Kdo je Lars Kepler?
Lars Kepler se jednoduše objeví, když spolu Alexander a Alexandra začnou psát thrillery. I když se my dva dáme dohromady, tak jeho hlas nás mnohonásobně předčí. Lars Kepler má jedinečný styl, úžasný spád a zvláštní touhu se bezhlavě vrhat do extrémních situací.
Už na něj jako na člověka příliš nemyslíme, ale víme, že je vousatý a tichý, býval učitelem na střední škole, je to zapálený čtenář, který večer pracuje v útulku pro bezdomovce a přes den vášnivě píše.
Jak jste přišli na jméno Lars Kepler?
Jménem Lars vzdáváme poctu švédskému autorovi Stiegu Larssonovi, protože to on nás inspiroval k psaní kriminální literatury. Švédské tradici detektivního žánru vdechl nový život takovým způsobem, že zažehnul i naši kreativitu.
Jméno Kepler jsme převzali od německého vědce Johannese Keplera (1571−1630), který vyřešil jednu z největších záhad své doby: jeho výpočty týkající se oběžné dráhy planet připravily půdu pro Newtonovy gravitační zákony.
Kdo jsou Alexander a Alexandra Ahndorilovi?
Alexander vyrostl v Upplands Väsby, dvacet kilometrů severně od Stockholmu. Vždycky hodně četl, ale v mládí chtěl být malířem. Dlouhé roky maloval velké olejomalby inspirované Caravaggiem. Cvičil Muay Thai a stal se členem výsadkové jednotky armády, přestěhoval se do centra Stockholmu a na univerzitě studoval filozofii, religionistiku a filmovou vědu. Smlouvu na první román podepsal, když mu bylo teprve devatenáct. Před Larsem Keplerem sepsal devět románu, dvacet divadelních her a jedno operní libreto.
Alexandra vyrostla na jihu Švédska. Brzy si uvědomila, že chce být herečkou a tak navštěvovala Švédskou národní akademii pantomimy a herectví. Magisterský titul získala v oboru literární věda a na univerzitě ji zaměstnali jako doktorandku, začala psát dizertaci o portugalském básníkovi Fernandovi Pessoa. Než začala spolupracovat s Alexandrem, napsala tři historické romány.
Alexander a Alexandra se vzali v roce 1994, mají spolu tři dcery. Žijí v centru Stockholmu.
Jak jste přišli na postavy Joony Linny a Sagy Bauerové?
Je těžké říct, jakým způsobem se věci rodí v hlubinách kreativity. Začnete psát a pozorujete, jak se před vámi pomalu otevírají nové světy. Potkáváte nové postavy a s některými se zdržíte. Jste zvědaví, chcete je lépe poznat a dát jim prostor, aby mohli mluvit a jednat.
Věděli jsme, že budeme potřebovat velmi speciální hrdiny, takové, kteří se odváží vydat do temnoty, která na ně v našich příbězích čekala. Už při prvním setkání s Joonou nám bylo jasné, že on je ten člověk, kterého potřebujeme, není jenom hrdina, je to i muž, který má tajemství. Skoro okamžitě nám došlo, že je to příliš velká osobnost na to, aby vystoupil jen v jedné knize. Je to nekonvenční detektivní inspektor, který kvůli své minulosti nedokáže nic vzdát.
Asi nejzvláštnější věc na Joonovi je to, že toho ani po všech letech ještě nemá dost. Je tak schopný díky tomu, že ho pohání empatie a také se umí přinutit k tomu, aby na místě činu zůstal tak dlouho, dokud v krevních skvrnách nezačne číst jako v otevřené knize.
Najednou se ale v Paganiniho smlouvě objeví mrzutá Saga Bauerová. Saga je inspektorka, zkušená vyšetřovatelka a výborná boxerka. Je nádherná jako princezna z pohádky, ale má strašnou povahu. Vždycky utíkala před svou minulostí, nikdy o ní nechtěla přemýšlet. Její matka byla duševně nemocná a Saga své šílenství zavřela do tmavé místnosti. Neví ale, jak dlouho ho tam dokáže udržet.
Když je člověk profesí spisovatel, cítí se velice opuštěně.
Je potřeba číst knihy ze série Joona Linna v pořadí, v jakém byly napsané?
Není to nutné, každou knihu můžete číst jako samostatný román. Na Joonu Linnu vždycky čeká nový případ, tajemství, které se na konci vysvětlí. V každé knize většinou představíme novou skupinu hlavních postav, jejichž osudy nelze dopředu předpovědět. Díky novým postavám a aktuálním případům má každá knížka svůj vlastní uzavřený příběh. Pokud se ale rozhodnete číst knihy v pořadí, v jakém jsme je napsali, můžete příběh Joony Linny a Sagy Bauerové sledovat v celé jeho šíři. Koneckonců jsou to oba naši hlavní hrdinové a jejich podivuhodné životy jsou záhadou samy o sobě.
Co je nejlepší na tom, že píšete spolu?
Být autorem je úžasné, každý den si vychutnáváme štěstí, které nám to přináší, má to ale i odvrácenou stranu – samotu. Když je člověk profesí spisovatel, cítí se velice opuštěně. Autoři většinou, když píšou, do svých kreativních světů nedokážou nikoho vpustit. Mnoho z nás tu chybu jednou nebo dvakrát udělalo, nedokázali jsme odolat a promluvili o tom, co právě píšeme a potom jsme cítili, jak se vytrácí magie a příběh umírá. Teď víme, že s nikým nemůžeme sdílet myšlenky ani zážitky, nemůžeme o tom mluvit dokonce ani s našimi kolegy.
Tím, že píšeme spolu, jsme bariéru osamocení protrhli. Místo toho vedeme nekonečné diskuze o tom, na čem právě pracujeme, děje se to od okamžiku, kdy se probudíme, během celého dne až po chvíli, kdy připravíme večeři a jdeme do postele.
Hodně autorů, kteří píší spolu, si mezi sebou rozdělí kapitoly nebo postavy, to my neděláme. Na všem se podílíme oba. Při psaní si neustále vyměňujeme texty, což znamená, že si pořád dáváme podněty, na které je třeba reagovat, díky tomu se nakonec do psaní naprosto ponoříme. Po chvíli třeba vůbec nevíme, co kdo z nás napsal – a v tom okamžiku si uvědomíme, že to za nás převzal Lars Kepler.
Na jaké výzvy jste narazili při psaní série?
Velká výhoda je, že se k hlavním protagonistům vracíte a lépe a lépe je poznáváte. Výzva je samozřejmě to, že si všechny díly musíte perfektně pamatovat, musíte mít v hlavě všechno, co se odehrálo (a navíc do jisté míry předvídat, co se stane). Vzhledem k tomu, že se snažíme, aby naše postavy byly psychologicky uvěřitelné a aby byl jejich emoční vývoj logický, musí se události z dřívějších knih v jejich životech odrážet bez toho, aby zničily zážitek čtenářům, kteří se rozhodnou si knihy přečíst v jiném pořadí.
Prozraďte nám něco více o tom, jak píšete: kdy píšete, kde píšete, kolik stránek denně?
Cítíme to podobně jako básník a malíř William Blake, „Představivost není stav, je to sama lidská existence.“ Píšeme neustále, ale doba, kterou strávíme u počítače, se mění podle toho, jak mají den naplánovaný naše děti. Ráno se rozloučíme, ony odjedou do školy a my si k počítači vezmeme kávu a bez přestávky píšeme, dokud se nevrátí a nepotřebují pomoct s úkoly.
Poté, co nás napadne stěžejní myšlenka, plánujeme zápletku, to je první krok v procesu psaní. Může nám to trvat měsíce. Na velkou zeď lepíme lístečky, na nich jsou popsané klíčové scény, bavíme se o tom, jak můžou postavy jednat. Tahle zeď s lístky je pro nás jako záznam blížící se jam session, bude se rodit hudba a může se stát cokoli. Při psaní vždycky nasloucháme tomu, co se odehrává uvnitř, s každou postavou potřebujeme navázat osobní kontakt, vše musíme naplno prožít.
Můžete nám říct trochu víc o tom, jak provádíte výzkum?
Výzkum je pro nás neuvěřitelně důležitý. Detektivní literatura je zakotvená jak v realitě, tak v představách. Napětí se dá budovat jenom za předpokladu, že je kniha věrohodná. Rádi líčíme extrémní situace, princip ale zůstává stejný, všechno by se teoreticky mohlo odehrát i ve skutečnosti.
Načítáme forenzní vědu, studujeme protokoly soudního lékařství, psychologii výslechu, mluvíme s doktory a psychology, navštěvujeme místa činu, věznice a psychiatrická oddělení, zkoušíme zbraně, přehráváme bojové scény a děláme spoustu dalších divných věcí.
Nechceme být nezvykle brutální ani krvaví, ale to, co se stane, musí do posledního detailu působit opravdově. My se kvůli tomu ocitáme pod velkým tlakem, protože stojíme hned vedle oběti, v těsné blízkosti jejího strachu a bolesti, je to ale nezbytné – pro nás je psaní neoddělitelně spojené s empatií.
Je podle vás literatura na ústupu nebo na vzestupu?
Dokud bude naše kultura používat písmo, čtení přetrvá. Jako všechno ostatní, tak i čtení jednou získává a jednou ztrácí na popularitě, ale myslíme si, že teď je chvíle, kdy si víc a víc lidí uvědomuje, že jeden z nejlepších dárků, jaký si mohou dát, je to, že si na pár hodin sednou ke knize. Cestovat někam s autorem jen ve vlastní hlavě, s vlastními pocity, je neobyčejný luxus.
Zdroj: http://larskepler.com/faqs/
Foto: Thron Ullberg
Překlad: Anna Halfarová