DÍKY SYNE­STÉ­ZII VIDÍ SVĚT ÚPL­NĚ JINAK, V PLNÝCH BARVÁCH
syneste­sie [-ézi-], syne­sté­zie, ‑e, ž. (z řec.) psy­ch. vyvo­lá­ní vje­mu jed­no­ho smys­lu pod­ně­tem z jiné smys­lo­vé oblas­ti, např. barev­né slyšení

V Jaspe­ro­vě svě­tě jsou bar­vy a tva­ry stej­ně důle­ži­té jako zvu­ky a slo­va . Roz­vr­za­ný schod vydá bar­vu potlu­če­né­ho jabl­ka, Jaspe­ro­vi oblí­be­ní ptáč­ci ale­xan­dři zpí­va­jí záři­vě mod­ré a fia­lo­vé kru­hy s nef­ri­to­vý­mi stře­dy a ťuk, ťuk, ťuk se ozý­vá jako sled drob­ných kara­me­lo­vých puntíků.

Jsem rád, že nejsem jako vět­ši­na klu­ků v mém věku, pro­to­že vidím svět v celé jeho pes­t­ro­ba­rev­né krá­se. Nedo­ká­žu sice roz­po­znat obli­če­je lidí, ale vidím bar­vy zvu­ků a to je mno­hem lepší.

„Nadě­je“ je slo­vo bar­vy raj­ča­to­vé­ho pro­tla­ku, „mani­pu­la­ce“ je sko­ro prů­hled­ná s leh­kým náde­chem dofi­a­lo­va, „závist“ má pro změ­nu zbar­ve­ní naklá­da­ných cibu­lek. Svou bar­vu mají i jed­not­li­vé dny v týdnu.

A ticho umí být až zne­po­ko­ji­vě bezbarvé.

NERO­ZE­ZNÁ­VÁ OBLI­ČE­JE, ANI SVŮJ VLASTNÍ
pro­so­pagno­sie [-ózi-], pro­so­pagnó­zie, ‑e, ž. (z řec.) psy­ch. neu­ro­lo­gic­ká poru­cha, kdy posti­že­ný nero­ze­zná­vá tvá­ře (včet­ně tvá­ře vlastní)

Jasper spo­lu­žá­ky, kte­ří mu zne­pří­jem­ňu­jí život, vidí pros­tě jako „klu­ky v saku“. Je těž­ké se jim vyhnout, když je v davu nero­ze­zná­te. Pokud má někdo jas­ný styl oblé­ká­ní, vždy stej­né mís­to ve tří­dě nebo spe­ci­fic­ký způ­sob chůze, může si jej Jasper zapa­ma­to­vat pod­le toho. Nej­snaz­ší pro něj však je, když sly­ší váš hlas. Díky barev­né­mu sly­še­ní Jasper vidí bar­vu vaše­ho hla­su, kte­rou si zapa­ma­tu­je, a příš­tě vás pod­le ní pozná. Ale šep­tá­ním či nachla­ze­ním ho samo­zřej­mě může­te zmást.

Co mys­lí­te, má váš hlas bar­vu tep­lé­ho toas­tu s más­lem, vanil­ko­vé­ho pudin­gu, uklid­ňu­jí­cí kávy s pořád­nou dáv­kou mlé­ka, nebo tma­vě hně­dou bar­vu mušká­to­vé­ho oříš­ku? Nebo vás obklo­pu­je blá­ti­vě okro­vá jako Jaspe­ro­va tatínka?

Při setká­ní s Jaspe­rem se vám může stát, že řek­ne: „Nechci být nesluš­ný, ale máte pří­šer­nou bar­vu a nechci s vámi mlu­vit.“ Neměj­te mu to za zlé — kdo by chtěl být obklo­pe­ný nepří­jem­nou bar­vou, před kte­rou se nemů­že schovat.

PŘÍ­BĚH DOSLO­VA MALUJE
Jeho vel­kým pomoc­ní­kem při vyprá­vě­ní je pale­ta akry­lo­vých barev. Když Jasper vez­me do ruky ště­tec, vyba­ví si vzpo­mín­ky a může vystih­nout svět tak, jak jej sku­teč­ně vidí. Při myš­len­ce na akry­lov­ky Jaspe­ra vždyc­ky začnou svr­bět prs­ty a tou­ha malo­vat ho pře­mů­že klid­ně i v noci, když má dáv­no spát.

Můžou se však obje­vit věci, na kte­ré mu ani celá šká­la akry­lo­vek nesta­čí. Tře­ba záři­vě neo­no­vá „mar­ťan­ská hud­ba“, kte­rou si pouš­tí nová sou­sed­ka Bee Larkha­mo­vá. „Tyhle bar­vy jsou návštěv­ní­ci z vesmí­ru, kte­rým rozu­mím jenom já. Jsou to bar­vy, o nichž lidi jako táta nema­jí ani poně­tí. Vypa­da­jí jako z jiné­ho svě­ta. Exis­tu­jí jenom v mojí hla­vě — neda­jí se popsat, nato­ž­pak nama­lo­vat. Stří­br­ná, sma­rag­do­vě zele­ná, fial­ko­vě mod­rá a žlu­tá záro­veň, přes­to se jak­si nejed­ná o žád­nou z těch­to barev.“

STAL SE JEDI­NÝM SVĚD­KEM VRAŽ­DY BEE LARKHAMOVÉ
A na její bar­vu nemů­že zapomenout.

Na svě­tě ovšem exis­tu­jí i pří­šer­né bar­vy, jaké by nikdo neměl za žád­ných okol­nos­tí spat­řit. Pár tako­vých ohav­ných odstí­nů nemůžu už od páteč­ní­ho veče­ra dostat z hla­vy, ať se sna­žím sebevíc.

Vraž­da Bee Larkha­mo­vé měla bar­vu ledo­vě mod­rých krys­tal­ků se třpy­ti­vý­mi okra­ji a stří­b­ři­tých roze­kla­ných rampouchů.

NEVÍ, KOMU MŮŽE VĚŘIT…
…a může vůbec věřit sám sobě? 

Urči­tě je vám jas­né, že kni­ha Barva vraž­dy Bee Larkha­mo­vé je nejen plná barev, ale týká se i celé řady nároč­ných témat, jako je výcho­va autis­tic­ké­ho dítě­te, sná­še­ní šika­ny, zármu­tek ze smr­ti rodi­če a život ve svě­tě, kte­ré­mu nero­zu­mě­jí ani vaši nej­bliž­ší. Autor­ka vyprá­ví pří­běh tak, že sku­teč­ně vní­má­te svět Jaspe­ro­vý­ma očima.

A prav­dě­po­dob­ně vás také pře­kva­pí, jak je syne­sté­zie čas­tá — je mož­né, že něja­kou její for­mu máte i vy. Mnoh­dy nás totiž nena­pad­ne pře­mýš­let nad tím, jest­li obraz svě­ta, kte­rý od naro­ze­ní vní­má­me, vidí ostat­ní stej­ně. I my jsme si v redak­ci zku­si­li udě­lat test a zjis­ti­li jsme, že hned dva šťast­liv­ci vidí barev­ně čís­la nebo cítí šimrá­ní v obli­če­ji, když si před nimi polech­tá­te tvář. Pokud vás zají­má, jest­li také nemá­te ten­to „dar“, podob­ně jako celá řada slav­ných uměl­ců, dopo­ru­ču­je­me toto video .

A jest­li chce­te do tako­vé­ho svě­ta ale­spoň nahléd­nout, začtě­te se pří­bě­hu Jaspe­ra Wishar­ta.