Běž­ný člo­věk má Vídeň spo­je­nou spí­še s poho­do­vou atmo­sfé­rou výle­tů, já osob­ně jsem tam byl loni s man­žel­kou, a prá­vě ten­to kon­trast se zlo­či­nem a bizar­ní teto­va­cí záplet­kou mi při­šel neče­ka­ný a snad tím pádem i více uvě­ři­tel­ný, než kdy­by byl pří­běh umís­těn do jiné­ho města.

Nej­ví­ce musím vyzdvih­nout vel­mi sou­čas­ný jazyk, kte­rý mě oka­mži­tě oslo­vil a vtá­hl do děje. Sta­lo se tak i díky vtip­ným poin­tám kaž­do­den­ních situ­a­cí ode­hrá­va­jí­cích se ve vzta­hu Bren­ne­ra a Her­ty, jež někte­ré mi při­šly důvěr­ně zná­mé. Navíc autor nešet­ří čer­ným humo­rem i ve zce­la vypja­tých okamžicích. 

Mys­lím, že autor Wolf Haas udě­lal dob­ře, že nene­chal jed­nat jen hlav­ní posta­vu Bren­ne­ra jako detek­ti­va, ale i Her­tu a Naděž­du, což mu umož­ni­lo osvě­žit děj a také jej čás­teč­ně roz­pro­střít do Rus­ka a Mon­gol­ska. Vzta­ho­vý troj­ú­hel­ník pro­lí­na­jí­cí se celou kni­hou je zdro­jem mno­ha pře­kva­pe­ní a zají­ma­vé­ho závě­ru knihy. 

Auto­rův styl mě pros­tě oslo­vil, zná­te ten pocit: „Přes­ně. Jako bych to napsal sám!“

Čte­ní mám jako rela­xa­ci od prá­ce, ale také ho beru jako inspi­ra­ci pro mé tex­ty do rocko­vé kape­ly. Za posled­ní dobu jsem pře­če­tl čty­ři detek­tiv­ky a musím říct , že tato mě nej­ví­ce oslovila.

Při­pra­vil: Aleš Maděra