Lis­to­pád je pátým romá­nem autor­ky, kte­rá do čes­ké lite­ra­tu­ry vstou­pi­la v roce 2013 prvo­ti­nou Sle­pá mapa. Psa­ní toho­to pří­bě­hu autor­ce trva­lo jede­náct let. O dva roky poz­dě­ji pak vyšel dal­ší román Hotý­lek. Obě kni­hy se pro­dá­va­ly na čes­ké pomě­ry dob­ře, čte­ná­ři i kri­ti­ci si jich všimli, ale nic v tu chví­li ješ­tě pří­liš nena­svěd­čo­va­lo tomu, že se rodí spi­so­va­tel­ská super­star. Obou knih pro­da­la Ale­na Morn­štaj­no­vá do roku 2017 jen šest tisíc. 

Všech­no změ­nil až román Hana, kte­rý čte­ná­ře zavá­dí do Valaš­ské­ho Mezi­ří­čí v obdo­bí dru­hé svě­to­vé vál­ky a násle­du­jí­cích pohnu­tých let dva­cá­té­ho sto­le­tí, na jejichž poza­dí autor­ka zno­vu roze­hrá­la intim­ní dra­ma svých hrdi­nek. Kni­hy se postup­ně pro­da­lo téměř dvě stě tisíc kusů. Postup­ně zača­ly stou­pat i pro­de­je před­cho­zích knih a Ale­na Morn­štaj­no­vá se sta­la jed­nou z nejčte­něj­ších čes­kých spi­so­va­te­lek. Hana, kte­rá má na Data­bá­zi knih jed­no z nej­vyš­ších hod­no­ce­ní a více než deset tisíc komen­tá­řů, byla pře­lo­že­na do dva­nác­ti evrop­ských jazy­ků (a do dal­ších se pře­klá­dá), Národ­ní diva­dlo Brno pra­vi­del­ně uvá­dí s vel­ký­mi úspě­chy její diva­del­ní adap­ta­ci a také se při­pra­vu­je fil­mo­vé zpracování. 

„Prv­ní před­sta­ve­ní diva­del­ní adap­ta­ce romá­nu Hana byla vypro­da­ná ješ­tě dří­ve, než jsme zača­li zkou­šet. Vstu­pen­ky na osm červ­no­vých repríz v roce 2019 zmi­ze­lo během měsí­ce. Divá­ci bra­li poklad­nu úto­kem i v násle­du­jí­cí sezó­ně, po kaž­dé reprí­ze násle­do­va­ly bouř­li­vé ova­ce ve sto­je. Věřím, že po zno­vu­o­te­vře­ní diva­del bude úspěš­ný život diva­del­ní Hany ješ­tě dlou­ho pokra­čo­vat,“ říká ředi­tel diva­dla a záro­veň autor adap­ta­ce Mar­tin Glaser. 

„Hana je pří­bě­hem sil­ných, živo­tem zkou­še­ných žen. Prav­di­vý předob­raz sku­teč­ných pří­bě­hů té doby str­hu­jí­cím způ­so­bem Ale­na Morn­štaj­no­vá pře­nes­la do romá­nu, kte­rý se čte jed­ním dechem a vybí­zí k zamyš­le­ní, že naše smys­lu­pl­ná exis­ten­ce je vždy zaslou­že­ná a napl­ně­na mírou naší osob­ní cito­vé inves­ti­ce. V době vydá­ní romá­nu jsem ani netu­šil, že se úvod kni­hy popi­sem tyfo­vé epi­de­mie sta­ne tak aktu­ál­ním memen­tem,“ popi­su­je reži­sér Milan Cieslar, kte­rý se pře­ve­de­ním pří­bě­hu do podo­by celo­ve­čer­ní­ho fil­mu zabý­vá už něko­lik let. 

Kni­ha rezo­nu­je i v zahra­ni­čí, napří­klad ve Vel­ké Bri­tá­nii: „Pokud nás tedy his­to­rie učí to, co se sta­lo, lite­ra­tu­ra nás učí, jak se při tom lidé cíti­li. Hana je důle­ži­tý a význam­ný román, kte­rý nám uka­zu­je, jak bolest a trau­ma pře­chá­ze­jí z gene­ra­ce na gene­ra­ci, a při­po­mí­ná nám, že žád­ná spo­leč­nost se nikdy zce­la nevy­hne poci­tům spo­lu­vi­ny,“ napsa­la Gem­ma Pear­so­no­vá ve Wales Art Rewiew. 

Ohlas zazna­me­na­la i v Němec­ku a chy­bě­lo jen málo, aby se dosta­la napří­klad do užší­ho výbě­ru poro­ty Lite­rár­ní ceny Evrop­ské ban­ky pro obno­vu a roz­voj. „Je to vyni­ka­jí­cí román, kte­rý vykres­lu­je pová­leč­né Čes­ko­slo­ven­sko pozna­me­na­né holo­kaus­tem a měs­to, jehož utr­pe­ní zno­vu roz­ví­ří pro­puk­nu­tí epi­de­mie tyfu. Kni­ha výbor­ně pra­cu­je zejmé­na s tema­ti­kou dět­ství a tajem­ství dospě­lých,“ napsal jeden z porot­ců Toby Lichting pro Lite­rár­ní pří­lo­hu dení­ku The Times. 

Násle­du­jí­cím romá­nem Tiché roky se Ale­ně Morn­štaj­no­vé poda­ři­lo svou pozi­ci potvr­dit a upev­nit. Tiché roky zís­ka­ly obli­bu čte­ná­řů vel­mi rych­le, pro­da­lo se jich už přes sto tisíc kusů, a to i přes­to, že mís­to „vel­kých dějin“ se v nich autor­ka zamě­ři­la pře­de­vším na intim­ní rodin­ný pří­běh o tom, jakou sílu může mít mlčení. 

V letoš­ním roce pak při­šla s romá­nem Lis­to­pád, kte­rý sama ozna­ču­je jako kni­hu dosud nej­o­sob­něj­ší. Mno­ho svých čte­ná­řů zno­vu pře­kva­pi­la vol­bou téma­tu, za odváž­nou ji ozna­či­li i někte­ří kri­ti­ci. „Moje kni­hy vždyc­ky vychá­ze­ly ze sku­teč­ných udá­los­tí, nová kníž­ka se ale ode­hrá­vá v alter­na­tiv­ní pří­tom­nos­ti. Je o tom, co by se sta­lo, kdy­by v roce 1989 udá­los­ti nedo­padly tak, jak dopadly. Co by se sta­lo, kdy­by se komu­nis­té udr­že­li u moci. Vychá­ze­la jsem z toho, že by muse­li při­tvr­dit, muse­li by při­táh­nout otě­že. Režim by byl ješ­tě více tota­lit­ní, byly by ješ­tě více ome­ze­ny občan­ské svo­bo­dy a lidé, kte­ří se zapo­ji­li do demon­stra­cí a akcí pro­ti reži­mu, by byli pro­ná­sle­do­vá­ni. Mož­ná by dopad­li mno­hem hůř než po roce 1968,“ řek­la sama autor­ka v roz­ho­vo­ru s Alž­bě­tou Rybá­řo­vou pro časo­pis Marianne. 

A uka­zu­je se, že vol­ba téma­tu se vypla­ti­la. Za něko­lik prv­ních měsí­ců se totiž Lis­to­pá­du pro­da­lo bez­má­la šede­sát tři tisíc výtis­ků. Kni­ha se dva­náct týd­nů drže­la v čele žeb­říč­ku nej­pro­dá­va­něj­ších knih pod­le Sva­zu čes­kých knih­kup­ců a nakladatelů. 

„V obdo­bí zma­te­ní hod­not je nesmír­ně důle­ži­té, že nej­po­pu­lár­něj­ší domá­cí autor­ka při­chá­zí s jas­ným poli­tic­kým sta­no­vis­kem. Dalo by se říci, že opět pojme­no­vá­vá onu legen­dár­ní „Říši zla“. Snad se čte­nář­ky a čte­ná­ři nad kni­hou jen nedo­jmou, ale oprav­du budou naslou­chat její­mu posel­ství,“ napsal Aleš Palán pro Aktuálně.cz.