Na začá­tek se vás zeptám, jak jste se — povo­lá­ním práv­ník — dostal ke psaní?

Roz­hod­ně přes čet­bu, odma­la jsem váš­ni­vý čte­nář. Už od dět­ství mě láka­la před­sta­va napsat něco vlast­ní­ho a po střed­ní ško­le jsem se do toho pus­til. Prv­ní věci jsem nikde nepub­li­ko­val, byly to spíš tako­vé poku­sy. Ve spo­lu­prá­ci s kama­rá­dem Jaku­bem Zbo­ři­lem jsem tře­ba napsal zápis­ník z puto­vá­ní po hos­po­dách ve Vese­lí nad Mora­vou. Pokra­čo­val jsem asi tře­mi krat­ší­mi nepub­li­ko­va­ný­mi nove­la­mi, při jejichž psa­ní jsem se postup­ně zlep­šo­val. Až jsem se dostal ke kni­ze Tro­pic­ké noci.

Tro­pic­ké noci jsou prv­ní kni­hou, kte­rou v Hos­tu vydá­vá­te, o debut ale nejde. Tím bylo sci-fi Věž z roku 2020. O čem vypráví?

Věž popi­su­je, jak se svět cen­t­ra­li­zu­je do jed­no­ho bodu, kde je úpl­ně všech­no. A inspi­ro­va­lo mě k tomu mimo jiné Brno s vel­ký­mi domy, ve kte­rých jsou kan­ce­lář­ské pro­sto­ry, byty, super­mar­ke­ty, pros­tě všech­no na jed­nom místě.

V jed­nom roz­ho­vo­ru jsem čet­la, že jste Věž psal na cestách mezi Brnem a Uher­ským Hradištěm?

Je to tak. Do ško­ly a poz­dě­ji do prá­ce v Brně jsem jez­dil pře­váž­ně auto­bu­sem. A pro­to­že jsem se na cestách čas­to nudil, tak jsem vytá­hl tele­fon a kníž­ku na něm napsal.

Jak jste napsal kníž­ku na telefonu?

Psal jsem do pozná­mek a ty jsem pak pře­pi­so­val do počítače.

Tak­to jste psal i Tro­pic­ké noci?

Pře­váž­nou část ano.

Taky v autobuse?

To už na cestách neby­lo. Tro­pic­ké noci jsem začal psát za covi­du, tak­že kni­ha vzni­ka­la hlav­ně doma. Posled­ní kapi­to­lu jsem pak napsal v porod­ni­ci, když se nám naro­dil syn. Pama­tu­ju si, jak jsme s man­žel­kou leže­li na poko­ji, syn se budil na koje­ní a já dopi­so­val knihu.

Děj kníž­ky jste zasa­dil na Mora­vu. Měl jste při psa­ní před oči­ma něja­kou kon­krét­ní vesnici?

Vyrůs­tal jsem na Vesel­sku a tam­ní ves­ni­ce mám pro­ces­to­va­né, tak­že jis­tý předob­raz tam byl. Tou nej­vět­ší inspi­ra­cí ale byly Mor­ko­vi­ce na Kro­mě­říž­sku, odkud pochá­zí moje babič­ka. Když jsem kni­hu psal, tak jsem si je vyba­vo­val a pro­stře­dí pod­le nich čás­teč­ně tvo­řil. V reá­li­ích, ale i cha­rak­te­rech je to tako­vý mix Mor­ko­vic, ves­nic z Vesel­ska a napří­klad Kněž­po­le, kde už roky hra­ju fotbal.

Pokud si čte­nář vez­me k ruce mapu a bude hle­dat Sado­vou, kde se pří­běh pře­váž­ně ode­hrá­vá, oct­ne se u Hrad­ce Krá­lo­vé. Voj­kov, kam hlav­ní hrdi­na jez­dí navště­vo­vat mamin­ku, je zase u Bene­šo­va. Doma jsem byla až v momen­tě, kdy jsem nara­zi­la na zmín­ku o Antoníčku…

Ta mís­ta jsou fik­tiv­ní, záměr­ně jsem nechtěl děj zasa­zo­vat do exis­tu­jí­cí­ho měs­ta, okre­su. Sado­vá je ves­ni­cí, kte­rá může být kde­ko­li nebo nikde.

Při­tom je ale pro vás umís­tě­ní děje na Mora­vu důle­ži­té, zmi­ňu­je­te se o ní už v anotaci.

Urči­tě ano. S regi­o­nem jsem spja­tý a nedo­ká­žu si před­sta­vit, že bych žil někde jin­de. Pro­to sem zasa­zu­ju i svo­ji tvorbu.

Když jsme u Mora­vy, tak se zeptám na jazyk postav. Pře­kva­pi­lo mě, že snad až na mamin­ku hlav­ní­ho hrdi­ny, pade­sát­ní­ka Edu­ar­da Klei­ne­ra, posta­vy téměř neho­vo­ří morav­ským náře­čím. Proč?

Mám rád spi­sov­něj­ší jazyk, z pohle­du čte­ná­ře mi při­jde kom­fort­něj­ší. A taky mám dojem, že náře­čí postup­ně vymí­rá. Je mož­né, že mám pokři­ve­né vní­má­ní, že tře­ba sám pou­ží­vám výra­zy, kte­ré pova­žu­ju za spi­sov­né, ale při­tom jsou regi­o­nál­ní. Kaž­do­pád­ně moje zku­še­nost s náře­čím v kni­hách je tako­vá, že jeho uži­tí je čas­to pře­hna­né a rušivé.

Už obál­ka kni­hy — kte­rou má na svě­do­mí Mar­tin Peci­na a za mě je veli­ce pove­de­ná — dává tušit, že pří­běh má do roman­ti­ky dale­ko. Máme tu super napí­na­vý psy­cho­lo­gic­ký thriller, kte­rý si se čte­ná­řem pohrá­vá. Kde se vza­la hlav­ní posta­va Edu­ar­da, kolem níž je pří­běh vystavěný?

Já toho vyu­ži­ju a podě­ku­ju za námět kama­rá­do­vi, kte­ré­ho jsem zmi­ňo­val už na začát­ku. Kuba byl dlou­hou dobu mým jedi­ným čte­ná­řem, s nímž jsem vždy své psa­ní kon­zul­to­val. Po Věži jsme se bavi­li, co by tak moh­lo být zají­ma­vé, a on při­šel s námě­tem Tro­pic­kých nocí. Edu­ard je star­ší samo­tář, kte­rý žije na poma­lu se vylid­ňu­jí­cí ves­ni­ci, kde se nic moc nedě­je a kde nemá žád­né vel­ké mož­nos­ti. To se dob­ře sešlo s obdo­bím covi­du, kdy kni­ha vzni­ka­la — ohled­ně mož­nos­tí to totiž všu­de vypa­da­lo podobně.

Ve ves­ni­ci se nic nedě­je, ovšem v Edu­ar­do­vě zahra­dě se toho děje až moc. V krát­kos­ti: Edu­ard jed­no­ho let­ní­ho veče­ra ve své zahra­dě najde svá­za­nou dív­ku, kte­rá neje­ví znám­ky živo­ta. V tom momen­tě se začnou dít věci! Co vás na posta­vě Edu­ar­da bavilo?

Že on sám vůbec neví, co se kolem něj ode­hrá­vá. A že čte­nář je v úpl­ně stej­né situ­a­ci. Sle­du­je posta­vu Edu­ar­da a na věci při­chá­zí ve stej­ném oka­mži­ku jako on.

Tato hra se čte­ná­řem, kte­rý dlou­ho tápe stej­ně jako Edu­ard, se moc povedla.

Na budo­vá­ní napě­tí a dra­ma­tu jsem se po své prv­ní kni­ze více zamě­řil. Sna­žil jsem se o to, aby čte­ní bylo oprav­do­vým zážit­kem, aby čte­ná­ře bavi­lo, aby chtěl číst dal­ší kapi­to­ly. Přál bych si, aby kni­ha ve čte­ná­ři vyvo­la­la otáz­ky, stej­ně jako v hlav­ní posta­vě, a aby v něm pří­běh dozní­val i po pře­čte­ní.

Kni­hu slav­nost­ně uve­de­me v Cafe POR­TAL v Uher­ském Hra­diš­ti v pátek 10. 5. 2024 v 18.30 hodin.