Den, kdy padla noc je opus magnum. Bez sebemenší nadsázky je to asi to nejlepší, co autorka zatím napsala. Tuhle tendenci je u ní totiž možné pozorovat neustále – s každou další vydanou knihou je lepší a lepší, ve svém řemesle sebevědomější a snad i důkladnější v rešerších a přípravě. Samantha Shannonová patří mezi ty pomalejší spisovatele, kteří nechrlí dvě knihy ročně, většinou mají její romány větší rozestup. A jakkoli je to pro čtenáře frustrující – zvláště když nyní alternuje mezi svou dystopicko-urban fantasy-thrilleroidní sérií Kostičas a historickým fantasy Kořeny chaosu –, čekání vždycky stojí za to.
Příběh mnoha perspektiv
V novém dračím titulu se vracíme do světa známého z Převorství u pomerančovníku, avšak o několik stovek let víc do minulosti. Nečekejte tedy žádné známé tváře – snad kromě těch wyrmích a dračích, protože pro ty stovky let nepředstavují žádný problém. A jsou tu vlastně i další bezvěké entity… ovšem do spoilerů zabíhat nebudu. Jako v předchozím románu vypráví autorka svůj příběh z několika velmi odlišných perspektiv postav rozesetých po velké šachovnici celého světa. Máme tady berethnetskou princeznu Glorian, dceru Sabran VI., která vyrůstá na Západě ve stínu úspěšných rodičů, již sjednotili hned několik zemí do jedné říše zasvěcené Svatému. Další hrdinkou je Dumai Ipyedská, dívka dospívající ve svatyni na ledové hoře daleko na Východě, která umí kráčet sny a nic netuší o svém skutečném původu. Do příběhu vstupuje i Tunuva Melim, jedna z vysoce postavených sester Převorství u pomerančovníku, přítelkyně munguny Esbar, která vládne magií i mimořádnou moudrostí a silou, a přesto žije ve strachu z rozpustilých kousků své téměř rodné dcery Siyu. A samozřejmě je tu i Wulf, nalezenec, dítě, které se objevilo v Hvozdu a nyní slouží hróthskému králi, i když se o něm šeptá, že je potomkem čarodějnice.
Ti všichni mají svá přání, cesty, cíle, které jsou často v rozporu s tím, za co bojují ostatní – a přesto se jejich směřování proplétají, ovlivňují, někdy kráčí kus cesty pospolu a jindy se zase rozdělí. Jen těžko se dá v několika řádcích shrnout, o čem vlastně tahle kniha je, pokud se chci vyhnout banálním frázím o souboji dobra a zla – což by stejně děj příliš nevystihlo, protože Shannonová opravdu ráda maluje své postavy ve všech odstínech šedé. Já jsem si nakonec z Dne, kdy padla noc odnesla hlavně to, že je to kniha o rodině, o vztazích mezi rodiči a dětmi, a taky hodně o mateřství. O tom, jaké to je, být ženou, děti mít i nemít, chtít i nechtít, muset a nemuset porodit, ale taky děti ztratit a oplakávat. Shannonová se pustila do nelehkého tématu z mnoha úhlů a podařilo se jí ho mistrně vystihnout. A jakkoli Den, kdy padla noc obsahuje akční scény, srdcervoucí rozhodnutí i napínavé boje, právě zkoumání žen a ženství je jeho esencí. A klobouček za to, jak s tímto tématem autorka nakládá.
Jak se plní překladatelské sny
Jak je asi z předchozích slov jasné, Samanthu Shannonovou dlouhodobě čtu, nábožně sleduju a patřím mezi její zaryté fanoušky. Když se mi tedy z Hostu ozvali nejdřív s tím, jestli si nechci přeložit novelky Píseň úsvitu a Bledý snílek, a následně i s opusem, který dostal jméno Den, kdy padla noc, splnil se mi překladatelský sen. A jakkoli jsem už předtím uznale tleskala Lence Kapsové, která romány Shannonové dosud do češtiny překládala, až když jsem se do jejích slov zavrtala „po překladatelsku“, dokázala jsem ji plně docenit.
Samantha vám totiž nedá jazykově nic zadarmo. Sama hodně mluví o tom, jak ji etymologie a vývoj jazyka baví a zajímají, a právě ve volně propojené dračí sérii mohla této své vášni naplno popustit uzdu. Příběh ze světa rozděleného na Východ, kde jsou vodní draci uctíváni jako božstvo, a Západ, kde ohniví wyrmové představují to největší zlo, k jazykovému řádění přímo vybízí. Jednotlivé země, v nichž se příběh staletého boje a politikaření odehrává, jsou totiž inspirovány různými kulturami a různým jazykovým zázemím. Navíc se v Dni, kdy padla noc autorka přesouvá hlouběji do minulosti svého světa, což jí poskytlo příležitost reflektovat jeho proměny i po jazykové stránce – a tak čtenář zjišťuje, že Ascalon, hlavní město Inyského královenství, se dříve jmenoval Ascalun. A že samotnému Inysu se říkalo Inyska. A že tam, kde se v Pomerančovníku nachází Yscalské dračí království, býval další článek Kroužkové zbroje Říše ctností, než ho pohltil dračí mor. Autorka v rámci geografických názvů reflektuje historické posuny ve svém světě, rozpady států, jejich přejmenovávání, změny státního zřízení i objevování nových území, což je většinou spíše záležitost dlouhých sérií než samostatných románů. A to ani nemluvím o nejrůznějších přízvucích a kulturních reáliích specifických pro ten či onen kout světa nebo nutnost specificky řešit nebinární postavy či také genderovou problematikou ovlivněné jazykové novotvary, jako je už výše zmíněný pojem královenství…
Oříšky i radosti
Neobvyklým překladatelským úskalím pro mě byla i skutečnost, že jsem Převorství u pomerančovníku nepřekládala. Člověk si samozřejmě říká, jaký má o textu přehled, když si ho několikrát přečetl – ale hle, stejně jsem při překladu zas a znovu narážela na okrajovější termíny a nebyla si jistá tím, jak se s nimi moje předchůdkyně vypořádala. A po celou dobu jsem musela sledovat, jestli termíny právě z důvodu historického vývoje nepozměnila už sama autorka. Navíc bylo třeba samozřejmě zachovat i původní překladatelská řešení, a to i v případě, kdy příběh odhalil nové skutečnosti, které do nich takzvaně „hodily vidle“. Například přezdívka jedné z berethenetských královen Statečné srdce by skutečně měla být spíše Štítové srdce, protože k tomu přízvisku přišla specifickým způsobem. Co naplat, člověk pak bruslí, zabrušuje a zase vybrušuje…
Přesto bylo překládání titulu Den, kdy padla noc velmi příjemnou výzvou a zajímavou zkušeností. Jak taky jinak u díla, kde je jasné, že autorka váží každé slovo, a kde i ty drobné detaily mají svůj význam. (Živě si pamatuju třeba na příspěvek na sociálních sítích, kde Samantha rozebírala scénu, v níž je oznámeno těhotenství jedné z jejích postav během hostiny, na které se servíruje samé symbolicky „těhotné jídlo“ – krůty nadívané kuřaty, plněná jablka a další.) Můžu tedy každému čtenáři jen doporučit, aby četl pečlivě, všímal si jmen, barev, jídla, básní, zkrátka všech střípků, které dohromady poskládají jedinečnou mozaiku románu Den, kdy padla noc. Tenhle román je zážitek jak pro všechny fantazáky, tak i pro ty, kteří se k žánru jen opatrně přibližují. Už se nemůžu dočkat, co nás s autorkou čeká příště.
