Pro formát povídky ses rozhodla už podruhé v řadě. V čem ti povídky vyhovují?
Zcela pragmaticky: mým pánem je čas. A abych napsala další román, potřebovala bych ho jednoduše víc. Klikaře Benyho jsem napsala za covidu — a ne že bych si přála další pandemii, ale třeba kdybych si zlomila nohu… K románu musím přistupovat jinak, potřebuji mít delší rozběh, dostat se do knihy, přemýšlet o postavách velmi intenzivně, vysochat si jejich základní rysy tak, aby mohly potom začít hrát. Jako když vyřežeš loutku a rozpohybuješ ji. Když znám jejich kontury, mohu je oživit a ony potom vkročí do situace, kterou jim připravím, a hrají tam často i mimo mé vedení. Kdežto povídky jsou krátké příběhy, které mohu poměrně rychle po prvotním nápadu začít, vyklenout jejich děj a skončit. Několikrát jsem vyslyšela prosbu z novin nebo časopisů napsat povídku a naučila jsem se díky tomu zhodnotit možnosti a mantinely tohoto formátu. První povídka z Bolestí je o kapsáři čerstvě propuštěném na podmínku z kriminálu, vznikla pro potřeby britské antologie a vyšla v anglickém překladu v edici Reading the City v nakladatelství Comma Press.
Jak na to v Británii reagovali? Protože ta povídka se odehrává na Žižkově a v Karlíně, má časový kontext těsně po sametové revoluci a umím si představit, že pro britské čtenáře nemusí být pochopitelná.
Myslím, že může být pochopitelná i tam. Šéfredaktorovi se líbila a zařadil ji na začátek knihy, takže starý kapsář otevírá vyprávění o pražských proměnách. Povídky v antologii jsou velmi různé, já jsem tematizovala proměnu Karlína po povodních. Jak město vnímá člověk, který tam dlouho nebyl. Zrovna Karlín dostal strašně nařezáno.
V jakém smyslu?
Povodeň Karlín spláchla tak, že nevratně zmizela celá jeho část kolem Vltavy. Mám to tam moc ráda, bývalá čtvrť dělníků a továren se ale mění spíš k horšímu, zejména pobřežní zástavba je pro mě příliš zaléhající a nevkusná. Vnímám obecně Prahu hodně podobně jako kapsář Kosťa. Přes dvacet let žiju u Jindřichova Hradce a do Prahy jezdím jen občas a mám jistý odstup, s kterým se dívám na její proměny. Mám Prahu ráda, strávila jsem tam svá podstatná léta. Lidi se mě často ptají, jestli mi chybí.
A chybí?
To je ambivalentní. Zvykla jsem si na prostor, zahradu, neřeším, kde zaparkuji… Když mi chybí kultura a kamarádi, prostě si do Prahy zajedu. A chybí mi některá místa, ale ta už nejsou. Z druhé strany je mnoho změn, které mě velmi těší a posunují Prahu mezi moderní a živé metropole.
Vrátím se zpátky k povídkám. Kromě toho, že tvým pánem je čas — jaké máš další důvody pro psaní povídek?
Radniční noviny Prahy 3 mi vytvořily prostor pro pravidelné psaní povídek. Jejich zakázka je zároveň velká výzva, neboť mám k dispozici velmi malý počet znaků. Zjistila jsem, že mě baví odlišný přístup, je to velká škola, učit se řezat text na kost a nacházet příběhy, které se vejdou do tak malého prostoru. Zdaleka ne každý příběh je pro tento formát vhodný. Musí se ihned po začátku prudce vyklenout a měl by být ukončen silnou pointou. Hledám tedy krátké, silné příhody, bouře mezi fádními dny. Ale i při psaní povídek jsem začala pracovat na pokračování Klikaře Benyho, mám pracovní název, který bych si ráda zatím nechala pro sebe, a bude to pokračování v raných devadesátkách. Mám postavy, mnoho dílčích příběhů, mám začátek, jen jsem dosud neměla dostatek času, ale věřím, že se to brzy změní. Naučila jsem se sekat nejen v textu, ale taky ve svých aktivitách, které mě často odváděly od psaní.
Jak se liší Bolesti od tvojí předchozí povídkové knihy Zbabělí hrdinové?
V Bolestech pro každý věk a postavu se příliš neobjevuje interakce s dalšími lidmi, hrdinové si řeší svoje trable ve vzpomínkách, nad fotkami, v sobě, uvnitř. Třeba povídka Tři Marie. Jedna z nich v sobě drží tajemství, které se týká několika sousedů, ale ti jsou dávno mrtví a ona si rovná minulost sama v sobě, zpětně. Nejraději mám povídku nazvanou Těmahle rukama, kterou jsem věnovala Janu Zábranovi.
Proč jemu?
Jeho psaní je mi blízké a je mi velmi blízký i jako člověk. Souzním s ním, měl to srovnané, i v letech, kdy ostatní měkli před režimem, se choval tak, že si ho můžeš vážit. Zůstal sám, trápil se, ale vytrval v sobě. Dokázal velmi přesně a neúprosně popsat smutnou normalizační dobu. Komunisti mu zavřeli rodiče, dělal ve smaltovně, v ČKD, ale na dělnickou třídu se díval jinak než třeba Hrabal. Ten měl na můj vkus občas až laciný poetismus, já sama dělnické prostředí vnímám spíše jako Zábrana. Proto jsem mu tu povídku věnovala. Mimochodem větu „Těmahle rukama jsem sekal metr zdi“, která v povídce zazní, jsem nosila v hlavě od dvaceti, kdy jsem byla účastníkem totožné hospodské scény, jaká je popsaná v knize, a dlouho jsem ji chtěla někde použít. Prostě jsem probudila svoje vzpomínky.
Dnes je v módě psát jinak, reflektovat traumata, menšiny, současná témata. Tvoji hrdinové se naopak hrouží do minulosti, do dob totality, do devadesátých let, jsou spíš starší a konzervativní. Je to vědomé?
Já neumím psát autofikci a ani nevím, jestli jdu ve svém psaní proti proudu. Nesleduji směry v literatuře, nevím, co je módní, ani nechci být programově jiná. Každý člověk si v sobě nese traumata a každá doba nějaká má. V mých povídkách není trauma hlavní postavou, jako možná v textech jiných autorů. Mám to naopak, vezmu postavu, příběh a všechny ty případné smutky a úzkosti z toho časem začnou vylézat tak, jak s nimi postavy zápasí. Nová kniha povídek je vlastně i tak současná až dost. Mnoho z příběhů má základ v dnešní vesnici, asi se přece jen do mě začínají propisovat ta léta, která jsem prožila na venkově. Vlastně dobrá polovina povídek se přímo na vsi odehrává a jsou to příběhy velmi současné. Možná že se netýkají mediálně propíraných a módních témat, ale dějí se současným lidem. Lidé z měst si často vesnický život romantizují, to je ale více než naivní.
V jakém smyslu romantizují?
Dnešní vesnice je stejně plná traumatizovaných lidí jako jakékoliv město. Někteří z vesnic odešli do měst a neuspěli tam z mnoha různých důvodů a vrátili se zpět. Druzí přišli z měst na vesnici s mylnou představou a také nejsou spokojeni. Znám ale také mnoho těch, kteří se zde narodili, žijí šťastně, a navíc jsou společensky neuvěřitelně aktivní. Takže představovat si, že existuje jakási dělicí čára štěstí a vyrovnanosti někde na pomezí města a vesnice, je hloupost, to musíme hledat jinde.
Takže ti nejde o téma, ale o lidi?
Možná spíš než o lidi mi jde o příběh. Ten mě zajímá. Vlastně je to tak, že když se moje postava pere s obtížemi, depresemi, smutkem, je možné, že se v tom potká s nějakým současným „velkým“ tématem. Ale to já neplánuji. Nehledám postavy, aby reflektovaly současnost, jak jsi se ptala. Hledám v nich jejich trable, lásky, pochybnosti, selhání a zklamání a spolu s nimi případné východisko z nich. Jestli se to protne s dnešními vykřičenými tématy, je vedlejší. Uvědomuji si, že současná doba je nebezpečně rozkolísaná. Vidím, jak zasahuje a znejišťuje mladou generaci, a štve mě, že z jejich skutečných problémů se často dělá jakýsi mediální a vyprázdněný cirkus, kde je daleko podstatnější ten, který to téma vytáhne na světlo.
A na závěr — odkud se vzal ten název Bolesti pro každý věk i postavu?
To je moc pěkná otázka. Já to mám s názvy tak, že buď mě napadnou ihned, nebo je pracně hledám. Název Zbabělí hrdinové jsem vymyslela kdysi pro knihu, z níž nakonec byla novela Všichni sou trapný. Na původní název jsem úplně zapomněla a vymyslela ho znovu pro knihu povídek. Zjistila jsem to, když jsem mazala staré mejly a v jednom z nich jsem našla tento název jako původní návrh pro novelu. Bolesti pro každý věk a postavu je trochu ironický, ale je v tom i jistý fatalismus, že nějaká bolest si najde každého z nás a my jí padneme jako dobře ušité šaty, ať už jsme kdokoliv. A pak už je to jen na nás…
