Nemu­sí­te se ale bát samo­ú­čel­ných snah o násle­do­vá­ní sta­ro­řec­ké­ho dra­ma­tu nebo nepři­ro­ze­ných nad­lid­ských výko­nů postav, ačko­li vel­ké finá­le romá­nu si s antic­kou tragé­dií svou obřad­nos­tí a roz­mách­los­tí gest nezadá.

NOVÝ ŽIVOT VS. STARÁ LÁSKA

Román vyprá­ví o brit­ské rodi­ně, kte­rou tvo­ří tři sou­ro­zen­ci a záro­veň pří­sluš­ní­ci dru­hé gene­ra­ce při­stě­ho­val­ců z Pákistá­nu. Nej­star­ší Isma se po odcho­du otce a mat­či­ně a babič­či­ně smr­ti obě­ta­vě ují­má péče o mlad­ší dvoj­ča­ta Ane­e­ku a Parvai­ze a poz­dě­ji mís­to prá­ce na dok­to­rá­tu ze soci­o­lo­gie dře v čis­tír­ně oděvů.

Kni­ha začí­ná Ismi­ným odle­tem do Spo­je­ných stá­tů, kde má nastou­pit na uni­ver­zi­tu. Na letiš­ti v cílo­vé desti­na­ci se Isma popr­vé ve svém dospě­lém živo­tě vol­ně nade­chu­je, je koneč­ně sama za sebe a je odhod­lá­na na sobě pra­co­vat. Záro­veň chce i nadá­le sta­rost­li­vě dohlí­žet na svou mlad­ší sest­ru Ane­e­ku, když už při­šla o bra­t­ra Parvai­ze, kte­rý je opus­til a odjel bůhví­kam stej­ně jako kdy­si jejich otec. Ane­e­ka se od Parvai­ze na roz­díl od Ismy odmí­tá odstřih­nout, je při­pra­ve­na ho brá­nit a jak­ko­li mu pomo­ci. Isma je zase roz­hod­nu­ta udě­lat vše, aby ochrá­ni­la Ane­e­ku – klid­ně i před samot­nou Ane­e­kou. Při­po­mí­ná vám to něco?

ANTIKA 1.01

Je samo­zřej­mě zají­ma­vé sle­do­vat pro­ces adap­ta­ce Sofo­klo­vy tragé­die, roz­hod­ně ale neče­kej­te, že kro­ky jed­not­li­vých postav bude­te moci díky zna­los­ti Anti­go­ny před­jí­mat. A věř­te mi, že kni­ha Tep­lo domo­va je skvě­lé čte­ní, aniž by vyža­do­va­la porov­ná­vá­ní s řec­kou tragédií.

Posta­vy romá­nu stej­ně jako my exis­tu­jí ve změ­ti vzta­hů, tužeb, před­sud­ků, poli­ti­ky, soci­ál­ních sítí, lží a mani­pu­la­cí či medi­ál­ních zkra­tek. A stej­ně jako ony i my milu­je­me, peču­je­me o ostat­ní a s blíz­ký­mi gene­ru­je­me „tep­lo domo­va“. Někdy nás ale život nutí vybrat si. A někdy stej­ně jako v antic­ké tragé­dii musí­me zra­zo­vat, abychom něko­ho zachrá­ni­li, a zpře­tr­hat vaz­by, abychom jiné upevnili. 

POLÍČEK NÁFUKOVI

Nebu­du lhát, není to vese­lé čte­ní. Je to zne­klid­ňu­jí­cí román, kte­rý podob­ně jako dal­ší skvě­lá autor­či­na kni­ha Vypá­le­né stí­ny (čes­ky Mla­dá fron­ta 2010) bor­tí jed­no­du­ché prav­dy, a to i v pří­pa­dě, že si mys­lí­me, že na nás si nepři­jdou. Při čte­ní toho­to důmy­sl­né­ho romá­nu rozu­mí­me moti­va­cím, činům či pochyb­nos­tem jed­not­li­vých postav dokon­ce i v pří­pa­dě, že ústí do obec­ně zavr­že­ní­hod­ných názo­rů a jed­ná­ní. Autor­ka umí pře­kva­pit, tro­chu nás pro­fac­ku­je a řek­ne: no tak vidíš, všech­no může být jinak! A co důle­ži­těj­ší­ho než nový pohled na rea­li­tu nám může lite­ra­tu­ra dát.