V knize se věnujete národu Mansů na ruském Uralu, kam jste se poprvé dostal v devadesátých letech minulého století a vydal o tom krásnou knihu Torava. Proč jste se tenkrát do tak odlehlých míst vydal?
Vždy jsem měl rád severoamerické indiány. Hrál jsem si na ně v dětství a už mi to zůstalo. Když jsem ale zjistil, že v USA jich většina žije v rezervacích a opustila tradiční způsob života, hledal jsem „podobné“ kultury jinde. A našel jsem je na Sibiři. Mám také rád les, proto můj zájem směřoval především k loveckým a rybářským skupinám tajgy, jako jsou právě Mansové nebo Lesní Něnci a Chantové.
Bylo to setkání, které ovlivnilo celý váš život?
Rozhodně ano. Možná to bylo i věkem, kdy jsem se k Mansům dostal. Bylo mi dvaadvacet a byla to moje první samostatná výprava. Možná to svým způsobem byl můj přechodový rituál, jak říkáme u nás v etnologii. Také jsem postupně zjistil, že jsem měl velké štěstí na lokalitu. Podobně zachovalých míst z hlediska způsobu života, kultury a náboženství už u Mansů mnoho nezůstalo. Většina jich dnes žije ve větších osadách, ve kterých byli nuceni se postupně usadit.
Co může setkání s takovým prostředím dát Středoevropanovi?
Myslím, že řada lidí touží po určitém „návratu k přírodě“, ať už si pod tím představíme cokoli. A zde je setkávání s přírodou skutečné, opravdové. Když pluji po Pelymu, kolem je jen tajga. Desítky, možná stovky kilometrů není lidské duše. A to je vlastně trochu znepokojující i krásné zároveň.
Nebál jste se tam někdy? A chodíte vždycky sám?
Pěšky často ano. A ano, někdy se bojím. Na to, že bych si třeba zlomil nohu se snažím moc nemyslet. Sedět sám u ohně v noční tajze je silný zážitek, ale často si to užiju až ve vzpomínkách někde doma. Z medvědů mám respekt a Mansové také věří, že v lese žijí i další stvoření. Mis huum či mis ne — lesní muž a žena jsou prý většinou přátelští. Mohou člověku ukázat, kde se nachází lovná zvěř. Menkv, který je popisován v řadě mansijských příběhů, už je horší. Je to obr a lidojed, který pronásleduje a zabíjí lovce.
Letos se k tématu vracíte v knize Cesta mrtvých, která je příběhem lovce Saši. Proč jste se rozhodl téma zpracovat i románově?
Ten příběh si to vynutil. Už když jsem pádloval po řece zpět do civilizace, byl jsem si skoro jistý, že to musím napsat. Saša byl poslední z Mansů, které jsem poznal před dvaceti lety. Když jsem v roce 2019 na Pelym dorazil, dozvěděl jsem se řadu nových epizod z jeho života i ze života jeho příbuzných. Stal se pro mne symbolem zániku této malé skupiny původních obyvatel.
A přežívají Mansové mimo větší osady ještě i někde jinde?
Snad ještě ve větších osadách a městech, pokud se odstěhují z rodných míst úplně. V SSSR proběhlo několik kampaní, které vedly k likvidaci „neperspektivních“ osad. Takzvané lesní osady, jak se označují malé domorodé tábory i v oficiálních dokumentech, k nim patřily také. Proto jich zůstalo velice málo. Většinou v nich žije jen jedna či dvě rodiny. Několik takových je ještě na severu Sverdlovské oblasti a na západě Chanty-Mansijského autonomního okruhu.
Budete se na ta místa vracet, i když už není ke komu?
Vracel bych se rád. Přece jen několik Mansů v oblasti ještě zůstalo. A dokonce vím ještě o dvou lesních osadách, ve kterých jsem dosud nebyl. Ty ale neleží přímo na Pelymu.
Nebo budete hledat jiné takové národy? Zřejmě jich už moc není…
Na Sibiři ještě naštěstí takové skupiny jsou. Změny v jejich životě jsou ale poměrně rychlé a je otázka, kdy i oni skončí někde ve městě. A to v lepším případě.
V knize najdou čtenáři i QR kód, který je zavede na dokumentární film a ten je může knihou provázet. Kniha samotná je přitom prolínáním mýtu a reality. Co je pro vás jako autora důležitější?
I v tom kraji dochází k prolínání mýtů, starých příběhů a reality. Film je sice dokumentární, ale snažili jsme se v něm (s kolegou Milanem Durňakem) zachytit i něco z oné místní reality, která je melancholická, snad i trochu strašidelná. Ale přes všechna popisovaná neštěstí také krásná.
Národy Mansů, Lesní Něnci — co bychom se od nich měli naučit?
Od dětství jsem si nejen hrál na indiány, ale také jsem četl knihy E. T. Setona, kanadského spisovatele a přírodovědce a zakladatele woodcraftu — znalostí života v přírodě. Vydal jsem se tedy k nejlepším učitelům — původním obyvatelům, kterým se také někdy říká přírodní národy. Pokud si někdo takových znalostí cení, potom je čemu se učit.
