Kdo je Lars Kepler?
Lars Kepler se jed­no­du­še obje­ví, když spo­lu Ale­xan­der a Ale­xan­dra začnou psát thrille­ry. I když se my dva dáme dohro­ma­dy, tak jeho hlas nás mno­ho­ná­sob­ně před­čí. Lars Kepler má jedi­neč­ný styl, úžas­ný spád a zvlášt­ní tou­hu se bez­hla­vě vrhat do extrém­ních situací.
Už na něj jako na člo­vě­ka pří­liš nemys­lí­me, ale víme, že je vou­sa­tý a tichý, býval uči­te­lem na střed­ní ško­le, je to zapá­le­ný čte­nář, kte­rý večer pra­cu­je v útul­ku pro bez­do­mov­ce a přes den váš­ni­vě píše.

Jak jste při­šli na jmé­no Lars Kepler?
Jmé­nem Lars vzdá­vá­me poctu švéd­ské­mu auto­ro­vi Stie­gu Lars­so­no­vi, pro­to­že to on nás inspi­ro­val k psa­ní kri­mi­nál­ní lite­ra­tu­ry. Švéd­ské tra­di­ci detek­tiv­ní­ho žán­ru vde­chl nový život tako­vým způ­so­bem, že zažeh­nul i naši kreativitu.
Jmé­no Kepler jsme pře­vza­li od němec­ké­ho věd­ce Johan­ne­se Keple­ra (1571−1630), kte­rý vyře­šil jed­nu z nej­vět­ších záhad své doby: jeho výpo­čty týka­jí­cí se oběž­né dráhy pla­net při­pra­vi­ly půdu pro New­to­no­vy gra­vi­tač­ní zákony.

Kdo jsou Ale­xan­der a Ale­xan­dra Ahndorilovi?
Ale­xan­der vyros­tl v Upplands Väs­by, dva­cet kilo­me­t­rů sever­ně od Stoc­khol­mu. Vždyc­ky hod­ně četl, ale v mlá­dí chtěl být malí­řem. Dlou­hé roky malo­val vel­ké ole­j­o­mal­by inspi­ro­va­né Cara­vag­gi­em. Cvi­čil Muay Thai a stal se čle­nem výsad­ko­vé jed­not­ky armá­dy, pře­stě­ho­val se do cen­t­ra Stoc­khol­mu a na uni­ver­zi­tě stu­do­val filo­zo­fii, reli­gi­o­nis­ti­ku a fil­mo­vou vědu. Smlou­vu na prv­ní román pode­psal, když mu bylo tepr­ve deva­te­náct. Před Lar­sem Keple­rem sepsal devět romá­nu, dva­cet diva­del­ních her a jed­no oper­ní libreto.
Ale­xan­dra vyrost­la na jihu Švéd­ska. Brzy si uvě­do­mi­la, že chce být hereč­kou a tak navště­vo­va­la Švéd­skou národ­ní aka­de­mii pan­to­mi­my a herec­tví. Magis­ter­ský titul zís­ka­la v obo­ru lite­rár­ní věda a na uni­ver­zi­tě ji zaměst­na­li jako dok­to­rand­ku, zača­la psát dizer­ta­ci o por­tu­gal­ském bás­ní­ko­vi Fer­nan­do­vi Pes­soa. Než zača­la spo­lu­pra­co­vat s Ale­xan­drem, napsa­la tři his­to­ric­ké romány.
Ale­xan­der a Ale­xan­dra se vza­li v roce 1994, mají spo­lu tři dce­ry. Žijí v cen­t­ru Stockholmu.

Jak jste při­šli na posta­vy Joo­ny Lin­ny a Sagy Bauerové?
Je těž­ké říct, jakým způ­so­bem se věci rodí v hlu­bi­nách kre­a­ti­vi­ty. Začne­te psát a pozo­ru­je­te, jak se před vámi poma­lu ote­ví­ra­jí nové svě­ty. Potká­vá­te nové posta­vy a s někte­rý­mi se zdr­ží­te. Jste zvě­da­ví, chce­te je lépe poznat a dát jim pro­stor, aby moh­li mlu­vit a jednat.
Vědě­li jsme, že bude­me potře­bo­vat vel­mi spe­ci­ál­ní hrdi­ny, tako­vé, kte­ří se odvá­ží vydat do tem­no­ty, kte­rá na ně v našich pří­bě­zích čeka­la. Už při prv­ním setká­ní s Joo­nou nám bylo jas­né, že on je ten člo­věk, kte­ré­ho potře­bu­je­me, není jenom hrdi­na, je to i muž, kte­rý má tajem­ství. Sko­ro oka­mži­tě nám došlo, že je to pří­liš vel­ká osob­nost na to, aby vystou­pil jen v jed­né kni­ze. Je to nekon­venč­ní detek­tiv­ní inspek­tor, kte­rý kvů­li své minu­los­ti nedo­ká­že nic vzdát.
Asi nej­zvlášt­něj­ší věc na Joo­no­vi je to, že toho ani po všech letech ješ­tě nemá dost. Je tak schop­ný díky tomu, že ho pohá­ní empa­tie a také se umí při­nu­tit k tomu, aby na mís­tě činu zůstal tak dlou­ho, dokud v krev­ních skvr­nách nezačne číst jako v ote­vře­né knize.
Najed­nou se ale v Paga­ni­ni­ho smlou­vě obje­ví mrzu­tá Saga Baue­ro­vá. Saga je inspek­tor­ka, zku­še­ná vyšet­řo­va­tel­ka a výbor­ná boxer­ka. Je nád­her­ná jako prin­cez­na z pohád­ky, ale má straš­nou pova­hu. Vždyc­ky utí­ka­la před svou minu­los­tí, nikdy o ní nechtě­la pře­mýš­let. Její mat­ka byla dušev­ně nemoc­ná a Saga své šílen­ství zavře­la do tma­vé míst­nos­ti. Neví ale, jak dlou­ho ho tam doká­že udržet.

Když je člo­věk pro­fe­sí spi­so­va­tel, cítí se veli­ce opuštěně. 

Je potře­ba číst kni­hy ze série Joo­na Lin­na v pořa­dí, v jakém byly napsané?
Není to nut­né, kaž­dou kni­hu může­te číst jako samo­stat­ný román. Na Joo­nu Lin­nu vždyc­ky čeká nový pří­pad, tajem­ství, kte­ré se na kon­ci vysvět­lí. V kaž­dé kni­ze vět­ši­nou před­sta­ví­me novou sku­pi­nu hlav­ních postav, jejichž osu­dy nelze dopře­du před­po­vě­dět. Díky novým posta­vám a aktu­ál­ním pří­pa­dům má kaž­dá kníž­ka svůj vlast­ní uza­vře­ný pří­běh. Pokud se ale roz­hod­ne­te číst kni­hy v pořa­dí, v jakém jsme je napsa­li, může­te pří­běh Joo­ny Lin­ny a Sagy Baue­ro­vé sle­do­vat v celé jeho šíři. Konec­kon­ců jsou to oba naši hlav­ní hrdi­no­vé a jejich podi­vu­hod­né živo­ty jsou záha­dou samy o sobě.

Co je nej­lep­ší na tom, že píše­te spolu?
Být auto­rem je úžas­né, kaž­dý den si vychut­ná­vá­me štěs­tí, kte­ré nám to při­ná­ší, má to ale i odvrá­ce­nou stra­nu – samo­tu. Když je člo­věk pro­fe­sí spi­so­va­tel, cítí se veli­ce opuš­tě­ně. Auto­ři vět­ši­nou, když píšou, do svých kre­a­tiv­ních svě­tů nedo­ká­žou niko­ho vpus­tit. Mno­ho z nás tu chy­bu jed­nou nebo dva­krát udě­la­lo, nedo­ká­za­li jsme odo­lat a pro­mlu­vi­li o tom, co prá­vě píše­me a potom jsme cíti­li, jak se vytrá­cí magie a pří­běh umí­rá. Teď víme, že s nikým nemů­že­me sdí­let myš­len­ky ani zážit­ky, nemů­že­me o tom mlu­vit dokon­ce ani s naši­mi kolegy.
Tím, že píše­me spo­lu, jsme bari­é­ru osa­mo­ce­ní pro­trh­li. Mís­to toho vede­me neko­neč­né dis­ku­ze o tom, na čem prá­vě pra­cu­je­me, děje se to od oka­mži­ku, kdy se pro­bu­dí­me, během celé­ho dne až po chví­li, kdy při­pra­ví­me veče­ři a jde­me do postele.
Hod­ně auto­rů, kte­ří píší spo­lu, si mezi sebou roz­dě­lí kapi­to­ly nebo posta­vy, to my nedě­lá­me. Na všem se podí­lí­me oba. Při psa­ní si neu­stá­le vymě­ňu­je­me tex­ty, což zna­me­ná, že si pořád dává­me pod­ně­ty, na kte­ré je tře­ba rea­go­vat, díky tomu se nako­nec do psa­ní napros­to pono­ří­me. Po chví­li tře­ba vůbec neví­me, co kdo z nás napsal – a v tom oka­mži­ku si uvě­do­mí­me, že to za nás pře­vzal Lars Kepler.

Na jaké výzvy jste nara­zi­li při psa­ní série?
Vel­ká výho­da je, že se k hlav­ním pro­ta­go­nis­tům vra­cí­te a lépe a lépe je pozná­vá­te. Výzva je samo­zřej­mě to, že si všech­ny díly musí­te per­fekt­ně pama­to­vat, musí­te mít v hla­vě všech­no, co se ode­hrá­lo (a navíc do jis­té míry před­ví­dat, co se sta­ne). Vzhle­dem k tomu, že se sna­ží­me, aby naše posta­vy byly psy­cho­lo­gic­ky uvě­ři­tel­né a aby byl jejich emoč­ní vývoj logic­ký, musí se udá­los­ti z dří­věj­ších knih v jejich živo­tech odrá­žet bez toho, aby zni­či­ly záži­tek čte­ná­řům, kte­ří se roz­hod­nou si kni­hy pře­číst v jiném pořadí.

Pro­zraď­te nám něco více o tom, jak píše­te: kdy píše­te, kde píše­te, kolik strá­nek denně?
Cítí­me to podob­ně jako bás­ník a malíř Wil­li­am Bla­ke, „Před­sta­vi­vost není stav, je to sama lid­ská exis­ten­ce.“ Píše­me neu­stá­le, ale doba, kte­rou strá­ví­me u počí­ta­če, se mění pod­le toho, jak mají den naplá­no­va­ný naše děti. Ráno se roz­lou­čí­me, ony odje­dou do ško­ly a my si k počí­ta­či vez­me­me kávu a bez pře­stáv­ky píše­me, dokud se nevrá­tí a nepo­tře­bu­jí pomoct s úkoly.
Poté, co nás napad­ne stě­žej­ní myš­len­ka, plá­nu­je­me záplet­ku, to je prv­ní krok v pro­ce­su psa­ní. Může nám to trvat měsí­ce. Na vel­kou zeď lepí­me lís­teč­ky, na nich jsou popsa­né klí­čo­vé scé­ny, baví­me se o tom, jak můžou posta­vy jed­nat. Tahle zeď s líst­ky je pro nás jako záznam blí­ží­cí se jam sessi­on, bude se rodit hud­ba a může se stát coko­li. Při psa­ní vždyc­ky naslou­chá­me tomu, co se ode­hrá­vá uvnitř, s kaž­dou posta­vou potře­bu­je­me navá­zat osob­ní kon­takt, vše musí­me napl­no prožít.

Může­te nám říct tro­chu víc o tom, jak pro­vá­dí­te výzkum?
Výzkum je pro nás neu­vě­ři­tel­ně důle­ži­tý. Detek­tiv­ní lite­ra­tu­ra je zakot­ve­ná jak v rea­li­tě, tak v před­sta­vách. Napě­tí se dá budo­vat jenom za před­po­kla­du, že je kni­ha věro­hod­ná. Rádi líčí­me extrém­ní situ­a­ce, prin­cip ale zůstá­vá stej­ný, všech­no by se teo­re­tic­ky moh­lo ode­hrát i ve skutečnosti.
Načí­tá­me forenz­ní vědu, stu­du­je­me pro­to­ko­ly soud­ní­ho lékař­ství, psy­cho­lo­gii výsle­chu, mlu­ví­me s dok­to­ry a psy­cho­lo­gy, navště­vu­je­me mís­ta činu, věz­ni­ce a psy­chi­at­ric­ká oddě­le­ní, zkou­ší­me zbra­ně, pře­hrá­vá­me bojo­vé scé­ny a dělá­me spous­tu dal­ších div­ných věcí.
Nechce­me být nezvykle bru­tál­ní ani krva­ví, ale to, co se sta­ne, musí do posled­ní­ho detai­lu půso­bit oprav­do­vě. My se kvů­li tomu oci­tá­me pod vel­kým tla­kem, pro­to­že sto­jí­me hned ved­le obě­ti, v těs­né blíz­kos­ti její­ho stra­chu a boles­ti, je to ale nezbyt­né – pro nás je psa­ní neod­dě­li­tel­ně spo­je­né s empatií.

Je pod­le vás lite­ra­tu­ra na ústu­pu nebo na vzestupu?
Dokud bude naše kul­tu­ra pou­ží­vat písmo, čte­ní pře­tr­vá. Jako všech­no ostat­ní, tak i čte­ní jed­nou zís­ká­vá a jed­nou ztrá­cí na popu­la­ri­tě, ale mys­lí­me si, že teď je chví­le, kdy si víc a víc lidí uvě­do­mu­je, že jeden z nej­lep­ších dár­ků, jaký si mohou dát, je to, že si na pár hodin sed­nou ke kni­ze. Ces­to­vat někam s auto­rem jen ve vlast­ní hla­vě, s vlast­ní­mi poci­ty, je neo­by­čej­ný luxus.

Zdroj: http://​lar​skepler​.com/​faqs/
Foto: Thron Ullberg
Pře­klad: Anna Halfarová