Auto­ra při psa­ní inspi­ro­va­ly jeho vlast­ní zážit­ky a zku­še­nos­ti ze živo­ta v Sýrii či USA, mno­ha­le­té zku­še­nos­ti z Evrop­ské­ho par­la­men­tu v Bru­se­lu a vzpo­mín­ky na otco­vu prá­ci pro NATO. V češ­ti­ně kni­ha vychá­zí 5. března.

Švéd­ský spi­so­va­tel pra­co­val deset let jako práv­ník pro Evrop­skou unii a při psa­ní své prv­ní kni­hy vyu­žil jak zna­los­ti zemí, v nichž pro­žil del­ší či krat­ší část živo­ta, tak dob­ré pozo­ro­va­cí schop­nos­ti. „Roz­hod­ně jsem do svých postav pro­mí­tl něco z lidí, kte­ré znám nebo kte­ré jsem potkal v prá­ci a ve ško­le. Neu­stá­le si v hla­vě dělám poznám­ky o tom, jak se lidé cho­va­jí nebo mlu­ví, jaké oble­če­ní nosí, co pijí. A vět­ši­na mých postav má v sobě taky něco ze mě,“ při­zná­vá Zander. 

Vina — smíření — pomsta

Kla­ra vyrost­la na odlehlém švéd­ském ost­ro­vě bez rodi­čů. Jako dospě­lá náho­dou odha­lí tajem­ství — tajem­ství, pro jehož zacho­vá­ní budou muset někte­ří lidé zemřít. Na opač­ném kon­ci svě­ta se před svou minu­los­tí skrý­vá stár­nou­cí špi­on. Býval nej­lep­ším agen­tem v poli. Dnes žije jen pla­vá­ním. Když se pono­ří do vody, může se ukrýt před roz­hod­nu­tí­mi, kte­rá uči­nil a kte­rých dodnes lituje.

Těs­ně před Váno­ci se Kla­ra stá­vá štvan­cem a její ces­ta za svo­bo­dou vede napříč Evro­pou. Zachrá­nit ji může jedi­ně Pla­vec. Čas se ale krátí…

Nad žen­skou pro­ta­go­nist­kou, kte­rá v kni­ze posou­vá děj, Zan­der dlou­ho nevá­hal. Pro­stře­dí, v němž se Kla­ra pohy­bu­je, zná dob­ře ze svých zku­še­nos­tí. „Ale Kla­ra nejsem já. Je typic­kou asi­s­tent­kou či spo­lu­pra­cov­ni­cí v advo­kát­ní kan­ce­lá­ři — při­pa­da­lo mi to tak­to uvě­ři­tel­něj­ší, při­ro­ze­něj­ší. Ženy mají v Bru­se­lu tako­vá zaměst­ná­ní. Navíc už mě neba­ví číst pořád doko­la o chla­pech. Dal­ší debu­tant-muž, kte­rý píše o svém alter egu… to pros­tě zně­lo hroz­ně nud­ně,“ uve­dl Zan­der, kte­rý už od začát­ku věděl, že hlav­ní hrdin­kou jeho romá­nu bude žena. Dal­ší výraz­nou a tro­chu záhad­nou posta­vou je Pla­vec. Na hrdi­no­vi, kte­ré­ho do pří­bě­hu zapo­jil až během psa­ní, se auto­ro­vi pra­co­va­lo nej­lé­pe. „Prv­ní kapi­to­lu s posta­vou Plav­ce jsem napsal jed­ním tahem. Ale neměl jsem tuše­ní, kdo to je. Pře­mýš­lel jsem, jak ho do kni­hy dostat jako posta­vu, ke kte­ré se ješ­tě vrá­tím. A napadlo mě, že on bude lepi­dlem, kte­ré všech­no spo­jí dohromady.“

„Jed­no tem­po. Dvě. Tři. Nádech. Zavřu oči a ode­že­nu vodu, myš­len­ky, vzpo­mín­ky. Ale nepo­mů­že to. Už ani to nepo­má­há. Jsou to tři hodi­ny, co jsem našel jmé­no své dce­ry v naší data­bá­zi. Už tři hodi­ny se nemůžu dál skrý­vat minu­los­ti.“ Muž beze jména

Joakim Zander: „Právě ve mně začal růst příběh“

Pří­běh začí­ná tisíc­krát na tisí­ci růz­ných mís­tech. Začí­ná pokaž­dé, když si pomys­lím: „To si budu pama­to­vat.“ A pama­tu­ju. Pří­běh začí­ná na uli­ci v Damaš­ku v době, kdy mi bylo pat­náct. Slad­ký zápach odpad­ků a sha­war­my. Začí­ná na hor­kém bal­ko­ně s výhle­dem na park El Jahez. Začí­ná, když se mě Tareq zeptá, jest­li bych si chtěl zastří­let, a uká­že mi nylo­no­vou taš­ku plnou švý­car­ských auto­ma­tic­kých zbra­ní své­ho otce.

Jiné mís­to, jiná doba. Dům v Söder­kö­pin­gu, malém švéd­ském měs­teč­ku. Děs­né, neko­neč­né jaro. Ležím v poste­li, čtu si. Hra­ju fot­bal, tenis, bas­ket­bal — jas­ně, to všech­no. Ale jen tak. Jedi­né, co chci doo­prav­dy, je číst si. Je mi tři­náct a závěr Špi­o­na, kte­rý se při­šel ohřát mě roz­plá­če. Nejen tu noc, kdy kni­hu dočtu, plá­ču celý týden. Pře­čtu román zno­vu; potře­bu­ju všech­no pocho­pit, roz­luš­tit kód. Na strán­kách se skrý­vá klíč k tomu, jak mě autor kni­hy může uchvá­tit ješ­tě více než pou­hým napě­tím, jen pro­střed­nic­tvím napě­tí. A teh­dy se roz­hod­nu. V tu chví­li si to ješ­tě neu­vě­do­mu­ji, ale prá­vě ve mně začal růst příběh.

O pět let poz­dě­ji žiju ve Washing­to­nu ve Spo­je­ných stá­tech. Ško­ly jsou zavře­né kvů­li sně­ho­vé kala­mi­tě a já strá­vím den v Kapi­to­lu s Ali­son, asi­s­tent­kou něja­ké­ho sená­to­ra z Jihu, jehož jmé­no jsem zapo­mněl. Moc si toho nepa­ma­tu­ji, snad jen to, že Ali­son byla repub­li­kán­ka a že na tom vůbec nezá­le­že­lo, ani tro­chu na tom nezá­le­že­lo, když jsem stál ved­le ní ve výta­hu, uchvá­cen její­mi doko­na­lý­mi ame­ric­ký­mi vla­sy, ambi­ce­mi a jas­ně mod­rý­ma oči­ma. Cítil jsem, jak ten oka­mžik ros­tl v mém nit­ru i mimo něj. Jak mě celé­ho ovi­nu­la pří­tom­nost. Jak zašep­ta­la: „Toto si budeš pamatovat.“

Rych­lý střih o něko­lik let poz­dě­ji. Jsem o dost star­ší a mám za sebou život na mno­ha mís­tech, v řadě zemí, na růz­ných kon­ti­nen­tech. Mám pocit, že by se ten­to fakt mému tři­nác­ti­le­té­mu já líbil. Mám teď rodi­nu. Malou, křeh­kou, napros­to nevy­zpy­ta­tel­nou rodi­nu. Mění všech­no. Svět­lo nyní dopa­dá pod úpl­ně jiným úhlem a já koneč­ně sedím u počí­ta­če, v noci, ostat­ní už spí. Jsem na uli­ci Rue du Con­seil v Bru­se­lu, přes­ně na hra­ni­ci čtvr­tí Uccle a Ixelles, v úchvat­ném bytě ze tři­cá­tých let, s reza­vým scho­diš­těm zarost­lým růžo­vým keřem, kte­ré vede na zahra­du. Ote­vřu nový doku­ment a začnu psát to, co o pár let poz­dě­ji vyros­te v kni­hu. Ješ­tě ani nevím, že se vůbec kni­hou sta­ne, a už vůbec ne, že kni­ha vyjde, že se bude pře­klá­dat a číst po celém svě­tě. Ale snil jsem o tom už tu prv­ní noc, někdy oko­lo tře­tí ráno, na bal­ko­ně s výhle­dem na hlav­ní měs­to Evro­py, roz­tře­se­ný z kofei­nu, ambi­cí a nikotinu.

Po této prv­ní noci násle­do­val neko­neč­ný sled dal­ších nocí, kdy se doku­ment roz­růs­tal, pří­běh se roz­ví­jel, kód se pře­de mnou roz­šif­ro­vá­val. Napě­tí, honič­ky, všech­no, co mě jako tři­nác­ti­le­té­ho při­mě­lo číst a co jsem od té doby nevě­dom­ky shro­máž­dil a vychut­nal. Ale dou­fej­me, že i jiné věci. To, co mě jako tři­nác­ti­le­té­ho chlap­ce roz­pla­ka­lo. Zále­ži­tos­ti dospě­lých. Oprav­do­vé a smut­né věci, zra­dy a jazyk. A teď je kni­ha koneč­ně tady.

Joa­kim Zan­der, srpen 2014
zdroj: http://​upco​min​g4​.me/​n​e​w​s​/​b​o​o​k​-​n​e​w​s​/​t​h​e​-​s​t​o​r​y​-​b​e​h​i​n​d​-​t​h​e​-​s​w​i​m​m​e​r​-​b​y​-​j​o​a​k​i​m​-​z​ander

Prodaná práva

• Bra­zí­lie, Intrinseca
• Bul­har­sko, Colibri
• Čes­ká repub­li­ka, Host
• Dán­sko, Gyldendal
• Eston­sko, Varrak
• Fin­sko, Tammi
• Fran­cie, Actes Sud
• Chor­vat­sko, Mozaik Knjiga
• Island, Draum­sýn
• Itá­lie, Bompiani
• Izra­el, Modan
• Japon­sko, Hayakawa
• Kana­da, HarperCollins
• Němec­ko, Rowohlt
• Nizo­zem­sko, De Bez­i­ge Bij / Cargo
• Nor­sko, Gyldendal
• Pol­sko, Sonia Draga
• Por­tu­gal­sko, Objectiva
• Rumun­sko, Edi­tu­ra RAO
• Rus­ko, AST/​Genres
• Řec­ko, Patakis
• Srb­sko, Laguna
• Slo­ven­sko, Fortuna
• Slo­vin­sko, Uči­la International
• Špa­něl­sko, Suma
• Švéd­sko, Wahl­ström & Widstrand
• Tchaj-wan, Emi­ly
• Turec­ko, Doğan Egmont 
• USA, Har­per­Col­lins
• Vel­ká Bri­tá­nie, Head of Zeus

Ohlasy

Zan­der píše vybrou­še­ným lite­rár­ním sty­lem, a tak je snad­né pocho­pit, proč se jeho thriller stal v Evro­pě bestsellerem.
— Pub­lishers Weekly

Agent CIA pra­cu­jí­cí v hlu­bo­kém uta­je­ní se v elek­tri­zu­jí­cím thrille­ru žene přes půl svě­ta zachrá­nit svou dce­ru, kte­rou opus­til jako dvou­mě­síč­ní hol­čič­ku — tato mezi­ná­rod­ní sen­za­ce, ozna­čo­va­ná za „setká­ní seri­á­lu Home­land (na ČT pod názvem Ve jmé­nu vlas­ti) s Lars­so­no­vou tri­lo­gií Milé­ni­um“, ohla­šu­je pří­chod nové­ho mis­tra, s jis­to­tou krá­če­jí­cí­ho ve sto­pách Stie­ga Lars­so­na, Joh­na le Carré­ho a Gra­ha­ma Greena.
— Z obál­ky ame­ric­ké­ho vydání

Pokud si někdo stá­le mys­lí, že bru­sel­ská exper­to­kra­cie je nud­ná, Zan­de­rův debut Pla­vec — rea­lis­tic­ký poli­tic­ko-špi­o­náž­ní thriller — s koneč­nou plat­nos­tí doka­zu­je, že opak je pravda.
— Die Welt

Mezi­ná­rod­ní thriller, jehož tem­po a inten­zi­ta se vyrov­na­jí pří­bě­hům Jaso­na Bour­na… Zan­der obrat­ně ces­tu­je z minu­los­ti do sou­čas­nos­ti, ze Švéd­ska do Sýrie, do Washing­to­nu a zase zpát­ky a splé­tá při­tom stá­le napja­těj­ší pavu­či­nu intrik a pochyb­nos­tí… Ten­to trhák s neče­ka­ným rozuz­le­ním neod­lo­ží­te, dokud jej nepře­čte­te do konce.
— Kir­kus Reviews

Str­hu­jí­cí tem­po a bez­chyb­ná struk­tu­ra. Pla­vec je trhák ode­hrá­va­jí­cí se na růz­ných mís­tech po celém svě­tě, v němž vystu­pu­jí posta­vy plné živo­ta, kte­ré bez kom­pro­mi­sů odha­lu­jí muči­vou sple­ti­tost naší moder­ní poli­tic­ké scény.
— Kim­ber­ly McCre­i­gh­to­vá, autor­ka kni­hy Pří­pad Amelia

Jak je mož­né, že je Pla­vec auto­ro­vým debu­tem? Omá­mí nás neje­nom záplet­kou a vylí­če­ním postav, ale také rafi­no­va­nou struk­tu­rou, kte­rá nám ani na chví­li nedo­vo­lí vydech­nout a neu­stá­le nás nutí hádat. Str­hu­jí­cí, neza­po­me­nu­tel­né dílo, kte­ré může­me při­rov­nat k tomu nej­lep­ší­mu od Joh­na le Carrého.
— Jose­ph Fin­der, spisovatel

Tato kni­ha je pod­ma­ni­vá a pro­pra­co­va­ná do posled­ní­ho detai­lu… Je plná napě­tí i akce. Plas­tic­ké vylí­če­ní postav a kva­li­ta psa­ní, kte­ré mís­ty dosa­hu­je doko­na­los­ti, činí ze Zan­de­ro­va romá­nu jeden z vrcho­lů své­ho žán­ru… Vypa­dá to, že Zan­der je novou a vel­mi talen­to­va­nou vět­vič­kou na roz­kvet­lém stro­mě skan­di­náv­ské krimi.
— Boo­klist

Pla­vec je hyp­no­ti­zu­jí­cí a vzru­šu­jí­cí, neú­nav­ně nás strán­ku po strán­ce, intri­ku po int­ri­ce pro­vá­dí napříč celým světem.
— Olen Steinhauer, spisovatel

Rozhovor s Joakimem Zanderem

Kdy jste začal psát?
Už je to dlou­ho. Byl jsem hod­ně mla­dý. Dost jsem psal jako tee­nager, své zážit­ky jsem se sna­žil zachy­tit v bás­ních. Kaž­dý den jsem si psal deník. Už teh­dy jsem věděl, že vět­ši­na z toho jsou kecy. Nešlo mi o to vést si pra­vi­del­ně deník — což dělám teď —, ale chtěl jsem kaž­do­den­ní postře­hy pře­tvo­řit v poezii. Strá­vil jsem tak kaž­dou noc od svých šest­nác­ti až do nástu­pu na uni­ver­zi­tu. Dokon­ce si vzpo­mí­nám, že jsem si deník psal ješ­tě na vojně…

Uká­zal jste své bás­ně někomu?
Četl jsem je nahlas své pří­tel­ky­ni, kte­rá muse­la říkat: „Ty jo, to je tak dob­ré…“ Co jiné­ho moh­la říct? Ale teď se mi něco vyba­vu­je… Účast­nil jsem se sou­tě­že pro mla­dé bás­ní­ky na střed­ní ško­le, kde jsem zís­kal dru­hou nebo tře­tí cenu. Z těch tisí­ců hodin strá­ve­ných psa­ním jsem vybral tři bás­ně, kte­ré za to stá­ly. Poslal jsem je do malé­ho nakla­da­tel­ství Lean­der Malm­sten. Já a mých pár kama­rá­dů jsme byli posed­lí vším, co vydá­va­li. Poslal jsem bás­ně také do vel­ké­ho nakla­da­tel­ství Bon­nier. Ti mi napsa­li stan­dard­ní odmí­ta­cí dopis, ale z nakla­da­tel­ství Lean­der Malm­sten mi při­šla pros­tá odpo­věď: „Co máme dělat se tře­mi bás­ně­mi?“ Ale byli milí a řek­li mi, že si mys­lí, že mé bás­ně jsou váž­ně dob­ré. Což mi udě­la­lo radost. Tyto bás­ně byly jedi­né tex­ty, kte­ré jsem někam poslal, dokud jsem neza­čal nabí­zet Plavce. 

Vždyc­ky jste se chtěl stát spisovatelem?
Být spi­so­va­te­lem byl můj sen od mlá­dí. Vždyc­ky jsem byl nena­syt­ný čte­nář a zají­mal jsem se o lite­ra­tu­ru, ale nikdy jsem si nemys­lel, že by se někdo mohl jako spi­so­va­tel živit. Nanej­výš že je to něco, co můžeš dělat pro zába­vu, čím si při­vy­dě­láš. Nikdo v mé rodi­ně nepí­še, neznám niko­ho, komu by něco vyšlo. Myš­len­ka na něco tako­vé­ho mi byla vel­mi vzdá­le­ná. Pro­to jsem šel stu­do­vat práva.

Proč prá­va?
Mys­lím, že se nemá­lo práv­ní­ků sta­ne spi­so­va­te­li, ne? Jako práv­ník píše­te hod­ně, ale jiný druh tex­tů. Prá­va jsem si vybral asi pro­to, že mě zají­ma­la spo­leč­nost jako tako­vá. Prá­vo je nejmen­ší spo­leč­ný jme­no­va­tel spo­leč­nos­ti. Není toho moc, na čem se shod­ne­me, ale co je napsá­no v záko­ně, pla­tí pro všech­ny. Pořád mě baví argu­men­to­vat jako práv­ník. Nau­čí vás to mít vše pod kon­t­ro­lou a nikdy nic nebrat jako samo­zřej­most. Řekl bych, že tyto doved­nos­ti můžu zúro­čit i jako spisovatel.

Během své­ho živo­ta jste žil na mno­ha mís­tech. Řek­ně­te nám něco o Damašku.
V Damaš­ku jsem žil, když mi bylo pat­náct. V letech 1990 — 1991, během prv­ní vál­ky v Per­ském záli­vu. Pře­stě­ho­va­li jsme se tam z malé­ho švéd­ské­ho měs­ta Söder­kö­ping, pro­to­že můj otec pra­co­val jako vojen­ský pozo­ro­va­tel NATO na Golan­ských výši­nách. Dohlí­žel na dodr­žo­vá­ní pří­mě­ří mezi Izra­e­lem a Sýrií.

To bylo cel­kem extrém­ní stě­ho­vá­ní, ne?
Ano, bylo. Z měs­teč­ka o sed­mi tisí­cích oby­va­te­lích do vel­ko­měs­ta, kde žije přes čty­ři a půl mili­o­nů lidí. Byla to neu­vě­ři­tel­ná změ­na, mož­ná nej­vět­ší, jaká se mi sta­la během celé­ho mého živo­ta. Z malé ško­ly v Söder­kö­pin­gu na ame­ric­kou sou­kro­mou ško­lu. Ote­vřel se mi tím svět. Ale záro­veň to bylo nesku­teč­ně stre­su­jí­cí. Ze začát­ku moje ang­lič­ti­na neby­la nic moc… A samo­zřej­mě v této oblas­ti dochá­ze­lo k hod­ně nepo­ko­jům, nejen v Sýrii, ale na celém Střed­ním Výcho­dě, a v Damaš­ku nezů­stá­va­lo moc cizin­ců. Mí spo­lu­žá­ci byli vět­ši­nou boha­tí Syřa­né. Sko­ro všich­ni cizin­ci byli eva­ku­o­vá­ni, když zača­la vál­ka. S výjim­kou Švé­dů, my jsme zůsta­li. S pří­cho­dem vál­ky s námi do ško­ly zača­la cho­dit par­ta kuvajt­ských uprch­lí­ků. Bylo to tak vzru­šu­jí­cí. Zpět­ně tak nějak nemůžu uvě­řit, že se něco tako­vé­ho moh­lo stát. Spo­lu­žá­ky vozi­li do ško­ly řidi­či a osob­ní stráž­ci, kte­ří vyská­ka­li z auta se zbra­ně­mi v rukách. Potom ozbro­je­ní muži sedě­li ven­ku a čeka­li, až nám skon­čí vyu­čo­vá­ní. Šílené.

Část děje Plav­ce se ode­hrá­vá v Damaš­ku. Kolik si toho pama­tu­je­te? Jak moc jste měs­to poznal, když jste v něm žil?
Dama­šek byl v té době vel­mi bez­peč­ný — ale­spoň pokud jste byli ze Zápa­du. Fun­go­va­la tam přís­ná kon­t­ro­la, vojá­ci v uli­cích. Hod­ně mých spo­lu­žá­ků žilo ve stej­né čás­ti měs­ta jako já, tak­že jsme spo­lu cho­di­li do hos­po­dy a měli jsme hod­ně vol­nos­ti. Všech­no, co jsem v Plav­ci o Damaš­ku napsal, vychá­zí z mých vzpo­mí­nek z té doby. Tře­ba úvod­ní scé­na kni­hy — když jsem si ji při psa­ní před­sta­vo­val, ode­hrá­va­la se na bal­ko­ně domu, v němž jsme žili, a na naší uli­ci, kde vybuch­la v autě bom­ba. Hod­ně jsme ces­to­va­li. Jez­di­li jsme na výle­ty pořá­da­né NATO nebo mou ško­lou a taky jen s rodi­nou. Viděl jsem hod­ně syr­ské pří­ro­dy. Dal jsem dohro­ma­dy útrž­ky vzpo­mí­nek a posklá­dal je na strán­kách knihy.

A pak tu máme Bru­sel — evrop­ské měs­to, do kte­ré­ho při­chá­zí vel­ké množ­ství mla­dých lidí s nadě­jí, že se sta­nou sou­čás­tí něče­ho vel­ké­ho. V Plav­ci se setká­vá­me s Kla­rou a Geor­gem a dívá­me se na měs­to jejich oči­ma. Byly vaše vlast­ní zážit­ky z Bru­se­lu kom­bi­na­cí toho, jak jej vní­ma­jí Kla­ra a Geor­ge, nebo byly úpl­ně jiné?
Je to přes­ně tak, jak říká­te — hod­ně mla­dých lidí se stě­hu­je do Bru­se­lu s vidi­nou něče­ho vět­ší­ho. Tak to je. A samo­zřej­mě, může to být vel­mi zají­ma­vé. V posta­vě Geor­ge se odrá­že­jí cha­rak­te­ry lob­bis­tů z Bru­se­lu a kama­rá­dů práv­ní­ků, kte­ré jsem poznal během stu­dií ve Švéd­sku. Je to ambi­ci­óz­ní fra­cek krme­ný stří­br­nou lží­cí. Pře­stal jsem už počí­tat všech­na setká­ní s lid­mi jako on, lid­mi, kte­ří mlu­ví tak jako on. Hod­ně lob­bis­tů se cho­vá jako Geor­ge. Ale při­dal jsem k tomu své vlast­ní zvra­ty a nad­sáz­ku, samo­zřej­mě. Moje žena Lii­sa krát­ce pra­co­va­la na oddě­le­ní pro stát­ní zále­ži­tos­ti v jed­né z nej­vět­ších svě­to­vých firem, bylo to jako v seri­á­lu Hou­se of Cards, jen­že sku­teč­né. Vzal jsem spous­tu jejích zážit­ků a pře­psal je na papír.

A Kla­ra… Pra­co­val jsem jako asi­s­tent soci­ál­ně­de­mo­kra­tic­ké­ho poslan­ce Evrop­ské­ho par­la­men­tu, tak­že celé pro­stře­dí je zalo­že­né na mých zku­še­nos­tech. Ale Kla­ra nejsem já. Je posta­vou jako Nick Carra­way, pro­ži­je si vše, co se v kni­ze sta­ne. V Bru­se­lu se však podob­né oso­by obje­vu­jí běž­ně: Kla­ra je typic­kou asi­s­tent­kou nebo spo­lu­pra­cov­ni­cí v advo­kát­ní kan­ce­lá­ři. Dělá nemož­né, má moti­va­ci, ale úpl­ně spo­ko­je­ná se svým živo­tem v dané chví­li není.

Jak vás napadla posta­va Kla­ry? Proč jste si zvo­lil žen­skou protagonistku?
Od začát­ku se mi zdá­lo při­ro­ze­né, aby to byla žena, kdo ve sku­teč­nos­ti posou­vá děj dopře­du. Už mě neba­ví číst pořád doko­la o chla­pech. Dal­ší debu­tant-muž, kte­rý píše o svém alter egu… to pros­tě zně­lo hroz­ně nud­ně, pře­hna­ně. Kro­mě toho mi to tak­to při­pa­da­lo uvě­ři­tel­něj­ší. Prá­vě ženy mají v Bru­se­lu tako­vá zaměst­ná­ní. Navíc se mi v té době naro­di­lo prv­ní dítě, dce­ra, a chtěl jsem pro ni napsat sil­nou žen­skou posta­vu. Co se týče Kla­ři­na záze­mí, nevy­ros­tl jsem na ost­ro­vech, ale vel­mi blíz­ko a trá­vil jsem na ost­ro­vech hod­ně času. Znám je dobře.

Vždyc­ky jste chtěl napsat thriller?
Ne, ne tak doce­la. Jen si mys­lím, že mi ten­to žánr posky­tl vět­ší jis­to­tu, pře­ce jen je to má prv­ní kni­ha. Thriller má daný jis­tý scé­nář, je v něm vnitř­ní napě­tí vytvá­ře­né tím, když je někdo pro­ná­sle­do­ván, když někdo musí běžet o život, když hro­zí, že bude pro­zra­ze­no tajem­ství. Chtěl jsem a potře­bo­val jsem vnitř­ní pohon, kte­rý thriller posky­tu­je. A mys­lím si, že i kdy­bych psal mimo žánr, stej­ně bych potře­bo­val do tex­tu dostat ten pocit nalé­ha­vos­ti, ten dri­ve. To zna­me­ná, že pro mě bylo důle­ži­té, aby v kni­ze bylo víc než jen samot­ný děj. Nechtěl jsem napsat jen čti­vou kni­hu. Chtěl jsem dát posta­vám oprav­do­vou hloub­ku. A důle­ži­tý pro mě vždyc­ky byl i jazyk.

Když už mlu­ví­me o jazy­ku, nej­pře­kva­pi­věj­ší per­spek­ti­vu v kni­ze má beze­jmen­ný ame­ric­ký špi­on, Pla­vec. Jak jste se k němu dostal?
Začal jsem psát o Kla­ře a Geor­ge­o­vi. Napsal jsem něko­lik kapi­tol. Ale cítil jsem, že by to chtě­lo něco jiné­ho, z čeho pří­běh bude vychá­zet. Pře­mýš­lel jsem o Damaš­ku a hor­kých odpo­led­ních, kdy se kvů­li ved­ru všich­ni poti­li a sotva se hýba­li. Roz­ho­dl jsem se, že tam pří­běh začne. Prv­ní kapi­to­lu s posta­vou Plav­ce jsem napsal jed­ním tahem. Potom jsem začal pře­mýš­let nad tím, jak ho do kni­hy dostat jako posta­vu, ke kte­ré se vrá­tím. Napadlo mě, že on bude lepi­dlem, kte­ré všech­no spo­jí dohromady.

Když jste psal prv­ní scé­nu, věděl jste, že Pla­vec je Kla­řin otec?
Nevě­děl. Neměl jsem tuše­ní, kým je. Věděl jsem, že je otec, to ano, ale nevě­děl jsem čí. A pak to ke mně najed­nou všech­no při­šlo, všech­no bylo pro­po­je­né. Kapi­to­ly s Plav­cem jsem psal veli­ce snad­no a moc rád.

Může­te nám pro­zra­dit něco víc o svém pro­ce­su psa­ní? Kdy jste začal psát Plavce?
Začal jsem ho psát v led­nu 2010. Teh­dy jsem ode­vzdal diser­tač­ní prá­ci do nakla­da­tel­ství Cambridge Uni­ver­si­ty Press. Její psa­ní mi zabra­lo celých šest let a prá­ce mě stá­la spous­tu času a ener­gie. Chtěl jsem dělat něco jiné­ho. Chtěl jsem psát něco, co mě bude bavit. Uva­žo­val jsem o tom něko­lik let. Tak jsem se roz­ho­dl, že napíšu dva­cet stran a uvi­dím, kam se dosta­nu. Pak jsem napsal dal­ších deset. Požá­dal jsem man­žel­ku, aby si text pře­čet­la. Řek­la mi, že nikdo na celém svě­tě nemlu­ví tak, jako moje posta­vy… To je dob­ře, ne? Kon­struk­tiv­ní kri­ti­ka! Tak jsem text upra­vil. Pře­psal. A potom se jí líbil. Pokra­čo­val jsem. Nakou­pil jsem si tuny knih o psa­ní, ale pama­tu­ji si jen to, co napsal Ste­phen King o dis­ci­plí­ně, o kaž­do­den­ním psa­ní. Tak jsem si dal kon­krét­ní cíle. Roz­ho­dl jsem se, že napíšu kaž­dý den tisíc slov. Pokud své před­se­vze­tí nedo­dr­žím, chy­bě­jí­cí slo­va se mi pře­ne­sou do dal­ší­ho dne a já budu muset vstá­vat vel­mi brzy, abych prá­ci dokon­čil. Během chvil­ky se z psa­ní sta­la závis­lost a musel jsem se nutit, abych pře­stal. Ale prvot­ní nasta­ve­ní dis­ci­plí­ny pro mě bylo neu­vě­ři­tel­ně důležité.

Pořád toho kaž­dý den napí­še­te tolik?
Ne, to roz­hod­ně ne. Teď mám dvě děti a to vše ztě­žu­je. Ale píšu v kaž­dé vol­né chvil­ce, kte­rou mám. Mezi obě­dy, schůz­ka­mi a tak. Oprav­du se těším, až začnu psát dru­hou kni­hu, až se do toho opět pono­řím. Když jsem psal Plav­ce, neměl jsem jedi­ný den, kte­rý bych věno­val pou­ze psa­ní. Psal jsem, když všich­ni ostat­ní spa­li… Jen pomyš­le­ní na to, že bych měl celý den jen na psa­ní, zní… bláz­ni­vě. Mám v plá­nu vzít si pár měsí­ců v prá­ci dovo­le­nou, abych mohl oprav­du začít psát. Už mám osno­vu i pří­běh a nemůžu se dočkat, až se do toho pustím.