Máme-li zůstat v Hostu, lze připomenout například autorství výrazné edice Česká knižnice, která již mnoho let těší milovníky národní klasiky. Borisův profesní život je rozdělen na dvě stejně aktivní půle. Před listopadem 1989 působil v polooficiální umělecké zóně, především v okruhu Divadla na provázku či brněnské rockové scény. Přístup do znormalizovaných oficiálních nakladatelství měl přirozeně zapovězen (na zdejší ŠUŘce byl žákem Dalibora Chatrného a léta tání strávil v základní vojenské službě), ovšem tyto „náhradní aktivity“ a nemožnost věnovat se milovaným knihám a ilustraci pro něj byly nakonec výhrou. Například o jeho tehdejších konceptuálních divadelních plakátech bez nadsázky platí, že patří k legendárním počinům své doby a působí velmi životně i po desítkách let. Stejný „zářez“ představovaly i jeho scénická a vizuální ztvárnění koncertů zdejších art-rockových kapel. Je dobře, že si jej časem našli mladí příznivci a v roce 2010 byly tyto jeho práce znovu připomenuty ve veřejném prostoru opulentní výstavou s názvem Boris Mysliveček 4D. Čtvrtým rozměrem je zde myšlena hravost, která se u Borise vždy pojí s vědomím řádu a účelnosti. To jsou hřivny pro typografa naprosto nepostradatelné.
Typografickou prvouku nás učil za pochodu. Slova jako „účaří“, „zákres“, „divis“ nebo „petit“ nám tehdy zněla velmi magicky.
Po roce 1989 už se zaměřoval víceméně výhradně na knihy, kterými žil od raného mládí. (Vzpomíná, že si jako mladík obvykle pořizoval dva knižní výtisky, jeden ke čtení a druhý pro grafickou intervenci, aby mohl knihu „zmutovat“ podle vlastní představy.) Boris navrhoval i první oficiálně vydaný svazek Hosta v režii Dušana Skály, modrý špalíček formátu A5, který vyšel v létě roku 1990, a na časopisu spolupracoval bezmála deset let. A některé knihy pro nás dělá dodnes, přes všechny dramatické proměny značky Host. Typografickou prvouku nás učil za pochodu. Slova jako „účaří“, „zákres“, „divis“ nebo „petit“ nám tehdy zněla velmi magicky. Byla to často „škola v prolukách“, mezi vysedáváním po lokálech (kde se veselé historky ze světa literatury předávaly, ale i zhusta vyráběly), a Boris svou činnost vždy anarchisticky narušoval nějakou tou svačinkou v mastném papíru (obvykle tlačenkou a pletýnkou), do korektur sněžil popel z cigaret a na rozviklaném „konferáku“ se to všechno chvělo jako naše naděje. Až časem jsem si uvědomil, jak zvláštní a laskavý člověk Boris je. Vždy dokáže nadchnout, o „to své“ se bez podmínek podělí, i když často hrozí riziko, že zůstane trochu stranou a většina se vydá jiným směrem. Vlastně si nikdy na nic a na nikoho nestěžuje, byť žádná práce ani život nejsou bez strázní. Svět se změnil, ale v každé pondělí lze typografa „Bóru“ zastihnout, an stále úřaduje v hostinci Poslední leč naproti chrámu svatého Jakuba, té brněnské výspě starých časů. Dobrou mysl odvždy má, tak mu budiž přáno jen pevné zdraví a snad tu vysněnou domácí knihovnu od podlahy až k nebesům!
