Vybavuji si naprosto přesně okamžik, kdy jsem na tu knihu poprvé narazil a nesměle louskal polský originál. Už tehdy mě na několika prvních stránkách doslova pohltila jazyková i tematická imaginace tohoto románu. A pak už následoval velkolepý koncert toho, co dokáže literární fantastika.

Tato kniha má totiž v sobě daleko víc (rád říkám, že všechno), než se na první pohled může zdát — od fyziky přes filozofii a jazykovědu až po politiku nebo sibiřské knajpy a nevěstince. A to stále ještě kloužu po povrchu, protože šíří a záběrem obsaženého vědění se Led vyrovná kupříkladu takovým dílům, jako jsou Barokní cyklus nebo Kryptonomikon, ale na rozdíl od Neala Stephensona Dukaj daleko víc rozumí člověku, zvláště pak takové té proslulé slovanské zálibě v zadumaném zahazování vlastní existence, kterou známe třeba od postav Dostojevského románů. Zkrátka bylo jasné, že tuto knihu potřebujeme v češtině, i když to znamenalo nelehký úkol pro redaktory i překladatele. A o překlad se spolu s Michaelem Alexou postarala Michala Benešová, které už patří následující řádky.

Varšava červenec roku 1924. Začíná sněžit. Na křižovatce ulic Maršálkovská a Novohradská visí tlustá kráva přimrzlá k lampě. Vozovku o kousek dál ucpe podivné skupenství ledu — mrazivec, přítuha. Šíří se od ní vlny nelidského chladu. Matematika a karbaníka Benedykta Gierosławského právě činovníci Ministerstva Zimy odvážejí na svou varšavskou delegaturu, protože ho chtějí vyslat na Sibiř, aby vyjednal dohodu se svým otcem, polským vyhnancem, který podle sibiřských zkazek hovoří s přítuhami. Hraje se mimo jiné o to, kdo dokáže zmrazovat a rozmrazovat historii…

Už od prvních slov románu polského žijícího klasika sci-fi Jacka Dukaje je jasné, proč se doma v Polsku těší takové oblibě. Jako by jeho fantazie neznala mezí. Led je umnou hrou s koncepty alternativní reality (v tomto případě přinesl tzv. tunguzský meteorit z roku 1908 na Zemi podivné formy ledu, jež zmrazují přírodu, dějiny i lidské myšlení), Dukaj ji má ovšem promyšlenou do posledního puntíku. Příběhem tak prostupují i napůl reálné a napůl smyšlené životní osudy Nikoly Tesly, Józefa Piłsudského, Rasputina nebo Aleistera Crowleyho. Stejně tak experimentuje Dukaj i na pomezí různých žánrů — klasické sci-fi, bildungsromanu, dobrodružného či politického románu nebo filozofického traktátu. Čtenáře, kteří jinak sci-fi literatuře příliš neholdují, dokáže kromě toho oslovit i originální intertextuální rovina Benedyktova ledového dobrodružství, autorův vypravěčský um a jeho cit pro jazyk. Překladatel zde musí dodat, že Led je v tomto ohledu neobyčejně šťavnatý — neologismy odpovídající fantaskní ledové realitě se mísí s archaickou stylizací (vždyť jsme v roce 1924), s rusismy i se specifickou neosobní mluvou hlavního hrdiny a vypravěče v jedné osobě, který je přesvědčen, že neexistuje…

Víc už se do této krátké „pozvánky“ nevejde, svět Ledu je třeba okusit na vlastní kůži. Možná budete překvapeni, co všechno je (nebo není?) možné.