Povíd­ky sebra­né v kni­ze Tyhle frag­men­ty jsi pub­li­ko­va­la na Face­boo­ku v době loň­ské karan­té­ny. Před­po­klá­dám, že někte­ré jsou nověj­ší a jiné star­ší. Jaké je časo­vé rozpě­tí jejich vzniku?
Když jsem se díva­la do vro­če­ní, tak jsem zjis­ti­la, že ty nej­star­ší z nich jsou z roku 2012, ty nej­no­věj­ší z loň­ska, dá se tedy říct, že vzni­ka­ly v prů­bě­hu minu­lé dekády.

Zatím tě čte­ná­ři zna­jí jako autor­ku novel či krat­ších romá­nů, teď při­chá­ze­jí povíd­ky. Co píšeš rad­ši a co ti při­jde tře­ba snazší?
Jsou to růz­né dis­ci­plí­ny. Povíd­ky vyža­du­jí maxi­mál­ní sou­stře­dě­ní od star­tu až do cíle. Ostat­ně i Jor­ge Luis Bor­ges, jeden z nej­vět­ších spi­so­va­te­lů dva­cá­té­ho sto­le­tí, pova­žo­val povíd­ku za krá­lov­skou dis­ci­plí­nu, zatím­co romá­ny mu při­šly pří­liš roz­břed­lé. Pro mě je psa­ní poví­dek řemes­lem, zatím­co u del­ších tex­tů se musím chtě nechtě pono­řit do vlast­ních útrob, i když mi to tře­bas způ­so­bu­je vel­kou nepo­ho­du, a někdy až bolest. Je-li povíd­kář­ství tesa­ři­nou, je pro mě psa­ní romá­nů umě­lec­kým řez­bář­stvím. Je-li povíd­kář­ství vzta­hem na jed­nu noc, je román dlou­ho­le­tým vzta­hem. Povíd­ka se napí­še a jde mi z ces­ty, zatím­co román mě men­tál­ně obtě­žu­je tře­ba i něko­lik let. 

Říkáš, že jako autor­ku tě nej­víc zají­má dět­ství tvých postav. Proč?
Je to oka­mžik, kdy se for­mu­je náš vztah ke svě­tu. Bude zví­da­vý a důvě­ři­vý, nebo opa­tr­ný a agre­siv­ní? V dět­ství zís­ká­vá­me sebe­vě­do­mí pra­me­ní­cí z lás­ky našich nej­bliž­ších. Ane­bo nao­pak min­d­rá­ky způ­so­be­né defi­ci­tem lás­ky a vře­los­ti — a růz­né náhraž­ko­vé mecha­nismy a vzta­ho­vé pato­lo­gie, se kte­rý­mi pak ope­ru­je­me celý život. Co může být pro auto­ra zají­ma­věj­ší než zkou­mat prá­vě sou­vis­los­ti věku, kdy se svět vtiská­vá na nepo­psa­ný list dět­ské mys­li, a toho, jak to ovliv­ní jed­ná­ní a osu­dy hrdi­nů, jak budou jed­nat v situ­a­cích, kte­ré jsou zásad­ní a klíčové?

Prá­vě vyda­né povíd­ky spo­ju­jí zlo­mo­vé oka­mži­ky v živo­tě růz­ných lidí. Můžeš čte­ná­řům pro­zra­dit, jaké zlo­mo­vé oka­mži­ky to jsou?
Tře­ba když sta­rý pro­fe­sor zapo­me­ne na vla­ko­vém pero­nu svůj kufr. Nebo když děti najdou na plá­ži mrt­vou cho­bot­ni­ci. Resus­ci­ta­ce uto­nu­lé. Přeslech­nu­tí, kte­ré způ­so­bí udá­los­ti, jež může­me jen odhadovat. 

Sou­běž­ně s Frag­men­ty vyjde dotisk kni­hy Mrt­vý muž. Jak se na ni díváš zpět­ně? Pod­le recen­zí, kte­ré jsem našel, ti prá­vě pod­le téhle kni­hy už někte­ří recen­zen­ti před­ví­da­li budouc­nost, jakou jsi asi napl­ni­la pře­de­vším v Jeze­ru. Jaký je to pocit, když se člo­věk může takhle ohlí­žet — co tě při­tom napadá?
Já se moc neo­hlí­žím, ale je prav­da, že mě mrze­lo, že byla kni­ha del­ší dobu vypro­da­ná a nedo­stup­ná, pro­to­že mi psa­li čte­ná­ři, kte­ří si ji chtě­li pře­číst a nemoh­li. O to rad­ši jsem, že je zase k mání. Z před­po­vě­dí recen­zen­tů si ve vší úctě k recen­zen­tům moc nedě­lám, recen­ze jsou pro čte­ná­ře, ne pro autory. 

A abychom se jen neo­hlí­že­li, jako tvo­je před­cho­zí kni­ha vyšla v roce 2019 Mona. Máš roz­pra­co­va­nou něja­kou dal­ší knížku?
Já se s pro­mi­nu­tím o svých roz­pra­co­va­ných věcech nera­da bavím, jsou pla­ché jako vlci a potře­bu­jí svou dobu gesta­ce v kli­du a tmě, než je začne­me uka­zo­vat světu. 

Letos se účast­níš pro­jek­tu Spi­so­va­te­lé do kniho­ven, zatím se ode­hrá­vá bohu­žel asi jen v onli­ne pro­sto­ru. To s sebou při­ná­ší pozi­ti­va — tře­ba že se mohou dívat i lidé úpl­ně odji­nud než z knihov­ny —, ale i nega­ti­va, tře­ba že ta mís­ta nemů­žeš navští­vit osob­ně. Jak to vní­máš ty — a jak sná­šíš pře­bý­vá­ní v onli­ne světě?
To je prav­da, letos už jsem absol­vo­va­la tři bese­dy a všech­ny byly onli­ne. Já to po prav­dě moc ráda nemám, frustru­jí mě poru­chy komu­ni­ka­ce a nedo­ro­zu­mě­ní, kte­ré tato setká­ní čas­to pro­vá­ze­jí — něja­ký divák má tře­ba puš­tě­ný mik­ro­fon, ale kolísá mu obraz, tak začne volat Jar­do­vi, co s tím má dělat, a všech­ny to ruší. Pro člo­vě­ka, kte­rý váží význam kaž­dé­ho slo­va, je při­bliž­nost a zkres­le­ní význa­mů a vět doce­la trau­ma­tic­ké. A mís­to tvá­ří vidí­te čas­to jen ini­ci­á­ly, vůbec neví­te, kdo je na dru­hé stra­ně. Nebo vám úpl­ně chy­bí zpět­ná vaz­ba — čte­te povíd­ku na osm stran, kte­rá je peč­li­vě vysta­vě­ná tak, aby vygra­do­va­la v posled­ní větě, a vy vůbec neví­te, jest­li se poslu­cha­či smě­jí, nebo krou­tí hla­vou… ta bez­pro­střed­nost setká­ní s divá­ky v knihov­ně tomu pros­tě chy­bí. Na dru­hou stra­nu jsou lidé, kte­ří říka­jí, že je lite­ra­tu­ra jedi­ná hezká věc, co jim zůsta­la, když nemo­hou cho­dit na výsta­vy, kon­cer­ty či do diva­dla. Pokud to jedi­né­ho člo­vě­ka potě­ší, ráda budu v onli­ne svě­tě účin­ko­vat i nadá­le. Musí­me to tady spo­leč­ně nějak pře­čkat a vzá­jem­ně se podpírat. 

V jakých knihov­nách budeš číst v břez­nu a dubnu?
Tak to se zrov­na doce­la sešlo, měla jsem mít v dub­nu a květ­nu něja­ká zahra­nič­ní pro­mo tur­né, tak jsem se sna­ži­la všech­no naměst­nat co nej­víc do břez­na, tak­že bych měla mít čte­ní v Bilov­ci (23. břez­na), Čes­kém Těší­ně (24. břez­na) a ve finá­le ješ­tě 31. břez­na v Novém Měs­tě na Mora­vě. Ale jest­li se se čte­ná­ři oprav­du shle­dám tvá­ří v tvář, to je zatím spíš ve hvězdách. 

A budeš tam mít už svo­ji novou knihu?
Tyhle frag­men­ty se chys­ta­jí k vydá­ní na Vel­ký kniž­ní čtvr­tek 18. břez­na, tak­že když všech­no dob­ře dopad­ne, tak ano. 

Co pro tebe zna­me­ná, že kni­ha vychá­zí za těch­to okol­nos­tí, že ani nemů­že mít něja­ké uvedení?
Vzhle­dem k tomu, že se mi posled­ní dva křty tro­chu zvrh­ly v neplá­no­va­né večír­ky, tak je pro mě vlast­ně doce­la úlev­né, že si nebu­du muset dělat sta­ros­ti s vhod­ným pomě­rem krve a alko­ho­lu a s tím, odkud vypla­vou kom­pro fot­ky. Pro čte­ná­ře něja­ké for­mál­ní uve­de­ní asi žád­ný význam nemá, je to ale jis­tý sym­bol, jako když se naro­dí dítě, když už jsme u té porod­nic­ké analogie.