Naučil ses při přípravě knížky něco nového?
Jsem moc rád, že jsem na své první knize mohl pracovat právě s tebou. Naučil jsem se hlavně trpělivosti. Mile mě překvapil přístup redaktorů, kteří na knize pracovali. Opravdu byli velmi důslední, což oceňuji. Jelikož jsem různé korektury řešil během své cesty přes Arabský poloostrov a ne vždy jsem souhlasil s provedenými změnami, občas jsem jel na kole pustinou a říkal si, proč je potřeba moje souvětí, která se mi zdála geniální, nějak upravovat, či dokonce zcela smazat. Tehdy jsem bojoval se svým egem. Myslím ale, že nakonec jsme vždy našli kompromis, který bude, jak doufám, lahodit čtenářovu oku.
Kdy se vůbec zrodil ten nápad, že svoje zápisky z Afriky vydáš jako knížku? Bylo to někde ve stanu na Sahaře, nebo už předtím, než jsi vyjel?
Já jsem vždycky chtěl psát knihy. Už jako malý jsem psal sci-fi o vnadných Američankách ve vesmíru, ale že budu psát o své cestě přes Afriku a ještě k tomu na kole, na to bych si tehdy nevsadil. Ono to rozhodnutí proběhlo asi v sedle kola mezi baobaby v Senegalu, protože zážitků přibývalo a deník se plnil historkami.
Letos ses do Afriky vrátil, pak se ale situace vyvinula jinak a ty ses dostal až do Asie. V čem byla cesta jiná?
Nakonec mě zase zradily africké úřady — nedostal jsem víza do Mali, kam jsem chtěl přeletět z Konga. Nakonec jsem z Konga, kde jsme montovali fotopasti proti pytlákům, přeletěl na Arabský poloostrov do Ománu a vydal se na cestu domů odtud. Cesta byla jiná v tom, že už jsem věděl, co zhruba taková štreka na kole obnáší, a taky bylo jednodušší popasovat se se samotou.
A fotopasti jste tedy nainstalovali?
Fotopasti jsou nainstalované v džungli. Proškolili jsme i místní ochránce přírody, naučili je, jak fotopasti ovládat, což bylo prioritou projektu. Z Konga nám teď přicházejí obrázky pytláků s úlovky, kteří se do fotopasti chytili. Proto si myslím, že projekt má budoucnost a stojí za to ho i nadále podporovat.
Je nějaký rozdíl mezi africkou a asijskou pouští?
Poušť se neustále mění. A to platí jak v Africe, tak v Asii. Jsou si hodně podobné, a přece jen se v detailech liší. Arabská poušť mi přišla víc kamenitá než saharská. V Saúdské Arábii foukal vítr jeden den tak, že jsem měl dojem, jako by mě stíhala parní lokomotiva.
A rozdíl mezi africkou a asijskou samotou? Možná se ptám vlastně v obou otázkách na to stejné — jak se liší lidé na Blízkém východě od nás a Afričanů?
Samota je stejná. Baví mě se v ní občas utápět. Co se týče lidí, tak mi přijdou hodně podobní. Ale to jsme si všichni lidé. Máme stejné hodnoty, ať už jsme obyvateli pouště, evropských měst, nebo chatrčí v džungli. Všichni chceme přežít, všichni toužíme cítit lásku, radost, přátelství, ale všichni máme i své démony v podobě závisti nebo bezohlednosti. Je jen na každém, jak s tím dokáže pracovat. To, že někdo věří v něco jiného než ten druhý, je celkem zanedbatelný detail.
Máme stejné hodnoty, ať už jsme obyvateli pouště, evropských měst, nebo chatrčí v džungli.
Myslím, že ses do Česka vrátil těsně před uzavřením hranic v souvislosti s koronavirovou pandemií. Měl jsi strach, že bys třeba uvízl někde v jiném státě?
Bylo to o fous. Letěl jsem jedním z posledních letů z Istanbulu, protože mě korona zastihla asi pět kilometrů před bulharskou hranicí. Kolo jsem narychlo musel nechat v Istanbulu u kamaráda. Strach z uvíznutí jsem neměl, asi by se to dalo nějak vymyslet, ale raději jsem chtěl trávit karanténu doma než sám někde jinde.
Strach z uvíznutí jsem neměl.
Jaký to byl pocit?
Vždycky je to blbý pocit, když něco nemůžeš dokončit, i když pro to děláš všechno. Ale v životě už jsem řešil větší problémy a člověk musí umět přijímat věci tak, jak přicházejí.
A dočkají se čtenáři i knížky z této cesty?
Doufám, že ano! V domácí karanténě jsem hodil prvních pár vět na pomyslný papír ve wordu, tak uvidíme, co z toho bude.
Mohou se čtenáři těšit na nějaké uvedení knihy nebo na to, že ji budeš vozit na své besedy?
Určitě knihu budu vozit po svých přednáškách. Křest knihy bude v září v Rock café v Praze, datum bude ještě upřesněno.
Z některých lidí se dnes stávají skoro profesionální cestovatelé. Plánuješ i ty něco dalšího, nebo se teď načas víc usadíš?
Máš pravdu, trochu to tak vypadá, že se tohle týká i mě. Ale termín profesionální cestovatel mi nic neříká. Já to dělám pro radost a neukojitelnou zvědavost, řekl bych. Cestovat je výsada, kterou nám nynější doba a svoboda umožňují. I když s tou svobodou to také není občas takové terno. Plánů mám na dva životy dopředu, teď si však užívám život doma. Podědil jsem včelín, tak se učím nádherné kratochvíli včelaření. Ale v říjnu, pokud to dovolí situace ve světě, bych se rád na pár týdnů vrátil do Konga a zase trochu oživil projekt fotopastí v tamějším pralese.
Můžeš mně, člověku, který se jako zajíc spíš moc nehýbe, popsat tu touhu po pohybu, kterou v sobě jistě máš? Víš, zajímalo by mě, jestli vlastně dokážeš popsat, proč takováhle cyklistická martyria dobrovolně absolvuješ.
Je to ta svoboda, o které jsem se už zmínil. Cestování na kole je bořič bariér mezi lidmi, které potkávám. Není mezi námi žádné sklo, které by nás oddělovalo. Je to ten skvělý pocit z pohybu kupředu vlastními silami. Pocit sounáležitosti s přírodou, kterou projíždíš. Vzácný pocit prozření, když jedeš v poušti, do které se zrovna potápí slunce. A asi i pocit vděčnosti, když se potom vracíš domů, za to, že nějaký kus země můžeš právem považovat za svůj domov.
