Nedá mi to se nezeptat: Má Havířovina něco společného s Havířovem či havířem?
S havíři nemá společného vůbec nic. Říká se jí tak podle člověka, který tu bydlel jako první a jmenoval se Havíř.
V knize píšete o spisovatelce, která se pustí do psaní románu o domě, v němž prý straší. Kde se tento nápad vzal? Znáte takový dům ve skutečnosti?
Havířovina opravdu existuje, je to poněkud chátrající dům, který stojí v mé rodné vesnici a opravdu se o něm vyprávějí trochu strašidelné historky. Samotný úvod knihy, kdy hrdinčina matka prohlásí, že z komína Havířoviny zahlédla vycházet kouř, a tedy že tam nejspíš opět někdo bydlí — to se skutečně stalo. Jednou jsem byla u našich a moje máma přesně tuhle větu řekla. A mě v tu chvíli napadlo, že by to nebyl špatný námět na román. Nejdřív jsem koketovala s myšlenkou, že bych to mohla pojmout spíše dokumentárně — tedy že bych se pídila po historii domu, tak jako to dělá moje hrdinka. Nakonec jsem se ale rozhodla pro jiný, fiktivní přístup, přestože nepopírám, že jde o takovou změť fantazie a střípků historek, které se skutečně staly nebo jsem je někde zaslechla. A vlastně ani nevím, jestli volba tohoto přístupu byla nakonec pohodlnější, nebo naopak obtížnější.
Chtěla jste původně navštěvovat obyvatele vesnice s diktafonem tak jako vaše hrdinka? Ta se mimochodem stala po nějaké době svého pátrání obětí výhrůžných vzkazů…
Ano, původně jsem měla v plánu takto obcházet obyvatele a vyptávat se — říkala jsem si, že by mě tohle dobrodružství mohlo bavit, ostatně kdysi jsem chtěla být novinářkou… Výhrůžných vzkazů jsem se nebála, ale nakonec ve mně zvítězila touha nechat pracovat fantazii. Navíc v té době řádil virus a byl lockdown, takže by mě stejně asi lidé, zvláště starší, moc nechtěli pouštět k sobě domů. Ale kdoví, třeba se jednou do „skutečného“ pátrání ještě pustím.
Máte ráda strašidelné příběhy? Ať už v literatuře, či ve filmu?
Strašidelné příběhy mě fascinují, i když vlastně ani nevím, proč se tak ráda bojím. Mám takovou teorii — která je pravděpodobně zcestná —, že když člověk zažije nějaký strach, vyjde z toho silnější a je rád, že žije v celkem normálním světě, kde mu za každým rohem nehrozí útok obřích pavouků či oživlých mrtvol. Ale vážně — mám prostě ráda literární díla, která pracují s něčím znepokojivým či mystickým. Mí oblíbení autoři jsou Edgar Allan Poe, Michail Bulgakov (jehož Divadelní román patří k tomu nejdivnějšímu a zároveň nejvtipnějšímu, co jsem kdy četla), samozřejmě Stephen King nebo Ir John Connolly — třeba jedna jeho povídka ze sbírky Nokturna je o spisovateli, který má na stole kalamář s opičkou. Opička jednoho dne ožije a výměnou za přísun nebývalé tvůrčí inspirace si žádá spisovatelovu krev. Povídka je strašidelná a zároveň vtipná, což je kombinace, kterou miluju.
Kromě knížek vyhledávám i filmové horory. Když jsem někdy v pubertě poprvé viděla film Rosemary má děťátko nebo Psycho, byla jsem z toho úplně u vytržení.
Dobrých hororů se ale kupodivu mnoho netočí, většinou jsou dost předvídatelné.
S motivem nadpřirozena a tajemna pracujete už ve své předchozí knížce Démon ze sídliště. Jinak je ale Havířovina velmi odlišná, jak charakterem postav, tak jazykem. Jak je to ve vaší nové knize s černým humorem, nadsázkou a cynismem, které jsou pro vaše dvě předešlé knihy příznačné?
Myslím si, že Havířovina je dost jiná knížka než ty předchozí. I když jsem člověk, který zrovna nezbožňuje všelijaké změny, v psaní celkem ráda experimentuji s různými žánry, postavami a prostředím.
S cynismem tu pracuji minimálně, i když občas asi přece jenom lehce vytryskne. Nejspíš je to dáno mým pohledem na svět, který — zjednodušeně řečeno — vnímám jako tragikomický.
Jisté prvky tragikomiky dodává vaší knize i hlavní postava, žena mezi třiceti a čtyřiceti lety, která selhává na všech frontách. Co se psaní týká, popisuje nedostatek impulzů a neustálé pochyby nad tím, jestli příběh není hloupý, postavy příliš afektované a jazyk kostrbatý. Občas dlouhé minuty přemýšlí nad jedním slovem. Potýkáte se při psaní s podobnými trablemi a pocity?
Ano, při psaní mám taky hodně pochybností a zažívám podobné pocity jako moje hrdinka. Někdy mám z nějaké pasáže opravdu dobrý pocit, ale druhý den si ji přečtu a říkám si: vždyť je to úplná hrůza, koho jsem tím chtěla ohromit? A proč se vůbec snažit, když to jiní svedou o tolik líp? A tak dále. Potom ale vždycky převáží pocit, že je to vlastně docela dobré a že bych to neměla vzdávat.
Teď si určitě řada čtenářů oddychla. :-) Havířovina je třetí knihou, která vám v Hostu vychází. Čtenáři měli doposud to štěstí, že na novinku nemuseli dlouho čekat — vaše knihy vyšly zhruba s ročním odstupem. Chtěla byste frekvenci držet?
To netuším. Rozhodně není mým cílem vydávat každý rok knihu. Havířovinu jsem nijak neplánovala, byl to takový impulzivní nápad, který jsem poměrně rychle dotáhla do konce.
Mám teď takový „projekt“, který spočívá v tom, že jednou týdně navštěvuji s diktafonem svou tchyni Zuzanu. Ta se kdysi vdala za Alžířana, měla s ním dva syny a pak se rozvedli. Celý život se věnovala psychologii, v Alžíru ji dokonce vyučovala na tamní univerzitě. Prožila pozoruhodný a bohatý život, který podle mě stojí za zaznamenání.
Ráda bych to postupně dala nějak dohromady, ale zatím nedokážu odhadnout, jestli z toho bude kniha, nebo „jenom“ sešit vzpomínek, kterým si budou listovat její blízcí. Ale baví mě to, poslouchám Zuzanu moc ráda a připadá mi, že nás naše pravidelné rozhovory sbližují, takže to v žádném případě nebude ztracený čas, naopak. Navíc mi sem tam uvaří i nějaké skvělé alžírské jídlo, takže si opravdu nemůžu stěžovat.
Tak doufám, že do případné knihy zařadíte i nějaký ten recept.
O tom už jsem vážně přemýšlela! Já už několik let téměř nejím maso, ale když Zuzana připraví třeba kuře na skořici s cizrnou nebo olivami, které voní až na ulici, nelze odolat.
