Už jen když se podíváme na obálku tvého nového románu, vidíme změnu. Démony a nestvůrná monstra nahradili lidé, téměř jako my, chtělo by se říct. I samotná kniha tomu víceméně odpovídá a píšeš daleko více o současnosti (byť extrapolované do poměrně blízké budoucnosti), než by se na první pohled mohlo zdát. Co tě k tomu vedlo?

Když jsem dopsal Orga­nic­kou oprát­ku, byl jsem splat­te­rem a akč­ní ško­lou obec­ně vyčer­pa­ný. Člo­věk se zkrát­ka v poto­cích těl­ních teku­tin a vnitř­nos­tí doká­že bro­dit jen urči­tou dobu, než se mu to začne zají­dat. Abych se do té tká­ňo­vi­té kaše v budouc­nu doká­zal vrá­tit, potře­bo­val jsem změ­nu. Záro­veň jsem si uvě­do­mil, že mě veli­ce baví psa­ní dia­lo­gů, a na těch se dá posta­vit tře­ba detektivka. 

A pro­to­že by pod­le mě autor měl dat­lo­vat to, co ho zrov­na napl­ňu­je, zku­sil jsem vykro­čit ze své kom­fort­ní zóny — roz­máchlou akci jsem nahra­dil cynic­kým mini­ma­lis­mem a mon­stra lid­mi (což jsou čas­to mno­hem hor­ší bes­tie). Z pomy­sl­ných fan­tas­tic­kých výšin jsem se vrá­til zpát­ky na zem. Nicmé­ně nedá se říct, že rela­tiv­ně nor­mál­ní kuli­sy mě při­mě­ly vyměk­nout a vykaš­lat se na obskur­nos­ti — Pre­da­ce je jimi nao­pak nacpa­ná k prasknutí. 

Mohl bys vysvětlit, co to je ta titulní posmrtná predace, nebo bys tím vyzradil o ději knihy příliš?

Ve zví­ře­cí říši se jed­ná o jev, během něhož se do kon­zu­ma­ce těl mrtvých živo­či­chů pouš­tě­jí jiné orga­nismy — mrcho­žra­vost. Na člo­vě­ka tahle pra­xe dopa­dá, hlav­ně když zemře někde v pří­ro­dě. Nicmé­ně ke spo­je­ní „posmrt­ná pre­da­ce“ mě inspi­ro­va­la stu­die o tom, co se děje s lid­mi, pokud žijí sami, rodi­na se o ně neza­jí­má a útě­chu nachá­ze­jí hlav­ně v domá­cích maz­líč­cích. I tako­ví totiž umí­ra­jí a nezříd­ka se sta­ne, že jsou pak jejich těla o samo­tě s něko­li­ka kočka­mi či psy, kte­ří hla­do­ví tak dlou­ho, než začnou žrát své maji­te­le. Teh­dy jsem si před­sta­vil, jak by asi vypa­dal svět, kte­rý by meta­fo­ric­ky žil jen díky tomu, že by poží­ral to, co ho udr­žu­je pohro­ma­dě. Co by to pro­ved­lo s jeho oby­va­te­li? Na tuhle kost­ru se mi pak naba­li­ly pro­blémy mile­ni­á­lů a základ pří­bě­hu byl na světě. 

V románu si občas kopneš i do různých neduhů naší společnosti — konzumního pojetí a povrchnosti vztahů, sociálních sítí nebo posedlosti obrazem nás samých. Myslíš, že je to s naší generací tak špatné, že jednou skončí odložená v nějakém tom Odpočinku?

Já si mys­lím, že mi nepří­slu­ší sou­dit. Jed­no­du­še bych řekl, že mile­ni­á­lo­vé mají svou vlast­ní sadu pro­blé­mů — asi jako kaž­dá jiná gene­ra­ce. A pro­to­že do téhle ška­tul­ky spa­dám taky, dotý­ka­jí se mě nato­lik, aby pro mě bylo při­ro­ze­né o nich psát. Mám pocit, že jim aspoň tro­chu rozu­mím (což ale objek­tiv­ně nemu­sí být prav­da), a když jsem začal vymýš­let rela­tiv­ně uvě­ři­tel­ný svět pro depre­siv­ní detek­tiv­ní dob­ro­druž­ství, parafrá­zo­vá­ní rea­li­ty bylo jas­ná volba. 

Tak­že ano, v kni­ze je povrch­nost, posed­lost vlast­ním obra­zem, neschop­nost pra­co­vat s infor­ma­ce­mi, zou­fa­lá sna­ha pro­sa­dit se ve svě­tě, zatím­co ten se řítí do horou­cích pekel, poli­ti­ka­ře­ní na úkor naší budouc­nos­ti a mno­ho dal­ší­ho. Ale spíš pro­to, že je to běž­ná sou­část rea­li­ty, před kte­rou nedo­ve­du zavřít oči. 

I v tvých předchozích knihách se hojně objevovala hudba a popkultura, ale zdá se mi, že u Posmrtné predace je jejich role jaksi umocněná a důležitější. Navíc Vincent Krhavý, hlavní hrdina tvého románu, je docela velký hudební fanoušek. Máte podobný vkus?

To je mož­ná dáno tím, že od spous­ty detek­ti­vek mě odra­zu­je sku­teč­nost, že hlav­ní posta­va je defi­no­vá­na hlav­ně svým pří­pa­dem. Vin­cen­ta jsem pro­to zku­sil napsat jako člo­vě­ka, kte­rý má minu­lost, koníč­ky a něja­kým způ­so­bem utvo­ře­ný vkus. Sice jej potká­vá­me v ome­ze­ném výseku živo­ta, ale nezna­me­ná to, že se ztra­ti­lo všech­no, co zažil/​viděl/​četl/​slyšel před udá­lost­mi kníž­ky. Fakt, že je Pre­da­ce psa­ná v ich-for­mě, tuhle sku­teč­nost jen pod­tr­hu­je. Vin­cent má na věci ve svém oko­lí názor, kte­rý se nebo­jí čte­ná­ři sdě­lit. A do úvah trou­sí stříp­ky své minu­los­ti, kte­ré z něj snad děla­jí živěj­ší posta­vu. Zatím­co v Čepe­liOprát­ce budo­va­la pop­kul­tu­ra atmo­sfé­ru a pomá­ha­la mi popi­so­vat dění nebo dotvá­řet humo­ry, v Pre­da­ci polidš­ťu­je hlav­ní­ho hrdinu.
A co se hud­by týče, při­jde mi, že Vin­cent je občas zby­teč­ně vyhra­ně­ný. Skrz prs­ty se dívá na spous­tu kapel, kte­ré mám rád, a svo­je ška­ro­hlíd­ství si veli­ce uží­vá. Tak­že bych řekl, že všech­no, co poslou­chá Vin­cent, poslou­chám i já. Ale ne vše, co se líbí mně, by udě­la­lo radost Vin­cen­to­vi. Z toho­hle pohle­du bych se spíš viděl v jiné posta­vě, ale nebu­du nic prozrazovat. 

V Posmrtné predaci také daleko méně saháš k opravdu brutálním scénám a jejich květnatým popisům, které ti zajistily určitou proslulost a fanouškovskou základnu. Tvůj slovník jako by zesyrověl a příběh prodchla nikde nekončící deprese. Jde o nebývale brzkou krizi středního věku, nebo tím směřuješ někam dál?

Náho­dou už je mi přes tři­cet, tak­že mám prá­vo na plno­hod­not­nou kri­zi střed­ní­ho věku, a ne žád­né „nebý­va­le brz­ké“ čajíč­ky! A mí fanouš­ci se roz­hod­ně nemu­sí bát, že by při­šli o něja­ké to šťav­na­té nási­lí, ani Pre­da­ce ho neby­la zce­la ušet­ře­na. Je ho jen méně a není tak bez­bře­hé jako v pře­de­šlých kni­hách — jak říkáš. Jed­nak je to dáno tím, že u Pre­da­ce jsem si chtěl od bez­hla­vos­ti odpo­či­nout. A když se člo­věk sna­ží držet při zemi, nemů­že za sebou nechá­vat ces­tič­ku roz­tr­ha­ných těl. Jed­nak ty osa­mě­lé ost­rův­ky bru­ta­li­ty mno­hem víc vyční­va­jí z tex­tu, a tím pádem mají vět­ší váhu, než když je jich obrov­ské sou­ostro­ví. Zkrát­ka jsem si zku­sil tro­chu jiné dáv­ko­vá­ní a dal jsem si zále­žet na tom, aby kaž­dá kap­ka krve stá­la za to. 

Syro­vý slov­ník a nekon­čí­cí depre­se jsou pak Vin­cen­to­vi nej­lep­ší přá­te­lé. Dopro­vá­ze­jí jej na kaž­dém kro­ku, dáva­jí mu zámin­ku lít do sebe alko­hol a pra­co­vat na dal­ších způ­so­bech sebez­ni­če­ní. Je to bagáž, kte­rou si nese za to, že žil ve špat­nou chví­li na špat­ném mís­tě — podob­ně jako mno­ho z nás. 

Přestože žánrové kulisy noirového detektivního románu jsou v Posmrtné predaci zřejmé, s klišé a pravidly žánru si docela pohráváš. Jde z tvé strany o parodický posměšek, nebo naopak milostný dopis?

Upřím­ně jsem při psa­ní nepře­mýš­lel o tom, jest­li mi pod ruka­ma zrov­na vzni­ká to ane­bo ono. Detek­tiv­ky mám načte­né dost na to, abych si uvě­do­mo­val, co mě na nich baví, a co nao­pak vůbec. Pre­da­ci jsem pro­to napsal tak, aby se mi líbi­la. Řídil jsem se instink­tem, a ne tím, co se od žán­ru oče­ká­vá, nebo dokon­ce vyža­du­je. Ve výsled­ku tak kníž­ka v někte­rých pří­pa­dech vzdá­vá hold kla­si­ce a v jiných si z ní dělá sran­du. Není za tím ale žád­né ška­ro­hlíd­ství. Nesna­žím se tvr­dit, že mi z klá­ves­ni­ce vypa­dl žán­ro­vý posun, a všech­no před ním je tím pádem pod­řad­né. Je to zkrát­ka jen tako­vý pří­běh, jaký bych chtěl číst. 

Zmínil jsi, že detektivky tě baví, ale ne všechny. Co tedy musí splňovat ta tvá vysněná a na které knihy a autory přísaháš

Neba­ví mě detek­tiv­ky, z nichž mám pocit, že hlav­ní hrdi­na zná řeše­ní pří­pa­du od samé­ho začát­ku — stej­ně jako autor — a na strán­kách v pod­sta­tě pro­bí­há jen pří­pra­va situ­a­ce k tomu, aby se mohl odha­lit pacha­tel. Nedá se taky říct, že mě úpl­ně fas­ci­nu­jí vyšet­řo­va­te­lé, kte­ří „při­jdou a vidí“. Obec­ně pre­fe­ru­ju spíš pří­běhy, kte­ré se nedr­ží v zaje­tých kole­jích a od tisí­ců podob­ných žánro­vek je odli­šu­je víc než jen „uni­kát­ní“ zvrá­ce­ný vrah, kte­rý své obě­ti nepod­ře­zá­vá, ale nožem po nich píše slo­va vánoč­ních koled. 

Dob­rým pří­kla­dem je tře­ba detek­tiv­ní série s Jackem Tay­lo­rem, kte­rou píše irský spi­so­va­tel Ken Bru­en. Jeho kníž­ky jsou spíš cynic­kou a čer­no­hu­mor­nou kri­ti­kou doby, pře­hlíd­kou psy­cho­pa­tů a alko­ho­lis­mu, občas pode­pře­né­ho dro­ga­mi. Vraž­dí se někde na poza­dí, vyšet­řu­je se jen tak ako­rát. Výsled­né tex­ty jsou spíš tako­vá detek­tiv­ní lyri­ka, ale mož­ná prá­vě pro­to půso­bí mno­hem při­ro­ze­ně­ji než běž­ný kri­mi pre­fab­ri­kát. Z podob­ných důvo­dů mě baví i poně­kud tra­dič­něj­ší John Con­nolly. Nevy­hý­bám se ale ani detek­tiv­kář­ským podiv­nos­tem — loni mě bavil například
Finch Jef­fa Van­der­Mee­ra nebo Veteš­ník Jess Kiddové. 

Po dvou samostatných knihách jsi přišel s kriminálkou, u kterých běžně čekáme na pokračování. Budeš se alespoň v tomto ohledu držet konvencí? Mohou se čtenáři v budoucnu těšit na pokračování a další příběh Vincenta Krhavého?

Vin­cen­to­vo puto­vá­ní Pre­da­cí nekon­čí, to klid­ně pro­zra­dím. Nemůžu ale slí­bit, že dvoj­ka půjde ve šlé­pě­jích jed­nič­ky. Doce­la nerad se totiž opa­ku­ju, což, uzná­vám, v pří­pa­dě psa­ní série může být tro­chu na obtíž. Pokra­čo­vá­ní jsem pro­to pojal spíš jako evo­lu­ci. Hlav­ní hrdi­na zůsta­ne, vybu­do­va­ný svět, cynis­mus, nihi­lis­mus a všech­ny dal­ší „ismy“ taky, ale kra­pet se změ­ní styl vyprá­vě­ní a pří­běh bude ubí­hat tro­chu jiným tem­pem. Stá­le se bude jed­nat o noi­ro­vou detek­tiv­ku, ale zase si půjde po své vlast­ní ose.