Už z názvu tvého románu je jasné, že se točí kolem jedné z nejmytičtějších postav moderní vědy a techniky. Co tě na Nikolovi Teslovi tak fascinovalo, že ses rozhodl napsat tuhle knihu?
Teslu vnímám jako extrémně iniciativní osobnost s (často až příliš) ambiciózními představami o tom, co je třeba udělat se světem. Hodně se tím lišil od většiny svých současníků, kteří se soustředili převážně na podnikání. Tesla neměl obchodního ducha, zato si kladl takové otázky po morálce, pokroku, lidství a budoucnosti, že pro ně leckdy ani společenská věda ještě neměla pojmový aparát. Což je také asi jeden z důvodů, proč dneska některé jeho myšlenky působí jako výplody šarlatána.
Tehdy bylo ale třeba známou skutečnost přehodnotit, znovu ji od začátku prozkoumat — a tentokrát z jiné perspektivy. Koncem devatenáctého a počátkem dvacátého století se dramaticky prolnuly dva světy: ten řekněme „starý“ a ten, který známe teď. Člověk si nějak nepřipouští, že už v devatenáctém století, kdy se nosily cylindry a jezdilo se na páru nebo koňmo, lidé po celém světě vážně diskutovali o skládání elektromagnetických vln, dávali dohromady periodické tabulky nikdy nespatřených prvků, nebo si dokonce telefonovali.
A do toho přeplul oceán vytáhlý jinoch původem z Chorvatského království, zasadil se o rozšíření střídavého proudu a dal vzniknout zařízením, která dnes považujeme za samozřejmost (řeč je třeba o zářivce nebo dálkovém ovládání). Případně máme za to, že jde o výdobytek nejmodernější technologie, přitom to jsou víc než sto třicet let staré vynálezy, jako bezkontaktní nabíjení zubních kartáčků nebo telefonů — ano, s tímhle přišel Tesla. Jenže tehdy po něčem takovém jaksi nebyla poptávka a odtud pramenila valná část jeho ekonomického nezdaru: Neptal se, co lidi chtějí, naopak šel mnohdy proti tomu — ve jménu dnes tak aktuálních (a v Teslově době tak irelevantních nebo nepopulárních) myšlenek a ideálů jako ekologie, alternativní zdroje energie nebo meziplanetární komunikace.
Teslovy myšlenky a vynálezy skýtají velký prostor pro retrofuturistickou estetiku. Inspiroval tě nějak tenhle směr?
V prvé řadě jsem si řekl, že dám Teslovi šanci. V tom smyslu, že stvořím svět, ve kterém nedošlo k několika klíčovým okamžikům, kvůli kterým se z potenciální celebrity Edisonova formátu stal z Tesly osamělý chovatel holubů. Že odchýlím vývoj událostí hned na počátku dvacátého století a dopřeju mu, aby jeden z jeho nejambicióznějších projektů (tzv. Světový systém) fungoval a aby se uplatnil. Nechám pak tenhle svět pár desítek let kultivovat a představím si, jak by vypadal v druhé polovině třicátých let čili v době zvolna se rýsujícího světového konfliktu. A ona ta retrofuturistická estetika přišla sama. Na druhé straně mi pak do téhle představy pasovalo, co už jsem znal ze směrů jako dieselpunk a teslapunk. Tolik k fikci.
Zároveň mě ale bavilo, že do knihy můžu zakomponovat to, co jsem měl ze skutečných dobových výstřelků designu nejraději (a věřím, že ty odkazy pozorného čtenáře potěší), jako karosérie některých prototypů vozů nebo design vlaku Mercury. Takže mi z toho samovolně vykrystalizovala představa takové konspirační hard-boiled school art deco science fiction. A abych tohle označení (jinak překvapivě koherentní fúzi) nemusel používat, vymyslel jsem si jednoduché sousloví Tesla noir. Protože o teslapunk, jak ho známe, tady vlastně zas až tak nejde.
Detektivové a jejich pátrání silně odkazují na drsnou americkou školu. Proč je podle tebe tenhle literární žánr pro čtenáře, ale i pro tebe stále tak atraktivní, že se v různých variacích pořád vrací?
Hlavním důvodem podle mne je, že ona drsná americká škola a noir člověku na jedné straně přináší to, co je neustále aktuální, a na straně druhé to v rámci srozumitelné, zábavné formy propojuje s tím, co člověk naopak postrádá.
Tenhle žánr umožňuje čtenářům hněvat se na svět zkorumpovaných politiků či policistů, svět zhýralých magnátů, lobbistů a ziskuchtivých padouchů, protože v něm poznávají to, z čeho podezírají svou současnost. Mají radost, že spolu s protagonisty odkrývají, kam až sahají ty dlouhé nitky vlivu, a cítí zadostiučinění, když jsou viníci potrestáni. Z toho hlediska je vlastně noir něčím jako moderní pohádkou pro dospělé, kde nechybí proradní rádci, hrdinní rytíři ani zlobivé princezny. Na každém tvůrci je pak správně vyvážit, do jaké míry nasytí předem daná očekávání a co naopak pojme úplně jinak; jinými slovy: čím překvapí. Mne osobně při psaní obojí náramně bavilo.
Přestože se Tesla noir odehrává v USA, nelze si nevšimnout české stopy v příběhu. Je tahle linka něčím, co sis vymyslel, nebo má pravdivé kořeny?
Kus od obojího. Všechny evropské (nebo původem evropské) postavy, které se v románu vyskytují, jsou skutečné osobnosti různých oborů (od lucemburského Huga Gernsbacka, zakladatele časopisu Amazing Stories, přes Teslu až po všechny členy Kolbenovy rodiny). Není obtížné dohledat, že Nikola Tesla skutečně v New Yorku pracoval spolu s Emilem Kolbenem na vývoji vícefázových elektromotorů a že Kolben zkušenosti z téhle spolupráce později uplatnil ve známé ČKD. Jen románová míra technického pokroku pochopitelně osudy postav značně posunula, a tak odvrátila tragický konec, který mnohé ve skutečnosti potkal. Ze všeho nejvíc jsem si užil psaní postavy nejmladší Kolbenovy dcery Lilly, která v mých očích naplňovala ideály dobové (notně drzé) emancipované dívky.
V románu využíváš i četné konspirační teorie, které se kolem Tesly točí. Přistupoval jsi k nim jako autor, který je využije pro potřebu příběhu, nebo jsi spadl do jejich víru?
Na tom je nejtěžší jedna věc: Pokud má románovému světu uvěřit čtenář, musí mu věřit autor. Takže jsem náruživě hltal každý pochybný článek nebo dokument, který odhaloval skandální zjištění, případně rozvíjel divoké teorie plné roztodivných konspirací.
Když se totiž řekne, že píšu o Teslovi, hned každého zajímá: A budou tam ty jeho věže? A co elektromobily, stroj na zemětřesení a tunguzská aféra? Rychle jsem zjistil, jak velká mají čtenáři od takového psaní očekávání, a já je rozhodně nechtěl zklamat. Takže jsem „bádal“ a pečlivě vybíral ty konspirační teorie, které se vzájemně nevylučují (tímhle se omlouvám všem, které otráví, že v mém příběhu Tesla není v telepatickém spojení s mimozemskou civilizací, která by jeho mysl řídila stejně, jako řídila faraony starověkého Egypta).
Pečlivě jsem vybíral ty konspirační teorie, které se vzájemně nevylučují.
O to větší překvapení bylo, když jsem si pak vymyslel pro děj v roce 1936 takovou postranní zápletku, která podle mne působila velice futuristicky, až jsem si říkal, jestli jsem to trochu nepřepískl… A ejhle, o pár dní později jsem zjistil, že zrovna tohle se podle všeho opravdu stalo, a to už v roce 1915.
Zkrátka někdejší svět i ambice dobových inženýrů mě nepřestávaly překvapovat a někdy bylo dost těžké napsat v tomhle směru fikci, jelikož realita měla laťku hodně vysoko, o rozvíjených teoriích nemluvě. Ale abych se vrátil k otázce: Když jsem byl s touhle „rešerší“ hotov, musel jsem si zvyknout, co všechno z toho, co se o Teslovi psalo a povídalo, bude v mém románu pravda. No a pak tomu usilovně věřit, dokud to nenapíšu — už jenom proto, abych se vůči některé teorii neprovinil nebo ji mimoděk nedopatřením nepopřel. Přiznávám, že mi z toho někdy šla hlava kolem a tu a tam jsem měl po dopsání problém si vzpomenout, jak to vlastně bylo doopravdy.
Tesla noir působí jako uzavřený příběh, který mnoho prostoru pro pokračování nenabízí. Neplánuješ se přesto do tohohle retrofuturistického světa vrátit? Nebo připravuješ něco úplně jiného?
Zase platí tak trochu obojí. Totiž, připravuju něco trošku jiného, tentokrát ze současnosti — i když o „skoky“ do minulosti nebude nouze.
Ale vzhledem k tomu, jak dobrodružnou jízdu jsem si užil se psaním knihy Tesla noir a jak příjemné vzpomínky na ten čas mi zůstaly, mám v plánu se k tomu dřív nebo později vrátit a zužitkovat dvě zásadní věci, na které vzhledem k tematické a časové výseči nebyl v knize prostor. A sice vztah mezi Nikolou Teslou a Albertem Einsteinem — respektive jeho ženou Milevou — a projekt Rainbow čili údajný filadelfský experiment, na jehož přípravě se měli vědci od poloviny třicátých let podílet.
