Žijete na Tchaj-wanu, napsala jste příběh Tchajwance, v jehož charakteru se podle anotace odráží osud těžce zkoušené země. Kniha je přitom psaná z pohledu různých postav. Která z nich je vám osobně nejbližší?

Jak jsem je pozo­ro­va­la a žila s nimi v prů­bě­hu psa­ní, všem jsem jim poro­zu­mě­la. Nezna­me­ná to nut­ně sou­hlas či souzně­ní, ale respekt urči­tě ano.

Dění na Tchaj-wanu sledujeme bedlivě i v České republice. Vy tento ostrov znáte. V čem jsou si Češi a Tchajwanci podobní?

Zají­ma­vé — vět­ši­nou odpo­ví­dám na otáz­ku for­mu­lo­va­nou opač­ně, tedy v čem jsou odliš­ní. V odpo­vě­di na váš dotaz mne napa­dá péče o stá­le křeh­kou demo­kra­cii, kte­ré u obou náro­dů před­chá­ze­lo obdo­bí dik­ta­tu­ry, a to v podob­ných časo­vých relacích. 

A co bychom se mohli od Tchajwanců naučit? Čím obohatili vás osobně?

Lze se vůbec učit zvyk­los­ti jiných náro­dů, kte­ré při­ro­ze­ně vychá­ze­jí ze zce­la odliš­né tra­di­ce, nábo­žen­ství i život­ních pod­mí­nek? Může­me je jis­tě vní­mat a zamýš­let se nad nimi, ale obvykle dojde­me k závě­ru, že vět­ši­na z těch­to cha­rak­te­ris­tik je odů­vod­ně­ně nepře­nos­ná. Navíc, prvot­ní dojmy v hlub­ších vrst­vách pozná­ní kori­gu­je­me — roz­po­ru­je­me to, co nám zpo­čát­ku při­šlo tak sym­pa­tic­ké, a nao­pak nalé­zá­me pocho­pe­ní pro aspek­ty, kte­ré nás kdy­si moh­ly šoko­vat. Prá­vě ten­to pro­ces, v němž se plu­so­vá a minu­so­vá zna­mén­ka živel­ně přesku­pu­jí, až doce­la vybled­nou, vní­mám jako to nej­vět­ší obo­ha­ce­ní, i když nás ochu­zu­je o tolik poho­dl­né gene­ra­li­zo­vá­ní. Abych vám nicmé­ně úpl­ně nevy­klouz­la z otáz­ky; Češi při­jíž­dě­jí­cí na Tchaj-wan jsou obvykle zasa­že­ni zdej­ší mír­nos­tí, trpě­li­vos­tí, vzá­jem­nou sluš­nos­tí a ocho­tou a i já jsem tím­to úža­sem prošla. 

Vaším stěžejním tématem, o kterém dokážete psát velmi poutavě, jsou mezilidské vztahy. Jsou po Malince a Běse stěžejní i v Černých jazycích?

To nechám na posou­ze­ní ostat­ním. Autor bývá ten nej­za­u­ja­těj­ší čte­nář vlast­ních tex­tů, a tudíž ten nejmé­ně spo­leh­li­vý v jejich inte­pre­ta­ci. Mezi­lid­ské vzta­hy v Čer­ných jazy­cích jis­tě tvo­ří pod­stat­nou rovi­nu tex­tu, ale zda budou mít sílu vystou­pit domi­nant­ně na úkor geo­po­li­tic­kých sou­vis­los­tí, to si netrou­fám odhadovat. 

Připadá mi, jako byste se tedy vydala do zatím neprobádaných vod vlastního psaní. Bylo to tak?

Kaž­dý text je pro auto­ra novým pono­rem, lhos­tej­no, jaké je téma, a snad to tak je u všech — proč bychom jinak psa­li? Nicmé­ně drží­me-li se témat, pak mi má potře­ba reflek­to­vat Tchaj-wan při­pa­dá poměr­ně banál­ně pří­mo­ča­rá, vzhle­dem k tomu, že se stal mým domo­vem. Nao­pak mě mrzí, že nedo­ká­žu pře­hléd­nout svůj hori­zont. Nekla­du si sice žád­né cíle, ale sním o tom, že se jed­nou od svých reá­lií — kde­ko­li — odpích­nu někam úpl­ně pryč. 

Předchozí dvě knihy spolu volně souvisely. Máte v plánu se do jejich prostředí ještě vrátit?

V tuto chví­li nikoli. 

A co si má čtenář vlastně představit pod samotným názvem knihy Černé jazyky? Dozví se to v knize?

To dou­fám! Tře­ba mu při čte­ní na chví­li zčer­ná i ten jeho.