Podtitul knihy Příběhy (ne)sebevědomí prozrazuje, jakému tématu se autorka věnuje tentokrát. „Nějakou formou nízkého sebevědomí trpí mnoho lidí, mužů i žen. U každého z nich se to projevuje trochu jinak, mnohdy tak, že bychom za tím nízké sebevědomí vůbec nehledali,“ říká v rozhovoru o své nové knize Petra Dvořáková.
Předchozí knihy obsahují mnoho autobiografických prvků, včetně dětské knihy Julie mezi slovy. Po přečtení Sítí se čtenář možná neubrání pocitu, že i tentokrát je v textu víc autobiografických prvků, než by se mohlo na první pohled zdát. Je to tedy jen zdání, nebo i zde hrají vaše vlastní zkušenosti důležitou roli?
Sítě jsou příběhy zcela smyšlené. Ale téma nízkého sebevědomí a nedostatečné sebedůvěry mě velmi zajímá a je mi blízké, souvisí nějak s mou niternou zkušeností i se zkušeností s okolním světem. To se v příbězích nutně projevuje. Prózu nikdy není možné utkat z čiré fabulace, ale vždy je to mix zkušeností, niterných, odposlechnutých, zažitých, zkrátka různých střípků, které ve výsledku dávají nějaký obraz.
Nakolik je pro vás důležité zpracovávat vlastní životní zkušenosti literárně? Může v tom být i snaha pomoci ostatním, ukázat, že potíže, krize, zoufalství zažívají i jiní lidé?
Zcela jistě! Patřím k těm autorům, kteří si kladou nárok, aby kniha přesahovala do života čtenáře. Literatura má mimořádnou schopnost právě ve vztahu ke zkušenosti. Ta je sama o sobě v běžném životě prakticky nepřenosná. Ale příběh tu moc má. Tím, že do něj čtenáře vtáhnete, zprostředkujete mu jakési bezbolestné zakoušení určitého problému a skrze vyprávění ho můžete přivést k jeho řešení. Je to samozřejmě veliké štěstí a dar, když se to podaří.
Podtitul knihy zní Příběhy (ne)sebevědomí. Důsledky nízkého sebevědomí mají vliv na všechny hrdinky tří jinak samostatných příběhů. Co dalšího je jim společné?
Všechny hrdinky jsou ženy kolem třicítky a ani jedna na své problémy nerezignovala a snaží se svůj život změnit. To je podle mě to hlavní pojítko. I když každá své potíže řeší jinak, v jiných výchozích podmínkách a s odlišnými osobnostními rysy.
Hrdinky vašich příběhů působí ve svém životě velmi neukotveně, jsou smýkány ve vleku svých partnerů a nepříznivých okolností. Vidíte pro ně přesto nějakou naději, jak se můžou vymanit z bludného kruhu?
Jistěže ano! A myslím si, že aspoň některé z nich nakonec svou cestu ven najdou. I když není lehká. Řešení si nesou samy v sobě. Musí je nejen objevit, ale být ochotné vystoupit ze zaběhnutých vzorců chování, které je v jejich problémech udržují. Někdy je to právě ten začarovaný kruh: jsem v životní situaci, která je pro mě neuspokojivá, dostala jsem se do ní v důsledku svého nedostatečného sebevědomí. Jediným řešením je vykročit z ní ven, jenže toho se bojím, protože si na to nevěřím. Rozbít tento kruh nebývá lehké, ale na druhou stranu ani nemožné.
Hlavní postavy vyznívají až děsivě reálně, čtenář má po pár stránkách pocit, že vedle nich žije, že mohou být kýmkoliv v jejich okolí, nebo dokonce jimi samými. Šlo vám o to probudit ve čtenáři jakési bezděčné propojení fikce s realitou mezilidských vztahů, nebo je to přirozený důsledek tematického zaměření knihy?
Asi bych řekla, že je to důsledek. Možná ten dojem vytváří právě ten prostý fakt, že nějakou formou nízkého sebevědomí trpí mnoho lidí, mužů i žen. U každého z nich se to projevuje trochu jinak, mnohdy tak, že bychom za tím nízké sebevědomí vůbec nehledali. Ale setkáváme se s tím prakticky denně. Stačí se rozhlédnout kolem sebe – kolik žen se trápí tím, že by chtěly vypadat tak či onak, mají pocit, že si budou víc věřit, když zhubnou, kolik mužů se ve vztahu dopouští manipulace nebo se chová arogantně a nadřazeně jen proto, že si nevěří.
Pro každý příběh jste zvolila jinou formu – vyprávění v er-formě, e‑mailovou korespondenci i osobní zpověď hrdinky. Byl v tom záměr, nebo formální různorodost vyplynula sama v průběhu psaní?
Spíš tak nějak vyplynula. Obvykle to ale u mě nebývá napoprvé a zvlášť u prvního příběhu jsem dlouho tápala.
Knihou se prolínají postavy manipulátorů, silných jedinců s psychopatickými rysy. Studovala jste nějak tuto problematiku?
Studovala a samozřejmě také konzultovala s odborníky. Bez toho by to napsat nešlo. Současně ale musím říct, že dokud se s psychopatickou osobností nesetkáte zblízka, skoro na vlastní kůži, vždycky to pro vás bude tak trochu neuvěřitelné. Zvlášť proto, že tito lidé jsou naprosto přesvědčiví a dokážou si velmi rychle získat důvěru okolí. Chtěla jsem ukázat, jak jsou tyto osobnosti v naší společnosti úspěšné, jak snadno jim dáváme do rukou moc nad svými životy, aniž bychom tušili, komu ji ve skutečnosti svěřujeme. Týká se to jak našich osobních vztahů, tak různých institucí. Právě proto jsem jeden z příběhů zasadila do zdravotnického prostředí. Tam se jako pacienti můžeme stát obětí manipulace a zneužívání naší bezmoci velmi snadno.
Pokud byste mohla jediné ze svých tří hlavních hrdinek pomoci v tom, aby se nikdy nedostala do situace, v jaké ji najdeme v jejím příběhu, kterou byste si vybrala a proč?
Po napsání těch příběhů jsem si říkala, že Kristýnu miluju, s Karolínou soucítím a Naďu nesnáším. Ale kdybych měla některé z nich pomoci, byla by to právě Naďa. Protože ona je paradoxně největší obětí vlastního nízkého sebevědomí. Ona je ta, která je nejvíc sama, která si kolem sebe vybudovala svět, do něhož nikdo nemůže proniknout a pomoci jí. Ačkoliv čtenář může mít pocit, že právě ona si pomoc vůbec nezaslouží.
