Pavli, v procesu výroby knihy přebíráš štafetu po literárním redaktorovi, který v případě české literatury pomáhá autorům dostat z textu maximum — společně vychytávají nelogičnosti, faktické chyby a další. Jak do textu následně zasahuješ ty?
Ty zásahy bývají různorodé a hodně se liší. Každá kniha potřebuje jinou péči. Dost záleží na tom, jestli se jedná o původní český text, nebo o překlad. V prvním případě se snažím respektovat styl autora, jeho jazyk a většinou už nijak zásadně nezasahuji do struktury příběhu — ale občas se stane, že i přes pečlivou předchozí práci narazím na nějakou nelogičnost nebo faktickou chybu. Potom na ně upozorním, případně navrhnu nějaké řešení. Někdy mi literární nebo odpovědný redaktor sám předem napíše, na co je třeba se při redakci zvlášť zaměřit, co by bylo dobré s autorem dotáhnout.
Když pracuji na překladu, více zasahuji do stylistiky, ověřuji reálie a fakta podle originálu, kterého se s překladatelem musíme držet — pokud tedy nenarazíme na faktickou chybu, pak je na místě ji opravit, případně se spojit s autorem. Je nutné pohlídat, aby z výsledku nebylo poznat, že jde o překlad, text musí pěkně plynout a dobře se číst. I překlady samozřejmě dostávám v různé kvalitě; někteří překladatelé dodávají v podstatě čistý text, všechno mají promyšlené a moje práce spočívá víceméně v pečlivější jazykové redakci — dohlížím na to, aby v něm nebyly pravopisné a gramatické chyby.
Z toho, co jsi řekla, je zjevné, že jazyková redakce ve tvém podání spočívá mimo jiné v tom, že hledáš s autorem nebo s překladatelem společnou řeč.
Celé je to hodně o spolupráci s autorem nebo překladatelem, o některých jevech diskutujeme, píšeme si, co by pro text bylo nejlepší, společně hledáme nejvhodnější řešení. Snažím se být pokorná, respektuji autorovu nebo překladatelovu práci, o navrhovaných změnách přemýšlím.
Nesnažíš se tedy změnu prosadit, i když víš, že by textu prospěla?
Je to otázka míry a kompetencí. Stručně řečeno jde o to, že ve věcech překladatelských by měl mít poslední slovo překladatel, v otázce jazykové pak redaktor. Ale neplatí to samozřejmě absolutně. Někdy navrhuji i změny nad rámec svých kompetencí, hlavně pokud mám pocit, že to knize prospěje. Argumentuji, vysvětluji, nabízím nová řešení. V určitý okamžik je však potřeba se posunout a nezaseknout se na jednotlivostech. Málokdy se mi stane, že bychom se s autorem nebo překladatelem neshodli na něčem opravdu zásadním.
Jako jazyková redaktorka máš na starosti nejen korektury knih, ale také všemožných dalších textů, které v Hostu produkujeme. Co všechno ti projde pod rukama?
Redakce knih tvoří naprostou většinu mé práce. Ale dále čtu texty na web a na náš blog Kavárna, dělám jazykovou korekturu newsletterů pro distribuci i pro čtenáře, kontroluji texty, které se připravují pro veletrhy, nebo třeba tiskové zprávy pro novináře.
Jsou pro tebe tyto kratší promo texty vítaným zpestřením, anebo tě spíš nevítaně vytrhávají ze čtení knih? Teď jsem ti nahrála na smeč, co?
Já moc smečovat neumím… Oprava těchto kratších textů je pro mě většinou spíš zajímavým zpestřením. Jsem díky nim víc v obraze, vím, co se v nakladatelství děje a chystá — ne vždy bych se totiž k danému textu na webu nebo jinde dostala. Na kratších textech se snažím pracovat ráno nebo večer, abych pak neodbíhala od redigování knih. A když už je práce opravdu moc, nestíhám a potřebuji dokončit knihu, vypnu si e‑mail a dělám aspoň chvíli mrtvého brouka. (smích)
Obrovskou výhodou v takových momentech je, že můžeš většinu času pracovat z domova. Předpokládám, že na práci potřebuješ absolutní klid?
Nejraději pracuji brzy ráno, to udělám nejvíc práce. Možná je to klidem a tichem, možná tím, že jsem po noci odpočatá. Abych svou práci odvedla dobře, musím se především soustředit — což zní sice pěkně, ale člověk to v tom plném nasazení nevydrží osm hodin denně (aspoň já ne). Jednou týdně se snažím chodit do redakce, abych se trochu socializovala a nezarostla u počítače mechem. Ale když mám hodně práce, většinou stejně zůstanu doma. Kolegové v redakci jsou totiž všichni moc fajn, většinou se s nimi zapovídám, a tak je moje výkonnost v redakci poněkud menší. (smích)
Vím, o čem mluvíš, také vítám možnost práce z domova! A teď k češtině: Dokážeš v krátkosti říct, v čem my Češi nejčastěji chybujeme?
Nevím, jestli jsem ten správný člověk, který má na tuto otázku odpovídat, protože pracuji s texty napsanými lidmi, kteří češtinu ovládají na vysoké úrovni, studovali ji, jazykem se živí, takže nepatří k tomu průměrnému vzorku. Ale když se zamyslím nad tím, co opravuji nejvíc, asi to bude interpunkce a psaní velkých písmen, což asi není nijak překvapivé.
Co jsem v Hostu, pozoruji, že se chybuje ve skloňování názvu našeho nakladatelství: Host. Uvedeš prosím na pravou míru, jak Host v souvislosti s nakladatelstvím skloňovat?
Tam nejde ani tak o nějaké pravidlo, jako spíš o úzus, o to, co je zaužívané. Nejčastěji asi lidé zaváhají při vytváření tvaru druhého pádu (z Hosta, nebo z Hostu?). Obecné jméno „host“ je životné a má ve druhém pádě jen koncovku ‑a, „Host“ jako název nakladatelství je ale neživotné, možná proto by někdo skloňoval podle neživotného vzoru hrad, a použil tedy koncovku ‑u. My v Hostu ale rozhodně používáme z Hosta.
Při psaní textů často nahlížím do jazykových příruček, abych si ověřila například správnost skloňování. Děláš to taky? Případně jaký zdroj doporučuješ?
Samozřejmě! Bez nich bych se neobešla, i když chci věřit tomu, že už je používám méně než třeba před deseti lety. Ale stále narážím na nové jevy, které si musím ověřit. Vedle počítače mám příruční knihovnu, v níž byste našli klasické jazykové příručky od Akademické mluvnice přes slovníky cizích slov po Pravidla českého pravopisu. Velkým pomocníkem je pro mě internetová jazyková příručka, používám i korpus nebo třeba DeepL. Mou oblíbenou příručkou je Jsme v češtině doma? od Markéty Pravdové.
Jak se stavíš k přechylování příjmení zahraničních autorek, které v Hostu až na výjimky držíme?
Kdyby ses mě zeptala třeba ještě před dvěma nebo třemi lety, asi bych ti odpověděla stručně — jsem pro přechylování. Z hlediska jazykového je přechylování v češtině důležitý a funkční prvek. Jenže jazyk je živý organismus, vyvíjí se a reaguje na různé podněty a občas prostě uzraje doba na změnu. A i když použití nepřechýleného ženského jména může způsobit v českém textu jisté komplikace, umíme si s tím poradit. V poslední době přibývá například periodik, která od přechylování upouštějí, už delší dobu nepřechylují třeba v Respektu, od letošního ledna v Deníku N. Jde o výsledek dlouhých diskusí napříč redakcí, není to nějaké ad hoc rozhodnutí. Jde o to, že jazyk je pro nás komunikační nástroj a otázka přechylování/nepřechylování se stává stále více osobní. Pokud si někdo nepřeje, aby se jeho jméno přechylovalo, má na to právo, které je třeba respektovat.
Ptala jsem se na to i z toho důvodu, že přibývá spisovatelů, kteří se vnímají jako nebinární a zrovna třeba přechýlení příjmení si nepřejí. A přibývá rovněž knih, v nichž se o nebinárních lidech píše. Je čeština na tuto jazykovou výzvu připravena? A jsme na ni připraveni my v Hostu?
Já jsem nebinaritu postavy zatím řešila v jedné sci-fi, šlo o překlad z angličtiny, kde se pro označení této postavy používalo zájmeno „they“. V češtině coby flektivním jazyce se řešení hledá hůře, každý překladatel volí jinou cestu, celé se to ještě bude vyvíjet a bude trvat, než se ustálí nějaké řešení. Ale jazyk si s tím nakonec poradí. A my v Hostu taky.
Řekni mi ještě, jak se popasováváš s tím, že tvá práce je pro čtenáře tak trochu neviditelná? Většina čtenářů netuší, kolik důkladné práce vězí za tím, že čte plynulý text, v němž ho neruší opakující se slova, krkolomný slovosled, překlepy a hrubky.
Musím přiznat, že tato role mi naprosto vyhovuje. Nejsem zrovna společenský tvor, nerada na sebe příliš upozorňuji. Moje práce mě naplňuje, jsem ráda, že se podílím na něčem, co má smysl — byť jsem v pozadí. Těší mě, že pomáhám na svět knihám, které čtenáře baví. Ale nedávno mně kolegyně redaktorka-autorka Kristina Nesvedová, jejíž skvělou knížku Kdo spí ve spíži jsem redigovala, v jednom rozhovoru poděkovala za odvedenou práci. Nebudu se tvářit, že mě to nepotěšilo — upřímně si toho cením.
A jak prožíváš moment, kdy už je kniha v tisku či na pultech knihkupectví a někdo se ozve s tím, že v ní objevil chybu/y? Protože tomu se snad ani vyhnout nedá!
Tak tuhle reakci už mám deset let pořád stejnou — čekám, že tentokrát mě opravdu vyhodí, že už mi nesvěří žádnou knihu. Pak vychladnu, uklidním se a smířím se s tím, že jsem jen chybující člověk, že jsem pro knihu udělala maximum. Ale samozřejmě se snažím, abych chyby nenechávala nebo jich bylo co nejméně. Vždycky si u toho vzpomenu na svého syna, který mi nadšeně hlásí každou chybku, na kterou někde narazí. Taky jsem byla taková a říkala jsem si, jak je možné udělat tak hloupou hrubku nebo překlep. Teď už jsem snad zmoudřela…
Každá chyba mě samozřejmě mrzí, jak kvůli knize samotné, tak především kvůli práci lidí, kteří za ní stojí, a těch není málo.
Má poslední otázka je už dosti obehraná, ale stejně ji položím. Která knížka (nebo knížky) z Hosta tě v poslední době uchvátila a chceš ji doporučit ostatním?
Těch je! Ještě žes mě omezila tou „poslední dobou“. Tak tedy: Vloni jsme s úžasným překladatelem Tomášem Havlem pracovali na knize Roky od Annie Ernauxové. Autorčin styl, způsob nahlížení na sebe sama z odstupu i zachycení událostí jsou velmi působivé. Její snaha zaznamenat vlastní život objektivně je ve výsledku velmi osobní a dojemná. Podobné pocity ve mně vyvolávala četba Kodaňské trilogie od Tove Ditlevsenové, i když její styl je odlišný. K srdci mně hodně přirostla Mojenka Olgy Stehlíkové. Je to výjimečná knížka! Velkým čtenářským zážitkem pro mě byla kniha Vzpomínka zvaná Říše a její pokračování Pustina zvaná mír od Arkady Martineové. Myslím, že jsou u nás dosud nedoceněné, přitom se v obou případech jedná o velmi inteligentní sci-fi, které jsou literárně velmi kvalitní, aktuální a jejich společenský přesah je obdivuhodný.
Jak se tak dívám na své tipy, je to taková malá domů (s jednou výjimkou). Asi to bude částečně tím, že když člověk nějakou knihu přečte pětkrát, dostane se mu hluboko pod kůži.
Narodila jsem se v Litomyšli, kde dodnes žije část mé rodiny a kam se pravidelně vracím. Od tří let bydlím v Brně, kde jsem absolvovala veškerou školní docházku, včetně studia bohemistiky na Filozofické fakultě. V patnácti letech mě můj vedoucí na táboře naučil korektorské značky a od té doby koriguji a rediguji. Dlouho jsem nevěděla, čím se budu živit, ale knížky jsem měla ráda vždycky a asi mě to k nim podvědomě táhlo. Práce v Hostu je pro mě už skoro deset let splněným snem a propojením mých zájmů a mého vzdělání.
Ve volném čase si hodně čtu, věnuji se józe, ráda chodím na delší procházky a vyrážím na výpravy do hor, k srdci mi zvlášť přirostly slovenské Tatry a manželovy rodné Beskydy. Odmalička mě přitahuje tanec, dnes si k němu hledám cestu hlavně jako návštěvník tanečních vystoupení a divadelních představení. Od té doby, co syn hraje fotbal, jsem oddanou fanynkou jeho klubu.
— Pavlína Prokůpková
