Rok 1945 si každý představuje jako rok, kdy skončila válka. Ale zdá se, že s jejím koncem a přechodem v něco nového se vynořily opravdu hrozné příběhy.

Kapitulace je vyhlášena, mír podepsán, vlajky vlají, šeříky někde i voní, navzdory smradu z nafty, ale svět už nikdy nebude takový, jako byl před válkou. Mezi lidmi bylo vyvoláno až příliš démonů. A démoni nemizí, spíš se v lidech ještě více uhnizďují, v nových převlecích. A ač Čechoslováci vítají svobodu, vědomě i nevědomě strkají hlavu do nových nesvobod. Žádné o nás bez nás. Naopak, Československo se smlouvou se Sovětským svazem a košickou vládou samo přihlásilo k vazalství Moskvě. Podkarpatskou Rus jsme jako zákusek strčili rovnou do chřtánu diktatuře soudruha Stalina a prezident Beneš dekretem zbavil Rusíny československého občanství. Německé obyvatele jsme vylikvidovali a volby v roce 1946, v nichž dosti jednoznačně zvítězili komunisté, to jen dotvrdily. Léto 1945 je plné násilných vendet, odplat, kamuflování pofiderních válečných minulostí, sebevražd, zklamání, ale také šťastných návratů, shledání a nových začátků. Třeba v podobě obnovy skautské organizace. Jak to velice koncentrovaně popisuje Václav Černý ve svých pamětech: „Historiku, věz, že dějiny naší soudobé národní krize budeš musit zahájit už tou rozptýlenou a bezděkou kocovinou českých myslí v druhé půli roku pětačtyřicátého, tenkrát vše začalo.“

Měl jsi v plánu své dokumentární povídky dovést až do roku 1945 už ve chvíli, kdy jsi psal Čurdu z Hlíny?

Když jsem dopsal Čurdu, měl jsem představu knižní trilogie. Protektorát konfidentů, Protektorát statečných a třetí díl s příběhy z padesátých a šedesátých let. Ale brzy jsem si uvědomil, že rok 1945, přesněji jeho druhá polovina, je samostatná perioda, ve které se zračí již mnohé z toho, co za pár let přišlo v podobě komunistického puče a rudého teroru. Rozhodl jsem se tomu věnovat celou knížku. V ní se vedle sebe ocitá příběh rodiny Šámalových a jejich nalezených dětí s příběhem lékaře a kozáka Nikolaje Kelina, který utekl z Ruska, ale tady se v květnu 1945 dočkal zatčení NKVD a jen zázrakem unikl deportaci na Sibiř. Vraždy na Broumovsku na německých farářích se „potkávají“ s příběhem zachráněné velbloudice, již skauti vedou do pražské zoo. Výlet Václava Černého po rodném Náchodsku s masakrem, který nastal při odhalování pamětní desky, neboť čestná jednotka „partyzánů“ přestřelila dráty vysokého napětí a ty spadly do davu.

Vždycky jsem z toho roku vídal jen fotky osvobození, ten rok 1945 vnímáme, řekl bych (aspoň za sebe, jak jsem tam pobral za gymnázium) jako radostný.

Ale vůbec to tak nebylo. Narážíš na to už v úvodní kapitole o Václavovi Černém…

Jistý výběr snímků skutečně vypráví o máji a červnu 45 jako o radostné veselce. To je však jen takový šeříkový nátěr. Ale za ním či pod ním se nachází plno protichůdných dějů a scén. Vždyť se v té době navraceli přeživší z koncentráků. Ta hrstka českých Židů, co přežila, často neměla kde bydlet a ti „doma“ jejich prožitku vůbec nerozuměli. V pohraničí se odehrávaly masové popravy, pronásledování sovětských občanů, se sovětskými instrukcemi vzniká SNB, probíhá první vlna znárodňování, do hry aktivně vstupují funkcionáři, často novodobí komunisté, kteří ještě před nedávnem přinejmenším svojí pasivitou podporovali fungování protektorátu.

Je vůbec možné, aby se tyhle nánosy někdy očistily? Mám pocit, že hodně promlouvají i do naší současnosti.

Je to dlouhatánský proces. Vždyť třeba na Broumovsku, o kterém velice podrobně píšu, ještě existují masové hroby, dosud nelokalizované, zavražděných německých obyvatel. Třeba nad rekreačním zařízením — kempem v Teplicích nad Metují, kde dosud stojí původní dřevěné baráky, ve kterých byli po válce rudými gardami mučeni němečtí obyvatelé — leží na loukách několik neexhumovaných hrobů. Mnohé se opravuje, vydávají se knihy, píšou články, ale stejně jako by nás ty temné stíny minulosti čas od času dohnaly.

Jak obtížné je dostat se k informacím důležitým k tomu, abys takovou povídku napsal?

Připadám si jako krtek, který úporně hrabe ve stovkách krabic, foliantů a dokumentů a za trpělivost je čas od času odměněn nějakým důležitým i zajímavým objevem, nálezem, setkáním. Tu kamarád Tomáš Dimter upozorní na důležité rukopisné paměti učitele, který obsazoval pohraničí. Jindy zase archivářka Miroslava Moravcová pošle odkaz na prameny v Německu nebo se přihlásí potomek důležitého aktéra s dosud neznámým svědectvím. Spoléhám a věřím na určité „volání duchů“. Vstupujete do příběhu a ten příběh si vás vede, přihrává zajímavá setkání atp. Důležitou stránkou těchto mých knih jsou bohaté fotografické přílohy. Setkal jsem se s názorem, že je to zbytečné, ale nemohu si pomoci, tohle je můj styl, způsob práce, způsob ohledávání skutečnosti. A snímky, dokumentující a dopovídající dokumentární povídky, jsou vždy samostatným příběhem. Začal jsem s tím před lety, kdy jsem koncipoval knihu-životopis faráře Josefa Toufara z Číhoště a druhou částí publikace se staly stovky fotografií vyprávějící o lidech i krajině.

Vzpomínám si, že v knize o Čurdovi srovnáváš právě dvě fotografie…

Čurdova tvář v roce 1942 a po válce. Dělí je pouze několik let, ale jak jsou rozdílné a výmluvné! Na té první tvář vojáka, odhodlaného a vysportovaného. A na té druhé nateklý a odulý obličej alkoholika a rozloženého člověka.

Kolik ještě zůstává utajeno, kolik je menších příběhů, které nikdy nikdo nezapíše?

Tahle knížka sedmi příběhů je jen malou, útlou výsečí z obrovského celku. Při práci na ní jsem samozřejmě nacházel další a další dramatické osudy, dosud nezpracované, pozapomenuté. Třeba přijdou další autoři a badatelé a důkladně se takové práci budou věnovat.

Podle čeho jsi jednotlivé příběhy do knihy vybíral? Tuším, že k některým z nich máš vztah osobnější, pokud se nepletu, na vodní nádrž Švihov a na to, co je pod vodou, narážíš i ve svých básních…

Už nejsem žádný mladík, a tak si vybírám jen ty příběhy, které se do mě nějak podstatně zaseknou a nedají mi spát. Je to vlastně více rozhodnutí intuice než rozumu, že se takovému příběhu budu měsíce či roky věnovat, objíždět archivy, hledat pamětníky, pátrat po fotkách, psát po nocích. Tři příběhy z této knížky souvisejí s domovskou Vysočinou. Bydlím nad údolím, dnes zatopeným přehradou, kde došlo k přestřelení drátů vysokého napětí, a znal jsem některé z účastníků té akce. O zachráněné velbloudici jsem napsal divadelní hru pro Dismanův rozhlasový dětský soubor. Za důležité považuji dvě povídky z Broumovska, ve kterých jsem se pokusil rozevřít hrůzu, která se tam v létě 1945 stala. Před mnoha lety mě zaujala malá studie historika Jiřího Plachého o vraždách farářů v Šonově. To je zrovna případ toho, že se do vás něco zahákne a neopustí, dokud tomu nedáte slovo. Na Broumovsku jsem se ocitl letos na jaře na malém stipendiu, z domku se oknem díval na osudová místa a obcházel lokace, o kterých jsem pak psal. Bylo to pro mne nesmírně podnětné pobývání.