Už jen když se podíváme na obálku tvého nového románu, vidíme změnu. Démony a nestvůrná monstra nahradili lidé, téměř jako my, chtělo by se říct. I samotná kniha tomu víceméně odpovídá a píšeš daleko více o současnosti (byť extrapolované do poměrně blízké budoucnosti), než by se na první pohled mohlo zdát. Co tě k tomu vedlo?
Když jsem dopsal Organickou oprátku, byl jsem splatterem a akční školou obecně vyčerpaný. Člověk se zkrátka v potocích tělních tekutin a vnitřností dokáže brodit jen určitou dobu, než se mu to začne zajídat. Abych se do té tkáňovité kaše v budoucnu dokázal vrátit, potřeboval jsem změnu. Zároveň jsem si uvědomil, že mě velice baví psaní dialogů, a na těch se dá postavit třeba detektivka.
A protože by podle mě autor měl datlovat to, co ho zrovna naplňuje, zkusil jsem vykročit ze své komfortní zóny — rozmáchlou akci jsem nahradil cynickým minimalismem a monstra lidmi (což jsou často mnohem horší bestie). Z pomyslných fantastických výšin jsem se vrátil zpátky na zem. Nicméně nedá se říct, že relativně normální kulisy mě přiměly vyměknout a vykašlat se na obskurnosti — Predace je jimi naopak nacpaná k prasknutí.
Mohl bys vysvětlit, co to je ta titulní posmrtná predace, nebo bys tím vyzradil o ději knihy příliš?
Ve zvířecí říši se jedná o jev, během něhož se do konzumace těl mrtvých živočichů pouštějí jiné organismy — mrchožravost. Na člověka tahle praxe dopadá, hlavně když zemře někde v přírodě. Nicméně ke spojení „posmrtná predace“ mě inspirovala studie o tom, co se děje s lidmi, pokud žijí sami, rodina se o ně nezajímá a útěchu nacházejí hlavně v domácích mazlíčcích. I takoví totiž umírají a nezřídka se stane, že jsou pak jejich těla o samotě s několika kočkami či psy, kteří hladoví tak dlouho, než začnou žrát své majitele. Tehdy jsem si představil, jak by asi vypadal svět, který by metaforicky žil jen díky tomu, že by požíral to, co ho udržuje pohromadě. Co by to provedlo s jeho obyvateli? Na tuhle kostru se mi pak nabalily problémy mileniálů a základ příběhu byl na světě.
V románu si občas kopneš i do různých neduhů naší společnosti — konzumního pojetí a povrchnosti vztahů, sociálních sítí nebo posedlosti obrazem nás samých. Myslíš, že je to s naší generací tak špatné, že jednou skončí odložená v nějakém tom Odpočinku?
Já si myslím, že mi nepřísluší soudit. Jednoduše bych řekl, že mileniálové mají svou vlastní sadu problémů — asi jako každá jiná generace. A protože do téhle škatulky spadám taky, dotýkají se mě natolik, aby pro mě bylo přirozené o nich psát. Mám pocit, že jim aspoň trochu rozumím (což ale objektivně nemusí být pravda), a když jsem začal vymýšlet relativně uvěřitelný svět pro depresivní detektivní dobrodružství, parafrázování reality bylo jasná volba.
Takže ano, v knize je povrchnost, posedlost vlastním obrazem, neschopnost pracovat s informacemi, zoufalá snaha prosadit se ve světě, zatímco ten se řítí do horoucích pekel, politikaření na úkor naší budoucnosti a mnoho dalšího. Ale spíš proto, že je to běžná součást reality, před kterou nedovedu zavřít oči.
I v tvých předchozích knihách se hojně objevovala hudba a popkultura, ale zdá se mi, že u Posmrtné predace je jejich role jaksi umocněná a důležitější. Navíc Vincent Krhavý, hlavní hrdina tvého románu, je docela velký hudební fanoušek. Máte podobný vkus?
To je možná dáno tím, že od spousty detektivek mě odrazuje skutečnost, že hlavní postava je definována hlavně svým případem. Vincenta jsem proto zkusil napsat jako člověka, který má minulost, koníčky a nějakým způsobem utvořený vkus. Sice jej potkáváme v omezeném výseku života, ale neznamená to, že se ztratilo všechno, co zažil/viděl/četl/slyšel před událostmi knížky. Fakt, že je Predace psaná v ich-formě, tuhle skutečnost jen podtrhuje. Vincent má na věci ve svém okolí názor, který se nebojí čtenáři sdělit. A do úvah trousí střípky své minulosti, které z něj snad dělají živější postavu. Zatímco v Čepeli a Oprátce budovala popkultura atmosféru a pomáhala mi popisovat dění nebo dotvářet humory, v Predaci polidšťuje hlavního hrdinu.
A co se hudby týče, přijde mi, že Vincent je občas zbytečně vyhraněný. Skrz prsty se dívá na spoustu kapel, které mám rád, a svoje škarohlídství si velice užívá. Takže bych řekl, že všechno, co poslouchá Vincent, poslouchám i já. Ale ne vše, co se líbí mně, by udělalo radost Vincentovi. Z tohohle pohledu bych se spíš viděl v jiné postavě, ale nebudu nic prozrazovat.
V Posmrtné predaci také daleko méně saháš k opravdu brutálním scénám a jejich květnatým popisům, které ti zajistily určitou proslulost a fanouškovskou základnu. Tvůj slovník jako by zesyrověl a příběh prodchla nikde nekončící deprese. Jde o nebývale brzkou krizi středního věku, nebo tím směřuješ někam dál?
Náhodou už je mi přes třicet, takže mám právo na plnohodnotnou krizi středního věku, a ne žádné „nebývale brzké“ čajíčky! A mí fanoušci se rozhodně nemusí bát, že by přišli o nějaké to šťavnaté násilí, ani Predace ho nebyla zcela ušetřena. Je ho jen méně a není tak bezbřehé jako v předešlých knihách — jak říkáš. Jednak je to dáno tím, že u Predace jsem si chtěl od bezhlavosti odpočinout. A když se člověk snaží držet při zemi, nemůže za sebou nechávat cestičku roztrhaných těl. Jednak ty osamělé ostrůvky brutality mnohem víc vyčnívají z textu, a tím pádem mají větší váhu, než když je jich obrovské souostroví. Zkrátka jsem si zkusil trochu jiné dávkování a dal jsem si záležet na tom, aby každá kapka krve stála za to.
Syrový slovník a nekončící deprese jsou pak Vincentovi nejlepší přátelé. Doprovázejí jej na každém kroku, dávají mu záminku lít do sebe alkohol a pracovat na dalších způsobech sebezničení. Je to bagáž, kterou si nese za to, že žil ve špatnou chvíli na špatném místě — podobně jako mnoho z nás.
Přestože žánrové kulisy noirového detektivního románu jsou v Posmrtné predaci zřejmé, s klišé a pravidly žánru si docela pohráváš. Jde z tvé strany o parodický posměšek, nebo naopak milostný dopis?
Upřímně jsem při psaní nepřemýšlel o tom, jestli mi pod rukama zrovna vzniká to anebo ono. Detektivky mám načtené dost na to, abych si uvědomoval, co mě na nich baví, a co naopak vůbec. Predaci jsem proto napsal tak, aby se mi líbila. Řídil jsem se instinktem, a ne tím, co se od žánru očekává, nebo dokonce vyžaduje. Ve výsledku tak knížka v některých případech vzdává hold klasice a v jiných si z ní dělá srandu. Není za tím ale žádné škarohlídství. Nesnažím se tvrdit, že mi z klávesnice vypadl žánrový posun, a všechno před ním je tím pádem podřadné. Je to zkrátka jen takový příběh, jaký bych chtěl číst.
Zmínil jsi, že detektivky tě baví, ale ne všechny. Co tedy musí splňovat ta tvá vysněná a na které knihy a autory přísaháš
Nebaví mě detektivky, z nichž mám pocit, že hlavní hrdina zná řešení případu od samého začátku — stejně jako autor — a na stránkách v podstatě probíhá jen příprava situace k tomu, aby se mohl odhalit pachatel. Nedá se taky říct, že mě úplně fascinují vyšetřovatelé, kteří „přijdou a vidí“. Obecně preferuju spíš příběhy, které se nedrží v zajetých kolejích a od tisíců podobných žánrovek je odlišuje víc než jen „unikátní“ zvrácený vrah, který své oběti nepodřezává, ale nožem po nich píše slova vánočních koled.
Dobrým příkladem je třeba detektivní série s Jackem Taylorem, kterou píše irský spisovatel Ken Bruen. Jeho knížky jsou spíš cynickou a černohumornou kritikou doby, přehlídkou psychopatů a alkoholismu, občas podepřeného drogami. Vraždí se někde na pozadí, vyšetřuje se jen tak akorát. Výsledné texty jsou spíš taková detektivní lyrika, ale možná právě proto působí mnohem přirozeněji než běžný krimi prefabrikát. Z podobných důvodů mě baví i poněkud tradičnější John Connolly. Nevyhýbám se ale ani detektivkářským podivnostem — loni mě bavil například
Finch Jeffa VanderMeera nebo Vetešník Jess Kiddové.
Po dvou samostatných knihách jsi přišel s kriminálkou, u kterých běžně čekáme na pokračování. Budeš se alespoň v tomto ohledu držet konvencí? Mohou se čtenáři v budoucnu těšit na pokračování a další příběh Vincenta Krhavého?
Vincentovo putování Predací nekončí, to klidně prozradím. Nemůžu ale slíbit, že dvojka půjde ve šlépějích jedničky. Docela nerad se totiž opakuju, což, uznávám, v případě psaní série může být trochu na obtíž. Pokračování jsem proto pojal spíš jako evoluci. Hlavní hrdina zůstane, vybudovaný svět, cynismus, nihilismus a všechny další „ismy“ taky, ale krapet se změní styl vyprávění a příběh bude ubíhat trochu jiným tempem. Stále se bude jednat o noirovou detektivku, ale zase si půjde po své vlastní ose.
