Jsem ráda, že mě Lenka Kapsová — skrze výpovědi žen, se kterými hovořila — ujistila o tom, že obdobím po překonání padesátky život nekončí. Napsat teď, že teprve začíná, by byl ale jenom slogan z reklamy, mnoho věcí v životě žen skutečně končí a uzavírá se, vytváří se však prostor i pro něco nového. Já jsem si při čtení uvědomila, že padesátka je pro mnoho žen jakýmsi bilančním obdobím, kdy (některé) z nich najednou mají po dlouhé době čas na sebe a mnohé z nich si poprvé ujasní, kam v životě směřují nebo by směřovat chtěly. Můžeme tomu říkat životní moudrost, nadhled nebo srovnání se sama se sebou. Nebo že by mnohé z nás teprve kolem padesátky pochopily, že pokud jsme se většinu života skrývaly v nějaké roli, nyní ji konečně můžeme odložit a nadechnout se do něčeho vlastního? Odpověď bych nechala na čtenářích; záměrně neříkám na čtenářkách, protože si myslím, že kniha má co nabídnout i mužům. No není skvělé nahlédnout do ženských duší? A k tomu ještě takto systematicky a uspořádaně podle témat? Navíc Lenka Kapsová doplnila úryvky z dialogů se ženami i několika rozsáhlejšími rozhovory. Hovořila s gynekoložkou, psychoterapeutkou, lektorkou prožitkového zpívání, farářkou a socioložkou, které se na téma ženské padesátky podívaly očima svých oborů.
Jsem ráda, že kniha vznikla, a kdoví, třeba se časem pustíme i do knihy 40+, tak se těšte!
Ukázka z knihy:
Rodičovství a prázdné hnízdo
Před několika lety jsme při rodinném výletu stály se starší dcerou ve frontě na zmrzlinu. Když jsme přišly na řadu, prodavač za okénkem se začal usmívat a tak trochu se mnou laškovat. Bylo to milé, vyměnili jsme si pár vtípků a banalit. Vytahuju peněženku a platím, prodavač laškuje dál a já začínám mít pocit, že tu něco nesedí. A pak mi to dojde: celou tu dobu se ve skutečnosti snaží navázat kontakt s mou sedmnáctiletou dcerou, která mi stojí za zády! Stojím jako opařená a nevím, jestli se mám nahlas rozesmát, nebo celá rudá zdrceně dosednout na nejbližší lavičku.
—
Vtipná historka, nemyslíte? Ještě dnes se jí s dcerou občas zasmějeme. Ale potenciálně je v ní přítomný i kus trapnosti, a taky melancholie. Nevím, proč by mi mělo záležet na tom, jestli se mnou laškuje zmrzlinář, a už vůbec se nedivím, že se pokoušel upoutat pozornost hezké mladé holky (před kterou zacláněla natvrdlá matinka). Přesto možná právě tenhle drobný výjev s několikaletým předstihem předznamenal psaní této knížky. Byl to pro mě důležitý aha-moment, silná a výmluvná metafora skutečnosti, že mi za zády kromě jednoho syna stojí dvě dospívající dcery. Že nastává jejich čas, zatímco ten můj končí, nebo se spíš proměňuje. Jim začíná produktivní, plodný věk, kdy budou na výsluní a obdivované, kdy si budou podmaňovat svět. Já jsem až do této chvíle, podobně jako v té frontě na zmrzlinu, stála před nimi a nějakým způsobem jim prošlapávala cestu, ovšem teď nastal čas ustoupit stranou. Ne stáhnout ocas jako spráskaný pes, ale začít žít svůj vlastní život a s radostí sledovat jejich cestu. Hezky se to řekne, že ano? Ovšem člověk není necitelný kámen, a tak je v tom nevyhnutelně přítomný i lehký smutek pramenící z poznání, že je čas udělat krok vzad, naučit se nezaclánět.
Nedávno se vdávala dcera mé kolegyně a na její svatbě jsem zažila něco, co bych nazvala totálně nezvládnutým stárnutím. Její tchyně vypadá fantasticky, je štíhlá, blonďatá, nikdo by jí nehádal sedmapadesát. Ovšem asi má nějaký problém, protože v ten svatební den cíleně strhávala veškerou pozornost na sebe. Nejdřív přišla pozdě na seznámení s Klárčinými rodiči, pak začala zpívat karaoke, ačkoliv ji k tomu nikdo nevyzval, a vrchol byl, když nevěsta zahazovala za sebe kytici a shromáždily se všechny mladý holky, aby si ji zkusily chytit, taková ta pověra, která se jako první vdá. No a když Klárka tu kytici házela, její tchyně se najednou vrhla do toho chumlu, odstrčila přitom i jednu malou holčičku, a tu kytici chytila sama. Pak s ní triumfálně mávala nad hlavou, asi jí to přišlo vtipný. Všichni zírali, co to má znamenat. Nevěstě s postupujícím odpolednem víc a víc tuhly rysy. [Linda, 49]
Vztah tchyně a snachy je téma samo o sobě, ale tady jde asi i o problém matky, která nedokázala vnitřně zpracovat odchod syna. Ženská rivalita a urputná potřeba být vidět jsou jen další projevy nezvládnutého přechodu do nové role. Většina z nás kolem padesátky ještě svatby svých dětí neřeší, zatím spíš jejich první odchody na studia nebo stěhování na podnájem s kamarády. Úkol je však pořád týž: začít pozvolna přestřihávat pupeční šňůru. Jinak se nám může brzy stát, že se na ní spolu se svým dítětem začneme bolestivě škrtit.