Rok 1945 si každý představuje jako rok, kdy skončila válka. Ale zdá se, že s jejím koncem a přechodem v něco nového se vynořily opravdu hrozné příběhy.

Kapi­tu­la­ce je vyhlá­še­na, mír pode­psán, vlaj­ky vla­jí, šeří­ky někde i voní, navzdo­ry smra­du z naf­ty, ale svět už nikdy nebu­de tako­vý, jako byl před vál­kou. Mezi lid­mi bylo vyvo­lá­no až pří­liš démo­nů. A démo­ni nemi­zí, spíš se v lidech ješ­tě více uhni­z­ďu­jí, v nových pře­vle­cích. A ač Čecho­slo­vá­ci víta­jí svo­bo­du, vědo­mě i nevě­do­mě str­ka­jí hla­vu do nových nesvo­bod. Žád­né o nás bez nás. Nao­pak, Čes­ko­slo­ven­sko se smlou­vou se Sovět­ským sva­zem a košic­kou vlá­dou samo při­hlá­si­lo k vazal­ství Mosk­vě. Pod­kar­pat­skou Rus jsme jako záku­sek str­či­li rov­nou do chřtá­nu dik­ta­tu­ře sou­dru­ha Sta­li­na a pre­zi­dent Beneš dekre­tem zba­vil Rusí­ny čes­ko­slo­ven­ské­ho občan­ství. Němec­ké oby­va­te­le jsme vylikvi­do­va­li a vol­by v roce 1946, v nichž dosti jed­no­znač­ně zví­tě­zi­li komu­nis­té, to jen dotvr­di­ly. Léto 1945 je plné násil­ných ven­det, odplat, kamuflo­vá­ní pofi­der­ních váleč­ných minu­los­tí, sebe­vražd, zkla­má­ní, ale také šťast­ných návra­tů, shle­dá­ní a nových začát­ků. Tře­ba v podo­bě obno­vy skaut­ské orga­ni­za­ce. Jak to veli­ce kon­cen­t­ro­va­ně popi­su­je Vác­lav Čer­ný ve svých pamě­tech: „His­to­ri­ku, věz, že ději­ny naší sou­do­bé národ­ní kri­ze budeš musit zahá­jit už tou roz­ptý­le­nou a bezdě­kou koco­vi­nou čes­kých mys­lí v dru­hé půli roku pět­a­čty­ři­cá­té­ho, ten­krát vše začalo.“

Měl jsi v plánu své dokumentární povídky dovést až do roku 1945 už ve chvíli, kdy jsi psal Čurdu z Hlíny?

Když jsem dopsal Čur­du, měl jsem před­sta­vu kniž­ní tri­lo­gie. Pro­tek­to­rát kon­fi­den­tů, Pro­tek­to­rát sta­teč­ných a tře­tí díl s pří­běhy z pade­sá­tých a šede­sá­tých let. Ale brzy jsem si uvě­do­mil, že rok 1945, přes­ně­ji jeho dru­há polo­vi­na, je samo­stat­ná peri­o­da, ve kte­ré se zra­čí již mno­hé z toho, co za pár let při­šlo v podo­bě komu­nis­tic­ké­ho puče a rudé­ho tero­ru. Roz­ho­dl jsem se tomu věno­vat celou kníž­ku. V ní se ved­le sebe oci­tá pří­běh rodi­ny Šáma­lo­vých a jejich nale­ze­ných dětí s pří­bě­hem léka­ře a kozá­ka Niko­la­je Keli­na, kte­rý ute­kl z Rus­ka, ale tady se v květ­nu 1945 dočkal zatče­ní NKVD a jen zázra­kem uni­kl depor­ta­ci na Sibiř. Vraž­dy na Brou­mov­sku na němec­kých fará­řích se „potká­va­jí“ s pří­bě­hem zachrá­ně­né vel­blou­di­ce, již skau­ti vedou do praž­ské zoo. Výlet Vác­la­va Čer­né­ho po rod­ném Náchod­sku s masa­krem, kte­rý nastal při odha­lo­vá­ní pamět­ní des­ky, neboť čest­ná jed­not­ka „par­ty­zá­nů“ pře­stře­li­la drá­ty vyso­ké­ho napě­tí a ty spadly do davu. 

Vždycky jsem z toho roku vídal jen fotky osvobození, ten rok 1945 vnímáme, řekl bych (aspoň za sebe, jak jsem tam pobral za gymnázium) jako radostný.

Ale vůbec to tak nebylo. Narážíš na to už v úvodní kapitole o Václavovi Černém…

Jis­tý výběr sním­ků sku­teč­ně vyprá­ví o máji a červ­nu 45 jako o radost­né vesel­ce. To je však jen tako­vý šeří­ko­vý nátěr. Ale za ním či pod ním se nachá­zí plno pro­ti­chůd­ných dějů a scén. Vždyť se v té době navra­ce­li pře­ži­vší z kon­cen­t­rá­ků. Ta hrst­ka čes­kých Židů, co pře­ži­la, čas­to nemě­la kde byd­let a ti „doma“ jejich pro­žit­ku vůbec nero­zu­mě­li. V pohra­ni­čí se ode­hrá­va­ly maso­vé popra­vy, pro­ná­sle­do­vá­ní sovět­ských obča­nů, se sovět­ský­mi instruk­ce­mi vzni­ká SNB, pro­bí­há prv­ní vlna zná­rod­ňo­vá­ní, do hry aktiv­ně vstu­pu­jí funk­ci­o­ná­ři, čas­to novo­do­bí komu­nis­té, kte­ří ješ­tě před nedáv­nem při­nejmen­ším svo­jí pasi­vi­tou pod­po­ro­va­li fun­go­vá­ní protektorátu.

Je vůbec možné, aby se tyhle nánosy někdy očistily? Mám pocit, že hodně promlouvají i do naší současnosti.

Je to dlou­ha­tán­ský pro­ces. Vždyť tře­ba na Brou­mov­sku, o kte­rém veli­ce podrob­ně píšu, ješ­tě exis­tu­jí maso­vé hro­by, dosud nelo­ka­li­zo­va­né, zavraž­dě­ných němec­kých oby­va­tel. Tře­ba nad rekre­ač­ním zaří­ze­ním — kem­pem v Tep­li­cích nad Metu­jí, kde dosud sto­jí původ­ní dře­vě­né bará­ky, ve kte­rých byli po vál­ce rudý­mi gar­da­mi muče­ni němeč­tí oby­va­te­lé — leží na lou­kách něko­lik neexhu­mo­va­ných hrobů. Mno­hé se opra­vu­je, vydá­va­jí se kni­hy, píšou člán­ky, ale stej­ně jako by nás ty tem­né stí­ny minu­los­ti čas od času dohnaly.

Jak obtížné je dostat se k informacím důležitým k tomu, abys takovou povídku napsal?

Při­pa­dám si jako krtek, kte­rý úpor­ně hra­be ve stov­kách kra­bic, foli­an­tů a doku­men­tů a za trpě­li­vost je čas od času odmě­něn něja­kým důle­ži­tým i zají­ma­vým obje­vem, nále­zem, setká­ním. Tu kama­rád Tomáš Dim­ter upo­zor­ní na důle­ži­té ruko­pis­né pamě­ti uči­te­le, kte­rý obsa­zo­val pohra­ni­čí. Jin­dy zase archi­vář­ka Mirosla­va Morav­co­vá pošle odkaz na pra­me­ny v Němec­ku nebo se při­hlá­sí poto­mek důle­ži­té­ho akté­ra s dosud nezná­mým svě­dec­tvím. Spo­lé­hám a věřím na urči­té „volá­ní duchů“. Vstu­pu­je­te do pří­bě­hu a ten pří­běh si vás vede, při­hrá­vá zají­ma­vá setká­ní atp. Důle­ži­tou strán­kou těch­to mých knih jsou boha­té foto­gra­fic­ké pří­lo­hy. Setkal jsem se s názo­rem, že je to zby­teč­né, ale nemo­hu si pomo­ci, tohle je můj styl, způ­sob prá­ce, způ­sob ohle­dá­vá­ní sku­teč­nos­ti. A sním­ky, doku­men­tu­jí­cí a dopo­ví­da­jí­cí doku­men­tár­ní povíd­ky, jsou vždy samo­stat­ným pří­bě­hem. Začal jsem s tím před lety, kdy jsem kon­ci­po­val kni­hu-živo­to­pis fará­ře Jose­fa Tou­fa­ra z Číhoš­tě a dru­hou čás­tí pub­li­ka­ce se sta­ly stov­ky foto­gra­fií vyprá­vě­jí­cí o lidech i krajině.

Vzpomínám si, že v knize o Čurdovi srovnáváš právě dvě fotografie…

Čur­do­va tvář v roce 1942 a po vál­ce. Dělí je pou­ze něko­lik let, ale jak jsou roz­díl­né a výmluv­né! Na té prv­ní tvář vojá­ka, odhod­la­né­ho a vyspor­to­va­né­ho. A na té dru­hé natek­lý a odu­lý obli­čej alko­ho­li­ka a roz­lo­že­né­ho člověka. 

Kolik ještě zůstává utajeno, kolik je menších příběhů, které nikdy nikdo nezapíše?

Tahle kníž­ka sed­mi pří­bě­hů je jen malou, útlou výse­čí z obrov­ské­ho cel­ku. Při prá­ci na ní jsem samo­zřej­mě nachá­zel dal­ší a dal­ší dra­ma­tic­ké osu­dy, dosud nezpra­co­va­né, poza­po­me­nu­té. Tře­ba při­jdou dal­ší auto­ři a bada­te­lé a důklad­ně se tako­vé prá­ci budou věnovat.

Podle čeho jsi jednotlivé příběhy do knihy vybíral? Tuším, že k některým z nich máš vztah osobnější, pokud se nepletu, na vodní nádrž Švihov a na to, co je pod vodou, narážíš i ve svých básních…

Už nejsem žád­ný mla­dík, a tak si vybí­rám jen ty pří­běhy, kte­ré se do mě nějak pod­stat­ně zasek­nou a neda­jí mi spát. Je to vlast­ně více roz­hod­nu­tí intu­i­ce než rozu­mu, že se tako­vé­mu pří­bě­hu budu měsí­ce či roky věno­vat, objíž­dět archi­vy, hle­dat pamět­ní­ky, pát­rat po fot­kách, psát po nocích. Tři pří­běhy z této kníž­ky sou­vi­se­jí s domov­skou Vyso­či­nou. Byd­lím nad údo­lím, dnes zato­pe­ným pře­hra­dou, kde došlo k pře­stře­le­ní drá­tů vyso­ké­ho napě­tí, a znal jsem někte­ré z účast­ní­ků té akce. O zachrá­ně­né vel­blou­di­ci jsem napsal diva­del­ní hru pro Disma­nův roz­hla­so­vý dět­ský sou­bor. Za důle­ži­té pova­žu­ji dvě povíd­ky z Brou­mov­ska, ve kte­rých jsem se poku­sil roze­vřít hrů­zu, kte­rá se tam v létě 1945 sta­la. Před mno­ha lety mě zau­ja­la malá stu­die his­to­ri­ka Jiří­ho Pla­ché­ho o vraž­dách fará­řů v Šono­vě. To je zrov­na pří­pad toho, že se do vás něco zahák­ne a neo­pus­tí, dokud tomu nedá­te slo­vo. Na Brou­mov­sku jsem se oci­tl letos na jaře na malém sti­pen­diu, z dom­ku se oknem díval na osu­do­vá mís­ta a obchá­zel loka­ce, o kte­rých jsem pak psal. Bylo to pro mne nesmír­ně pod­nět­né pobývání.