Vyba­vu­ji si napros­to přes­ně oka­mžik, kdy jsem na tu kni­hu popr­vé nara­zil a nesmě­le louskal pol­ský ori­gi­nál. Už teh­dy mě na něko­li­ka prv­ních strán­kách doslo­va pohl­ti­la jazy­ko­vá i tema­tic­ká ima­gi­na­ce toho­to romá­nu. A pak už násle­do­val vel­ko­le­pý kon­cert toho, co doká­že lite­rár­ní fantastika.

Tato kni­ha má totiž v sobě dale­ko víc (rád říkám, že všech­no), než se na prv­ní pohled může zdát — od fyzi­ky přes filo­zo­fii a jazy­ko­vě­du až po poli­ti­ku nebo sibiř­ské knaj­py a nevěs­tin­ce. A to stá­le ješ­tě klou­žu po povrchu, pro­to­že šíří a zábě­rem obsa­že­né­ho vědě­ní se Led vyrov­ná kupří­kla­du tako­vým dílům, jako jsou Barok­ní cyk­lus nebo Kryp­to­no­mi­kon, ale na roz­díl od Nea­la Ste­phen­so­na Dukaj dale­ko víc rozu­mí člo­vě­ku, zvláš­tě pak tako­vé té pro­slu­lé slo­van­ské záli­bě v zadu­ma­ném zaha­zo­vá­ní vlast­ní exis­ten­ce, kte­rou zná­me tře­ba od postav Dosto­jev­ské­ho romá­nů. Zkrát­ka bylo jas­né, že tuto kni­hu potře­bu­je­me v češ­ti­ně, i když to zna­me­na­lo neleh­ký úkol pro redak­to­ry i pře­kla­da­te­le. A o pře­klad se spo­lu s Micha­e­lem Ale­xou posta­ra­la Micha­la Bene­šo­vá, kte­ré už pat­ří násle­du­jí­cí řádky.

Var­ša­va čer­ve­nec roku 1924. Začí­ná sně­žit. Na kři­žo­vat­ce ulic Mar­šál­kov­ská a Novo­hrad­ská visí tlus­tá krá­va při­mrz­lá k lam­pě. Vozov­ku o kou­sek dál ucpe podiv­né sku­pen­ství ledu — mra­zi­vec, pří­tu­ha. Šíří se od ní vlny nelid­ské­ho chla­du. Mate­ma­ti­ka a kar­ba­ní­ka Bene­dyk­ta Gie­rosła­wské­ho prá­vě činov­ní­ci Minis­ter­stva Zimy odvá­že­jí na svou var­šav­skou dele­ga­tu­ru, pro­to­že ho chtě­jí vyslat na Sibiř, aby vyjed­nal doho­du se svým otcem, pol­ským vyhnan­cem, kte­rý pod­le sibiř­ských zka­zek hovo­ří s pří­tu­ha­mi. Hra­je se mimo jiné o to, kdo doká­že zmra­zo­vat a roz­mra­zo­vat historii… 

Už od prv­ních slov romá­nu pol­ské­ho žijí­cí­ho kla­si­ka sci-fi Jacka Duka­je je jas­né, proč se doma v Pol­sku těší tako­vé obli­bě. Jako by jeho fan­ta­zie nezna­la mezí. Led je umnou hrou s kon­cep­ty alter­na­tiv­ní rea­li­ty (v tom­to pří­pa­dě při­ne­sl tzv. tun­guz­ský mete­o­rit z roku 1908 na Zemi podiv­né for­my ledu, jež zmra­zu­jí pří­ro­du, ději­ny i lid­ské myš­le­ní), Dukaj ji má ovšem pro­myš­le­nou do posled­ní­ho pun­tí­ku. Pří­bě­hem tak pro­stu­pu­jí i napůl reál­né a napůl smyš­le­né život­ní osu­dy Niko­ly Tes­ly, Józe­fa Pił­sud­ské­ho, Raspu­ti­na nebo Aleis­te­ra Crowley­ho. Stej­ně tak expe­ri­men­tu­je Dukaj i na pome­zí růz­ných žánrů — kla­sic­ké sci-fi, bil­dun­g­sro­ma­nu, dob­ro­druž­né­ho či poli­tic­ké­ho romá­nu nebo filo­zo­fic­ké­ho trak­tá­tu. Čte­ná­ře, kte­ří jinak sci-fi lite­ra­tu­ře pří­liš nehol­du­jí, doká­že kro­mě toho oslo­vit i ori­gi­nál­ní inter­tex­tu­ál­ní rovi­na Bene­dyk­to­va ledo­vé­ho dob­ro­druž­ství, auto­rův vypra­věč­ský um a jeho cit pro jazyk. Pře­kla­da­tel zde musí dodat, že Led je v tom­to ohle­du neo­by­čej­ně šťav­na­tý — neo­lo­gismy odpo­ví­da­jí­cí fan­task­ní ledo­vé rea­li­tě se mísí s archaic­kou sty­li­za­cí (vždyť jsme v roce 1924), s rusismy i se spe­ci­fic­kou neo­sob­ní mluvou hlav­ní­ho hrdi­ny a vypra­vě­če v jed­né oso­bě, kte­rý je pře­svěd­čen, že neexistuje… 

Víc už se do této krát­ké „pozván­ky“ neve­jde, svět Ledu je tře­ba oku­sit na vlast­ní kůži. Mož­ná bude­te pře­kva­pe­ni, co všech­no je (nebo není?) možné.