Autorčina návštěva v České republice

Stře­da 11. květ­na – Noc lite­ra­tu­ry v Praze
18.00 –23.00
Z kni­hy Ódi­no­vo dítě Siri Pet­ter­se­no­vé čte Jana Stryková
Autor­ka pří­tom­na v 19.00
Negrel­li­ho via­dukt – sběr­né suro­vi­ny, Prv­ní­ho pluku

20.00 –20.30
Siri Pet­ter­se­no­vá na spo­leč­né autogramiádě
Kar­lín Stu­di­os, Křiží­ko­va 34

Pátek 13. květ­na – veletrh Svět knihy
11.00 – 11.50
Nor­ská lite­ra­tu­ra pro děti a mládež
Bese­da se Siri Pet­ter­se­no­vou a dal­ší­mi sever­ský­mi autory
Vel­ký sál (střed­ní hala)

12.00 – 12.25
Auto­gra­mi­á­da Siri Pet­ter­se­no­vé a dal­ších autorů
Sever­ský stá­nek S 201 (střed­ní hala)

Anotace

Před­stav si, že ti chy­bí něco, co všich­ni ostat­ní mají. Něco, co doka­zu­je, že pat­říš do jejich svě­ta. Něco tak důle­ži­té­ho, že bez toho nejsi nikdo. Jsi jen náka­za. Pou­hý mýtus. Člověk.

Hir­ka se ve svých pat­nác­ti letech dozví­dá, že je Ódi­no­vo dítě — bez­o­ca­sá stvů­ra z jiné­ho svě­ta. Opo­vr­ho­va­ná, obá­va­ná a pro­ná­sle­do­va­ná. Někdo si však nepře­je, aby její tajem­ství vyplu­lo na povrch, a hod­lá toho docí­lit vše­mi pro­střed­ky. Hir­ka, jíž jde náh­le o život, musí uprch­nout. Exis­tu­jí však nebez­peč­něj­ší stvo­ře­ní než Ódi­no­vy děti a Hir­ka není jedi­ná, kdo pro­šel brá­nou mezi světy…

O sérii

V sérii Havra­ní kru­hy se kla­sic­ké prv­ky fan­ta­sy lite­ra­tu­ry obje­vu­jí v nové podo­bě. Nena­jde­me zde žád­né pro­roc­tví, dra­ky ani kou­zel­né meče. Autor­ka sice pra­cu­je s magií, ale toto slo­vo v kni­ze ani jed­nou neza­zní. Hlav­ní hrdin­ka, vyna­lé­za­vá a odváž­ná dív­ka, žije v ústra­ní se svým ochr­nu­tým otcem. Není „vyvo­le­ná“ a nemá žád­né zvlášt­ní schop­nos­ti. Od ostat­ních se liší jen tím, že jí chy­bí něco, co všich­ni ostat­ní mají.

Série vychá­zí ze sever­ské myto­lo­gie, ale ani zda­le­ka jí není defi­no­va­ná nebo ome­ze­ná. Svět tri­lo­gie je jedi­neč­ný, slo­ži­tý a zce­la autonomní.

Mís­ta, jmé­na a kra­ji­ny v Havra­ních kru­zích upo­mí­na­jí na dáv­no zašlé svě­ty a pou­ka­zu­jí na his­to­ric­ké kul­tur­ní stře­ty, kte­ré v nás pře­tr­vá­va­jí dodnes. Posta­vy se zmí­ta­jí mezi řádem a cha­o­sem, sta­rý­mi a nový­mi bohy, svo­bo­dou a tyra­nií. Nic však nemá jas­né hra­ni­ce, nic není jen čer­né, nebo bílé.

Pří­běh o tou­ze po spra­ve­dl­nos­ti, o nebez­pe­čí sle­pé víry a prá­vu či odhod­lá­ní vést dru­hé zaujme všech­ny věko­vé kate­go­rie čtenářů.

O hlavních postavách

Hirka

Hir­ka má tajem­ství: nedo­ká­že při­mknout. Nikdy to neu­mě­la a nej­spíš to ani nikdy umět nebu­de. Necí­tí Sílu tak, jako všich­ni ostat­ní. Je zeměsle­pá a bez­o­ca­sá. Jen­že Obřad se blí­ží a ona bude muset před­stou­pit před Radu a pro­ká­zat, že při­mknout doká­že. Její otec je nucen odha­lit děsi­vou prav­du o jejím půvo­du. Hir­ka není z jeho krve. Našel ji, když byla nemluv­ně. Nepo­chá­zí z toho­to svě­ta. Pří­běh o vlko­vi, kte­rý jí měl ukous­nout ocas, je lež. Ocas nikdy nemě­la. Je člo­věk. Ódi­no­vo dítě šíří­cí plí­seň. Pokud sta­ne před Radou, bude to posled­ní věc, kte­rou udělá.

Urd

Po otco­vě smr­ti se štěs­tí obra­cí na Urdo­vu stra­nu. Koneč­ně se mu ote­vře­la ces­ta k mís­tu v Radě, ke stol­ci, na nějž Urd zou­fa­le tou­ží used­nout. Mis­tr mocen­ské hry uspě­je navzdo­ry mno­ha nepřá­te­lům. Pře­káž­ky odstra­ňu­je s neče­ka­nou leh­kos­tí a jeho život­ní dílo se zdá být téměř hoto­vé. Už musí zaří­dit jen jedi­nou věc: roz­pou­tat vál­ku a dosáh­nout vítěz­ství, kte­ré mu zajis­tí mís­to v ději­nách říše. Sta­ne se mužem, kte­rý při­nu­tí svo­bod­né měs­to Rav­nhov pad­nout na kole­na a sta­ne se sjed­no­ti­te­lem Ymslan­dy. Ale v sáz­ce je víc než jen jeho vlast­ní slá­va. Urdův úspěch je vykou­pen vyso­kou cenou. Pro­dal svou duši a nyní žije vypůj­če­ný čas. Nic ho však nemů­že zasta­vit. Kro­mě Hir­ky, rudo­vla­sé­ho Ódi­no­va dítěte.

Rime

Rime­ho osud byl určen dáv­no před­tím, než se naro­dil. Nástup­ce. Dědic jed­no­ho z dva­nác­ti stol­ců v Radě. Vše­mi oče­ká­va­ný nejmlad­ší muž v kru­hu obklo­pu­jí­cím posvát­né­ho Vidou­cí­ho. Ale Rime intri­ka­mi a špi­na­vý­mi hra­mi Rady opo­vr­hu­je. Obra­cí se zády ke své­mu dědic­tví a vybí­rá si život ve stí­nu. Sta­ne se Kol­kag­gou – taj­ným zabi­já­kem ve služ­bách Vidou­cí­ho. Jeho šoku­jí­cí roz­hod­nu­tí roz­pou­tá boj o moc, kte­rý otře­se zákla­dy samot­né Rady. Pou­ze spo­leč­ný nepří­tel může všech­ny sjed­no­tit a obno­vit klid v zemi. Nepří­tel, jakým je Ódi­no­vo dítě.

O autorce

Tu noc, kdy se Siri Pet­ter­se­no­vá naro­di­la, zali­la oblo­hu polár­ní záře. Děv­če­ti byla do vín­ku dána oso­bi­tá a buj­ná fan­ta­zie. Brzy zača­la psát a kres­lit ty nej­fan­tas­tič­těj­ší pří­běhy. Svo­ji prv­ní povíd­ku napsa­la na zad­ní stra­nu dědeč­ko­va dopi­su z pojiš­ťov­ny, kte­rý pak při­špen­d­li­la na jed­nu ze svých kní­žek. Byla to pohád­ka o pla­čí­cí prin­cezně. Psa­ní dru­hé­ho pří­bě­hu muse­la pře­ru­šit, neboť zjis­ti­la, že v Afri­ce nee­xis­tu­je půl­noč­ní slun­ce. Její před­sta­vi­vost však odo­lá­va­la všem pochyb­nos­tem okol­ní­ho svě­ta. Dnes je Siri Pet­ter­se­no­vá odbor­ni­cí na útě­ky a libu­je si ve všech dru­zích médií: desig­nu, webu, komik­su, fil­mech i tex­tu. Zkrát­ka má ráda dob­rý příběh.

Úspěchy knihy

Fabel­pri­sen 2014: cena udě­lo­va­ná nej­lep­ší nor­ské kni­ze v žán­ru sci-fi a fantasy

Zdů­vod­ně­ní poro­ty pro udě­le­ní ceny:
„Ódi­no­vo dítě Siri Pet­ter­se­no­vé je oprav­du vyda­ře­ný román. Pří­běh se ode­hrá­vá ve svě­tě vel­mi podob­ném sta­ro­se­ver­ským mýtům, ale přes­to je něčím jiný. Jed­ná se o vel­ko­le­pé vyprá­vě­ní o víře, pochy­bách, při­ná­le­ži­tos­ti, pode­zře­ní a stra­chu z nezná­mé­ho, stra­chu z míru i nepo­ko­jů. Romá­no­vý svět je celist­vý, plný hlu­bo­kých myš­le­nek a věro­hod­ných postav. Toto všech­no se Pet­ter­se­no­vé poda­ři­lo zpro­střed­ko­vat květ­na­tým jazy­kem, díky němuž se kni­ha čte snad­no a s radostí.“

nomi­na­ce na Cenu nor­ské­ho minis­ter­stva kul­tu­ry pro debutanty
nomi­na­ce na Cenu kniž­ních blogerů
nomi­na­ce na Cenu knih­kup­ců (jako vůbec prv­ní fan­ta­sy titul v historii)

Prodaná práva

Bra­zí­lie, Čes­ká repub­li­ka, Dán­sko, Eston­sko, Fin­sko, Itá­lie, Nor­sko, Pol­sko, Švédsko

Filmová práva

Mai­po Film

Siri Pettersenová: „Všechny mé postavy mají něco ze mě“

Pře­kla­da­tel­ka kni­hy Ódi­no­vo dítě Jit­ka Jin­dřiš­ko­vá se autor­ky romá­nu pta­la na to, jak dlou­ho nosi­la pří­běh v hla­vě, jaká kni­ha v ní zažeh­la lás­ku k žán­ru fan­ta­sy, v čem jsou si s hlav­ní hrdin­kou Hir­kou podob­né a kte­rou svo­ji posta­vu má nejradši.

Kdy se vám v hla­vě zro­dil svět a pří­běh tri­lo­gie Havra­ní kru­hy a jak dlou­ho trva­lo, než jste ho uved­la v život?
Od prv­ních nápa­dů uply­nu­lo už sko­ro deset let. Někte­ré věci pocho­pi­tel­ně za tu dobu uzrá­ly, tolik času by ale neby­lo tře­ba, kdy­bych dřív nepra­co­va­la na plný úva­zek jako gra­fič­ka. Až když jsem si před tře­mi lety vza­la tří­mě­síč­ní vol­no, moh­la jsem se na psa­ní prv­ní kni­hy dosta­teč­ně sou­stře­dit. Potře­bo­va­la jsem se do toho úpl­ně ponořit.

Věno­va­la jste prv­ní kni­hu všem, kdo mají rádi hry na hrdi­ny. Pat­ří­te k nim?
Přes­ně tak, hry na hrdi­ny pro mě byly nesmír­ně důle­ži­té a nepo­chyb­ně moji tvor­bu hlu­bo­ce ovliv­ni­ly. Z té doby také pochá­zí už teh­dy rudo­vla­sá Hir­ka. Na roz­díl od mé lite­rár­ní posta­vy tu původ­ní Hir­ku pro­vá­ze­ly dvě vrá­ny, ne havran. A měla pahýl oca­su, kte­rý nazna­čo­val, že pře­ce jen není tak úpl­ně člo­věk. V Ódi­no­vě dítě­ti je to poně­kud jinak – Hir­ka je člo­věk, kte­rý se oci­tl ve svě­tě, kde jsou lidé pou­hý­mi mytic­ký­mi a not­ně obá­va­ný­mi stvořeními.

Vzpo­mí­ná­te si na své prv­ní setká­ní s žánrem fantasy?
Ano! Jako úpl­ně prv­ní kni­ha plná fan­ta­zie se mi vyba­vu­je Nej­mi­lej­ší sest­ra od Ast­rid Lin­dgre­no­vé. Zbož­ňo­va­la jsem ji, ale roz­či­lo­va­lo mě, jak pří­běh kon­čí. Copak jde ztrá­tu sest­ry nahra­dit ště­ňát­kem? Nako­nec mě pří­běh při­měl vzít do ruky tuž­ku a napsat konec pod­le své­ho gusta, dalo by se říct, že to byly tako­vé mé spi­so­va­tel­ské začát­ky. Poz­dě­ji jsem si zami­lo­va­la Trůn z dra­čích kos­tí od Tada Wil­li­am­se, kte­rý pro mě před­sta­vu­je totéž, co pro jiné Pán prs­te­nů. Od té doby jsem taky chtě­la něco tako­vé­ho napsat.

Ve vašich kni­hách se vysky­tu­je hod­ně odka­zů na sever­skou myto­lo­gii. Jaký máte k této myto­lo­gii vztah a čet­la jste napří­klad i sou­vi­se­jí­cí sta­ro­island­ské ságy?
O myto­lo­gii jsem se vždy hod­ně zají­ma­la. Nejen o tu sever­skou, i když ta má v mém srd­ci spe­ci­ál­ní mís­to. Spíš než ságy jsem však čet­la fak­to­gra­fic­ké kni­hy o roz­lič­ných bozích a dal­ších posta­vách. Mám toho ale cel­ko­vě načte­né­ho dost a vím, že kul­tur­ní dědic­tví je celek, kde se všich­ni inspi­ru­jí navzájem.

Domní­vám se, že za úspě­chem vašich knih do vel­ké míry sto­jí zda­ři­le vykres­le­né posta­vy. Z tex­tu vylo­že­ně čiší, že Hir­ka, Rime nebo Ramo­ja pat­ří k vašim oblí­be­ným posta­vám, přes­to­že i oni čas od času chy­bu­jí. Kte­rou posta­vu máte nejraději?
Mám je ráda všech­ny, obzvlášť hlav­ní posta­vy. Nej­dů­le­ži­těj­ší je pro mě asi Rime, dědic stol­ce z rodu An-Elde­ri­nů. Má v sobě tolik vzte­ku a opo­vr­že­ní vůči tomu, že se naro­dil jako vůd­ce a spa­si­tel Ymslan­dy, a neví, jak se s tím vypo­řá­dat. Pro­to se cho­vá vylo­že­ně sebe­de­struk­tiv­ně a záměr­ně si pro sebe zvo­lí nej­hor­ší mož­nost. Ale hlu­bo­ko uvnitř pochy­bu­je. Řítí se do záhu­by, ale není si toho vědom. Zachrá­ní ho dvě sku­teč­nos­ti – vůle jed­nat a Hirka.

Hir­ka má rudé vla­sy jako vy. Je vám podob­ná i v jiných ohledech?
Všech­ny mé posta­vy mají něco ze mě, ale i tak se mi Hir­ka moc nepo­do­bá. Má sil­nou morál­ní inte­gri­tu, kte­rá by se mi taky zamlou­va­la, obě rády pije­me čaj a chce­me pomá­hat ostat­ním. Hir­ka je ovšem mno­hem víc okouz­lu­jí­cí než já. Je drob­né posta­vy a roz­to­mi­lá. Tako­vá já nejsem. (smích)

Vel­mi zají­ma­vou posta­vou je Rime­ho babič­ka Ilu­me. Dopus­ti­la se hrůz­ných činů, ale neo­chvěj­ně věří tomu, že koná ve pro­spěch jede­nác­ti ymsland­ských říší. Co pro ni zna­me­ná prav­da a posvát­ný havran zva­ný Vidou­cí, kte­rý v Ymslan­dě zastá­vá funk­ci boha?
Vidou­cí a prav­da pro ni nejsou ničím víc než nástro­jem, jak ve svě­tě udr­žet mír a pořá­dek. Není vylo­že­ně zlá, ale sle­pě se řídí svým pře­svěd­če­ním. Někte­ré její činy jsou pro­to dob­ré, jiné špat­né, nebo při­nejmen­ším dis­ku­ta­bil­ní. Mys­lím, že s podob­ný­mi dile­ma­ty jako ona by se potý­ka­lo mno­ho z nás, kdy­by mělo vést vět­ší sku­pi­nu lidí, nebo dokon­ce celou říši.

Vaše kni­hy se hemží vymyš­le­ný­mi slo­vy a neob­vyk­lý­mi výra­zy. Spo­lu­pra­cu­je­te se svý­mi pře­kla­da­te­li? Zají­má vás, jak se s tím popasovali?
Vždy pře­kla­da­te­lům říkám, že ráda zod­po­vím jejich otáz­ky, a to prá­vě pro­to, že mno­ho slov jsem si vymys­le­la či je pozmě­ni­la. Pře­klad je pocho­pi­tel­ně vel­mi důle­ži­tý pro zacho­vá­ní význa­mu a pocho­pe­ní děje. Jed­not­li­vé jazy­ky jsou někdy hod­ně odliš­né, tak­že se pak vyno­řu­jí neče­ka­né mož­nos­ti a výzvy. Zatím se všich­ni pře­kla­da­te­lé pocti­vě ptali.

Vypa­dá to, že Havra­ní kru­hy uvi­dí­me na fil­mo­vém plát­ně. Bude­te se na natá­če­ní podílet?
Rea­li­za­ce ješ­tě něja­kou dobu potr­vá, ale je to vzru­šu­jí­cí. S psa­ním scé­ná­ře nemám žád­né zku­še­nos­ti, tak­že ho pře­ne­chám pro­fe­si­o­ná­lům. Jsem ale gra­fič­ka, a tak mě vel­mi zají­má vizu­ál­ní strán­ka, při kte­ré bych ráda měla zásad­ní slovo.

Roz­ho­vor při­pra­vi­la pře­kla­da­tel­ka kni­hy Jit­ka Jindřišková