Katka, se kterou jsem si povídala v září, vás redaktory nazvala sudičkami, jež bdí nad knihami po celou dobu jejich zrodu. Vybíráte ty nej tituly k vydání, v případě české literatury navrhujete autorům změny v textu, vybíráte obálku, v případě překladové literatury komunikujete například s majiteli práv ohledně názvu knihy… Zajímá mě ten úplný začátek: Podle čeho vybíráš text, který doporučuješ k vydání? Jaké parametry musí splňovat dobrá non-fiction?
U překladové a původní české produkce se postupy poměrně liší — zvlášť v případě non-fiction. U české původní tvorby v oblasti literatury faktu totiž často uzavíráme s autory dohodu ve chvíli, kdy z knihy neexistuje ani písmenko. Tak vznikl Gott Pavla Klusáka, Neznámá společnost Pavla Pospěcha, Normální šílenství a zčásti třeba i Slepé skvrny Daniela Prokopa, které sice vycházely z dříve publikovaných článků, ale ty se všechny musely předělat a poskládat do knihy. V současnosti máme rozjeto několik dalších podobných projektů „na objednávku“. Non-fiction často píšou novináři, akademici a odborníci, jejichž čas je drahý, nedává pro ně smysl, aby si psali něco do šuplíku a pak s textem obráželi nakladatelství. Naopak postupují tak, jak je to běžné v mediální i vědecké praxi: zjistí si, jestli je o nějaký text zájem, za jak výhodných podmínek se dá udat, a pak se začíná pracovat. Nakladatelství samozřejmě neoslovuje jen nápad a námět projektu, ale taky jistá kredibilita a renomé autora. Debutant nebo obecně autor, který za sebou nemá žádné další publikační nebo jiné profesní výstupy, je pořád odkázán k rozesílání rukopisů. Což neznamená, že to nemusí klapnout!
K otázce parametrů už můžeme přiřadit i překladovou non-fiction. Základ asi bude vždycky stejný — musí jít o dobře vystavěný a zajímavě napsaný text, ať už jde o memoár sportovce, nebo o historickou analýzu. Od obsahu a žánru se pak odvíjejí další nároky: od popularizačního cestopisu nemůžeš chtít totéž co od filozofického eseje. Vzhledem k tomu, že se Host v posledních letech snaží svůj non-fiction záběr co nejvíce rozšířit, nějaké další konkrétní nároky na text asi nevymyslím.
A co se týče výběru, to je tradiční věštění z křišťálové koule, zvlášť u překladů. Snad jednou přijdu na ten zaručený čtenářský i komerční recept.
Mluvíš o postupném rozšiřování nabídky non-fiction v Hostu. Jan Lukavec ve svém článku o české non-fiction z konce roku 2017 uvedl, že v této oblasti vydává Host především knihy o umění a literární vědě. Jakým vývojem tedy non-fiction produkce Hosta prošla v posledních pěti letech?
Zhruba do toho roku 2017 se Host oblasti non-fiction systematicky příliš nevěnoval. Produkce tak navazovala na odborné řady, jako byla Strukturalistická knihovna nebo Teoretická knihovna, spojené právě s literární vědou a historií, případně vycházela ze zájmů redaktorů, silně spjatých s českou intelektuální scénou — jmenujme třeba historické knihy Luďka Navary a Miroslava Kasáčka, z překladových titulů například knihy Alberta Manguela či dějinnou fresku 1913 Floriana Illiese. I v tomto období však v nakladatelství vyšly komerčně silné tituly, které svým charakterem do hostovské produkce úplně nezapadaly, například Digitální demence od Manfreda Spitzera, knížky Caitlin Moranové nebo fotbalová biografie Já jsem Zlatan Ibrahimović od Davida Lagercrantze. Ovšem až zhruba v onom zmíněném roce 2017 se non-fiction — respektive dříve populárně-naučná literatura — vydělila vedle odborné literatury jako samostatná ediční kategorie. Dnes se snažíme rozšiřovat naše portfolio a přitom zůstat věrní kořenům, čili knihám o literatuře, umění a myšlení. Takto vedle sebe může vyjít kolektivní portrét marxistických filozofů, reportáže o parfémech, polské ohlédnutí za českou literaturou dvacátého století nebo historie automobilového závodění.
Non-fiction produkce Hosta zahrnuje převážně překladovou literaturu. Čím to je — malou či málo zajímavou nabídkou původních českých rukopisů?
Může za to několik faktorů. Je sice pravda, že nevyžádaných non-fiction rukopisů chodí do nakladatelské schránky řádově méně než těch beletristických, za zmíněným poměrem mezi původní a překladovou produkcí však stojí spíš zaměření nakladatelství na převážně humanitně a společensky orientované texty od profesionálních a jinde — v médiích či vědě —zavedených autorů. To jednak znamená, že neděláme lifestyle, kuchařky a encyklopedie českého ptactva, a potom také, že se řada autorů a oborů už zabydlela v jiných nakladatelstvích. Ale věřím a doufám, že se nám časem podaří postavit silnou řadu původních českých knih se společenskovědní tematikou.
Ten poměr překladů a původní produkce v non-fiction podle mě navíc zhruba odpovídá celkovému profilu nakladatelství, kde kvantitativně taky převažují překladové tituly nad těmi českými, a vlastně i českému knižnímu trhu, o němž se mluví jako o importním: překladová literatura na něm má nezastupitelné místo. V případě non-fiction to je kromě nějaké tržní logiky dáno i tím, že spoustu témat nemá český autor často možnost pokrýt, a pokud ano, tak spíš ze sekundárních zdrojů. Jinými slovy: určitě by se v Česku našel někdo schopný napsat knížku o historii Lega, ale proč nejít rovnou ke zdroji?
Když jsme u Lega, mohl bys čtenářům nastínit okolnosti, za kterých vznikal název očekávaného titulu LEGO Jense Andersena? Řešil se celkem dlouho. Původní návrh Hosta zněl Život s Legem…
To je příběh poměrně prostý. Firma Kirkbi, která vlastní společnost The Lego Group a s ní i značku LEGO, má na původní publikaci autorský podíl — koneckonců v knize dost mluví Kjeld Kirk Kristiansen, současná hlava Kirkbi a dědic zakladatele značky Oleho Kirka Christiansena. Jednou ze smluvních podmínek na překlad knížky LEGO pak byl stejně jako u všech jiných výrobků této hračkářské korporace zákaz skloňování názvu značky. Ať už jsme se v redakci snažili sebevíc, jako nejpoužitelnější název nám vždy vyšlo prosté LEGO s dovysvětlujícím podtitulem Rodinný příběh nejslavnější hračky na světě.
V souvislosti s non-fiction nakladatelství Host nelze nezmínit edici Klimax, která se zabývá klimatickou krizí a souvisejícími environmentálními problémy. Edice, již jste založili s Radkem Štěpánkem v roce 2020, dnes čítá sedm knih od sedmi různých autorů. Jaký je o knihy v českém prostředí zájem?
Asi bychom se museli bavit o konkrétních knihách, nejde úplně srovnávat hity jako Neobyvatelná Země od Davida Wallace-Wellse nebo klasiku Rachel Carsonové Tiché jaro se specialitkami, jako je — podle mě velice důležitá — knížka Ani na to nemyslete o způsobu, jakým se s klimatickou krizí vypořádávají naše mozky. Edice navíc odstartovala na začátku pandemie, nové globální nejistoty, a v neposlední řadě i v době několikrát zavřených knihkupectví. Nicméně obecně lze pozorovat vzestupný trend zájmu o knihy s environmentální tematikou. Ono se není moc čemu divit, důkazy o vážnosti situace, ať už jde o krizi klimatu, nebo biodiverzity, se množí s každým rokem, možná měsícem. A trochu navzdory české politické reprezentaci to podle sociologických průzkumů není cizí téma ani tuzemským občanům, kteří si vysychajících studní, vykácené Vysočiny a proměňujících se ročních období nemohou nevšímat.
Na začátku rozhovoru jsem nakousla, že redaktor původní české literatury odhaluje nedostatky textu z hlediska obsahu, navrhuje autorovi změny a společně s ním připravuje text pro jazykovou korekturu. Jinak vypadá redakce u beletrie, jinak u non-fiction, kde hrají fakta a termíny zásadní roli. Do jaké hloubky si musíš jednotlivá témata nastudovávat?
V tomto mám výhodu, že na původních českých knihách pracujeme víceméně s autory, kteří jsou ve svém oboru odborníky. Takže spíš než na detektiva si hraju na debila a šťourala, ptám se na toto či tamto a hledám, jestli nějaká skutečnost potřebuje doříct, zdali argumenty mají dostatek faktického podloží a fungují v daném kontextu, jestli náhodou není v textu něco navíc jen proto, že informace přišla autorovi zajímavá, a podobně. Samozřejmě, sem tam se pokusím i o nějakou faktickou nebo konceptuální oponenturu, jsou to však spíš ojedinělé střely vycházející z mých matných vzpomínek na studium nebo čtenářských zájmů. Snažím se nehrát si na odborníka, snad se mi to daří. Mnohem častěji využíváme externích konzultantů, zvlášť u překladů, kdy se překladatel a jazykový redaktor mnohdy potýkají s tak rozličnou terminologií, že by to jeden člověk neměl nikdy šanci obsáhnout sám.
A samozřejmě ne vždycky se všechno podaří a v knihách nám zůstane hloupá chyba. Takto jsme udělali v Gottovi v roce 1973 Gustáva Husáka prezidentem, kterým se stal až v roce 1975 — a recenzenti to autorovi i mně dali sežrat.
Co z práce redaktora tě nejvíc baví?
Vybírat si zajímavé knížky, číst si je a pak s nimi otravovat všechny kolem. Diskutovat s autory o jejich textech, hledat to nejlepší řešení. Přemýšlení s grafiky nad obálkami. Víceméně jakákoliv týmová práce, která naruší to mírně samotářské zírání do písmenek. Ale občas nějaké to solitérní rešeršování a dohledávání informací taky není k zahození.
Co tě naopak nebaví?
Nepřekvapivě administrativa, které má odpovědný redaktor na stole docela dost, ať už to je komunikace s agenturami, nebo dodávání různých podkladů kolegům. Tímto je zdravím a všem se omlouvám!
A nakonec: na kterou knihu z produkce Hosta se těšíš, ale zatím ses k její četbě nedostal?
Velice se těším na Kodaňskou trilogii od Tove Ditlevsenové, kultovní dánské spisovatelky, která si světový věhlas získala až teď, téměř padesát let po své smrti. Když knížka, ve skutečnosti souhrnné vydání jejích tří autobiografických knih o drsném dospívání v chudobě a životě se závislostí, vyšla v anglicky mluvícím světě, bylo z toho velké haló. Mluvilo se o etalonu autofikční literatury, titul se dostal do všech možných žebříčků a autorka se dočkala srovnání s kdekým, od Karla Oveho Knausgårda až třeba pod Annie Ernauxovou. Nemůžu být zvědavější!
Jsem tichý a slušně vychovaný chlapec ze Slovácka, konkrétně z Hodonína. V současnosti trvalým pobytem v Brně. V mládí jsem si hodně četl, což se mi stalo osudným — hodně jsem si četl i po něm a občas si čtu i dnes. Někdo mi za to platí. K banalitám: Práce v čajovně, dlouhé vlasy, maturita, stále dlouhé vlasy, studium rozličných společenských věd, nudné vlasy, práce za barem, v open spacu i na univerzitě, první dítě, nástup do časopisu Host, druhé dítě, nástup do nakladatelství Host, třetí dítě, velké domácí spotřebiče, dovolená v Jugoslávii, všechno bylo. Chronicky neoholen. Někdy běhám, jindy píšu recenze, rád si hraju, chtěl bych víc putovat, možná někdy s bráchou doděláme tu saunu, tvrdím, že se učím na kytaru. Vydávám prý dost ticha.
Zdeněk Staszek
