Povídky sebrané v knize Tyhle fragmenty jsi publikovala na Facebooku v době loňské karantény. Předpokládám, že některé jsou novější a jiné starší. Jaké je časové rozpětí jejich vzniku?
Když jsem se dívala do vročení, tak jsem zjistila, že ty nejstarší z nich jsou z roku 2012, ty nejnovější z loňska, dá se tedy říct, že vznikaly v průběhu minulé dekády.
Zatím tě čtenáři znají jako autorku novel či kratších románů, teď přicházejí povídky. Co píšeš radši a co ti přijde třeba snazší?
Jsou to různé disciplíny. Povídky vyžadují maximální soustředění od startu až do cíle. Ostatně i Jorge Luis Borges, jeden z největších spisovatelů dvacátého století, považoval povídku za královskou disciplínu, zatímco romány mu přišly příliš rozbředlé. Pro mě je psaní povídek řemeslem, zatímco u delších textů se musím chtě nechtě ponořit do vlastních útrob, i když mi to třebas způsobuje velkou nepohodu, a někdy až bolest. Je-li povídkářství tesařinou, je pro mě psaní románů uměleckým řezbářstvím. Je-li povídkářství vztahem na jednu noc, je román dlouholetým vztahem. Povídka se napíše a jde mi z cesty, zatímco román mě mentálně obtěžuje třeba i několik let.
Říkáš, že jako autorku tě nejvíc zajímá dětství tvých postav. Proč?
Je to okamžik, kdy se formuje náš vztah ke světu. Bude zvídavý a důvěřivý, nebo opatrný a agresivní? V dětství získáváme sebevědomí pramenící z lásky našich nejbližších. Anebo naopak mindráky způsobené deficitem lásky a vřelosti — a různé náhražkové mechanismy a vztahové patologie, se kterými pak operujeme celý život. Co může být pro autora zajímavější než zkoumat právě souvislosti věku, kdy se svět vtiskává na nepopsaný list dětské mysli, a toho, jak to ovlivní jednání a osudy hrdinů, jak budou jednat v situacích, které jsou zásadní a klíčové?
Právě vydané povídky spojují zlomové okamžiky v životě různých lidí. Můžeš čtenářům prozradit, jaké zlomové okamžiky to jsou?
Třeba když starý profesor zapomene na vlakovém peronu svůj kufr. Nebo když děti najdou na pláži mrtvou chobotnici. Resuscitace utonulé. Přeslechnutí, které způsobí události, jež můžeme jen odhadovat.
Souběžně s Fragmenty vyjde dotisk knihy Mrtvý muž. Jak se na ni díváš zpětně? Podle recenzí, které jsem našel, ti právě podle téhle knihy už někteří recenzenti předvídali budoucnost, jakou jsi asi naplnila především v Jezeru. Jaký je to pocit, když se člověk může takhle ohlížet — co tě přitom napadá?
Já se moc neohlížím, ale je pravda, že mě mrzelo, že byla kniha delší dobu vyprodaná a nedostupná, protože mi psali čtenáři, kteří si ji chtěli přečíst a nemohli. O to radši jsem, že je zase k mání. Z předpovědí recenzentů si ve vší úctě k recenzentům moc nedělám, recenze jsou pro čtenáře, ne pro autory.
A abychom se jen neohlíželi, jako tvoje předchozí kniha vyšla v roce 2019 Mona. Máš rozpracovanou nějakou další knížku?
Já se s prominutím o svých rozpracovaných věcech nerada bavím, jsou plaché jako vlci a potřebují svou dobu gestace v klidu a tmě, než je začneme ukazovat světu.
Letos se účastníš projektu Spisovatelé do knihoven, zatím se odehrává bohužel asi jen v online prostoru. To s sebou přináší pozitiva — třeba že se mohou dívat i lidé úplně odjinud než z knihovny —, ale i negativa, třeba že ta místa nemůžeš navštívit osobně. Jak to vnímáš ty — a jak snášíš přebývání v online světě?
To je pravda, letos už jsem absolvovala tři besedy a všechny byly online. Já to po pravdě moc ráda nemám, frustrují mě poruchy komunikace a nedorozumění, které tato setkání často provázejí — nějaký divák má třeba puštěný mikrofon, ale kolísá mu obraz, tak začne volat Jardovi, co s tím má dělat, a všechny to ruší. Pro člověka, který váží význam každého slova, je přibližnost a zkreslení významů a vět docela traumatické. A místo tváří vidíte často jen iniciály, vůbec nevíte, kdo je na druhé straně. Nebo vám úplně chybí zpětná vazba — čtete povídku na osm stran, která je pečlivě vystavěná tak, aby vygradovala v poslední větě, a vy vůbec nevíte, jestli se posluchači smějí, nebo kroutí hlavou… ta bezprostřednost setkání s diváky v knihovně tomu prostě chybí. Na druhou stranu jsou lidé, kteří říkají, že je literatura jediná hezká věc, co jim zůstala, když nemohou chodit na výstavy, koncerty či do divadla. Pokud to jediného člověka potěší, ráda budu v online světě účinkovat i nadále. Musíme to tady společně nějak přečkat a vzájemně se podpírat.
V jakých knihovnách budeš číst v březnu a dubnu?
Tak to se zrovna docela sešlo, měla jsem mít v dubnu a květnu nějaká zahraniční promo turné, tak jsem se snažila všechno naměstnat co nejvíc do března, takže bych měla mít čtení v Bilovci (23. března), Českém Těšíně (24. března) a ve finále ještě 31. března v Novém Městě na Moravě. Ale jestli se se čtenáři opravdu shledám tváří v tvář, to je zatím spíš ve hvězdách.
A budeš tam mít už svoji novou knihu?
Tyhle fragmenty se chystají k vydání na Velký knižní čtvrtek 18. března, takže když všechno dobře dopadne, tak ano.
Co pro tebe znamená, že kniha vychází za těchto okolností, že ani nemůže mít nějaké uvedení?
Vzhledem k tomu, že se mi poslední dva křty trochu zvrhly v neplánované večírky, tak je pro mě vlastně docela úlevné, že si nebudu muset dělat starosti s vhodným poměrem krve a alkoholu a s tím, odkud vyplavou kompro fotky. Pro čtenáře nějaké formální uvedení asi žádný význam nemá, je to ale jistý symbol, jako když se narodí dítě, když už jsme u té porodnické analogie.
