V Hos­tu pra­cu­ješ dva roky, jaký byl tvůj pří­chod do nakladatelství?

Pro Host jsem nejdřív pra­co­va­la pár hodin týd­ně ved­le plné­ho úvaz­ku v Čes­kém cen­t­ru ve Víd­ni — kul­tur­ním oddě­le­ní amba­sády —, kde o tom nemě­li ani tuše­ní. Tro­chu jsem trnu­la, pro­to­že jsem vědě­la, že můj nad­ří­ze­ný ve Víd­ni se zná s šéf­re­dak­to­rem Hos­ta Mir­kem Balaští­kem. V momen­tě, kdy jsem kýv­la na to, že v Hos­tu nastou­pím na plný úva­zek, Mirek náho­dou potkal mého teď už býva­lé­ho šéfa, kte­rý o mých plá­nech pořád ješ­tě nevě­děl, a poví­dá mu: „Co říkáš na to, že k nám Míša nastu­pu­je?“ Haha. Tak nějak to začalo.

Proč jsi tak moc chtě­la do Hosta?

Z pro­gra­mu, kte­rý jsme v Čes­kém cen­t­ru při­pra­vo­va­li, mě vždyc­ky nej­víc zají­ma­la lite­ra­tu­ra. Táh­ne se to se mnou už od dob stu­dií, stu­do­va­la jsem bohe­mis­ti­ku a ger­ma­nis­ti­ku a vždyc­ky mi byla bliž­ší lite­ra­tu­ra než lin­gvis­ti­ka. Díky prá­ci v Čes­kém cen­t­ru jsem do Rakous­ka moh­la zvát čes­ké spi­so­va­te­le. A nej­víc auto­rů, kte­ří vychá­ze­jí i v něm­či­ně, bylo z nakla­da­tel­ství Host. Sezná­mi­la jsem se tak s Vik­to­rií Hani­šo­vou, Ale­nou Morn­štaj­no­vou, Jiřím Hájíč­kem a dal­ší­mi. Znač­ku Host jsem si zami­lo­va­la a vza­la si do hla­vy, že až se vrá­tí­me zpět do Čes­ké repub­li­ky, mou dal­ší šta­cí bude Host.

Tak­že ty sis svou stá­va­jí­cí pozi­ci vyhléd­la dřív, než bylo vypsa­né výbě­ro­vé řízení?

Tak nějak. Při­vo­la­la, vysni­la. Prá­ce v Čes­kém cen­t­ru byla skvě­lá, ale přes­to jsem občas na webu a sítích Hos­ta zjiš­ťo­va­la, jaké pozi­ce nabí­zí. A on toho nabí­zel hroz­ně málo! Jed­nou jsem se zasni­la nad inze­rá­tem na post redak­tor­ky dět­ské lite­ra­tu­ry, ale změ­na pro­stře­dí ješ­tě neby­la na pořa­du dne. A pak jsem se sezná­mi­la s Rad­kem Ště­pán­kem z Hos­ta, kte­rý nám ve Víd­ni mode­ro­val jed­nu deba­tu. Teh­dy jsem se mu svě­ři­la, že bych chtě­la do Hos­ta. A ten zla­tý Radek mě pak upo­zor­nil na výbě­ro­vé říze­ní. A ono to klaplo.

Co jsi od prá­ce v nakla­da­tel­ství očekávala?

Láka­lo mě pro­stře­dí nakla­da­tel­ství. Chtě­la jsem pro­hlu­bo­vat kon­tak­ty s čes­ký­mi auto­ry, záro­veň jsem dou­fa­la, že si občas zaspí­ku­ju nebo zašprech­tím i s těmi zahra­nič­ní­mi. Při­ta­ho­va­lo mě (a záro­veň děsi­lo) mode­ro­vá­ní besed. Těši­la jsem se na nava­zo­vá­ní kon­tak­tů s růz­ný­mi insti­tu­ce­mi typu kniho­ven, lite­rár­ních kavá­ren a tak dále. To všech­no teď můžu rea­li­zo­vat. A ješ­tě mno­hem víc! Postup­ně pro­ni­kám i do tajů mar­ke­tingo­vých stra­te­gií. Čas­to se cítím jako úpl­né jeli­to, ale baví mě to.

Něco na tebe pro­zra­dím — ty jsi v nakla­da­tel­ské bran­ži neby­la úpl­ný nová­ček. Povíš nám k tomu něco víc?

To je prav­da, můj tať­ka pra­cu­je roky v nakla­da­tel­ství Por­tál, můj strejda tam taky dlou­ho pra­co­val, mezi kni­ha­mi žiju odma­lič­ka. Ale jak přes­ně fun­gu­jí pro­ce­sy v nakla­da­tel­ství, to jsem se dozvě­dě­la až tady v Hos­tu. Hm, asi jsem se našich chla­pů nepta­la. Kaž­do­pád­ně nakla­da­tel­ské pro­stře­dí je mi blízké.

Pro Por­tál jsi také pře­klá­da­la z němčiny.

Je to tak, Wat­so­ne! Pře­lo­ži­la jsem tři kníž­ky, ješ­tě na kon­ci stu­dia jsem zača­la s tako­vou lahůd­kou o Sabi­ně Spielre­i­no­vé a jejím vzta­hu s Jun­gem a Freu­dem — Život mezi Jun­gem a Freu­dem —, to byla krás­ná pes­t­ro­ba­rev­ná prá­ce. A dob­ro­druž­ná — jed­no­ho dne na mě z tex­tu vyba­fla báseň Johan­na Wol­f­gan­ga Goetha, kte­rá neby­la do té doby pře­lo­že­ná do češ­ti­ny, to byl boj! A pak jsem pře­lo­ži­la dvě moti­vač­ní kni­hy bene­dik­tin­ské­ho mni­cha Ansel­ma Grü­na. Jed­na z nich se jme­nu­je Vyho­ře­ní. Až mi bude nej­hůř, nahléd­nu do ní, od vydá­ní jsem ty kni­hy nečetla.

Chtě­la by ses k pře­klá­dá­ní vrátit?

Mož­ná. Jak pra­cu­ju v nakla­da­tel­ství, kte­ré vydá­vá pře­kla­dy z něm­či­ny, tak na to mys­lím čím dál víc. Tím spíš, že teď něm­či­nu vyu­ži­ju mini­mál­ně — ráda bych se jí zase věno­va­la. Zrov­na jsem dočet­la parád­ní komiks pro děti od Jose­phi­ne Mar­ko­vé, kte­rý bude­me vydá­vat na jaře. A během čte­ní jsem si sama pro sebe říka­la, jak bych to či ono asi pře­lo­ži­la já? A pro­to­že už pře­klad exis­tu­je, moh­la jsem srov­ná­vat svo­je nápa­dy s pře­kla­da­tel­či­ný­mi. Pře­kla­da­tel­ka z toho teda vyšla líp, já už jsem z toho vypadla. I tak bych si ráda zase něco pře­lo­ži­la, ale je prav­da, že by to nemoh­lo být nic objem­né­ho, pro­to­že na to nemám čas.

Můžeš se inspi­ro­vat naší kole­gy­ní Pav­lou Nejed­lou, kte­rá s nad­sáz­kou říká, že může pře­klá­dat jen něco, co stih­ne v pau­ze na oběd!

Prá­vě, na ten­to Pavlin výrok já vždyc­ky mys­lím, když si před­sta­vu­ju, jak pře­klá­dám. Jinak by to asi nešlo.

O tvé prá­ci v Čes­kém cen­t­ru ve Víd­ni jsme už mlu­vi­ly. Stýská se ti někdy po Vídni?

To víš, že jo, vždyť je to Vídeň. Ale není to žád­ný inten­ziv­ní pocit, sna­žím se v tom moc neroch­nit. Spíš se mi občas vyba­ví něja­ké milé vzpo­mín­ky, mís­ta, kam jsme rádi cho­di­li s dět­mi, kte­ré nám tam odrost­ly z mimin. To měs­to je úžas­ným způ­so­bem mul­ti­kul­ti, je zele­né, čis­té, bez­ba­ri­é­ro­vé a chyt­ré. Přes to všech­no jsem ale vždyc­ky vědě­la, že se chci vrá­tit na Mora­vu, pro­to­že se tady mezi těmi vino­hra­dy cítím nejlíp.

Vy jste tako­vá mezi­ná­rod­ní rodi­na. Žili jste v Rakous­ku, tvůj muž je Bel­gi­čan. Pro­zraď, koli­ka jazy­ky mlu­víš? Co jsem od tebe sly­še­la, máte doma občas pěk­nou jazy­ko­vou divočinu!

Pokud naši rodi­nu poslou­chá někdo cizí, musí si mys­let, že jsme úpl­ně poša­ha­ní. Že jsme jed­na z těch moder­ních rodin, kte­rá se sna­ží nau­čit děti všem jazy­kům. Já mlu­vím na děti čes­ky, man­žel nizo­zem­sky, já s man­že­lem mlu­ví­me ang­lic­ky, i když man­žel umí vel­mi dob­ře čes­ky, já zase rozu­mím nizo­zem­sky, děti rozu­mí naší ang­lič­ti­ně (haha, stí­háš?), tak­že nám to u sto­lu fun­gu­je. Děti rea­gu­jí na rodi­če, kte­rý na ně zrov­na mlu­ví, jeho jazy­kem. A když jsme žili ve Víd­ni, tak jsme ješ­tě mlu­vi­li ve škol­ce, ško­le a tak dál německy.

Vrať­me se ke kníž­kám. Co ráda čteš?

V kanclu se mi bude­te smát, pro­to­že se pořád opa­ku­ju, nicmé­ně: milu­ju kníž­ky Ewal­da Aren­ze!

Ano, to my tady všich­ni víme. Ty totiž milu­ješ Ewal­da Arenze!

Tak nějak, pros­tě jsem jeho vel­ká fanyn­ka (milu­ju samo­zřej­mě své­ho muže). Aren­zo­vy kníž­ky jsou plné let­ních vůní, zvu­ků, čte­nář s hrdi­ny pro­ží­vá prv­ní lás­ky, přá­tel­ství na život a na smrt, tou­hu po dál­kách. Ovšem pozor, jeho kníž­ky nejsou pou­há roman­ti­ka, ale taky dra­ma, jak už to v živo­tě bývá. Pros­tě tako­vé správ­né „háel­péč­ko“, jak říká kole­gy­ně Klá­ra — hlu­bo­ký lid­ský pří­běh. Ve vel­kém taky můžu dět­ské kníž­ky, hod­ně čtu s dět­mi. Máme své oblí­ben­ce, z Hos­ta tře­ba Sně­ho­vou sestřič­ku, Raj­čaťá­ky a Baná­ny nebo Ces­ta je pes.

Minu­lý týden jsme zve­řej­ni­li edič­ní plán na jaro. Na kte­rou kni­hu se nej­víc těšíš? Kro­mě Ewal­da Arenze!

Moc se těším na novou kníž­ku Pet­ry Kla­bou­cho­vé. Jsem na ni zvě­da­vá, má to být horor! Horo­rům sice nehol­du­ju, ale hol­du­ju Pet­ře Kla­bou­cho­vé. Její román U sever­ní zdi je za mě jed­ním z adep­tů na kni­hu roku 2023.