Do krytu se běhalo v nočních košilích

rozhovor s Kateřinou Tučkovou

Kateřina Tučková napsala román nazvaný Vyhnání Gerty Schnirch, který popisuje příběh mladé dívky vyhnané z Brna v transportu přes Pohořelice. Její osud je součástí polozapomenuté historie brněnských Němců. Přesto se teď situace začíná měnit - kromě románu, který vydalo nakladatelství Host, dokončil režisér Jiří Honzírek divadlení představení na podobné téma, tedy divoký odsun Němců z Brna v noci ze 30. na 31. května 1945. To mělo premiéru 2. 11. v Redutě a jmenuje se Be Free.

Kdy pro tebe téma odsunu začalo být palčivé?
Na přelomu roku 2005 a 2006 jsme s kamarádem historikem Davidem Kovaříkem seděli v hospodě, a protože on se tématem zběsilého odsunu Němců z Brna zabývá, přišla řeč i na to. Přestože jsem v Brně studovala střední i vysokou školu, neměla jsem o existenci nějakého vyhnání Němců po válce ani tušení.

Co jsi se dozvěděla?
Transport Němců neproběhl podle Postupimských dohod s pomocí Červeného kříže, a byl to jeden z nejdrastičtějších odsunů z Československa vůbec. Třicátého května byla vydána vyhláška, která vyhnání z bytů umožňovala, a hned v noci na jednatřicátého vyhnání proběhlo. U Pohořelic je masový hrob, kde jsou pohřbení oběti odsunu, velká část z nich zemřela na epidemii tyfu a úplavice, která v transportu vypukla. Ti další museli dojít až na hranice s Rakouskem. Hledala jsem pak lidi, kteří odsun přežili, kteří jím jako děti prošli a později jim bylo umožněno se do Brna vrátit.

Mluvila jsi s nimi?
Ano. Ještě dnes se sdružují oni a jejich potomci ve spolku Bruna. Transporty probíhaly až do roku 1947, někteří Němci mohli zůstat roztroušení po jižní Moravě a pracovali bez nároku na mzdu jako nucení dělníci. Později také zafungovali mezilidské vztahy a řada sedláků z jihu Moravy „své" Němce kryla, označila je za nepostradatelné, potřebovala jejich levnou pracovní sílu. Po roce 1948 už transporty nepokračovaly a některým Němcům, kteří přežili, bylo umožněno se vrátit, ale i tak byli vlastně až do šedesátých let lidmi na okraji společnosti.

Co pro tebe bylo nejtěžší, když jsi pamětníky poslouchala?
Mnoho rodin bylo roztrženo, odejít musel jen někdo, nebo se v transportu někdo ztratil a už se ho nikdy nepodařilo najít. Někdo zůstat v Pohořelicích a někdo musel dojít až do Rakouska. Pár lidí se podařilo dohledat přes Červený kříž. Nejsilnější jsou samozřejmě svědectví lidí, kteří hovoří o postřílených dětech. Tady ovšem vyvstává otázka, nakolik je takové svědectví zveličené prožitou tragédií. Záznamy hovoří o epidemii, prokazatelně byli zastřeleni tři lidé. V roce 1995 podal Ludvík Vaculík trestní oznámení na neznámého pachatele, aby byl celý odsun prozkoumán. A právě v té době se přišlo na to, že obětí násilného činu se stali „jen" tři lidé. Obětí je celkem 1700, většina ale zemřela právě na epidemii u Pohořelic. Navíc víc než 1200 lidí bylo z transportu vráceno, protože protestovali a jejich výtky byly shledané oprávněnými - například do odsunu bylo zařazeno několik lidí s příjmením Němec, i když to byli Češi. Velkou roli tady totiž hrála osobní zášť a vyřizování účtů po válce. Stačilo někoho udat a už se ocitl v transportu.

Jak to? Vždyť Němci v Brně žili odnepaměti a mezi české obyvatele přirozeně patřili?
Zaměstnanci brněnské Zbrojovky pracovali pro Wehrmacht, dostávali potravinové lístky, někteří měli docela černé svědomí. A v roce 1945 cítili potřebu to odčinit - a chtěli ukázat, jakými pročeskými vlastenci jsou, stačilo tedy jen prstem ukázat na Němce a vysídlit je. Většina brněnských Němců navíc bydlela v dobrých bytech a ty se mohly kdekomu hodit. Problém byl v tom, že v Brně v té době stejně byly hlavně ženy, děti a staří lidé. Muži sloužili Říši na frontě nebo tou dobou byli už v pracovních táborech. Odsun tak trestal někoho, kdo vlastně za nic nemohl. Navíc ten, kdo skutečně kolaboroval, utekl už v březnu, když se blížila fronta. Zůstali jen lidé, kteří měli pocit, že se nemají čeho bát.

Sama jsi pak organizovala připomenutí pochodu a celou trasu z Brna do Pohořelic jsi prošla.
Chtěli jsme rekonstruovat přesnou trasu toho pochodu a zažít ho na vlastní kůži, i proto jsem brala kočárek a velký náklad na záda. Sraz jsme měli v deset hodin večer na Mendlově náměstí, jenomže o akci se asi týden před tím začalo v Brně mluvit a nakonec tam přišli i lidé ze spolku Bruna, jejichž rodiče odsun zažili. Přišlo i několik Němců a Rakušanů. Bylo to nesmírně emotivní. K Pohořelicím nakonec šlo asi čtyřicet lidí.

Tvoje hrdinka Gerta Schnirch čerpá inspiraci z nějakého konkrétního osudu?
Rodina Schnirchů skutečně existovala, jméno jsem si vybrala ze seznamu vyhnaných. Na čtení, které jsem na začátku října v Brně měla, přišel dokonce jeden starý pán, potomek rodiny Schnirchů. Gerta by však mohla být kýmkoli z tehdejších obyvatel Brna. Stále je to však beletrie, nikoli literatura faktu. Ale je pravda, že na odbornou stránku jsem si musela dávat dobrý pozor, vydání knihy se o několik měsíců zpozdilo právě proto, že jsme objevili několik historických nesrovnalostí a já jsem je opravovala. Například historik Jan Pernička mi dělal korektury tehdejších názvů ulic a čísel domů, která byla jiná, než jsou dnes. Redaktorka Irena Danielová zase zjistila, že jeden z náletů se odehrál nad ránem a tak lidé, kteří utíkali do krytů, museli často běžet v nočních košilích a ne v oblečení, které měli na sobě přes den. To všechno byly maličkosti, které jsem si musela hlídat.

Co je podle tebe největší chybou v souvislosti s tímhle historickým obdobím?
Nemohu a nechci se vyjadřovat k Benešovým dekretům. A ani si nemyslím, že bychom se měli jako národ za sebe stydět nebo se cítit provinile. Ta doba umožnila oběma stranám chovat se nelidsky. Proto není možné vidět jen válečné zločiny nebo naopak jen mstu za ně. Jsou to spojité nádoby. Problém, kterým jsem se zabývala já, je omezen na událost odsunu, který neproběhl podle Postupimských dohod a ve spolupráci s Červeným křížem. A to by se nemělo zamlčovat. Což bohužel generace před námi dělaly a ani teď to není o moc lepší. Já jsem třeba zjistila, že naše rodina má doma obraz německého autora, který se u nás ocitl záhadně těsně po válce, přinesli ho sousedé a opravdu asi pochází z majetku některé vyhnané německé rodiny. Tak se na něj dívám a říkám si - jaké oči se na něj takhle dívaly před šedesáti lety?

Autor: Klára Kubíčková

Původní verzi článku naleznete zde :