Kdysi jste mi řekli, že tomu, co píšete, říkáte „still young adult“. V Trojicích už hlavní hrdinky prošly rituálem a měly by se začlenit do společnosti, lze tu knihu vnímat jako vyrovnávání se s dospělostí?
Lenka: Rozhodně, a v dost vyhrocené podobě. Rituál je vlastně způsob, kterým lidé v našem fantasy světě „přeskakují“ dospívání. Vezme mladé lidi, kteří teprve opouštějí dětství (je jim sice čerstvých šestnáct let, ale v našem světě by to odpovídalo spíš čtrnácti, vyvíjejí se prostě pomaleji), a během několika hodin je přemění na takové, kteří by u nás mohli mít osmnáct, dvacet nebo dvaadvacet let, každý to máme jinak. Od té chvíle už se od nich očekává, že se budou chovat a po všech stránkách fungovat jako dospělí. Existují samozřejmě instituce, které jim to mají umožnit a usnadnit. Přišli ale o několik let prožitků, zkušeností, plánů a pozvolného dozrávání, takže přechod do dospělého života je pro ně mnohem větší šok, navíc jsou odříznuti od rodiny. Mimo jiné se tak stávají velmi závislými na systému. Poměrně velká část knihy se věnuje tomu, jak se naše hrdinky a hrdinové snaží tuto propast v sobě překlenout a jak se učí zvládat „dospělácký“ život.
Jan-Marek: A do toho se za hranicemi jejich země rozhoří dlouho doutnající válečný konflikt a ony si uvědomí, že tahle válka není cizí, není to jenom vzdálený problém, který si musí vyřešit někdo jiný. Oprávněně cítí, že se týká také jich, jejich království a jejich života. A protože nejsou zvyklé nechat věci jen tak, jak víme z jejich pátrání v prvním dílu, rozhodnou se opět začít zajímat o to, co se vlastně děje.
Magie čísel hraje ve fantastice mnohdy důležitou roli, proto se musím zeptat na název Trojice. Co pro vás představuje v souvislosti s pokračováním Rituálu?
Jan-Marek: Tady je těžké cokoliv říct a nespoilerovat. Nicméně jak jsi naznačil, jsou to trojice v množném čísle. Tři hrdinky, tři království, tři hlavní dějové linie, tři víceméně epické bitvy…
Lenka: Neřekla bych, že jde přímo o magii čísel, ale je pravda, že některá čísla mají jistý význam. Když to vezmu oklikou, v geometrii potřebujete tři body, abyste mohli definovat plochu. Když chcete postavit něco stabilního, mělo by to mít aspoň tři nohy. V naší knize vystupují trojice, které zmiňuje Marek, ale i samotný svět se opírá, obrazně řečeno, o tři sloupy. Problém s trojicemi nastane, když mezi ně vstupuje ještě čtvrtý prvek nebo se jeden ze tří obrátí proti jinému: například v Rituálu takhle příchod Moreeny rozdělil trojici hlavních hrdinek. Když ale něco naruší vztahy tří království nebo rovnováhu tří sloupů světa, jak je tomu ve druhém dílu, je to přece jen o dost vážnější.
Také mě zaujalo téma měnícího se světa a jeho hrozícího zániku, jde o něco jako metaforu, která se vám do textu propsala vzhledem k aktuálním událostem, nebo jde o organický vývoj, který jste vždy plánovali?
Jan-Marek: Tohle je zvláštní a vlastně hrozně smutné. A chce to asi trochu poodhalit, jak kniha vznikala. Druhý díl jsme začali psát na konci roku 2017, základní kontury děje jsme ale promýšleli už předtím. Když tedy třeba píšeme o válce a uprchlících, jsou to ozvuky migrační krize z let 2015 a 2016 a diskusí a „diskusí“, které v Česku vyvolala. Vzpomínám si, že když se práce na knize prodlužovaly, psal se začátek roku 2020 a přišel covid a já si říkal, že až kniha jednou vyjde, na polemiky kolem migrace už si nebude nikdo pamatovat, protože se nás už „netýkala“. Bohužel je v tomto kniha zase aktuální, i když bych si přál, aby to tak nebylo. Stejně tak mně najednou připadalo hrozně zbytečné číst si o vymyšlených válkách — ale protože píšeme přece jen docela mírumilovnou fantasy, máte v knize aspoň jistotu, že všechno dopadne dobře… A i kdyby ne, je to jenom na papíře.
Tentokrát najdeme v knize i mapy. Proč se zde objevují a kdo je připravil?
Lenka: Je to tak a kreslila jsem je já. Mohla bych jednoduše říct, že ráda kreslím, a tím tuto otázku uzavřít. Ale fakt je, že druhý díl se odehrává v podstatně větší části světa než první, a tak jsme si řekli, že tentokrát už by se nějaká ta mapa čtenářům mohla hodit. A koneckonců i nám, tím spíš, že jsme na to dva. Už při plánování prvního dílu jsme si dělali velmi obecné náčrtky, abychom měli představu, co kde je, ale během psaní nám svět pod rukama bobtnal spoustou detailů, které se nám zakreslovat nechtělo, a pak jsme je museli pracně dohledávat, aby všechno sedělo. Nebo jsme se například dlouho dohadovali o tom, jestli je nějaká oblast orientovaná na východ, nebo na západ, protože jsme si to každý představovali opačně. Takže pro mě z toho plyne poučení — až spolu zase budeme něco psát, tak musím kreslit mapky hned a dávat do nich raději všechno.
Jan-Marek: Přiznám se, že zpočátku jsem byl proti zařazení map. Uznávám, že usnadňují orientaci čtenářům i autorům, navíc to mohou být prostě hezké obrázky… Ale nějak mi nedávalo smysl vytvářet mapu něčeho, co prostě neexistuje, snažit se vymýšlet kompletní odraz něčeho, co je nutně nekompletní a ani kompletní být nemusí… Proto mapy v Trojicích obsahují i „disclamer“ ve smyslu, že kresby zachycují jen místa, která se vyskytují v příběhu, a že si tedy čtenáři nemají všímat rozsáhlých, nezaplněných „bílých míst“.
I když jste v Trojicích mnohé otázky zodpověděli, další zůstávají nezodpovězené, čeká nás tedy ještě další díl?
Lenka: Ano, čeká. Třetím dílem se celý příběh uzavře. Jen ještě nevíme, kdy to bude…
Jan-Marek: …ale určitě na něm budeme pracovat méně než pět let, po které jsme připravovali Trojice, máme hodně jasnou představu, co a jak.
