V nakladatelství Host máš na starosti poezii, také něco z beletrie a s grafiky konzultuješ grafickou podobu knih, které vydáváme. Co z toho děláš nejraději?
S gustem dělám literární redakce prozaických knih. Na pracovní cestě jsem potkal několik českých autorů a autorek (Dvořákovou, Berana, Sýkoru, Háblovou, Doležala), kterým jsem po léta věrný, stvořili jsme spolu řadu svazků. Přidávat se ve finále, vymýšlet kabátek pro text, koncept knížky, její vizuální pojetí, podílet se na tom všem, to je pro mě zábavné a dobrodružné. A ještě silnější a důvěrnější je participovat na definitivním ladění autorských rukopisů. Poezie je pochopitelně také zajímavá, ale mám dojem, že moje redaktorské intervence jsou při vší pestrosti a různorodosti básní a básníků už nějaké mechanické. Čertví, možná je to jen únavný dojem, plynoucí z toho, že s poezií žiju profesně déle než s prózami.
A co spolupráce s grafiky?
Máme v Hostu moc fajn tým, ale rád přiznávám, že grafici jsou a vždycky byli moji zvlášť oblíbení kolegové. Při konzultacích s nimi mne leckdy naplňují maličkosti: že mohu vychytat, třeba někde „bokem“ jejich návrhů, drobnost, kterou jejich tvořivé oko přehlédlo, a můžeme tak vylepšit budoucí celek. A co se týče podstatnějších věcí, bývám rád, když se mi mezi všemi zainteresovanými podaří vyjednat přijatelný kompromis. O vizuální podobě knih, a obálek zejména, rozhoduje více lidí a často to bývá velmi napínavé. Nepochybuju o tom, že se pak vždy najde někdo, kdo má pocit, že takzvaná dohoda byla dosažena utahováním palečnice na jeho končetině. Ale tohle snad smyje čas jako pěnu dní. Dobré knihy zůstávají.
S poezií (a literárněteoretickými knihami) Host před téměř třiceti lety začínal, dnes poezie vykukuje zpoza několika dalších žánrů v čele s beletrií českou a překladovou. Vykukuje směle? Jak se jí daří obstát v dnešní době?
Nedávno vyšel knižní sborník nazvaný Neviditelné řemeslo. Tajemství redakční práce, do kterého přispěl i můj letitý přítel a společník, šéfredaktor Hosta Mirek Balaštík. Píše toto: „Ačkoliv se dnes v našem edičním plánu objevují největší české a zahraniční bestsellery všech žánrů, genetické řetězce našeho podniku sešroubovala dohromady poezie.“ Když jsem si začal sám pro sebe tuto stopu, z dnešní perspektivy už spíše homeopatickou, analyzovat a interpretovat, nebralo to konce. A konce by nebrala ani odpověď na položené otázky. Takže stručně: Za tři dekády jsme v Hostu vydali na dvě stě sbírek a pořád přibývají další. Poezie je nejen literární, ale jistě i antropologická konstanta. Poezie nejsou hlavně „krátké řádky“, je to především princip a úděl. Poezie je krásná, zbytečná frajeřina a kus její přitažlivosti spočívá i v tom, že se za žádných okolností nedá kapitalizovat. Ani metaforicky, natož prakticky. „Něco pro nikoho, nic pro všechny…“ Tak pravil klasik. To trefil! Howgh.
V Hostu vycházejí básně Víta Slívy, Milana Děžinského, Petra Hrušky, J. H. Krchovského, Bogdana Trojaka nebo třeba Radka Malého — teď jsem vyjmenovala několik zvučných jmen, která jsou s Hostem spjata téměř od jeho počátků. Daří se ti objevovat také nadějné začínající básníky?
Dlouho, až do předloňska, jsem se věnoval poezii v revue Host. Pro nezavedené autory v ní byly hned dvě rubriky, takže jsem měl solidní přehled. Vedle toho jsem vždycky sledoval literární časopisy, tištěné i internetové, s čímž jsem nepřestal dodnes, takže nějaké ty objevy byly a jsou. Nedávno jsem si však přísahal, že první knížky básníků nebudeme dělat, že si tenhle servis zkrátka musí každá mladá generace zajistit sama. Má to mnoho dobrých důvodů a je prima, že se takové vlaštovky už ukázaly. Jenže to nakonec dopadlo tak, že k vydání je u nás připravena skvělá sbírka pražského dramatika Ondřeje Novotného, pozdní debut Prosím žádné zmrtvýchvstání. A další první knížka talentovaného básníka Jakuba Racka je ve výhledu. Když jsou verše povedené, přesněji, když se mi líbí, přestávají mi blikat výstražné kontrolky. Ale naše staré bardy, kmenové básníky, jak se jim někdy říká, kteří se většinou stali mými kamarády, mám stejně nejraději.
V Hostu vyšlo už několik edic poezie. Zmiňoval ses mi o tom, že se chystá nová podoba Edice poesie Host. Jak bude vypadat?
Bude vypadat a vypadá myslím dobře, současně. Snad adekvátně, nelacině a stylově. Právě v té nové podobě vyšel první kousek, sbírka Retro Ondřeje Lipára. A důvod? Jestli chceme nabídnout čtyři až šest básnických svazků ročně, nelze s každým začínat na zelené louce, to je příšerně náročné produkčně i finančně. Naše interní grafičky Alena Gratiasová a Ivana Dudková tedy připravily novou úpravu na míru těmto a dalším potřebám budoucích autorů a jejich textů. Vizuálně propojeně a zároveň variabilně. Je to bezvadné, když máte kreativní spolupracovníky, kteří dovedou takto zajímavě okysličit léta už zaběhané projekty.
Pojďme se teď podívat na letošní novinky v oblasti poezie. Na jaře vyšly nové sbírky Bogdana Trojaka a Radka Štěpánka. Řekni, co z poezie Host připravil na podzim a zda se čtenáři dočkají nějaké hromadné performance básníků, jak si to už nějakou dobu slibujeme.
Kromě jmenovaných a zmíněného už Ondřeje Lipára jsou to novinky Radka Malého, Václava Vomáčky a Pavla Zajíce. Je to letos celkem šest knih, od pohledu dosti sličných díky našim grafikům Andrejovi, Kamile, Aleně, Lucii a Ivaně. Ovšem představovat vlastními slovy cizí básně je asi tak záživné, jako když si na ráno v kuchyňce připravíte kávu a kolega z kanceláře vám začne líčit svůj nekonečný sen. Jestli v dohlednu uděláme nějaký větší básnický slet, což je v kraji běžná donkichotská kratochvíle, fakt netuším. Jisté je, že za dveřmi stojí hostovský festival Česká vlna, kde naši „letošní básníci“ představí své novinky netradičními performancemi. Právě mi ve schránce přistál e‑mail od pana Zajíce: „Do Prahy mám vymyšleno: diváci budou mít k dispozici 3 BT reproduktory a 3 zvukové vyluzovače, které jsou s nimi propojeny. Budou s nimi různě manipulovat, přenášet je a divoce vyluzovat.“ Tak nevím… Pán bůh s námi a zlý pryč! V každém případě by si tu akci neměli nechat utéct všichni nezapšklí milovníci psaní a spisovatelů.
Na závěr přidejme jednu pozvánku do Otevřené zahrady v Brně, kde se od roku 2018 nachází poeziomat neboli jukebox s básnickým slovem. U jeho vzniku stál také Host a ty ses teď postaral o jeho nový program…
Když se ty verše přehrávající objekty kavárníka pana Kobzy objevily, byl jsem k onomu zařízení skeptický, dokonce jsem si z něj utahoval v nějakém fejetonu pro rozhlas. Jenže pak se mi to rozleželo, poznal jsem, že to obohacuje poezii i veřejný prostor, a jeden takový jukebox jsme s Hostem a podporou dalších brněnských kulturních institucí instalovali i u nás. Na tom místě, spíš zátiší, je to moc fajn; poetické a intimní, vandalové tam nemají přístup a „mluvící rouru“ si oblibuje tamní tým i hojní návštěvníci. Myslel jsem, že program, tedy těch dvacet básní, se obmění rychleji, ale byla pandemie a jiné starosti, takže se mi to podařilo až letos na podzim. Je to opět koncipováno krajově; personálně i tematicky. Proč taky ne? Vždyť Brno, jak praví jeden praštěný slogan, je „hlavním městem poezie“.
A nějaká konkrétní jména uvedeš, ať motivujeme kolemjdoucí?
V rozhlasových archivech se ještě našlo pár použitelných záznamů, takže z výšin věčnosti tu zaznívají například autentické hlasy klasiků Nezvala a Suchého. Z aktuálně aktivních osobností jsou to třeba Holub, Fajkus, Čermáček a Čichoň. Zastoupena je i nejmladší generace: Bárt, Klega, Koutníková. A taky zdejší písničkáři Mucha a Kyšperský, kteří občas tvoří i „potichu“, to jest veršem. Věřím, že na jaře, až se zase Otevřená zahrada doširoka otevře návštěvám, svoláme nějaký autorský sraz a připravíme veřejné čtení, i když asi ne tak opulentní, jako když se tahle taškařice uváděla do světa.
