Pou­hých pět dní po ode­slá­ní ruko­pi­su uči­ni­lo nakla­da­tel­ství Peters Fra­ser and Dun­lop Chi­ro­vi­ci­mu nabíd­ku a on ji při­jal. Ješ­tě před vydá­ním kni­hy byla pro­dá­na její prá­va do 34 zemí svě­ta. Nyní vychá­zí i u nás v rám­ci Vel­ké­ho kniž­ní­ho čtvrt­ka 16. břez­na 2017. 

Kni­ha zrca­del je vaše prv­ní ang­lic­ky psa­ná kni­ha. Byla to pro vás výzva? Potý­kal jste se při psa­ní a redi­go­vá­ní kni­hy s něja­ký­mi nepříjemnostmi? 
Ano, byla to pro mě samo­zřej­mě výzva. Ang­lic­ky jsem se začal učit až ve ško­le někdy v dese­ti letech. Roz­ho­dl jsem se pro ang­lič­ti­nu, abych oslo­vil i zahra­nič­ní čte­ná­ře a také jsem se chtěl psa­ním živit — stát se spi­so­va­te­lem na plný úva­zek byl vždyc­ky můj sen. V té době jsem byd­lel ve Vel­ké Bri­tá­nii, tak­že jsem pocho­pi­tel­ně nemohl brit­ským nakla­da­te­lům posí­lat svou prá­ci v rumun­šti­ně. Kdy­bych byl Němec, Fran­couz nebo Špa­něl, nej­spíš bych zůstal u své mateř­šti­ny, pro­to­že něm­či­na, fran­couz­šti­na a špa­něl­šti­na jsou mezi­ná­rod­ní jazy­ky a spi­so­va­tel jimi může oslo­vit čte­ná­ře po celém svě­tě. Navíc ang­lič­ti­nu jsem měl už od dět­ství spo­je­nou s tím, co mám rád: kni­hy, hud­ba, fil­my. Psát jiným jazy­kem než mateř­šti­nou je pro spi­so­va­te­le asi nej­vět­ší výzva, pro­to­že musí pra­co­vat s úpl­ně jiný­mi nástro­ji: slov­ní záso­bou, gra­ma­ti­kou a tak dál. Ale i když jsem se roz­ho­dl psát v jiném jazy­ce, pořád jsem spi­so­va­tel a své vypra­věč­ské schop­nos­ti můžu peč­li­vě zaba­lit a pře­stě­ho­vat do nové­ho „domo­va“, do nové­ho jazy­ka, kte­rý jsem si vybral. 

Máte v plá­nu pře­lo­žit do ang­lič­ti­ny někte­ré své star­ší kni­hy psa­né v rumunštině?
Momen­tál­ně mám roz­pra­co­va­ných spous­tu věcí, tak­že vůbec nepře­mýš­lím o tom, že bych se pus­til do pře­kla­dů svých star­ších knih. Mož­ná poz­dě­ji, kdo ví… 

Ústřed­ním moti­vem vaše­ho romá­nu je paměť a její nedů­vě­ry­hod­nost. Při­pra­vo­val jste se nějak, nastu­do­val jste si něja­ké psy­cho­lo­gic­ké teo­rie na toto téma? 
Podob­ně jako spous­ta dal­ších spi­so­va­te­lů ani já netu­ším, kde se mé nápa­dy vlast­ně berou. Nej­spíš mám v moz­ku něja­kou oblast urče­nou k vymýš­le­ní pří­bě­hů, ale nic o tom nevím, stej­ně jako nevím nic o tom, jak fun­gu­jí moje plí­ce. Nechá­vám je v kli­du dělat si svou prá­ci a neple­tu se jim do toho. Na dru­hou stra­nu jsem byl vždyc­ky zvě­da­vý, jak fun­gu­je náš mozek, tak­že jsem si na to téma pře­če­tl stov­ky psy­cho­lo­gic­kých knih. Pod­le výzku­mů se před ulo­že­ním do pamě­ti pozmě­ní oko­lo osm­de­sá­ti pro­cent našich vzpo­mí­nek. Po tisí­ce a tisí­ce let jsme žili v izo­lo­va­ných spo­le­čen­stvích, uza­vře­ni v malých osa­dách a jejich blíz­kém oko­lí. Za těch­to okol­nos­tí to, co dnes nazý­vá­me paměť, neby­lo pro náš vývoj roz­ho­du­jí­cí: hrst­ka uži­teč­ných infor­ma­cí se jed­no­du­še pře­dá­va­la z gene­ra­ce na gene­ra­ci. Pro­to jsme v našem vel­kém a ne úpl­ně vyu­ži­tém moz­ku roz­ví­je­li fan­ta­zii, před­sta­vi­vost a magic­ké myš­le­ní: všech­no, co se nachá­ze­lo mimo náš malý svět, bylo „na dru­hé stra­ně“, záhad­ná oblast poten­ci­ál­ní­ho nebez­pe­čí, kde je vše mož­né. A ani dnes náš mozek není scho­pen plně roz­li­šo­vat mezi před­sta­va­mi a sku­teč­nos­tí, pro­to­že pro zpra­co­vá­ní obo­jí­ho pou­ží­vá­me stej­nou část moz­ku. Pro­to u fil­mů plá­če­me nebo se smě­je­me, přes­to­že víme, že to není realita. 

Vět­ši­na postav ve vaší kni­ze se necho­vá zrov­na pří­klad­ně, sle­du­jí své zájmy a nema­jí při­tom morál­ní zábra­ny. Nebýt posta­vy býva­lé­ho detek­ti­va Roye Fre­e­ma­na, kte­rý se obje­vu­je ve tře­tí čás­ti, moh­lo by to svá­dět k úva­ze, že nevě­ří­te v lid­ské dobro.
No, když se kolem sebe roz­hléd­ne­te, zjis­tí­te, že lidé, kte­ré zná­te, také nejsou úpl­ně dob­ří nebo špat­ní, nejsou čer­no­bí­lí jako ve stře­do­vě­kém romá­nu. Někte­ří jsou hru­bí, zba­běl­ci a lhá­ři, čas­to se cho­va­jí ira­ci­o­nál­ně a jsou schop­ni špat­nos­tí. Kdy­bychom ale nedo­ká­za­li nená­vi­dět, nedo­ká­za­li bychom ani milo­vat. Kdy­by nee­xis­to­val strach, neby­li by hrdi­no­vé, pou­ze sebe­vra­žed­ní robo­ti. Ne, nevě­řím v lid­ské dob­ro, tak jak to podá­vá­te, ale nevě­řím ani ve vro­ze­nou špat­nost lid­stva. Během evo­lu­ce jsme se nau­či­li, že morál­ní jed­ná­ní je pro nás pro­spěš­něj­ší než páchá­ní zla, pro­to se také odjak­ži­va sna­ží­me růz­ný­mi způ­so­by zba­vit všech dare­bá­ků: vra­hů, násil­ní­ků, zlo­dě­jů a tak dál. 

Na čem prá­vě pra­cu­je­te? Na co se vaši čte­ná­ři mohou těšit? 
Když v září 2015 vypuk­la celá ta sen­za­ce kolem Kni­hy zrca­del, už jsem měl roze­psa­nou dal­ší kni­hu, kte­rou jsem nedáv­no dokon­čil. Je to psy­cho­lo­gic­ký detek­tiv­ní román ode­hrá­va­jí­cí se čás­teč­ně v New Yor­ku, čás­teč­ně v Paří­ži a točí se kolem potla­čo­va­ných vzpo­mí­nek, nespo­leh­li­vých vypra­vě­čů, tajem­ství, milost­né­ho troj­ú­hel­ní­ku, vraž­dy a faleš­ných iden­tit. Časo­vě je pří­běh ohra­ni­čen sedm­de­sá­tý­mi lety a pří­tom­nos­tí. Pokud se vám líbi­la Kni­ha zrca­del, urči­tě si oblí­bí­te i mou dal­ší knihu.