Dario Corren­ti je pseu­do­nym. Dokon­ce dvo­ji­tý pseu­do­nym, pro­to­že za tím­to jmé­nem se ukrý­va­jí dva auto­ři. Proč jste se roz­hod­li uchý­lit k faleš­né­mu jménu? 
Nepo­va­žu­je­me Daria za slou­če­ní dvou jedin­ců, ale za něko­ho tře­tí­ho s vlast­ní osob­nos­tí. Dokon­ce o něm ve tře­tí oso­bě i mlu­ví­me. Říká­me: „Jak se tenhle týden Dari­o­vi psa­lo?“ Nebo: „Co takhle tro­chu prá­ce pro Daria?“ V pod­sta­tě jsme jeho ghostwriteři.

Jak vypa­dal váš tvůr­čí pro­ces, když jste pra­co­va­li na kni­ze Stesk po krvi?
Chví­li nám trva­lo, než jsme při­šli na to, jak může­me pra­co­vat spo­leč­ně. Na začát­ku se jeden zabý­val vyprá­vě­ním a dru­hý odbočka­mi a úva­ha­mi. Ale nefun­go­va­lo to. A hlav­ně to tak neby­lo správ­né, pro­to­že jeden z nás měl méně prá­ce. Roz­hod­li jsme se tedy, že spo­leč­ně vymys­lí­me děj a dia­lo­gy, kapi­to­lu za kapi­to­lou. Pak se jeden z nás, kan­di­dát na vyprá­vě­cí část, věno­val psa­ní samot­né­mu. Román sku­teč­ně nepsa­ly čty­ři ruce, jinak by vypra­věč nezněl kon­zis­tent­ně. Vymys­le­ly ho dvě hla­vy a napsa­ly ho dvě ruce. 

Řek­ne­te mi o sobě tro­chu víc? Z jakých knih a auto­rů vychá­zí­te? Kdo vás ovlivnil? 
Knih a auto­rů, kte­ří nás ovliv­ni­li, je spous­ta, ale v tom­to smys­lu je zby­teč­né o nich psát. Může­me mlu­vit jen o těch, kte­ří ovliv­ni­li Daria. Při­pa­da­li jsme si jako začá­teč­ní­ci, pro­to­že jsme nezna­li lite­ra­tu­ru toho­to žán­ru. A tak jsme ji oba dva zača­li stu­do­vat. Čet­li jsme ital­ské i zahra­nič­ní detek­tiv­ky. Jed­no­ho auto­ra jsme si zana­ly­zo­va­li důklad­ně, abychom pocho­pi­li jeho tri­ky, a tím byl Jo Nesbø.

Jaké jsou pod­le vás základ­ní prv­ky, pod­le kte­rých se pozná dob­rý thriller? 
Je to pře­de­vším ryt­mus. Schop­nost pře­ru­šit kapi­to­lu v tom správ­ném oka­mži­ku, abys­te ve čte­ná­ři vzbu­di­li tou­hu pokra­čo­vat ve čte­ní. Ústřed­ní roli hra­je struk­tu­ra, kte­rou je ale těž­ké vyba­lan­co­vat, je jako dome­ček z karet. Pří­běh pak buď oživ­ne, nebo ne. Zále­ží také na posta­vách, ty muse­jí být lid­ské a uvě­ři­tel­né, aby se do nich čte­nář mohl vžít. Pocho­pi­li jsme, že odboč­ky k jejich osob­ní­mu živo­tu nepři­pra­vu­jí pří­běh o napě­tí, ale nao­pak ho rozdmýchávají. 

Pře­jdě­me k romá­nu samot­né­mu. Kdo je Vin­cen­zo Ver­ze­ni, tak­zva­ný „upír z Bot­ta­nu­ca“? Jak bys­te tuto „posta­vu“ před­sta­vi­li čtenářům? 
Byl to ven­kov­ský psy­cho­pat. Pochá­zel z rodi­ny, kte­rá mu nedo­ká­za­la poskyt­nout lás­ku. Při soud­ním pro­ce­su vzbu­zu­je lítost, přes­to­že vraž­dy, kte­ré spáchal, jsou děsivé. 

Co může­te říct o výbě­ru míst, kde se román odehrává? 
My jsme si je nevy­bra­li. Nemě­li jsme jinou mož­nost. Jsou to mís­ta, kde se pohy­bo­val Ver­ze­ni, ačko­li dnes jsou k nepoznání. 

Před­sta­vi­li bys­te čte­ná­řům hlav­ní posta­vy romá­nu? Je to dvo­ji­ce. Muž a žena. On píše člán­ky do čer­né kro­ni­ky a nemá dale­ko do důcho­du. Jme­nu­je se Mar­co Besa­na. Jaký je?
Besa­na je vztekloun, ale svým způ­so­bem má čis­tou duši, sna­ží se dobrat prav­dy a je zapá­le­ný do práce. 

Žena je mla­dá stá­žist­ka, ale je na hony vzdá­le­ná typic­ké atrak­tiv­ní žen­ské posta­vě, kte­rá se zabyd­le­la na strán­kách mno­ha romá­nů. Jme­nu­je se Ila­ria Piat­ti­o­vá. Co nám poví­te o ní? 
Nelze tak úpl­ně říct, že není atrak­tiv­ní. Nena­pl­ňu­je klišé o fem­me fata­le, ale má své kouz­lo. Půso­bí neo­hra­ba­ně, ale je vel­mi bys­trá. A také je citlivá. 

V jejich spo­je­ní je síla. 
Síla, kte­rá se rodí z přá­tel­ské sou­hry dvou veli­ce roz­díl­ných lidí. A ze syner­gie zku­še­nos­ti a intuice.

Už pra­cu­je­te na dal­ším lite­rár­ním projektu?
Jis­tě. Besa­na a Piat­ti­o­vá se neza­sta­ví. A Dari­o­ne, jak mu říká­me, nestr­pí, když jeho ghostwri­te­ři pří­liš dlou­ho zahá­le­jí. To on je šéf. 

Roz­ho­vor pře­lo­ži­la Deni­sa Streublová.