Dario Correnti je pseudonym. Dokonce dvojitý pseudonym, protože za tímto jménem se ukrývají dva autoři. Proč jste se rozhodli uchýlit k falešnému jménu?
Nepovažujeme Daria za sloučení dvou jedinců, ale za někoho třetího s vlastní osobností. Dokonce o něm ve třetí osobě i mluvíme. Říkáme: „Jak se tenhle týden Dariovi psalo?“ Nebo: „Co takhle trochu práce pro Daria?“ V podstatě jsme jeho ghostwriteři.
Jak vypadal váš tvůrčí proces, když jste pracovali na knize Stesk po krvi?
Chvíli nám trvalo, než jsme přišli na to, jak můžeme pracovat společně. Na začátku se jeden zabýval vyprávěním a druhý odbočkami a úvahami. Ale nefungovalo to. A hlavně to tak nebylo správné, protože jeden z nás měl méně práce. Rozhodli jsme se tedy, že společně vymyslíme děj a dialogy, kapitolu za kapitolou. Pak se jeden z nás, kandidát na vyprávěcí část, věnoval psaní samotnému. Román skutečně nepsaly čtyři ruce, jinak by vypravěč nezněl konzistentně. Vymyslely ho dvě hlavy a napsaly ho dvě ruce.
Řeknete mi o sobě trochu víc? Z jakých knih a autorů vycházíte? Kdo vás ovlivnil?
Knih a autorů, kteří nás ovlivnili, je spousta, ale v tomto smyslu je zbytečné o nich psát. Můžeme mluvit jen o těch, kteří ovlivnili Daria. Připadali jsme si jako začátečníci, protože jsme neznali literaturu tohoto žánru. A tak jsme ji oba dva začali studovat. Četli jsme italské i zahraniční detektivky. Jednoho autora jsme si zanalyzovali důkladně, abychom pochopili jeho triky, a tím byl Jo Nesbø.
Jaké jsou podle vás základní prvky, podle kterých se pozná dobrý thriller?
Je to především rytmus. Schopnost přerušit kapitolu v tom správném okamžiku, abyste ve čtenáři vzbudili touhu pokračovat ve čtení. Ústřední roli hraje struktura, kterou je ale těžké vybalancovat, je jako domeček z karet. Příběh pak buď oživne, nebo ne. Záleží také na postavách, ty musejí být lidské a uvěřitelné, aby se do nich čtenář mohl vžít. Pochopili jsme, že odbočky k jejich osobnímu životu nepřipravují příběh o napětí, ale naopak ho rozdmýchávají.
Přejděme k románu samotnému. Kdo je Vincenzo Verzeni, takzvaný „upír z Bottanuca“? Jak byste tuto „postavu“ představili čtenářům?
Byl to venkovský psychopat. Pocházel z rodiny, která mu nedokázala poskytnout lásku. Při soudním procesu vzbuzuje lítost, přestože vraždy, které spáchal, jsou děsivé.
Co můžete říct o výběru míst, kde se román odehrává?
My jsme si je nevybrali. Neměli jsme jinou možnost. Jsou to místa, kde se pohyboval Verzeni, ačkoli dnes jsou k nepoznání.
Představili byste čtenářům hlavní postavy románu? Je to dvojice. Muž a žena. On píše články do černé kroniky a nemá daleko do důchodu. Jmenuje se Marco Besana. Jaký je?
Besana je vztekloun, ale svým způsobem má čistou duši, snaží se dobrat pravdy a je zapálený do práce.
Žena je mladá stážistka, ale je na hony vzdálená typické atraktivní ženské postavě, která se zabydlela na stránkách mnoha románů. Jmenuje se Ilaria Piattiová. Co nám povíte o ní?
Nelze tak úplně říct, že není atraktivní. Nenaplňuje klišé o femme fatale, ale má své kouzlo. Působí neohrabaně, ale je velmi bystrá. A také je citlivá.
V jejich spojení je síla.
Síla, která se rodí z přátelské souhry dvou velice rozdílných lidí. A ze synergie zkušenosti a intuice.
Už pracujete na dalším literárním projektu?
Jistě. Besana a Piattiová se nezastaví. A Darione, jak mu říkáme, nestrpí, když jeho ghostwriteři příliš dlouho zahálejí. To on je šéf.
Rozhovor přeložila Denisa Streublová.