Peťo, tys prý chtě­la být spor­tov­ní novi­nář­ka. Jak tě to napadlo?

Vždyc­ky mě bavi­lo psa­ní a taky sport. Na gym­plu jsem si dala při­hláš­ku na žur­na­lis­ti­ku, ke kte­ré jsem si muse­la vybrat dru­hý obor. Zvo­li­la jsem bohe­mis­ti­ku, pro­to­že mě češ­ti­na bavi­la (hurón­ský smích).

Bavi­la — v čase minulém?

Jo, než jsem nastou­pi­la na bohemistiku.

A co ze spor­tu tě bavilo?

Asi všech­no kro­mě fot­ba­lu a teni­su. Dost jsem sle­do­va­la hokej, lyžo­vá­ní, kra­so­brus­le­ní. A během stu­dia jsem ke spor­tu pořád smě­řo­va­la. Navště­vo­va­la jsem semi­ná­ře zamě­ře­né na spor­tov­ní žur­na­lis­ti­ku, psa­la jsem spor­tov­ní repor­tá­že, ale nako­nec se to celé vyvi­nu­lo jinak.

Novi­na­ři­nou ses nikdy neživila?

Dokon­čo­va­la jsem zrov­na výš­ku a hle­da­la prá­ci na čás­teč­ný úva­zek. Měla jsem nastou­pit do redak­ce nově vzni­ka­jí­cí­ho onli­ne dení­ku, do spor­tov­ní rubri­ky, jen­že ten pro­jekt umřel těs­ně před spuš­tě­ním. A pak jsem nara­zi­la na nabíd­ku Hosta.

Host jsi znala?

Jas­ně, stu­do­va­la jsem pře­ce bohe­mis­ti­ku! Ale během stu­dia mě urči­tě nena­padlo, že bych moh­la v Hos­tu pra­co­vat. Host byla mod­la, něco nedo­sa­ži­tel­né­ho. Chceš sly­šet his­tor­ku, jak jsem k té prá­ci přišla?

Chci.

Psa­la jsem recen­zi na Žít­kov­ské bohy­ně do stu­dent­ské­ho lite­rár­ní­ho časo­pi­su Lžič­ka v šuplí­ku a potře­bo­va­la jsem obál­ku kníž­ky. Tak jsem šla na web Hos­ta, abych si ji stáh­la, a tam jsem obje­vi­la inze­rát na jazy­ko­vou redak­tor­ku časo­pi­su Host. Zku­si­la jsem poslat živo­to­pis, na oplát­ku jsem dosta­la text na korek­tu­ru a na zákla­dě toho mě pozva­li na poho­vor, během kte­ré­ho se mě ředi­tel nakla­da­tel­ství Tomáš Rei­chel zeptal, jest­li bych nechtě­la dělat pro­pa­ga­ci. Na jazy­ko­vou redak­tor­ku jsem hned zapo­mně­la a s vytřeš­tě­ný­ma oči­ma jsem vyhrk­la něco ve smys­lu: Jo, to by bylo skvělé!

Tak­že jsi řek­la, že chceš dělat pro­pa­ga­ci, a prá­ce byla tvoje?

Nad­še­ní samo­zřej­mě nesta­či­lo. Dosta­la jsem dal­ší úkol — měla jsem vymys­let mar­ke­tingo­vý plán pro při­pra­vo­va­nou kníž­ku Ská­la Pete­ra Maye. Jen­že já jsem vůbec nevě­dě­la, jak se tvo­ří mar­ke­tingo­vý plán, tak­že jsem si to muse­la nastu­do­vat. A ono to prošlo.

Před­sta­vu­ju si, jak se asi cíti­ly tvo­je spo­lu­žač­ky ze Lžič­ky. Bez vzdě­lá­ní v mar­ke­tingu, před dokon­če­ním výš­ky a má prá­ci snů.

Samo­zřej­mě že když jsem pak něko­ho ve ško­le potka­la a řek­la, že pra­cu­ju v Hos­tu, tak nevě­ři­li svým uším.

Ty máš na sta­ros­ti sítě a onli­ne rekla­mu. Jak se prá­ce na sítích změ­ni­la od doby digi­tál­ní­ho pra­vě­ku, v němž jsi nastou­pi­la, což byl rok 2013?

Ten skok je obrov­ský. Host měl teh­dy Face­book a Twit­ter, pro­pa­ga­ce na sítích ale neby­la nijak sys­te­ma­tic­ky ucho­pe­ná a na onli­ne mar­ke­ting nešla ani koru­na. Na dru­hou stra­nu, když se dal pří­spě­vek na Face­book, vidě­li ho prak­tic­ky všich­ni sle­du­jí­cí, o čemž si dneska může­me nechat zdát. Kro­mě sítí jsem domlou­va­la spo­lu­prá­ce s onli­ne peri­o­di­ky a komu­ni­ko­va­la s blo­ge­ry. Když jsem se po pěti letech rodi­čov­ské do Hos­ta vrá­ti­la, ocit­la jsem se v úpl­ně jiném onli­ne svě­tě, kte­rý jsem nezna­la a muse­la se všech­no učit z grun­tu. Zno­vu. A učím se pořád.

Dá se říct, kte­rá z našich soci­ál­ních sítí je momen­tál­ně nejfunkčnější?

Naším hlav­ním kaná­lem je Instagram, kde máme aktu­ál­ně už čty­ři pro­fi­ly. Výraz­nou sku­pi­nu sle­du­jí­cích si ale pořád drží­me i na Facebooku.

Co Tik­Tok?

O Tik­To­ku jsme uva­žo­va­li, nicmé­ně na tvor­bu obsa­hu, kte­rý tato síť vyža­du­je, teď nemá­me kapa­ci­tu. A taky by bylo potře­ba při­jmout něko­ho mlad­ší­ho, kdo Tik­Tok ovládá.

Tik­Tok, to jsou krát­ká videa, což mě při­vá­dí k dal­ší­mu bodu: Ty jsi v posled­ním roce roz­je­la natá­če­ní ori­gi­nál­ních pro­pa­gač­ních videí, kte­ré našim sítím neu­vě­ři­tel­ně sluší!

Videa mají vyš­ší sle­do­va­nost, tak­že bylo jas­né, že se do nich dřív nebo poz­dě­ji musí­me pus­tit. Naštěs­tí na ně nejsem sama, k ruce mám skvě­lý pro­dukč­ní mini­tým: kole­gu Hon­zu Žiž­ku, kte­rý videa natá­čí, a Věr­ku Mar­čí­ko­vou, kte­rá s výro­bou pomá­há (a mimo­cho­dem je také autor­kou všech těch krás­ných fotek, kte­ré sdí­lí­me na sítích). Já pro­mýš­lím, ke kte­rým kníž­kám nato­čí­me video, sna­žím se vymýš­let scé­ná­ře tak, aby se neo­pa­ko­va­ly a byly růz­no­ro­dé. Vyu­ží­vá­me fot­ky z knih, natá­čí­me auto­ry nebo redak­to­ry, teď na pod­zim se s námi do videí pus­til i náš ředi­tel Tomáš Reichel. 

Baví tě být scé­náris­tou a režisérem?

Baví, obec­ně mám ráda kre­a­tiv­ní věci. Je to něco jiné­ho než sle­do­vá­ní tabu­lek a nasta­vo­vá­ní reklam, což jsou nut­né úko­ny, kte­ré s mou pra­cí souvisejí.

Trá­víš hodi­ny na sítích komu­ni­ka­cí, posty atd., což se může mno­hým, kte­ří tak­to trá­ví svůj vol­ný čas, zdát jako brn­kač­ka. Je to brn­kač­ka chr­lit jeden post za dru­hým, a ješ­tě u toho být kreativní?

Ono to samo­zřej­mě na prv­ní pohled vypa­dá, že vymys­let pří­spě­vek není nic slo­ži­té­ho. Já sama jsem byla k podo­bě našich sítí vel­mi kri­tic­ká. Jen­že pak si to člo­věk vyzkou­ší a uvě­do­mí si, že neo­pa­ko­vat se, psát zají­ma­vě, při­mět lidi k inter­ak­ci není žád­ná sran­da. Vez­mi si, jaké množ­ství kní­žek vydá­vá­me. Člo­věk tak neu­stá­le něco tvo­ří a záro­veň musí být ve stře­hu, aby mu něco neušlo… Na sítích není pro­stor na oddych, tak nějak se oče­ká­vá, že jsi onli­ne pořád, vždyť co je na tom vzít do ruky mobil a zkon­t­ro­lo­vat Instagram, že? Ale už jsem se nau­či­la neře­šit sítě večer a o víken­du, pro­to­že mám pros­tě volno. 

Co ti v prá­ci při­ná­ší nej­vět­ší uspokojení?

Potě­ší mě kaž­dá milá reak­ce na kníž­ky, na naši komu­ni­ka­ci, na spo­lu­prá­ci. Mám k Hos­tu vel­mi blíz­ký vztah a beru si spous­tu věcí osob­ně (někdy až moc). A pokud bych moh­la vybrat něco kon­krét­ní­ho, tak mou srdeč­ní zále­ži­tos­tí je instagra­mo­vý pro­fil host­de­tem, kte­rý jsme roz­je­ly s Pav­lou Nejed­lou ješ­tě v době, kdy jsem byla na rodi­čov­ské. Já sama mám dět­ské kníž­ky moc ráda a ráda je pro­mu­ju. To je jed­na z mých vel­kých rados­tí. Ale prá­ce v Hos­tu obec­ně je radost, pro­to­že máme ten nej­krás­něj­ší pro­dukt, kte­ré­mu může­me dělat rekla­mu: knížky.

Tím by se dalo skon­čit. Ovšem já se ješ­tě zeptám na kniž­ní srd­cov­ky tvé a tvých dvou dětí (dce­ra 5 a syn 7 let).

Obě děti milu­jí Fiš­ku­se, toho čte­me do zblb­nu­tí. Teď u nás taky frčí Vlci, o kte­rých syn pro­ne­sl, že je to nej­lep­ší kníž­ka, kte­rou kdy četl. A před Váno­ci se zno­vu a ráda vra­cím ke Sně­ho­vé sestřič­ce, u kte­ré jsem se dřív dojí­ma­la sama, letos ji čtu popr­vé i dětem.

A nyní běží i jako film na Net­fli­xu! (My kaž­do­pád­ně dopo­ru­ču­je­me si ji nej­pr­ve pře­číst.)
Ješ­tě mi pověz, ve kte­ré kníž­ce z Hos­ta bys chtě­la strá­vit den?

Odje­la bych na ost­rov Lewis, kde se ode­hrá­vá zmi­ňo­va­ná Ská­la, kte­rou už jsem čet­la několikrát.

Není to thriller?

Je to kri­mo­š­ka, ale hezká.

Samo­zřej­mě by se ti tam nic zlé­ho nestalo.

To je jas­né. Já bych se tam jen tak pro­chá­ze­la, kocha­la se pří­ro­dou a pak bych zapadla do něja­ké útul­né míst­ní hos­po­dy, kde bych si četla.

A ve kte­ré kníž­ce bys nechtě­la strá­vit ani minutu?

V kníž­kách Lar­se Keple­ra! Ty jejich mor­dy fakt nezvlá­dám. Ovšem pozvá­ní auto­rů do Stoc­khol­mu bych při­ja­la, pro­to­že jsou to vel­cí sym­paťá­ci a já mám vel­kou sla­bost pro Švéd­sko i celou Skandinávii.