Jsem ráda, že mě Len­ka Kap­so­vá — skr­ze výpo­vě­di žen, se kte­rý­mi hovo­ři­la — ujis­ti­la o tom, že obdo­bím po pře­ko­ná­ní pade­sát­ky život nekon­čí. Napsat teď, že tepr­ve začí­ná, by byl ale jenom slo­gan z rekla­my, mno­ho věcí v živo­tě žen sku­teč­ně kon­čí a uza­ví­rá se, vytvá­ří se však pro­stor i pro něco nové­ho. Já jsem si při čte­ní uvě­do­mi­la, že pade­sát­ka je pro mno­ho žen jakým­si bilanč­ním obdo­bím, kdy (někte­ré) z nich najed­nou mají po dlou­hé době čas na sebe a mno­hé z nich si popr­vé ujas­ní, kam v živo­tě smě­řu­jí nebo by smě­řo­vat chtě­ly. Může­me tomu říkat život­ní moud­rost, nad­hled nebo srov­ná­ní se sama se sebou. Nebo že by mno­hé z nás tepr­ve kolem pade­sát­ky pocho­pi­ly, že pokud jsme se vět­ši­nu živo­ta skrý­va­ly v něja­ké roli, nyní ji koneč­ně může­me odlo­žit a nadech­nout se do něče­ho vlast­ní­ho? Odpo­věď bych necha­la na čte­ná­řích; záměr­ně neří­kám na čte­nář­kách, pro­to­že si mys­lím, že kni­ha má co nabíd­nout i mužům. No není skvě­lé nahléd­nout do žen­ských duší? A k tomu ješ­tě tak­to sys­te­ma­tic­ky a uspo­řá­da­ně pod­le témat? Navíc Len­ka Kap­so­vá dopl­ni­la úryv­ky z dia­lo­gů se žena­mi i něko­li­ka roz­sáh­lej­ší­mi roz­ho­vo­ry. Hovo­ři­la s gyne­ko­lož­kou, psy­cho­te­ra­pe­u­t­kou, lek­tor­kou pro­žit­ko­vé­ho zpí­vá­ní, farář­kou a soci­o­lož­kou, kte­ré se na téma žen­ské pade­sát­ky podí­va­ly oči­ma svých oborů.

Jsem ráda, že kni­ha vznik­la, a kdo­ví, tře­ba se časem pus­tí­me i do kni­hy 40+, tak se těšte!

Ukáz­ka z knihy: 

Rodičovství a prázdné hnízdo

Před něko­li­ka lety jsme při rodin­ném výle­tu stá­ly se star­ší dce­rou ve fron­tě na zmrz­li­nu. Když jsme při­šly na řadu, pro­da­vač za okén­kem se začal usmí­vat a tak tro­chu se mnou laš­ko­vat. Bylo to milé, vymě­ni­li jsme si pár vtíp­ků a bana­lit. Vyta­hu­ju peně­žen­ku a pla­tím, pro­da­vač laš­ku­je dál a já začí­nám mít pocit, že tu něco nese­dí. A pak mi to dojde: celou tu dobu se ve sku­teč­nos­ti sna­ží navá­zat kon­takt s mou sedm­nác­ti­le­tou dce­rou, kte­rá mi sto­jí za zády! Sto­jím jako opa­ře­ná a nevím, jest­li se mám nahlas roze­smát, nebo celá rudá zdr­ce­ně dosed­nout na nej­bliž­ší lavičku.

Vtip­ná his­tor­ka, nemys­lí­te? Ješ­tě dnes se jí s dce­rou občas zasmě­je­me. Ale poten­ci­ál­ně je v ní pří­tom­ný i kus trap­nos­ti, a taky melan­cho­lie. Nevím, proč by mi mělo zále­žet na tom, jest­li se mnou laš­ku­je zmrz­li­nář, a už vůbec se nedi­vím, že se pokou­šel upou­tat pozor­nost hez­ké mla­dé hol­ky (před kte­rou zaclá­ně­la natvrd­lá matin­ka). Přes­to mož­ná prá­vě tenhle drob­ný výjev s něko­li­ka­le­tým před­sti­hem před­zna­me­nal psa­ní této kníž­ky. Byl to pro mě důle­ži­tý aha-moment, sil­ná a výmluv­ná meta­fo­ra sku­teč­nos­ti, že mi za zády kro­mě jed­no­ho syna sto­jí dvě dospí­va­jí­cí dce­ry. Že nastá­vá jejich čas, zatím­co ten můj kon­čí, nebo se spíš pro­mě­ňu­je. Jim začí­ná pro­duk­tiv­ní, plod­ný věk, kdy budou na výslu­ní a obdi­vo­va­né, kdy si budou pod­ma­ňo­vat svět. Já jsem až do této chví­le, podob­ně jako v té fron­tě na zmrz­li­nu, stá­la před nimi a něja­kým způ­so­bem jim pro­šla­pá­va­la ces­tu, ovšem teď nastal čas ustou­pit stra­nou. Ne stáh­nout ocas jako sprás­ka­ný pes, ale začít žít svůj vlast­ní život a s rados­tí sle­do­vat jejich ces­tu. Hez­ky se to řek­ne, že ano? Ovšem člo­věk není neci­tel­ný kámen, a tak je v tom nevy­hnu­tel­ně pří­tom­ný i leh­ký smu­tek pra­me­ní­cí z pozná­ní, že je čas udě­lat krok vzad, nau­čit se nezaclánět.

Nedáv­no se vdá­va­la dce­ra mé kole­gy­ně a na její svat­bě jsem zaži­la něco, co bych nazva­la totál­ně nezvlád­nu­tým stár­nu­tím. Její tchy­ně vypa­dá fan­tas­tic­ky, je štíh­lá, blon­ďa­tá, nikdo by jí nehá­dal sedma­pa­de­sát. Ovšem asi má něja­ký pro­blém, pro­to­že v ten sva­teb­ní den cíle­ně str­há­va­la veš­ke­rou pozor­nost na sebe. Nejdřív při­šla poz­dě na sezná­me­ní s Klár­či­ný­mi rodi­či, pak zača­la zpí­vat kara­o­ke, ačko­liv ji k tomu nikdo nevy­zval, a vrchol byl, když nevěs­ta zaha­zo­va­la za sebe kyti­ci a shro­máž­di­ly se všech­ny mla­dý hol­ky, aby si ji zku­si­ly chy­tit, tako­vá ta pově­ra, kte­rá se jako prv­ní vdá. No a když Klár­ka tu kyti­ci háze­la, její tchy­ně se najed­nou vrh­la do toho chumlu, odstr­či­la při­tom i jed­nu malou hol­čič­ku, a tu kyti­ci chy­ti­la sama. Pak s ní tri­um­fál­ně máva­la nad hla­vou, asi jí to při­šlo vtip­ný. Všich­ni zíra­li, co to má zna­me­nat. Nevěs­tě s postu­pu­jí­cím odpo­led­nem víc a víc tuh­ly rysy. [Lin­da, 49]

Vztah tchy­ně a sna­chy je téma samo o sobě, ale tady jde asi i o pro­blém mat­ky, kte­rá nedo­ká­za­la vnitř­ně zpra­co­vat odchod syna. Žen­ská riva­li­ta a urput­ná potře­ba být vidět jsou jen dal­ší pro­je­vy nezvlád­nu­té­ho pře­cho­du do nové role. Vět­ši­na z nás kolem pade­sát­ky ješ­tě svat­by svých dětí neře­ší, zatím spíš jejich prv­ní odcho­dy na stu­dia nebo stě­ho­vá­ní na pod­ná­jem s kama­rá­dy. Úkol je však pořád týž: začít pozvol­na pře­stři­há­vat pupeč­ní šňů­ru. Jinak se nám může brzy stát, že se na ní spo­lu se svým dítě­tem začne­me boles­ti­vě škrtit.