Vojto, ve tvém medailonku na konci rozhovoru se čtenáři dočtou, že se sousedy pracujete na ovládnutí Brna. Odkud jsou sousedi?
Těmi sousedy jsem myslel Slováky. Máme s kamarády takovou konspirační teorii, že vyslali své ženy, aby to tu tiše kolonizovaly. Jsme totiž čtyři kámoši ještě z gymplu ze Zlína, kteří se přestěhovali do Brna a vzali si Slovenky. Takže buď ty holky mají nějaký fetiš na zlínské kluky, nebo je za tím Soros. Jako ostatně za vším.
To nebude náhoda… Každopádně když jsme u toho dobývání, tak minimálně redakci Hosta sis podmanil. Je s tebou legrace, nebojíš se práce ve výškách (viz tvé nasazení na veletrhu v Havlíčkově Brodě, kde jsi na štaflích připevňoval bannery, a když přes noc spadly, ráno jsi do toho šel nanovo), pokaždé nám ochotně zprovozníš techniku a taky zařídíš, aby knížka vyšla včas na ten a onen veletrh, i když původně měla vyjít až po něm. Co všechno máš v popisu práce?
Takhle to slyšet, že ty bannery spadly potom, co jsem je připevnil já, to nezní moc dobře…
To nebylo tebou, haha. Teď k té pracovní náplni…
Nedávno jsem v papírmašé, kterým je můj domácí šuplík s možná důležitými dokumenty, hledal svou pracovní smlouvu a kompletoval její četné dodatky, takže vím docela přesně, co tam stojí. Je to fikaně vágní, takže v podstatě nemůžu říct ne na nic, s čím se na mě kdokoliv vytasí. Především se ale jako projektový koordinátor starám o plánování knižních projektů, tedy kdy která kniha vyjde v závislosti na domluveném datu dodání překladu, rukopisu, ilustrací, ale taky na základě přání vedení, marketingu, autorů.
Skloubit deadliny těch, kdo jsou do procesu výroby knihy zapojeni, a přání dalších lidí do jednoho finálního data vydání musí být oříšek!
No právě. Harmonogram průběhu přípravy knihy do tisku proto průběžně měním. Snažím se být na oříšky louskáček. Našim smělým plánům, vytvořeným s velkým předstihem (teď tam máme dokonce už i jednu knihu naplánovanou na rok 2026), se totiž zpravidla postaví do cesty život. Někdo onemocní, někdo jiný nestíhá, někdo třetí si vezme dovolenou, autor potí krev nad posledními řádky rukopisu, sem tam někdo porodí kromě knihy rovnou i dítě a tak dále. Mým úkolem je pak upozornit ostatní, že došlo ke změně, a doladit s nimi případné kolize, které posunem vzniknou. Většina lidí, kteří na knihách dělají, si totiž hledí hlavně svého mikrokosmu, specializují se na jeden aspekt práce na knize. Zároveň však dělají v rychlém sledu na několika projektech, takže každé zdržení jim znepříjemní budoucí práci.
Ty tedy bdíš nejen nad projekty, ale také nad kolegy, aby se z toho nezbláznili.
Mým úkolem je hlavně vidět ten makrokosmos a snažit se vykomunikovat nějaký kompromis mezi požadavky na vydání a harmonogramy práce jednotlivých lidí. Proto mám na starosti i kapacitní plánování práce sazečů a grafiků.
Každé pololetí si taky vytipuju už od pohledu problematické projekty, které hlídám pozorněji, a snažím se odhadnout, co by se mohlo zkomplikovat, a být nápomocný žánrovým redaktorům, kteří mají detailní přehled o tom, v jakém stavu se kniha reálně nachází. Tato část mojí práce je především o komunikaci.
A co ta technika, kterou jsem zmiňovala na začátku? Já když nevím, jak zapnout projektor, jdu automaticky za Vojtou.
Je to tak, kolegové se na mě obracejí s kdejakým technickým zádrhelem, myslí si totiž, že jsem technicky zdatný. Není to ale tak úplně pravda, jen se míň bojím zkoušet, zjišťovat, googlit a koukat na YouTube návody.
Studoval jsi anglistiku — využiješ angličtinu při své práci?
Právěže celkem dost. Kolegové za mnou jednak často chodí konzultovat, jak mají to či ono přeložit, jestli něčemu rozumí správně, nebo mi přímo pošlou e‑mail, který potřebují doladit nebo přeložit. Taky když se potřebuju něco dozvědět, nastudovat, tak v angličtině je mnohem víc spolehlivých zdrojů, to je asi přínos, který dokáže ocenit i úplný kulturní troglodyt. K tomu mám díky studiu slušný přehled o tom, co literatura obnáší, a nečučím na žánrové redaktory jak puk, když mluví o makroredakci, jazykové redakci, poznámkovém aparátu, bibliografii apod.
Když jsme u tebe a angličtiny, tak musím prozradit, že v Hostu teď vyšla vzpomínková kniha amerického rockového hudebníka, zpěváka a skladatele Marka Lanegana Zpívej pozpátku a plač ve tvém překladu. Jde o tvůj první knižní překlad?
Překladu na volné noze jsem se čas od času věnoval, ale šlo hlavně o překlad technický. Přeložit knihu jsem si prostě musel zkusit, byla to jedna z věcí, které jsem chtěl stihnout, než si to hodím, až se zas dozvím, že nějakou knihu potřebujeme vydat do tří měsíců.
Jak ses k tomu dostal?
Protože asi rád trpím nebo co, tak jsem chtěl překládat příští knihu z jedné edice, kde se předchozí překlad moc nepovedl. I přes svou sebepochybovačnou náturu jsem proto začal mít dojem, že takhle nastavenou laťku snad i přeskočím. Kolegyně Míša Teličková ovšem nemohla najít nikoho vhodného na Laneganovy memoáry, a tak uprosila mě, s vědomím, že mám přehled o hudební terminologii. Vytvořil jsem tzv. ukázkový překlad a na jeho základě mi knihu nakonec opravdu přidělila. Takže z mého přání přeložit kratší knihu o klimatu se stala realita — delší kniha o seattleské hudební scéně a o drogách. Nakonec jsem se musel dovzdělat hlavně v drogové terminologii, muzika a fet se o Laneganovu duši dělily dost možná rovným dílem.
Co tě na Laneganových memoárech zaujalo, překvapilo?
Kromě peprných detailů z Laneganova života, o kterých jsem neměl ani páru, mě jako muzikanta bavily hlavně reálie hudebního průmyslu devadesátých let. Tato oblast se za posledních třicet let změnila k nepoznání. Velké labely zdaleka tolik neriskují. Lanegan si po několika neúspěšných a upřímně ne moc dobrých albech s první kapelou (což není moje, ale Laneganovo hodnocení, se kterým veskrze souhlasím) řekl, že nahraje sólovou desku. Aniž uměl hrát na nějaký nástroj nebo měl valné ponětí o skladbě, aranžování nebo produkci. A vydavatelství mu na základě této myšlenky jednoduše přikleplo pár tisíc dolarů stylem „tak jo, třeba z toho něco bude“. To je z dnešního pohledu vyloženě úsměvné. Tvář hudebního průmyslu se proměnila tolik, že se knihy tohoto typu stávají důležitým svědectvím této změny, pomníkem toho, jaké toto odvětví bylo, než z něj streamovací platformy vysály značnou část prostředků a algoritmy sledování míry pozornosti poskytly producentům návod na bezpečný hit. Připomínka toho, že Mark Lanegan by nám dnes dost možná nemohl nadělit takové množství osobité hudby, nikdo by mu teď pravděpodobně jen tak bez záruk peníze na nahrávku nedal.
Zmínil ses, že jsi muzikant. Jakou muziku děláš?
Od vydání jediného alba s kapelou Mayham & Eggs vystupuju sólově pod jménem VJT. Se škatulkama je to vždycky ošemetné. Člověk něco plácne a každý pak má nějaké konkrétní očekávání. Tak to nerad klasifikuju. Snažím se nekopírovat, ale hodně mě inspiruje Nick Drake, Jonathan Wilson, Thurston Moore, Greg Lake a český underground, třeba Janota, vyrostl jsem i na Psích vojácích, mám tu psychopatickou energii rád. Mám strašně eklektický hudební vkus, baví mě i východní harmonie a alternativní ladění kytary, hra se slidem, looperem. Všechno se to nějakým způsobem do mé muziky promítá. Nedávno jsem ale narazil na termín gothic country, což asi celkem sedí. Je to hudba založená na akustickém nebo vcelku čistém zvuku elektrické kytary, tak nějak těžko definovatelné starobylé atmosféře a temných textech, která vychází z blues a americany.
Kam nejdál jsi se svou hudbou vycestoval?
Nejdál jsem s muzikou vycestoval do Belgie, Nizozemska a Lucemburska. S kamarádem jsme se na dva měsíce vypravili buskovat po Beneluxu. Tehdy se v Česku v ulicích dalo slušně vydělat, bohužel asi i líp než klasickým koncertováním s nemainstreamovou hudbou. Tak jsme si řekli, že u bohatých zápaďáků to jistě půjde ještě líp. No, naučili jsme se, že Češi jsou celkem štědří, na to, že třeba proti Lucemburčanům mají zlomek platu. Ale na cestování a jídlo bylo. Spali jsme většinou venku, já s sebou ani neměl stan, takže jsme ušetřili za nájem, a po návratu jsem si dokonce koupil novou kytaru. Sice jsem pak chvíli jedl jen rýži s darovanou sladkokyselou chilli omáčkou, ale to se dalo vydržet. Teď koncertuju jen v Česku, nejdál jsem byl ve Valeči u Karlových Varů.
Na úvodní fotce pózuješ s románem Daniela Petra Straka na šibenici a se sci-fi Liou Cch‘-sina Problém tří těles. Je už takovým dobrým pravidlem, že v rámci těchto rozhovorů kolegové dávají tipy na knížky z Hosta, které je nějak výrazněji oslovily. Čím jsou pro tebe zrovna tyto dva tituly zásadní?
Problém tří těles je určitě jedna z nejzajímavějších knižních sérií, které jsem kdy četl, a jasný důkaz toho, že sci-fi a fantasy nejsou okrajové fantasmagorické žánry pro eskapistické podivíny, ale plnohodnotné romány, často hlubší než literatura zakořeněná v tvrdé realitě. Cch‘-sinova trilogie je navíc neskutečně aktuální. Jedním z hlavních témat je totiž to, jak se lidstvo postaví katastrofě, která však hrozí až za mnoho generací. Jednat je však potřeba hned. Zní to povědomě, ne?
A Straka?
Straka na šibenici má v mém srdci pevné místo. Byla to první kniha, kterou jsem přečetl po nástupu do Hosta a díky které jsem po mnoha letech, kdy jsem kvůli studiím louskal téměř výhradně anglické originály rychlostí několik románů za týden, z donucení a s minimem požitku, zjistil, jak dobře na tom současná česká literatura je. Je to skvěle napsaný tesklivý příběh, podaný však se sarkastickým humorem a nostalgickým nadhledem, který se navíc odehrává v bývalých Sudetech, které pro mě vždycky měly určité kouzlo. Možná i proto, že v nich leží Černá Voda, od dětství až navždycky jedno z mých nejoblíbenějších míst.
Jsem Vojta, pocházím ze Zlínska, konkrétně ze Slušovic, toho socialistického zázraku, který se nikdy neuskutečnil. A kdysi snad i dostihového pojmu. Na koni ale nejezdím, a tak jsem se odstěhoval do Brna, kde jsem studoval anglistiku, vzal si Slovenku, a stal se tak kolečkem v soustrojí komplotu našich sousedů s cílem ovládnout tohle město.
V Hostu jsem chtěl dělat cokoliv a Host zase potřeboval někoho, kdo víceméně ochotně udělá téměř cokoliv, takže jsme si před pár lety plácli a já nastoupil na pozici sekretáře a člověka nejen přes zahraniční licence na obrazové materiály. Teď pracuju jako projektový koordinátor.
Ve volném čase se věnuju hlavně muzice, s trochou štěstí můžete být svědky toho, jak nasupeně tlačím desítky kil nástrojů a vybavení do vlaku nebo autobusu na cestě na koncert v nějakém absurdně vzdáleném koutě republiky. Baví mě knížky (neasi), spaní pod širákem, rád vařím, sem tam se přemůžu a něco přeložím.
— Vojtěch Nemčok Březík
