Už při prvot­ním zva­žo­vá­ní čes­ké­ho vydá­ní padlo, že tato kníž­ka pat­ří mezi to nej­za­jí­ma­věj­ší, co sou­čas­ná němec­ká lite­rár­ní scé­na nabí­zí. V čem tkví její nej­vět­ší kvality?
TJ: Nino Hara­tischwi­li­o­vá napsa­la zábav­ný a napí­na­vý román zasa­ze­ný do dějin celé­ho dva­cá­té­ho sto­le­tí, kte­rý opře­la o pocti­vé, roz­sáh­lé rešer­še. Díky svě­ží­mu jazy­ku, věro­hod­ně vykres­le­ným posta­vám a spous­tě pou­ta­vých osu­dů zůstá­vá kni­ha i přes odváž­ný roz­sah a množ­ství his­to­ric­kých pasá­ží čte­nář­sky pří­stup­ná. Autor­ce se poda­ři­lo vše skvě­le pro­po­jit a nača­so­vat — živo­ty postav jsou s dějin­ný­mi udá­lost­mi doved­ně pro­ple­te­né, díky čemuž si román udr­žu­je napě­tí až do posled­ní strán­ky. Vzni­ká bar­vi­tá sága plná milost­ných vzpla­nu­tí, sil­ných emo­cí a dra­ma­tic­kých pří­bě­hů, to vše v kuli­sách divo­ké kav­kaz­ské pří­ro­dy i růz­ných evrop­ských met­ro­po­lí (včet­ně Pra­hy), pro­vo­ně­né koře­ním a čoko­lá­dou. Jako celek to skvě­le funguje.

MŠ: Vel­ká síla této kni­hy tkví v její odva­ze a ori­gi­na­li­tě. Dlou­hé, mno­ho­ge­ne­rač­ní ságy se dnes už nepí­šou. A zvlášť ne tako­vé, kte­ré jsou zasa­ze­ny do nezná­mé­ho pro­stře­dí — jis­tá exo­tič­nost může něko­ho (zejmé­na původ­ní, němec­ké čte­ná­ře) při­ta­ho­vat, ale lec­ko­ho nao­pak odra­dit. Z romá­nu je zce­la zře­tel­ně poznat, že ho autor­ka nepsa­la s ohle­dem na to, co si žádá trh, co má šan­ci uspět, ale že si šla neo­chvěj­ně, až váš­ni­vě za svým — a zro­dil se best­seller. Dnes už celo­svě­to­vý úspěch Osmé­ho živo­ta doka­zu­je, že čte­ná­ři stá­le sto­jí o vel­ké pří­běhy, a to je dobře.

Dlou­hé, mno­ho­ge­ne­rač­ní ságy se dnes už nepíšou. 

Román Nino Hara­tischwi­li­o­vé si aktu­ál­ně zís­kal i porot­ce Mezi­ná­rod­ní Boo­ke­ro­vy ceny. Co je pro vás osob­ně jeho nej­sil­něj­ším poselstvím?
MŠ: Nej­spíš to, že má cenu bojo­vat s osu­dem, se živo­tem, tře­ba­že se to zdá nesmy­sl­né, tře­ba­že „slo­va nezna­me­na­jí vždyc­ky slib, hud­ba nemů­že člo­vě­ka zachrá­nit, vlast­ní schop­nos­ti neve­dou pokaž­dé k před­ur­če­né­mu cíli a za lás­ku se někdy jenom přestro­jí cosi mno­hem horšího“.

TJ: Kni­ha je pod­le mě vel­mi cen­ná v tom, že při­bli­žu­je ději­ny dva­cá­té­ho sto­le­tí z pohle­du Gru­zín­ců a Sovět­ské­ho sva­zu. Sama autor­ka uvá­dí, že tato východ­ní per­spek­ti­va je v Němec­ku poměr­ně nezná­má, a tím­to dílem na ni pro­to chtě­la upo­zor­nit. Mys­lím, že i čes­ké­ho čte­ná­ře může lec­cos pře­kva­pit. O dění na Kav­ka­ze se dočte­me málo­kdy, ten­to román tak posky­tu­je pro nás uni­kát­ní vhled do sto­le­tí dějin v Gru­zii, ale sezná­mí­me se i se živo­tem gru­zín­ské spo­leč­nos­ti, zaví­tá­me na večír­ky míst­ní sme­tán­ky, nahléd­ne­me Gru­zín­cům do obý­vá­ků, lož­nic a kuchy­ní… Zkrát­ka obje­ví­me nový svět.

V Osmém živo­tě (pro Bril­ku) sle­du­je­me osu­dy mno­ha postav v růz­ných časech. Jak nároč­né bylo udr­žet si přehled?
MŠ: Kupo­di­vu to vůbec těž­ké neby­lo. Nino Hara­tischwi­li­o­vá stvo­ři­la posta­vy z masa a kos­tí, pře­svěd­či­vé, život­né, člo­věk měl brzy pocit, že je zná osob­ně, tak­že i když něja­ká posta­va načas zmi­ze­la a pak se zase obje­vi­la, nikterak to nevadilo. 

TJ: Sou­hla­sím. Posta­vy jsou navíc do děje uvá­dě­né postup­ně a pro­myš­le­ně, tak­že i přes jejich vel­ké množ­ství román drží pohro­ma­dě a nevzni­ká v něm zma­tek. Pro úče­ly redak­ce jsem si ale pro jis­to­tu udě­la­la rodokmen dopl­ně­ný i o mile­nec­ké vzta­hy. Ten se s postu­pem děje začal zamo­tá­vat a nako­nec z toho byl sluš­ný spletenec.

Co bylo na pře­kla­du krom roz­sa­hu nejtěžší?
MŠ: Slo­ži­té (ale záro­veň ohrom­ně zají­ma­vé) to bylo s gru­zín­ský­mi reá­li­e­mi, názvy typic­kých pokr­mů a nápo­jů, míst­ní­mi názvy, naráž­ka­mi na udá­los­ti z gru­zín­ské his­to­rie… Autor­ka čte­ná­řům v tom­to ohle­du nic neu­leh­ču­je, nepo­u­ží­vá vnitř­ní vysvět­liv­ky a ne všech­no se dalo dohle­dat, tak­že byly nut­né kon­zul­ta­ce s odbor­ní­ky a v něko­li­ka pří­pa­dech i se samot­nou Nino Hara­tischwi­li­o­vou. A dále dohle­dá­vá­ní řady citá­tů uvo­zu­jí­cích jed­not­li­vé kapi­to­ly, čehož se skvě­le zhos­ti­la Tereza. 

TJ: Spous­ta těch citá­tů jsou navíc bás­ně rus­kých kla­si­ků a bás­nic­ký pře­klad je, jak zná­mo, spí­še inter­pre­ta­ce, kte­rá se od ori­gi­ná­lu čas­to dost liší. Abych se tedy od cito­va­né­ho němec­ké­ho pře­kla­du dosta­la k pře­kla­du čes­ké­mu, muse­la jsem oprášit gym­na­zi­ál­ní zna­los­ti ruš­ti­ny a nej­pr­ve si dohle­dat rus­ké ori­gi­ná­ly, kte­ré jsou naštěs­tí vesměs onli­ne. V Národ­ní knihov­ně jsem si pak objed­ná­va­la dost nevšed­ní kom­bi­na­ce knih — ke sbír­kám Jese­ni­na či Achma­to­vo­vé jsem při­da­la spi­sy Troc­ké­ho a Mao Ce-tun­ga, k tomu Goebbel­so­vy dení­ky, budo­va­tel­ské pís­ně, gru­zín­ský epos z dva­nác­té­ho sto­le­tí… Zby­lé rus­ké ver­še nám pak pro tuto kni­hu pře­lo­žil Petr Borkovec.

Co bys­te řek­ly čte­ná­řům, kte­ří by se necha­li odra­dit dél­kou, pře­ce jen je to osmi­setstrán­ko­vá sága? 
TJ: Uved­la bych svou vlast­ní čte­nář­skou zku­še­nost. Kni­hu jsem totiž nej­pr­ve čet­la v něm­či­ně jako čte­nář, abych na ni napsa­la pro Host posu­dek. Navzdo­ry mimo­řád­né­mu roz­sa­hu jsem se však ani na chví­li nenu­di­la, v romá­nu se totiž pořád něco děje a je plný veli­ce sil­ných příběhů.
MŠ: Při­pa­dá mi, že jakmi­le se člo­věk zač­te, pře­sta­ne tu dél­ku vní­mat. Nao­pak, mož­ná si bude nako­nec přát, aby kni­ha ješ­tě neskon­či­la. Nino Hara­tischwi­li­o­vá je totiž skvě­lá vypra­věč­ka a napsa­la výji­meč­nou ságu z pro­stře­dí, jež je nám tro­chu pově­do­mé, ale záro­veň má nádech exo­ti­ky, s plno­krev­ný­mi posta­va­mi, z nich někte­ré si čte­nář zami­lu­je a jiné bude nej­spíš nená­vi­dět, ale nikdy, nikdy ho nebu­dou nudit. 

Ovládly jste při prá­ci na této kni­ze chuť na čoko­lá­du a kakao?
TJ: Ano — a to mi při­po­mí­ná, že jsem ješ­tě neo­chut­na­la vychva­lo­va­nou hor­kou čoko­lá­du z nové dej­vic­ké čoko­lá­dov­ny, kte­rou ote­vře­li zrov­na v době, kdy jsem Osmý život redi­go­va­la. Při čte­ní o všech těch kata­stro­fách spo­je­ných s pitím čoko­lá­dy jsem na ni ten­krát moc chuť neměla.
MŠ: Já jsem se ovlád­la, pře­mýš­le­la jsem ale o tom, zda bych se doká­za­la kouz­lu Stasii­ny hor­ké čoko­lá­dy vze­přít, kdy­bych vědě­la, jaká cena se za ni pla­tí… Dosta­la jsem však obrov­skou chuť roz­jet se do Gruzie! 

Micha­e­la Škul­téty je čes­ká pře­kla­da­tel­ka z něm­či­ny. Zamě­řu­je se na sou­čas­nou němec­ko­ja­zyč­nou lite­ra­tu­ru a na belet­rii pro děti a mládež.
Je nosi­tel­kou Čest­né lis­ti­ny IBBY 2014 za Čes­kou repub­li­ku v kate­go­rii pře­kla­da­te­lů a lau­re­át­kou Zla­té stu­hy za kni­hy pro děti a mlá­dež. Dlou­ho­do­bě spo­lu­pra­cu­je s Goethe-Insti­tu­tem v Pra­ze a s Praž­ským lite­rár­ním domem auto­rů němec­ké­ho jazy­ka. Do češ­ti­ny pře­lo­ži­la napří­klad román Timu­ra Ver­me­se Už je tady zas, román Bene­dic­ta Well­se Na kon­ci samo­ty nebo deník Mar­ga­re­te Schello­vé z inter­nač­ní­ho tábo­ra Deník z Pra­hy 1945 — 1946. V roce 2019 vyda­la vlast­ní kni­hu Život a jiné nesrov­na­los­ti.

Tere­za Jůzo­vá vystu­do­va­la soci­o­lo­gii a němec­kou transla­to­lo­gii na Filo­zo­fic­ké fakul­tě Uni­ver­zi­ty Kar­lo­vy, během stu­dia absol­vo­va­la roč­ní stu­dij­ní pobyt na Lud­ví­ko­vě — Max­mi­li­á­no­vě uni­ver­zi­tě v Mni­cho­vě. Žije v Pra­ze, pra­cu­je jako pře­kla­da­tel­ka z něm­či­ny a exter­ní redak­tor­ka nakla­da­tel­ství Host, věnu­je se také titul­ko­vá­ní filmů.