Předmluva

Komi­sař Joo­na Lin­na má sil­ně roz­vi­nu­tou schop­nost empa­tie. Mís­to stra­chu nebo odpo­ru pro­ží­vá pacha­te­lo­vu bolest, osa­mě­lost a nedo­sta­tek lás­ky. Tato schop­nost mu umož­ňu­je před­ví­dat roz­hod­nu­tí séri­o­vé­ho vra­ha a jeho nut­ka­vé vzor­ce chování. 

Při setká­ní s Jur­kem Wal­te­rem mu však tato schop­nost pomoh­la jen mini­mál­ně. Zkří­žit ces­tu Jur­ku Wal­te­ro­vi vždyc­ky před­sta­vu­je straš­li­vou zkoušku. 

Kdo se s Jur­kem Wal­te­rem pus­tí do boje, musí počí­tat s tím, že při­jde o všech­no a zašpi­ní si duši. Kdo chce pře­žít jako člo­věk, jakým dosud byl, má jedi­nou mož­nost – utéct a skrýt se.

Kro­mě toho, že ten­to text je děsi­vém nahléd­nu­tím do živo­ta a duše Jur­ka Wal­te­ra, musí­me čte­ná­ře též varo­vat, že zde dojde k odha­le­ní někte­rých záple­tek z kni­hy Píseč­ný muž (ale z žád­né jiné).

Závě­rem chce­me dodat, že tyto pří­běhy jsou naším způ­so­bem, jak nalo­žit s vlast­ním stra­chem z lid­ské kru­tos­ti. Psát o Joo­no­vi Lin­no­vi zna­me­ná unik­nout z cha­o­su k řádu, od otá­zek k odpo­vě­dím, od nespra­ve­dl­nos­ti ke spravedlnosti.

Srdeč­né pozdravy
Lars Kepler

Tvůj temný labyrint

Je to už něko­lik hodin, co slun­ce kles­lo za nerov­ný obzor, tvo­ře­ný koruna­mi boro­vic, a sil­né kme­ny se pono­ři­ly do tmy. 

Jedi­né svět­lo vychá­zí z okna lovec­ké cha­ty na již­ním sva­hu pří­rod­ní rezer­va­ce Tra­nu. Míst­nost oza­řu­je lam­pa u stro­pu a kaž­dý detail je doko­na­le vidi­tel­ný: čer­ve­no­hně­dé prouž­ky na tape­tě, pán­vič­ka na spo­rá­ku, nena­tře­ná pod­la­ho­vá prkna. 

Jurek Wal­ter nehyb­ně sto­jí ve tmě na okra­ji lesa a pozo­ru­je muže v chatě. 

Jme­nu­je se Jere­my Mag­nus­son a je kon­zul­tan­tem na švéd­ském minis­ter­stvu pro inte­gra­ci. Zamla­da pra­co­val jako porad­ce při­stě­ho­va­lec­ké komise. 

Jere­my­ho vrás­či­tý obli­čej se str­niš­těm vou­sů vypa­dá šedi­vě. Koši­li nemá zastr­če­nou do kalhot, napí­ná se mu přes vel­ké břicho. 

Kvů­li jed­né zále­ži­tos­ti, kte­rou měl na sta­rost v prv­ních letech své kari­é­ry, dnes zemře.
Jurek ví, že nastal správ­ný čas. Pozo­ro­val ho a viděl, jak pro­chá­zí vše­mi fázemi.

Před­lo­ni beze sto­py zmi­ze­la Jere­my­ho žena, jeho dospě­lé děti i vnoučata. 

Když je poli­cie pře­sta­la aktiv­ně hle­dat, Jere­my pokra­čo­val v pát­rá­ní na vlast­ní pěst. Sna­žil se do něho zapo­jit novi­ná­ře, najal sou­kro­mé detek­ti­vy a vstou­pil do kon­tak­tu dokon­ce i s podsvětím. 

Veš­ke­ré pode­zře­ní, že se jed­na­lo o zlo­čin, bylo vyvrá­ce­no – všech­no pou­ka­zu­je na to, že šlo jenom o děsi­vou náhodu. 

Jere­my­ho pohy­by se během posled­ní­ho půlro­ku postup­ně zpo­ma­lo­va­ly. Cho­dí poma­lu, jako by měl na nohou řetěz. Když se ces­tou do před­sí­ně pro poš­tu posa­dí na žid­li, zůsta­ne na ní sedět celé hodiny.

Posled­ní dobou vstá­vá z poste­le už jen pro­to, aby se naje­dl a zašel si ven na záchod. Ote­vře led­nič­ku, něco vesto­je sní, otře si ruce do kalhot a vrá­tí se do postele. 

Pro­ží­val straš­li­vý smu­tek a stesk po rodi­ně, ale teď už v jeho duši zůsta­la jenom prázd­no­ta – vítr, kte­rý vane mrt­vou kra­ji­nou. Ale prá­vě dnes jako by ho letar­gie opus­ti­la a on se pohy­bu­je po cha­tě s jis­tou cílevědomostí. 

Jurek ješ­tě před­tím, než Jere­my vytá­hl papír, polo­žil ho na stůl a začal psát, věděl, že ten­to zou­fa­lý muž dospěl k roz­hod­nu­tí. Může to být závěť, ale Jurek se domní­vá, že Jere­my se spíš pokou­ší napsat cosi o své nepo­cho­pi­tel­né ztrátě. 

Pak pero odlo­ží, při­táh­ne žid­li doprostřed míst­nos­ti, při­ne­se klub­ko pro­va­zu, odtrh­ne cenov­ku a roz­tře­se­ný­ma ruka­ma uvá­že jed­no­du­chou smyčku. 

Za chví­li se zase zpo­ma­líš, pomys­lí si Jurek. Až se to, co z tebe zbý­vá, instink­tiv­ně vze­pře a poku­sí se najít výcho­dis­ko, kte­ré neexistuje. 

Jurek uza­mkl všech­ny dve­ře v jeho nit­ru a celou dobu věděl, že Jere­my dří­ve nebo poz­dě­ji dora­zí do stře­du labyrintu. 

Tím stře­dem je teď židle pod smyč­kou uvá­za­nou ke strop­ní­mu trá­mu upro­střed chaty. 

Ale stej­ně jako všech­no v tom­to svě­tě, i laby­rint je vylha­ný – přes­ně tak, jak má být. Jere­my­ho rodi­na samo­zřej­mě jen tak nezmi­ze­la. Jurek všech­ny une­sl a zaži­va pohřbil. 

Jeho syn a vnou­ča­ta zemře­li pohřbe­ní v plas­to­vých sudech už asi po týd­nu, jeho dce­ra však ve svém vál­co­vi­tém hro­bě stá­le žije. 

Jurek vystou­pí ze stí­nu, dojde blíž k cha­tě a vidí, že se Jere­my­ho pohy­by opět zpomalily. 

Ztěž­ka vystou­pí na žid­li a zůsta­ne nehyb­ně stát. Paty mu pro­sví­ta­jí skrz pro­šou­pa­né ponož­ky. Po chví­li si pře­ho­dí smyč­ku oko­lo krku. 

Vypa­dá to, jako by cosi nahlas řekl a pak dlou­ho čekal na boží zásah. Nako­nec polo­ží pra­vou nohu na opěradlo.

Koru­ny stro­mů za Jur­ko­vý­mi zády zašumí. Při­stou­pí k oknu a polo­ží ruce na para­pet prá­vě v oka­mži­ku, kdy Jere­my vykopne. 

Židle se pře­vrh­ne a pro­vaz se napne. Jere­my se zhoup­ne, jeho tělo se začne cukat. Pan­tofle dopad­nou na zem. Točí se doko­la a ruka­ma šát­rá nad hlavou. 

Jurek se naklo­ní k oknu a svět­lo z míst­nos­ti mu ozá­ří obličej. 

Jere­my vytřeš­tě­ný­ma oči­ma zírá na jeho klid­nou tvář. Ústa se ote­ví­ra­jí, na kalho­tách se šíří tma­vá skvr­na od moči a po chví­li tělo ochabne. 

Prs­ty na rukou sebou ješ­tě dlou­ho po smr­ti tu a tam trhnou. 

Jur­ko­vy svět­lé oči se upí­ra­jí na obě­še­né­ho muže. Je to jen pytel masa, kte­ré shni­je a potom vyschne. 

V okol­ní tmě vypa­dá Jur­ko­va tvář jako leb­ka. Ješ­tě něko­lik vte­řin zůsta­ne stát v prázd­no­tě, potom se k cha­tě oto­čí zády a vykročí. 

Rov­no­vá­ha byla zno­vu nasto­le­na, tato kapi­to­la je uza­vře­ná – je nača­se otevřít hro­by a pus­tit ty z Jere­my­ho blíz­kých, kte­ří jsou ješ­tě naživu. 

*

Kdy­si, když byl Jurek ješ­tě dítě a pou­ží­val své křest­ní jmé­no Roman, lehá­va­li spo­leč­ně s bra­t­rem Igo­rem v trá­vě a pozo­ro­va­li hvězdy. 

Jejich mat­ka zemře­la, když se Igor naro­dil. Uto­pi­la se ve vlast­ní krvi. 

S výjim­kou při­ro­ze­né­ho smut­ku nad ztrá­tou mamin­ky pro­ží­va­li chlap­ci šťast­né dět­ství v Kaza­chstá­nu, na kos­mod­ro­mu v uta­jo­va­ném měs­tě Lenin­sk. Jejich otec byl vel­mi uzná­va­ným ast­ro­fy­zi­kem a pra­co­val na vývo­ji mezi­kon­ti­nen­tál­ní balis­tic­ké rakety. 

Sou­pe­ře­ní mezi USA a Sovět­ským sva­zem bylo nemi­lo­srd­né a bylo jen otáz­kou času, kdy dojde ke kata­stro­fě. Obě stra­ny na své výzkum­ní­ky tla­či­ly a poža­do­va­ly rych­lé výsledky. 

Veli­tel kos­mod­ro­mu Mit­ro­fan Nedě­lin odmí­tl vzít v potaz varo­vá­ní Roma­no­va otce, že by moh­ly nastat pro­blémy s elektři­nou, a nechal do rake­ty napus­tit pali­vo a oxi­dač­ní činidlo. 

V reak­ci na to otec oka­mži­tě opus­til odpa­lo­va­cí ram­pu i dvě stov­ky inže­ný­rů a tech­ni­ků, kte­ří star­to­va­li moto­ry, přes­to­že vědě­li, že je to riskantní. 

Roman s Igo­rem prá­vě sedě­li v kuchy­ni a psa­li úko­ly. Otec se při­ří­til dovnitř a zatá­hl je do beto­no­vé­ho kry­tu, kte­rý pod jejich domem vybudoval. 

Prá­vě v oka­mži­ku, kdy za sebou otec zavřel těž­ký poklop, rake­ta na ram­pě čís­lo 41 explo­do­va­la a kos­mod­rom zachvá­til požár. 

Dvě hodi­ny čeka­li v nesne­si­tel­ném tichu, tepr­ve pak z bun­k­ru vylez­li. Výbuch srov­nal celé oko­lí se zemí, zmi­zel i jejich dům. Všu­de se vále­ly hoří­cí trosky a zuhel­na­tě­lé čás­ti těl. 

Nedě­lin havá­rii nepře­žil a to dalo malé rodi­ně malý náskok. Otec pocho­pil, že musí utéct – jako jedi­ný pře­ži­vší byl záro­veň jedi­ným pří­pad­ným obět­ním beránkem. 

Jed­no­ho šedi­vé­ho a deš­ti­vé­ho dne se přes Fin­sko dosta­li do Švéd­ska. Celé dny krá­če­li po blá­ti­vých cestách a v noci přespá­va­li ve vlh­kých kůl­nách, opuš­tě­ných sto­do­lách nebo jen pod širým nebem. 

Prv­ní obdo­bí ve Švéd­sku pro­ži­li podob­ně jako všich­ni lidé na útě­ku. Roman s Igo­rem čeka­li, zatím­co jejich otec obchá­zel růz­né stát­ní insti­tu­ce a sna­žil se zís­kat pra­cov­ní povolení. 

Zpo­čát­ku věřil, že nová země bude mít o jeho mimo­řád­né zna­los­ti v oblas­ti fyzi­ky zájem, ale poda­ři­lo se mu zís­kat jen prá­ci sta­veb­ní­ho dělníka. 

Jejich novým domo­vem se stal domek čís­lo čty­ři na okra­ji štěr­ko­pís­kov­ny v Rotebro. 

Otec celé dny pra­co­val a po veče­rech syny vyu­čo­val pokro­či­lou mate­ma­ti­ku a fyziku. 

Chlap­ci dodr­žo­va­li roz­vrh a stu­do­va­li, ale o víken­dech pro­lé­za­li dírou v plo­tě do are­á­lu a dová­dě­li na hro­ma­dách pís­ku, přes­to­že to bylo zakázané. 

Jed­no­ho dne se sezná­mi­li se švéd­ským chlap­cem, kte­rý se jme­no­val Rei­dar. Uká­za­li mu prů­lez v plo­tě a pak si na hro­ma­dách pís­ku hrá­li společně. 

Jed­nou večer, když tam všich­ni tři spo­leč­ně řádi­li, Roman zahlé­dl, že k nim míří polír. 

Vzal bra­t­ra za ruku a Rei­da­ro­vi pošep­tal, aby ute­kl. Švéd­ský chla­pec ho sly­šel, ale jenom se zasmál, zatím­co Roman s Igo­rem se roz­běh­li do tmy. 

Polír ze štěr­ko­pís­kov­ny byl oty­lý muž s pře­rost­lý­mi vla­sy a neza­stři­že­ným kní­rem, kte­rý mu pře­krý­val hor­ní ret. O mno­ho let poz­dě­ji ho Jurek Wal­ter pově­sil na řez­nic­ký hák, a zatím­co umí­ral, díval se mu do očí. 

Teh­dy polír chy­til Rei­da­ra za límec a pohro­zil mu věze­ním a poku­tou. Chla­pec dostal strach a řekl, že ho sem vlá­ka­li ti dva cizí kluci. 

Při výbuchu rake­ty v Lenin­sku se jejich život roz­pa­dl poprvé.

Rei­da­ro­va zra­da zapří­či­ni­la, že se jim roz­pa­dl znovu. 

Chlap­ců se uja­la soci­ál­ka a pří­pad byl svě­řen Jere­my­mu Mag­nus­so­no­vi z při­stě­ho­va­lec­ké komise. 

Jurek byl teh­dy ješ­tě dítě, ale na Jere­my­ho hlad­kou tvář a netr­pě­li­vý pohled nikdy neza­po­mněl – vypa­dal, jako by ho někdo vyru­šil upro­střed obě­da. Během pou­hých něko­li­ka minut Jere­my pro­hlá­sil, že oba chlap­ci jsou kaza­šští Romo­vé. Mož­ná to dokon­ce bylo tak jed­no­du­ché, že ho to napadlo v tom oka­mži­ku, kdy Jurek uká­zal na sebe a vyslo­vil své teh­dej­ší jmé­no – Roman. 

Jejich otec se pokou­šel zís­kat syny nazpá­tek, nee­xis­to­va­ly však žád­né doku­men­ty ani data­bá­ze, kte­ré by pro­ká­za­ly, že jsou děti jeho. 

Igo­ro­vo vyhoš­tě­ní se zdr­že­lo, pro­to­že dostal zápal plic, ale Roma­na úřa­dy oka­mži­tě ode­sla­ly do Kazachstánu. 

Neměl tam žád­né pří­buz­né. Se zemí ho nespo­jo­va­lo nic než otco­vo zaměst­ná­ní u taj­né­ho kosmodromu. 

Roma­no­vi bylo devět let a skon­čil sám v dět­ském domo­vě Pav­lo­dar, kde seděl při­pou­ta­ný ke sto­lu a šest­náct hodin den­ně řezal tlus­té kůže.

Ve tři­nác­ti letech se mu poda­ři­lo utéct a našel si prá­ci na jed­né lodi v Kas­pic­kém moři. 

Kapi­tán byl las­ka­vý muž se smut­ný­ma oči­ma, kte­rý doká­zal jed­nou rukou balit ciga­re­tu, zatím­co dru­hou řídil pla­vi­dlo. Nechal Roma­na spát v lod­ní kuchy­ni, říkal mu Vever­čá­ku a po těž­ké prá­ci mu dával karamely.

Jed­no­ho dne je pře­padla sku­pi­na čečen­ských geri­lo­vých vojá­ků, kte­ří po Chruš­čo­vo­vě desta­li­ni­za­ci bojo­va­li pro­ti jiným etnic­kým sku­pi­nám v okolí. 

Čle­ny posád­ky uškr­ti­li a těla nahá­ze­li do řeky. Roma­no­vi dali na výběr: buď zabi­je kapi­tá­na, nebo sám zemře. Vzal těž­kou pis­to­li, sví­ral ji obě­ma ruka­ma, aby se netřás­la, a při­tis­kl hla­veň kapi­tá­no­vi k obličeji. 

Když vystře­lil, zpět­ný ráz ho pova­lil doza­du. Kapi­tá­no­va hla­va se zhoup­la a krev vystřík­la dale­ko do vody. 

Základ­ní vojen­ský výcvik Roman pro­dě­lal v jed­né hor­ské ves­ni­ci na Kav­ka­zu. Prv­ní roky bojo­val jako v mlze, ale časem se pro něho zabí­je­ní sta­lo pou­hým řemeslem. 

Sovět­ský svaz se začal roz­pa­dat a anar­chie v Čečen­sku pře­rost­la v občan­skou válku. 

Roma­nův oddíl pašo­val zbra­ně a dro­gy, ple­nil vybra­né ves­ni­ce, mrza­čil a zná­sil­ňo­val ženy, mučil a popra­vo­val všech­ny muže, kte­ří byli pří­liš sta­ří na to, aby je moh­li povo­lat do zbraně. 

O zabí­je­ní se Roman nau­čil úpl­ně všech­no. Vyzkou­šel všech­ny mož­né způ­so­by a zane­chal za sebou stov­ky mrtvých. 

Při živo­tě ho drže­la pou­ze myš­len­ka na útěk a na shle­dá­ní s bra­t­rem a otcem. 

*

Je poz­dě večer. Jurek vyjde ze stoc­kholm­ské­ho hlav­ní­ho nádra­ží a vykro­čí do bílé­ho měs­ta. Z oblo­hy se sná­še­jí sně­ho­vé vločky. 

Míří uli­cí Flo­ra­ga­tan smě­rem ke Sta­di­o­nu a vtom asi pade­sát met­rů před sebou na chod­ní­ku u gará­že spat­ří dva mla­dé muže. Vyš­ší z nich má pod zapar­ko­va­nou dodáv­kou ukry­tou base­ballo­vou pál­ku a dru­hý scho­vá­vá pod kože­nou bun­dou pistoli.

Pozo­ru­jí Jur­ka a při­tom se doha­du­jí, co mají udě­lat. Jurek před­po­klá­dá, že ho zamýš­le­jí okrást a zabít. 

Muž v kože­né bun­dě má pohled jako čer­s­tvě naver­bo­va­ný voják, kte­rý si namlou­vá, že když něko­ho při­pra­ví o život, dojde niter­né­ho vysvobození. 

Úzká ulič­ka je pus­tá a roz­sví­ce­no je jenom v něko­li­ka málo oknech. 

Jurek se k mužům blí­ží, mys­lí na to, že odzbro­jí toho v kože­né bun­dě, ale v téže vte­ři­ně pocí­tí nutká­ní vytáh­nout pis­to­li, zpře­rá­žet jim nohy, zlo­mit base­ballo­vou pál­ku a roz­ště­pe­né kon­ce jim ústy vra­zit do spod­ní čás­ti mozku. 

„Nedá­te si ciga­re­tu?“ zeptá se ho muž v kože­né bundě. 

„Ne,“ odpo­ví Jurek a zasta­ví se. 

„Chtě­li jsme vás poprosit, jest­li bys­te nám s něčím nepo­mohl. Potře­bu­je­me dole v gará­ži nalo­žit mra­zák na vozík.“

„Zapla­tí­me vám,“ dodá ten v kože­né bundě. 

„Nej­lep­ší by bylo sebrat se a utéct,“ řek­ne Jurek. „Ale jest­li oprav­du chce­te, může­me jít do garáže.“ 

Vyš­ší muž rych­le pohléd­ne na pál­ku pod autem a o krok ucouv­ne. Dru­hý se nejis­tě pou­smě­je a ukro­čí stranou.

„Dej­te nám všech­ny pení­ze, co u sebe máte, a může­te jít,“ řekne. 

„Natáh­ni ruku a vez­mi si moji peně­žen­ku, jest­li má pro tebe vět­ší cenu než tvůj vlast­ní život,“ odpo­ví Jurek. 

„Kaš­le­me na to,“ řek­ne ten vysoký. 

„Je při­ro­ze­né cítit strach, když má člo­věk zemřít,“ pozna­me­ná Jurek. 

„O čem to sak­ra mluvíte?“

„O tom, že se oba bojí­te… ale ješ­tě před chvil­kou ses bál jenom ty,“ odpo­ví Jurek dlouhánovi. 

„Tohle jsem nikdy nechtěl,“ zamumlá si muž pro sebe. Pohléd­ne na své­ho kum­pá­na, pak se oto­čí a roz­běh­ne se po chod­ní­ku pryč.

„Kdy­by se neob­je­vil nikdo jiný, měl jsi v úmys­lu své­ho kama­rá­da zabít,“ řek­ne Jurek. „Cítím, jak se ti myš­len­ka na zabí­je­ní vlou­di­la do mozku.“

Muž v kože­né bun­dě cou­vá, bra­da se mu zachvě­je, ale pak se zno­vu vzchopí. 

„Vůbec nic o mně neví­te,“ řekne.

„Vím, že až ho zabi­ješ, zaži­ješ nesku­teč­nou eufo­rii… Z vědo­mí moci, kontroly.“

„Tohle je šílenství.“

„Ale pak se dosta­ví absti­nenč­ní pří­zna­ky a…“

„Pře­staň­te!“ pře­ru­ší ho muž a roz­běh­ne se po chod­ní­ku pryč.

*

Zim­ní noc je tem­ná, ale pus­té uli­ce jsou osvět­le­né lam­pa­mi. Není sly­šet nic než bzu­če­ní z elek­tric­ké­ho rozvaděče. 

Jurek se zasta­ví na kra­ji lesa za bílým byto­vým domem v Lan­for­ské uli­ci. Na starém napa­da­ném sně­hu leží vrst­va čer­stvé­ho a na nedo­tče­ném povrchu se odrá­ží svět­lo z jedi­né­ho okna. 

Teď, když se Jere­my Mag­nus­son obě­sil, pus­tí Jurek Wal­ter jeho dce­ru z hro­bu, vyve­de ji z lesa a nechá ji na Východ­ním nádra­ží. Nezá­le­ží mu na tom, jest­li je živá nebo mrt­vá – před­sta­vu­je pro něj jenom nástroj, pro kte­rý on už nemá využití. 

Ale než zajde do lesa, chce se ješ­tě podí­vat na ženu, kte­rá její hrob pře­vez­me a bude v něm ležet v nej­bliž­ších letech. 

Rei­da­ro­va žena Rose­an­na se pře­stě­ho­va­la ke své sestře do Gär­de­tu ve Stoc­khol­mu. To u ní v lož­ni­ci se sví­tí. Od té doby, co zmi­ze­ly její dvě děti, špat­ně spí.

Po chví­li ji Jurek zahléd­ne v okně. Má na sobě fla­ne­lo­vou noč­ní koši­li a tele­fo­nu­je. I zdo­la z uli­ce je vidět, jak je její obli­čej ztrýz­ně­ný pláčem. 

Jurek une­sl její děti a dnes v noci hod­lá unést i ji. Pře­dem ví, co mu bude u hro­bu říkat, co bude sli­bo­vat, přes­ně ví, jak jí bude kři­kem pře­ska­ko­vat hlas, až bude její sud zasy­pá­vat hlínou.

Rei­da­ro­vi už brzy nezů­sta­ne vůbec nic – pak bude stát na plá­ži a dívat se, jak se vlny pře­va­lu­jí, jak se dno odkrý­vá a zase mizí. Jeho život bude tak hoř­ký, že mu nezbu­de nic jiné­ho než smrt. To vědo­mí se Jur­ko­vým nit­rem šíří jako pokoj­ná prázdnota. 

Rose­an­na ulé­há do poste­le, ale lam­pu nechá rozsvícenou. 

Jurek se oto­čí a vykro­čí smě­rem k par­ku Lill-Janssko­gen. Svět­la měs­ta noč­ní oblo­hu neo­svět­lu­jí, vytvá­ře­jí jenom jakousi maz­la­vou čerň.

Když Jurek krá­čí po sta­rých vla­ko­vých kole­jích do lesa, boty se mu boří do sněhu. 

Jere­my­ho dce­ra po prv­ní zimě úpl­ně oslep­la, ruce a nohy jí dáv­no omrz­ly, ale urči­té kogni­tiv­ní schop­nos­tí jí ješ­tě zůstaly.

Ces­tu k její­mu hro­bu neo­zna­ču­jí žád­né šip­ky ani znač­ky, ale Jurek by ho našel i se zavře­ný­ma oči­ma. Není sly­šet nic než jeho kro­ky mezi pražci. 

Odbo­čí, seběh­ne z náspu a vejde rov­nou do lesa. Namrz­lou trá­vu na mýti­ně pokrý­vá nepo­ru­še­ná vrst­va sně­hu. Ze země trčí tlus­tá plas­to­vá trubka. 

Jurek vytáh­ne zpod hus­té­ho smr­ku lopa­tu a začne odha­zo­vat hlí­nu. Země tady ješ­tě nepro­mrz­la, pro­to­že ji Igor odhra­be pokaž­dé, když ženě dává jíd­lo, pití nebo antibiotika. 

Jurek sly­ší, jak se Agne­ta pro­bu­di­la a zača­la kňu­čet, když lopa­tou nara­zil do víka. Čer­ná hlí­na v bílém sně­hu sví­tí jako vstup do zví­ře­cí nory.

Vmáčk­ne lopa­tu dovnitř, nad­zdvih­ne při­tlu­če­né víko a při­dřepne ved­le rakve. Ven se line pach sta­rých výka­lů a nekro­tic­ké tkáně. 

Když Agne­tu une­sl, byla to vyso­ká pla­vo­vlás­ka s vrás­ka­mi od smí­chu oko­lo očí a s usmě­va­vý­mi ústy. Teď její tvář vypa­dá jako zmuchla­ná lát­ka. Kňou­rá a šát­rá vyzáb­lý­mi paže­mi ve vzduchu. 

Zčer­na­lá ruka se zachy­tí okra­je rakve. Poku­sů dostat se z hro­bu ven nikdy nenechá.

Jurek ji sho­dí nazpá­tek, žena kles­ne na dno rakve, kní­ka­vě naří­ká, zve­dá hla­vu a pokou­ší se nad­zved­nout. Sle­du­je její roz­tře­se­né úsi­lí a str­čí ji zase dolů. Už brzy se ven dosta­ne, ale o tom ješ­tě nemu­sí vědět. 

Agne­ta plá­če a pahý­ly prs­tů se sna­ží Jur­ka dotknout. Jurek její ruku odstr­čí a zapo­slou­chá se. 

Doce­la blíz­ko se na sně­hu ozý­va­jí čísi kro­ky, větev smr­ku se pohu­pu­je. Někdo sle­do­val jeho sto­py a teď ho zahlé­dl mezi kme­ny stro­mů. Jurek beze spě­chu vsta­ne, pro­to­že ví, co přijde. 

Na mýti­nu vběh­nou dva muži a míří na něho pis­to­le­mi. Roz­či­le­ně kři­čí, ale drží si tak­tic­ký odstup. Jeden ho neče­ka­ně efek­tiv­ně donu­tí leh­nout si na bři­cho a na ruce i nohy mu nasa­dí pouta. 

„Pane­bo­že,“ vydech­ne ten dru­hý pře­rý­va­ně při pohle­du na Agnetu. 

Jurek nekla­de žád­ný odpor, pro­to­že ví, že by moh­li ze stra­chu snad­no vystře­lit. Jen klid­ně leží s tvá­ří v hlí­ně a naslou­chá, jak jeden z poli­cis­tů plačti­vým hla­sem volá na cen­t­rá­lu a žádá o posily. 

Dru­hý vyta­hu­je Agne­tu z hro­bu, sna­ží se na ni konej­ši­vě hovo­řit a balí ji do své bundy. 

*

Zbyt­ky Roma­no­va plu­ku se v prv­ní čečen­ské vál­ce při­po­ji­ly k rebe­lům pod­po­ro­va­ným z rus­ké stra­ny. Činy, kte­rých se dopouš­tě­ly, byly straš­li­vé, stej­ně jako jejich ztráty. 

Po poráž­ce neda­le­ko Groz­né­ho Roman zni­če­ho­nic zjis­til, že ze své původ­ní sku­pi­ny zůstal jedi­ným přeživším. 

Po více než dva­ce­ti letech opus­til vojen­ský život a zača­lo jeho puto­vá­ní oko­lo Kas­pic­ké­ho moře. Jeho cílem bylo zno­vu se shle­dat s bra­t­rem a otcem. 

Když se vrá­til do Kaza­chstá­nu, pro­hle­dal celý archiv zázna­mů o obča­nech, aby Igo­ra našel. Nako­nec se dozvě­děl, že jeho bra­t­ra posla­li do Mosk­vy a umís­ti­li ho do dět­ské­ho domo­va nazva­né­ho Inter­nát 67.

Jako stín pře­kro­čil hra­ni­ce a jed­no­ho čas­né­ho lis­to­pa­do­vé­ho rána dora­zil vla­kem do hlav­ní­ho města.

Dět­ský domov síd­lil v beto­no­vé budo­vě s mří­že­mi v oknech. Sirot­ci vrha­li na Roma­na hla­do­vé a vyzý­va­vé pohledy. 

Igo­ra tu při­ja­li jako sla­bo­my­sl­né­ho a už po dvou letech ho pře­mís­ti­li do psy­chi­at­ric­ké léčeb­ny Serb­ské­ho ústavu.

Roman ho našel zavře­né­ho v cele bez oken. Páchl výka­ly a močí, byl nahý, úpl­ně vyhub­lý a s apa­tic­kým výra­zem a zaní­ce­ný­ma oči­ma seděl na beto­no­vé podlaze. 

Roman vzal hadi­ci, začal bra­t­ra omý­vat a vši­ml si, že má záda plná jizev po bičo­vá­ní. Špi­na­vá voda odté­ka­la do kanál­ku, a když Roman Igo­ro­vi řekl, že spo­lu poje­dou domů za otcem, bra­tr se rozplakal. 

Oba se skrý­va­li po celou ces­tu až do Pol­ska, ale Roman věděl, že aby se dosta­li do Švéd­ska, budou potře­bo­vat osob­ní doklady. 

Na hlav­ním nádra­ží ve Var­ša­vě Roman uvi­děl muže, kte­rý se mu podo­bal. Šel za ním na záchod, počkal, až se muž posta­ví před pozin­ko­va­ný žlab, při­stou­pil k němu a o hra­nu mu zlo­mil vaz. 

V kap­se mrt­vé­ho muže našel pas, ote­vřel ho a pře­če­tl si, že se jme­no­val Jurek Walter. 

Brat­ři pře­je­li tra­jek­tem do Švéd­ska a potom je sve­zl němec­ký řidič kamionu. 

Sta­rá štěr­ko­pís­kov­na se roz­rost­la, zatím­co dom­ky děl­ní­ků jako by se zmen­ši­ly. V šachtě pra­co­va­ly nové stro­je, ale oby­čej­ná obyd­lí nikdo nově neopravil. 

Jurek vedl Igo­ra po úzké pěši­ně k nej­vzdá­le­něj­ší­mu dom­ku. Zakle­pa­li, chví­li čeka­li a pokou­še­li se nahléd­nout dovnitř přes zata­že­né záclo­ny. Pak zno­vu zakle­pa­li a vešli dovnitř. 

Otec byl obli­če­jem oto­če­ný k tma­vé tape­tě s medai­lo­ny. Kost­ko­va­nou koši­li měl na loktech pro­d­ře­nou. Obě­sil na sil­ném drátu.

Mohl být mrt­vý tak měsíc.

Jinak zůsta­lo všech­no stej­né, jak si to Roman, tedy nyní už Jurek, pama­to­val: otco­va úzká postel, jejich palan­da, kobe­re­ček, kuchyň­ský stůl a tři židle. 

Igor vykři­kl a schou­lil se do rohu. 

Jurek vykle­pal prach z deky na otco­vě poste­li a tře­sou­cí­ho se bra­t­ra do ní ulo­žil. Po míst­nos­ti s bzu­če­ním pole­to­va­lo něko­lik much.

Na komo­dě leže­ly stov­ky vrá­ce­ných dopi­sů, kte­ré byly gumič­ka­mi spo­je­né do svaz­ků po dva­nác­ti. Otec celé ty roky pokra­čo­val v pát­rá­ní po synech, vzdal to tepr­ve před měsí­cem. Nako­nec ho zou­fal­ství pře­moh­lo. Byl mrt­vý už v oka­mži­ku, kdy se posta­vil na sto­lič­ku, pře­ho­dil si smyč­ku oko­lo krku a sesko­čil do temnot.

V té chví­li, kdy Jurek držel v ruce posled­ní dopis, se to sta­lo – jeho tělo opus­ti­la lid­ská duše.

Jurek odtá­hl záclo­nu, vyhlé­dl ven na štěr­ko­vé pro­stran­ství a vzpo­mněl si na hry s oním švéd­ským chlap­cem. Vzpo­mněl si na polí­ra, na úřed­ní­ka z pře­stě­ho­va­lec­ké komi­se, na roz­hod­nu­tí o vyhoš­tě­ní – a věděl, co musí udě­lat, aby svět zno­vu zís­kal svůj řád.

*

Kro­no­ber­ská vazeb­ní věz­ni­ce sto­jí upro­střed Stoc­khol­mu a je sou­čás­tí kom­ple­xu budov, v nichž síd­lí ředi­tel­ství švéd­ské poli­cie a Národ­ní ope­ra­tiv­ní oddělení.

Po soud­ním psy­chi­at­ric­kém vyšet­ře­ní Jurek sou­hla­sil s při­dě­le­ním práv­ní­ho zástup­ce, aby zís­kal pří­stup k infor­ma­cím o stát­ním zástup­ci, soud­ci a obou poli­cis­tech, kte­ří ho zadrželi.

Sta­rý advo­kát poža­do­val, aby byl jeho kli­ent až do soud­ní­ho pro­ce­su vyšet­řo­ván na svo­bo­dě, avšak jeho poža­da­vek byl při jed­ná­ní o vze­tí do vaz­by zamítnut. 

„Ale nee­xis­tu­jí žád­né tech­nic­ké důka­zy,“ tvr­dil. „Žád­ný motiv… a nepro­ká­za­la se spo­ji­tost s žád­nou z těch mrtvých či zmi­ze­lých osob, na něž žalu­jí­cí stra­na poukazuje.“

Žalo­ba se smrsk­la pou­ze na otáz­ku viny ohled­ně ženy nale­ze­né v par­ku Lill-Janssko­gen: únos a týrá­ní byly tak trýzni­vé, že by se to dalo nazvat mučením. 

Jere­my­ho dce­ra zce­la oslep­la a utr­pě­la roz­sáh­lá poško­ze­ní moz­ku. Omrz­li­ny a pro­le­že­ni­ny ved­ly k roz­sáh­lým amputacím. 

Po dvou týd­nech výslechů bylo jas­né, že advo­kát pova­žu­je za svůj úkol zabrá­nit komi­sa­řům, aby s Jur­kem ved­li jaké­ko­li roz­ho­vo­ry. Jeho obha­jo­bu vedl v kaž­dém oka­mži­ku. Tato tak­ti­ka však Jur­ko­vi zne­mož­ňo­va­la pro­nik­nout do jejich laby­rin­tů, a pro­to si vyžá­dal s advo­ká­tem samo­stat­nou schůzku.

Jurek už před dvě­ma týd­ny nahlé­dl do advo­ká­to­vy aktov­ky a spat­řil kra­bič­ku vel­mi sil­né­ho léku oxy­ko­do­nu, pře­de­psa­né­ho ženě nesou­cí stej­né pří­jme­ní jako advokát. 

Ulo­žil si tuto infor­ma­ci do pamě­ti, sle­do­val advo­ká­to­vy reak­ce během urči­tých roz­ho­vo­rů a nyní mu začal jako­by náho­dou vyprá­vět o pří­te­li, jehož žena trpí těž­kou for­mou rakoviny. 

„Mého pří­te­le to samo­zřej­mě psy­chic­ky znač­ně ovliv­ni­lo… Sko­ro kaž­dou noc ho budil její křik, pro­to­že si večer odmí­ta­la brát léky pro­ti boles­ti,“ vyprá­věl Jurek. „Jed­né noci, když koneč­ně po dal­ším záchva­tu zno­vu usnu­la, nemohl z hla­vy vyhnat před­sta­vu, že zajde do gará­že a při­ne­se si odtam­tud kla­di­vo. Samo­zřej­mě by jí doo­prav­dy nikdy neu­blí­žil, ale nedo­ká­zal ty myš­len­ky potla­čit, byly tak nut­ka­vé… a nepře­sta­ly, dokud v nich nedo­spěl k osvo­bo­zu­jí­cí­mu kli­du po úderu.“

Nyní je advo­kát na nemo­cen­ské a Jurek ví, že se brzy pře­dáv­ku­je uklid­ňu­jí­cí­mi léky pro­ti úzkos­ti, aby svým myš­len­kám unikl.

*

Jurek sedí ve stře­že­né výsle­cho­vé míst­nos­ti. Nohy má při­pou­ta­né k pod­la­ze a řetí­zek od pout na jeho zápěs­tích je pro­vle­če­ný sil­ným okem ve stole. 

Když do míst­nos­ti vstou­pí komi­sa­ři Samu­el Men­del a Joo­na Lin­na, hla­vu sklá­ní k podlaze. 

Vzpo­mí­ná na šedi­vá odpo­led­ne v Čečen­sku, kdy se samo­pa­lem zavě­še­ným na hru­di krá­čel blá­tem. Mož­ná jeho duše vychladla prá­vě tam, když jed­no­ho mra­zi­vé­ho rána doho­řel oheň a zůsta­ly jen zuhel­na­tě­lé zbyt­ky ves­ni­ce, kte­rou čistili. 

Na veli­kých hro­ma­dách leže­ly uře­za­né ruce a nohy. Nikdo už nekři­čel ani nepla­kal, všu­de pano­va­lo ticho a prázd­no, tak jak to má být. 

Něko­lik dětí, kte­ré pře­ži­ly, ztra­ti­lo svůj instinkt k útě­ku a zůstá­va­ly poblíž těl a maso­vých hrobů. 

Prá­vě tak jako malá Mara, kte­rá o spous­tu let poz­dě­ji s úsmě­vem na rtech dře­pě­la na rakvi své mat­ky, pomys­lí si Jurek. 

Samu­el Men­del zapne nahrá­vá­ní, potom pro­jde všech­ny nezbyt­né for­ma­li­ty, odml­čí se a čeká, až Jurek začne mluvit. 

Oba poli­cis­té během uply­nu­lých týd­nů postu­po­va­li pod­le pro­to­ko­lu a vyu­ží­va­li nej­no­věj­ších tren­dů výsle­cho­vé tech­ni­ky a psy­cho­lo­gie svěd­ků, nyní však Jurek cítí, že už jim začí­ná dochá­zet trpělivost. 

„Samu­e­li, vy nejste věří­cí a tóru nepo­va­žu­je­te za svůj zákon,“ řek­ne Jurek. „Ale midraš Ase­ret ha-Dib­rot… devá­té při­ká­zá­ní by asi pře­ce jen…“

„Výbor­ně,“ sko­čí mu Samu­el do řeči.

„Říkám jenom, že jsem se šel v noci pro­jít do lesa, zasle­chl jsem ze země pláč, našel lopa­tu a začal kopat.“

„Ale já vás u toho hro­bu viděl a vím, že lže­te,“ namít­ne Samu­el a pře­je­de si rukou přes obličej. 

„Kdo teď lže?“ zeptá se Jurek. 

„Sle­do­va­li jsme vás dlou­ho,“ řek­ne Joona. 

„A co jste viděli?“

„Že rodin­né vzta­hy jsou pro vás důležité.“ 

„O tom žád­ný z bodů obža­lo­by nepo­jed­ná­vá,“ namít­ne Jurek a nedá na sobě znát překvapení.

„Chce­te je změ­nit?“ zeptá se Joona.

„Můžu být sou­zen za poma­lost,“ pro­ne­se Jurek klid­ně. „Pro­to­že jste na mýti­nu při­šli dřív, než jsem sta­čil té ženě pomoct z rakve.“

„My jsme sak­ra vidě­li něco jiný­ho!“ ozve se Samu­el Men­del zvý­še­ným hla­sem. „Když se pokou­še­la zved­nout, s potě­še­ním jste ji srá­žel zase dolů.“

„Vrať­te se ke svým vzpo­mín­kám,“ vyzve ho Jurek zostra. 

„To dělám.“

„Udě­lej si pře­stáv­ku, Samu­e­li,“ řek­ne Joona. 

„Sly­šel jste její pláč,“ pokra­ču­je Jurek. „Viděl jste mě u hro­bu, když jsem se pokou­šel zachy­tit její ruku…“

„K čer­tu s vámi,“ vyhrk­ne Samu­el a rych­le ode­jde z místnosti.

„Mýlí se – nesrá­žel jste ji zpát­ky s potě­še­ním,“ řek­ne Joona. 

Jurek pohléd­ne do komi­sa­řo­vých šedých očí a má pocit, jako by se řítil kopři­va­mi a ple­ve­lem dolů ze srá­zu. Pak nad sebou zno­vu kon­t­ro­lu. Dokud se nene­chá svést z ces­ty, je si jis­tý, že Joo­na nemů­že odhléd­nout od toho, že v obža­lo­bě je vel­ká mezera.

„Vím, že jste zabil nejmíň tři­cet lidí,“ řek­ne Joona.

„Váž­ně?“

„A chci vám při­po­me­nout, že máte nárok na nové­ho práv­ní­ho zástup­ce,“ pokra­ču­je Joona. 

„Pro mě není důle­ži­té, jest­li budu nespra­ved­li­vě odsou­zen,“ řek­ne Jurek. „Niče­ho se nebo­jím. Boles­ti… samo­ty ani smut­ku. Soud se bude držet obža­lo­by… a moje vina bude nepo­chyb­ně pova­žo­vá­na za prokázanou.“

„Odmí­tá­te se obha­jo­vat,“ namít­ne Joona. 

„Odmí­tám se zdr­žo­vat tech­nic­ký­mi detai­ly, pro­to­že vyko­pá­vat hrob nebo ho zasy­pá­vat je vlast­ně totéž.“

„Pro­to­že život a smrt jsou neod­lu­či­tel­ně spja­té?“ zeptá se Joona. 

„Pokud věří­te, že vám Bůh dal život… tak záro­veň víte, že je vaším budou­cím vrahem.“

„Ale vy pře­ce nejste Bůh.“

Když si Jurek popr­vé uvě­do­mí, že ho ten­to komi­sař vůbec nepo­va­žu­je za psy­chic­ky nemoc­né­ho, pocí­tí zvlášt­ní nejistotu.

Nikdy niko­mu netvr­dil, že je nemoc­ný, ale činy, z nichž je pode­zře­lý, jsou tak straš­né, že si je oby­čej­ný mozek nedo­ve­de bez vysvět­lu­jí­cích vzor­ců představit.

Joo­na Lin­na jakým­si způ­so­bem tuší, kdo Jurek je a co udělal.

Joo­na pocho­pil, že jsem výji­meč­ný, pomys­lí si Jurek. Pocho­pil to dlou­ho před­tím, než jsem já došel k témuž závě­ru o něm. 

Když se Samu­el Men­del vrá­tí do výsle­cho­vé míst­nos­ti, má zpo­ce­né tvá­ře a odtáh­ne Joo­nu stranou. 

„Čím víc o tom pře­mýš­lím, tím je mi jas­něj­ší, že my dva bychom zatkli kaž­dé­ho, kdo by v té chví­li u toho hro­bu stál,“ řek­ne tiše. 

„Pojď­me ven,“ navrh­ne Joona.

„Jen nemůžu pře­stat mys­let na to, že je to prav­da… že ať by tam v tu chví­li, když jsme při­šli, stál kdo­ko­liv, byl by obžalován.“

„Pozor, on sly­ší, co říkáš.“

„Tohle nejde – kon­čím,“ řek­ne Samu­el a zase z míst­nos­ti odejde.

Když za ním zadrn­čí zámek, Jurek pohléd­ne na dve­ře, pak se opět obrá­tí k Joo­no­vi, a než pro­mlu­ví, olíz­ne si rty. 

„Samu­el Men­del dostal strach, ale já ho u sou­du před­vo­lám jako svědka.“

„Já vím,“ odpo­ví Joona. 

Jurek se na sebe dívá z Joo­no­vy per­spek­ti­vy – vidí svůj vyzáb­lý, vrás­či­tý obli­čej, svět­lé oči a veli­ké ruce. 

Pře­su­ne se doza­du, do Joo­no­va moz­ku, a začne pro­chá­zet laby­rin­tem jeho pod­ze­mí. Chod­by při kaž­dé život­ní udá­los­ti zahý­ba­jí, ale lemu­jí je tem­né ulič­ky, v nichž se skrý­va­jí strach a touha. 

Jurek ví, kde Joo­na byd­lí, že je žena­tý a má malou dcer­ku, kte­rá se jme­nu­je Lumi. Jeho otec byl poli­cis­ta, kte­rý zahy­nul ve služ­bě, při hrdin­ském činu. Joo­no­vi bylo tepr­ve dva­náct, když se s mat­kou muse­li vystě­ho­vat z domu. Byli na tom finanč­ně špat­ně, ale Joo­na stu­do­val a při­vy­dě­lá­val si ve skla­du řeziva.

Základ­ní vojen­skou služ­bu absol­vo­val u výsad­ká­řů, kde si ho vyhléd­la zvlášt­ní ope­rač­ní sku­pi­na. Když armá­du opus­til, šel na poli­cej­ní akademii. 

„Váš otec zemřel ve služ­bě,“ řek­ne Jurek. 

„Ano.“

„Proč? Co se stalo?“

„Vy už to víte,“ odpo­ví Joona. 

„Stře­li­li ho do zad, když zachra­ňo­val dvě děti.“

„Ano,“ odpo­ví Joo­na klidně. 

„Hrdi­na.“

Joo­na neod­po­ví a Jurek jen stě­ží doká­že roz­po­znat jeho reak­ci, ale vidí, že jeho žvý­ka­cí sva­ly jsou náh­le zaťa­té a vrás­ka na čele se malič­ko prohloubila.

Jurek pocho­pí, že Joo­na musel své­ho otce chrá­nit tím, že jeho chy­bu vyká­zal do tem­ných uli­ček – pro­to se stal policistou. 

Otec je klíč, pomys­lí si Jurek. 

Pokud se Joo­na odklo­ní od pro­to­ko­lu, dopus­tí se téže chy­by jako otec. To se nesmí stát, nemá-li ris­ko­vat, že začne otcem pohrdat.

„Váš otec obě­to­val život za to, co bylo správ­né,“ řek­ne Jurek. „Co by udě­lal ve vaší situaci?“

„Totéž co já.“

„Až vás před­vo­la­jí jako svěd­ka, bude­te mlu­vit prav­du?“ zeptá se Jurek.

„Ano.“

„Nic než pravdu?“

„Ano,“ při­kýv­ne Joona.

„Pro­to­že i když nevě­ří­te, že jsem se tu ženu sna­žil zachrá­nit, nevi­děl jste vůbec nic, co by svěd­či­lo o opaku.“

„Ne.“

„A dokud se nepro­ká­že opak, je kaž­dý člo­věk nevinný.“

Joo­no­va tvář zůsta­ne klid­ná a sva­ly na tvá­řích se uvol­ní. Nepři­kýv­ne, ale když vsta­ne, aby ode­šel z míst­nos­ti, v očích se mu zra­čí souhlas. 

Poté co Jur­ka ve všech bodech obža­lo­by osvo­bo­dí, počká si, až poli­cii pře­sta­ne bavit ho sle­do­vat, a hned potom najde mís­ta pro hro­by Rei­da­ro­vých dětí a une­se jeho ženu.

*

U sou­du má Jurek nové­ho advo­ká­ta, kte­rý ho poslou­chá na slo­vo jako pes. Pro­ces pro­bí­há přes­ně tak, jak má. Všech­ny indi­cie a tech­nic­ké důka­zy pro­té­ka­jí žalob­ci mezi prs­ty a nená­vrat­ně mizejí. 

Samu­el Men­del byl před­vo­lán jako svě­dek, ale roz­mys­lel si to a nedo­sta­vil se, přes­to­že mu zákon uklá­dá povin­nost svědčit.

Poma­lu začí­ná být všem v sále jas­né, že se nedá pro­ká­zat, jest­li byl Jurek na mýti­ně pro­to, aby oběť zahra­bal, nebo nao­pak osvobodil. 

Tepr­ve nyní, během závě­reč­né­ho stá­ní, je jako svě­dek před­vo­lán Joo­na Lin­na, aby popsal, jak Jur­ko­vo zadr­že­ní proběhlo. 

Obháj­ce vsta­ne, zapne si sako a rov­nou se zeptá, jest­li je mož­né, že se obža­lo­va­ný ve sku­teč­nos­ti v lese pokou­šel tu ženu zachránit. 

„Ne… on ji v tom hro­bě držel zavře­nou,“ odpo­ví Joo­na. „To on je všech­ny zabil.“

Jurek sle­du­je, jak jeho advo­kát zma­te­ně děku­je za odpo­věď a sedá si. Když Joo­na neod­po­vě­děl tak, jak Jurek před­po­klá­dal, při­pra­vi­lo ho to o veš­ke­rou sílu. 

„Sly­šel jsem ho, jak své obě­ti říká, že ji v tom hrbě nechá umřít,“ zalže Joona. 

Žalob­ce při­stou­pí k soudci.

Jurek není zvyk­lý se mýlit. 

Nevě­řil, že Joo­na bude lhát, aby dosá­hl jeho odsou­ze­ní. Tvr­dost toho­to komi­sa­ře zjev­ně napros­to podcenil.

Je to zvlášt­ní, ale Joo­no­vi se něja­kým způ­so­bem poda­ři­lo nahléd­nout do mojí tem­no­ty, uvě­do­mí si Jurek. Pro­to řekl, že sly­šel něco, co ve sku­teč­nos­ti neby­lo nikdy vyřčeno. 

Pro­to­že prav­da byla tako­vá, že ten­to­krát šel Jurek do lesa pro­to, aby Jere­my­ho dce­ru pus­til. Sice ji původ­ně do rakve zavřel, ale toho dne, kdy se na mýti­ně obje­vil Joo­na, odkryl hrob pro­to, aby ji nechal žít. 

Po dlou­hém pro­jed­ná­vá­ní se soud­ce vrá­tí do sálu, posa­dí se na své mís­to, a než vyřkne roz­su­dek, urov­ná si papíry.

„Obža­lo­va­ný bude oka­mži­tě pře­ve­zen… na uza­vře­né bez­peč­nost­ní oddě­le­ní,“ pro­ne­se soud­ce a sna­ží se udr­žet for­mál­ní tón. „K ochran­né léč­bě na dobu neu­r­či­tou… s mimo­řád­ně spe­ci­fi­ko­va­ný­mi pod­mín­ka­mi pro mož­nost propuštění.“

Tako­vý výsle­dek pro Jur­ka nepři­ja­tel­ný. Nedě­sí ho, ale pro­dlu­žu­je mu prá­ci. Ješ­tě pořád jsou tu lidé, kte­ré musí ulo­žit do hrobů.

Když se sál začne vyprazd­ňo­vat a hla­sy se vzda­lu­jí, Jurek se obrá­tí k Joo­no­vi, zachy­tí jeho pohled a naklo­ní se k němu.

„Teď zmi­zí oba syno­vé Samu­e­la Men­de­la,“ řek­ne. „A pak zmi­zí Samu­e­lo­va sta­rá, Rebe­ka, ale… Ne, jen mě poslou­chej, Joo­no Lin­no. Poli­cie je bude mar­ně hle­dat, a až to vzdá, bude je hle­dat Samu­el, a když mu koneč­ně dojde, že je to mar­né, spáchá sebe­vraž­du… A ta tvo­je slad­ká dcerunka…“

„Kroť se,“ pro­ne­se klid­ně Joona. 

„Lumi taky zmi­zí,“ zašeptá Jurek. „A zmi­zí i Sum­ma. A až pocho­píš, že už je nikdy neu­vi­díš… obě­síš se.“

Ve stře­do­vě­ku exis­to­val v prů­bě­hu výsle­chu pojem nazý­va­ný ter­ri­ce nebo­li pohrůž­ka muče­ním. Byl to oka­mžik, kdy kat uká­zal obě­ti své náči­ní, kte­rým ji hod­lal mučit.

*

Jurek sedí na plas­to­vé žid­li ve své izo­lo­va­né cele v bun­k­ru hlu­bo­ko pod oddě­le­ním forenz­ní psy­chi­atrie Löwen­strö­mo­vy nemoc­ni­ce. Nesmí se setká­vat s ostat­ní­mi paci­en­ty, nemá žád­ný kon­takt se svě­tem a nesmí vychá­zet ani ven na dvůr.

Dia­gnó­za zní: schi­zofre­nie, nespe­ci­fi­ko­va­ná. cha­o­tic­ké myš­le­ní, opa­ko­va­né akut­ní psy­cho­tic­ké sta­vy s bizar­ním a vel­mi agre­siv­ním chováním. 

Jurek poslou­chá, jak vystra­še­ný pri­mář pro­chá­zí bez­peč­nost­ním vstu­pem a blí­ží se k želez­ným dve­řím. Potom vsta­ne, popo­jde, dých­ne na pan­cé­řo­vé sklo a prs­tem na něho napí­še „Joo­na“. Couv­ne zpát­ky doprostřed cely a sle­du­je, jak jmé­no poma­lu mizí. 

Jurek pocho­pil, že mají v úmys­lu pře­dáv­ko­vat ho zyprexou namís­to risper­da­lu, aby moh­li pro­vést týden­ní prohlídku. 

Nemu­sí pri­má­ře vidět, i tak dob­ře ví, že lékař roz­pus­tí žlu­tý prá­šek ve třech skle­ně­ných lah­vič­kách a pak teku­ti­nu natáh­ne do injekč­ní stříkačky. 

Lékař i sest­ra si nasa­dí ucpáv­ky do uší a potom ote­vřou malý otvor ve dveřích. 

„Je čas na léky,“ řek­ne lékař. 

Jurek si roze­pne koši­li, odho­dí ji na žid­li, poma­lu dojde ke dve­řím a str­čí paži do úzké­ho otvoru.
Cítí vlh­ké tep­lo sestři­na těla, když mu omý­vá ohbí lok­tu lihem a potom pood­stou­pí. Lékař zave­de kany­lu do sil­né tep­ny a pří­liš rych­le mu vstřík­ne tekutinu. 

„Teď si lehně­te a odpo­čiň­te si.“ 

Jurek vtáh­ne ruku nazpá­tek a lékař otvor rych­le zavře, vytáh­ne si z uší ucpáv­ky a úlev­ně se na sest­ru usměje.

Jurek pře­jde po pod­la­ze a posa­dí se na postel. Srd­ce mu divo­ce buší a prud­ce ho roz­bo­lí hla­va, až se mu zatmí před očima.

Když se dosta­ví prv­ní kře­če a on spad­ne z poste­le, neu­brá­ní se výkři­ku. Celé tělo se mu tře­se, týlem nará­ží do pod­la­hy. Kous­ne se do jazy­ka, nadech­ne se a na hrud­ník si vykaš­le krev.

Jeho nohy sebou cuka­jí a pak naráz zne­hyb­ní, páteř se pro­hne a Jurek ztuh­ne v tonic­kém kře­čo­vi­tém sta­vu. Nemů­že dýchat. Prs­ty na rukou se mu chvějí.

Když se Jur­ko­vo tělo začne zno­vu kře­čo­vi­tě třást, z hrd­la se mu vyde­re výkřik.

Nemů­že své­mu tělu zabrá­nit, aby rea­go­va­lo na bolest, ale v nit­ru je napros­to klidný.

Pod­zem­ní říše Jur­ka Wal­te­ra je neko­neč­ná. V jejích hlu­bi­nách nebu­de nikdy nic zapo­me­nu­to. Jurek se nebo­jí zaje­tí, boles­ti ani utr­pe­ní. Umí čekat. Exis­tu­je mís­to, kde čas kon­čí a kde panu­je doko­na­lá prázd­no­ta. Na jeho sezna­mu se obje­vi­la dvě nová jmé­na. Děti a man­žel­ka Samu­e­la Men­de­la ve svých hro­bech brzy zemřou – a teď začne čas zkou­šek pro Joo­nu Linnu.

Pře­lo­ži­la Karo­lí­na Kloučková.