V Hostu pracuješ dva roky, jaký byl tvůj příchod do nakladatelství?
Pro Host jsem nejdřív pracovala pár hodin týdně vedle plného úvazku v Českém centru ve Vídni — kulturním oddělení ambasády —, kde o tom neměli ani tušení. Trochu jsem trnula, protože jsem věděla, že můj nadřízený ve Vídni se zná s šéfredaktorem Hosta Mirkem Balaštíkem. V momentě, kdy jsem kývla na to, že v Hostu nastoupím na plný úvazek, Mirek náhodou potkal mého teď už bývalého šéfa, který o mých plánech pořád ještě nevěděl, a povídá mu: „Co říkáš na to, že k nám Míša nastupuje?“ Haha. Tak nějak to začalo.
Proč jsi tak moc chtěla do Hosta?
Z programu, který jsme v Českém centru připravovali, mě vždycky nejvíc zajímala literatura. Táhne se to se mnou už od dob studií, studovala jsem bohemistiku a germanistiku a vždycky mi byla bližší literatura než lingvistika. Díky práci v Českém centru jsem do Rakouska mohla zvát české spisovatele. A nejvíc autorů, kteří vycházejí i v němčině, bylo z nakladatelství Host. Seznámila jsem se tak s Viktorií Hanišovou, Alenou Mornštajnovou, Jiřím Hájíčkem a dalšími. Značku Host jsem si zamilovala a vzala si do hlavy, že až se vrátíme zpět do České republiky, mou další štací bude Host.
Takže ty sis svou stávající pozici vyhlédla dřív, než bylo vypsané výběrové řízení?
Tak nějak. Přivolala, vysnila. Práce v Českém centru byla skvělá, ale přesto jsem občas na webu a sítích Hosta zjišťovala, jaké pozice nabízí. A on toho nabízel hrozně málo! Jednou jsem se zasnila nad inzerátem na post redaktorky dětské literatury, ale změna prostředí ještě nebyla na pořadu dne. A pak jsem se seznámila s Radkem Štěpánkem z Hosta, který nám ve Vídni moderoval jednu debatu. Tehdy jsem se mu svěřila, že bych chtěla do Hosta. A ten zlatý Radek mě pak upozornil na výběrové řízení. A ono to klaplo.
Co jsi od práce v nakladatelství očekávala?
Lákalo mě prostředí nakladatelství. Chtěla jsem prohlubovat kontakty s českými autory, zároveň jsem doufala, že si občas zaspíkuju nebo zašprechtím i s těmi zahraničními. Přitahovalo mě (a zároveň děsilo) moderování besed. Těšila jsem se na navazování kontaktů s různými institucemi typu knihoven, literárních kaváren a tak dále. To všechno teď můžu realizovat. A ještě mnohem víc! Postupně pronikám i do tajů marketingových strategií. Často se cítím jako úplné jelito, ale baví mě to.
Něco na tebe prozradím — ty jsi v nakladatelské branži nebyla úplný nováček. Povíš nám k tomu něco víc?
To je pravda, můj taťka pracuje roky v nakladatelství Portál, můj strejda tam taky dlouho pracoval, mezi knihami žiju odmalička. Ale jak přesně fungují procesy v nakladatelství, to jsem se dozvěděla až tady v Hostu. Hm, asi jsem se našich chlapů neptala. Každopádně nakladatelské prostředí je mi blízké.
Pro Portál jsi také překládala z němčiny.
Je to tak, Watsone! Přeložila jsem tři knížky, ještě na konci studia jsem začala s takovou lahůdkou o Sabině Spielreinové a jejím vztahu s Jungem a Freudem — Život mezi Jungem a Freudem —, to byla krásná pestrobarevná práce. A dobrodružná — jednoho dne na mě z textu vybafla báseň Johanna Wolfganga Goetha, která nebyla do té doby přeložená do češtiny, to byl boj! A pak jsem přeložila dvě motivační knihy benediktinského mnicha Anselma Grüna. Jedna z nich se jmenuje Vyhoření. Až mi bude nejhůř, nahlédnu do ní, od vydání jsem ty knihy nečetla.
Chtěla by ses k překládání vrátit?
Možná. Jak pracuju v nakladatelství, které vydává překlady z němčiny, tak na to myslím čím dál víc. Tím spíš, že teď němčinu využiju minimálně — ráda bych se jí zase věnovala. Zrovna jsem dočetla parádní komiks pro děti od Josephine Markové, který budeme vydávat na jaře. A během čtení jsem si sama pro sebe říkala, jak bych to či ono asi přeložila já? A protože už překlad existuje, mohla jsem srovnávat svoje nápady s překladatelčinými. Překladatelka z toho teda vyšla líp, já už jsem z toho vypadla. I tak bych si ráda zase něco přeložila, ale je pravda, že by to nemohlo být nic objemného, protože na to nemám čas.
Můžeš se inspirovat naší kolegyní Pavlou Nejedlou, která s nadsázkou říká, že může překládat jen něco, co stihne v pauze na oběd!
Právě, na tento Pavlin výrok já vždycky myslím, když si představuju, jak překládám. Jinak by to asi nešlo.
O tvé práci v Českém centru ve Vídni jsme už mluvily. Stýská se ti někdy po Vídni?
To víš, že jo, vždyť je to Vídeň. Ale není to žádný intenzivní pocit, snažím se v tom moc nerochnit. Spíš se mi občas vybaví nějaké milé vzpomínky, místa, kam jsme rádi chodili s dětmi, které nám tam odrostly z mimin. To město je úžasným způsobem multikulti, je zelené, čisté, bezbariérové a chytré. Přes to všechno jsem ale vždycky věděla, že se chci vrátit na Moravu, protože se tady mezi těmi vinohrady cítím nejlíp.
Vy jste taková mezinárodní rodina. Žili jste v Rakousku, tvůj muž je Belgičan. Prozraď, kolika jazyky mluvíš? Co jsem od tebe slyšela, máte doma občas pěknou jazykovou divočinu!
Pokud naši rodinu poslouchá někdo cizí, musí si myslet, že jsme úplně pošahaní. Že jsme jedna z těch moderních rodin, která se snaží naučit děti všem jazykům. Já mluvím na děti česky, manžel nizozemsky, já s manželem mluvíme anglicky, i když manžel umí velmi dobře česky, já zase rozumím nizozemsky, děti rozumí naší angličtině (haha, stíháš?), takže nám to u stolu funguje. Děti reagují na rodiče, který na ně zrovna mluví, jeho jazykem. A když jsme žili ve Vídni, tak jsme ještě mluvili ve školce, škole a tak dál německy.
Vraťme se ke knížkám. Co ráda čteš?
V kanclu se mi budete smát, protože se pořád opakuju, nicméně: miluju knížky Ewalda Arenze!
Ano, to my tady všichni víme. Ty totiž miluješ Ewalda Arenze!
Tak nějak, prostě jsem jeho velká fanynka (miluju samozřejmě svého muže). Arenzovy knížky jsou plné letních vůní, zvuků, čtenář s hrdiny prožívá první lásky, přátelství na život a na smrt, touhu po dálkách. Ovšem pozor, jeho knížky nejsou pouhá romantika, ale taky drama, jak už to v životě bývá. Prostě takové správné „háelpéčko“, jak říká kolegyně Klára — hluboký lidský příběh. Ve velkém taky můžu dětské knížky, hodně čtu s dětmi. Máme své oblíbence, z Hosta třeba Sněhovou sestřičku, Rajčaťáky a Banány nebo Cesta je pes.
Minulý týden jsme zveřejnili ediční plán na jaro. Na kterou knihu se nejvíc těšíš? Kromě Ewalda Arenze!
Moc se těším na novou knížku Petry Klabouchové. Jsem na ni zvědavá, má to být horor! Hororům sice neholduju, ale holduju Petře Klabouchové. Její román U severní zdi je za mě jedním z adeptů na knihu roku 2023.