselé nebo smutné. Humor je pro mě logickou součástí psaní a přijde mi vlastně nepřirozené se ho snažit potlačit jen proto, že chci vyprávět o něčem v jádru vážném. Naopak si myslím, že pokud text nabízí čtenářům komfort určité odlehčenosti, může udeřit v dramatickém momentu mnohem silněji. Pokud píšete od začátku vážně a připravujete čtenáře na to, že přijde něco tragického, závěr může vyznít mnohem méně silně, než když čtenáře uchlácholíte pohodlím a veselím a pak mu nastavíte nohu.
Mám v tomhle směru ohromně ráda dva filmy, kterými jsem se pro Příští zastávku zlehka inspirovala: Velkou rybu z roku 2003 od Tima Burtona a Grandhotel Budapešť z roku 2014 od režiséra Wese Andersona. Oba tyto příběhy jsou v jádru nesmírně smutné a vážné, ale díky absurditě situací a odlehčenosti celkového vyprávění se bavíte až do chvíle, kdy přijde ten vážný moment — telefonát z nemocnice ve Velké rybě, černobílá scéna ve vlaku v Grandhotelu Budapešť. Obě vámi zarezonují mnohem silněji, protože je vnímáte po té rozjívené jízdě, která jim předcházela.
V Příští zastávce zpracováváš i téma knižního prostředí a spisovatelství. Jak pravdivý nebo zkreslený tento obraz našeho oboru v knize vnímáš?
Je to stejně jako se vším v té knize, trochu inspirované pravdou, ale otočené naruby a sešité křížem. V oboru se pohybuji už léta pracovně, můj manžel pracuje také v nakladatelství, takže jsem při psaní měla dost zkušeností, z nichž se daly čerpat historky. A popravdě, místy jsou některé zážitky tak bizarní a dadaistické, že by mi to čtenář stejně neuvěřil.
Jsem díky tomu ale ohromně vděčná za péči, jakou Host mé knize věnoval — jako redaktor fantastiky jsi mi dal celou řadu skvělých rad a podnětů, paní redaktorka Iva Reichlová byla úžasně pečlivá a pomohla mi text posunout o ohromný kus dál, obálka od Branislava Matise hýří barvami a přetéká absurdnem a celkově jsem nadšená z přístupu a ochoty v nakladatelství.
V knize jsou každopádně dvě věci, které bych navzdory lehkému tónu knihy ráda vypíchla: jedna je Karolínina neustálá vytíženost, když se pokouší uživit psaním. Spousta lidí si spisovatele na volné noze představuje jako zenové bytosti, které polovinu dne rozjímají nad svým dílem, cvičí jógu a chodí si prohlížet své latifundie na procházkách za inspirací. Opak je ale často pravdou. Vzhledem k tomu, jak je literární obor v Česku podfinancovaný, musí mít řada autorů kromě psaní minimálně jednu další práci, a ti, jimž se poštěstí a mohou se psaním živit, jsou často v jednom kole — besedy, workshopy, nové knihy, povídky, projekty, neustále přemýšlet o té další věci na obzoru. Chtěla jsem, aby bylo vidět, že být spisovatelem neznamená jen sedět v křesle a dávat velkopanské rady se sklenicí whisky, ale že je za tím opravdu hodně vyčerpávající práce.
A druhá věc, kterou bych chtěla, aby si odnesli třeba začínající autoři, je to, že vám nikdo v oboru nic nedluží. Je to trochu tvrdé, ale během let jsem potkala spoustu lidí, kteří na něco cítili přehnaný nárok od svých čtenářů, recenzentů nebo nakladatelství jen proto, že napsali knihu. Ačkoli může být bolestné, když si vylijete srdce a reakce nejsou takové, jaké byste si představovali, patří to bohužel k oboru. Je tedy důležité si od začátku hodně dobře rozmyslet, proč vlastně píšete — jestli kvůli touze po uznání, nebo touze vyprávět příběhy.
Už jsi ukázala, že žánrové změny tě baví, pracuješ tedy na něčem novém nebo se vrátíš i do osvědčených kolejí?
Abych se přiznala, ještě nevím. Pracuji teď na nové knize, kde bude trochu méně humoru a více scifistických prvků, ale mám zároveň rozepsaný ještě jeden příběh, který je naopak fantaskní a ztřeštěný. Píšu je na střídačku podle nálady, takže uvidím, který z nich dokončím jako první. Jednu věc však mají společnou — oba se zatím odehrávají ve Finsku.
