Pracujete jako učitel, což je psychicky náročné povolání, je pro vás psaní fantasy únikem a odreagováním od všedních starostí?
Zjednodušená odpověď by asi zněla, že ne, únikem rozhodně ne. Je to spíš součást takové mé životní mozaiky. Učení mě baví a jsem šťastný, že jsem se na učitele dal. Nepřipadám si totiž, že bych prvoplánově „pracoval“. Učím tělocvik, takže to určitě mám trochu jinak než učitelé ostatních klasických předmětů, protože v mých hodinách nejde o výkon či výsledky, ale jen o radost z pohybu a pohyb samotný. Hodiny mě většinou nevyčerpávají, naopak rychle utečou a ze školy odcházím spokojený. Pohybovat se mezi lidmi, tím spíše mladými, má v sobě jakousi skrytou dobíjecí, osvěžující funkci — připadám si tak pořád mladý i já sám.
Stejně to mám i se sportem. Na baseballovém hřišti trávím podstatnou část života. A i když hraní na vrcholové úrovni už mám nejspíš za sebou, úplně stejně si užívám trénování dětí a to, že našemu sportu a hlavně klubu můžu zase vracet zpátky. Řekl bych, že teď už mě trénování dětí baví i víc než moje případné hraní, takže v tomto mám takovou hezkou variaci na učitelování, protože ač je to podobné, v mnoha ohledech je to jiné. Každopádně díky učení jsem lepší trenér a naopak.
No a do toho promlouvá moje další část, ta milující fantasy. Celý život čtu, naši mě k tomu vedli odmalička, a i když jsem měl několik delších čtenářských odmlk (hlavně v mladším školním věku), přibližně od nástupu na střední už jedu nepřetržitě pořád. Tohle se od útlého mládí proplétá s láskou k počítačovým hrám a společně se to rychle vyprofilovalo k fantastice a rpg.
Jsem člověk, který má rád hrozně moc věcí a asi je i všechny potřebuje k životu. Mám to štěstí, že všechno, co v životě dělám, tak miluju. Ale zároveň to miluju díky tomu, že to dělám všechno. Kdybych měl jenom učit, rychle bych vyhořel a bavit by mě to přestalo. Podobně je to s baseballem a trénováním. Stejně tak bych nevydržel jen sedět u obrazovky. Vše mě baví díky tomu, že se mi v dostatečné míře dostává i všeho ostatního. Všechno se to ve mně spojuje a doplňuje.
Psaní pak nejspíš vzešlo z toho, že moje čtenářsko-fantastická část si potřebovala z mého života vzít o něco větší kousek. Už mi přestalo stačit fantastiku jen přijímat, ten svět mě formoval tak dlouho, až ta nutkavá potřeba být jeho součástí konečně přerostla v činy.
Takže útěk to není, je to jedna z nezbytných částí mého života, která se vyvinula v něco většího.
Co vás vlastně inspirovalo k tomu, abyste napsal fantasy, kde se mísí magie přírody, dobrodružný námořnický příběh a také městská fantastika?
Asi to trochu souvisí s první otázkou. Připadalo by mi omezující zaměřit se na jedinou část nutně obrovského neznámého světa. Mám vztah k přírodě, v mládí jsem v lese a na táborech trávil spoustu času. Stejně tak miluju Brno a fascinují mě velkoměsta, i když žít bych v žádném nechtěl. A jakási romantika idealizovaného pirátství, nespoutanosti a dobrodružství je lákavá nejspíš pro každého čtenáře fantasy.
Rozhodně to ale nebylo postavené takhle prvoplánově. Na začátku šlo jen o několik zajímavých postav a jejich velice hrubé pozadí. Jejich životní cesty a interakce potom určovaly, jakým způsobem jsem já sám ten svět objevoval a kam se můžeme v tomto světě na stránkách knihy všichni podívat.
Abych řekl pravdu, nebyl jsem při psaní úplně „u kormidla“. Ten příběh měl od začátku vlastní hlavu. Ať už jsem do něho před mnoha lety na prvních stránkách vstupoval s čímkoliv, s jakýmikoliv ideami a myšlenkami, všechny jsou dávno zapomenuty a vše je úplně jinak. Teď už mám příběh v rukou pevněji, ale hlavně proto, že spíše než plánovat se snažím odhadovat a zkoumat alternativy.
Přesný plán na to, jak dostat do knihy všechny tyto prvky, jsem tedy na začátku vůbec neměl. Vyplynulo to asi z mého života, čtenářské a hráčské zkušenosti a touhy prozkoumat v tom světě vše zajímavé.
Kromě psaní je vaším velkým koníčkem sport, konkrétně baseball. Byl pro vás v něčem inspirací, můžeme se například těšit na nějakou podivnou disciplínu, jakou byl famfrpál?
Byť je baseball velkou součástí mého života, přímou inspirací pro knihu určitě nebyl. V čem mi ovšem pomohl hodně, to je samotný proces psaní a odhodlání pokračovat. Baseball, stejně jako každý sport, je na vrcholové úrovni skutečně dřina. Kromě zápasů a tréninků, které vás baví, je to spousta práce, která vás nebaví, vyčerpává nebo i bolí. Baseball mě rozhodně naučil zatnout zuby a makat.
Když jsem začal psát, byl jsem čerstvě po škole, naplno jsem se věnoval sportu (který je u nás sice na vrcholové úrovni, takže velice časově náročný, ale stále amatérský), začínal jsem učit, ale peněz jsem moc neměl, takže jsem chodil brigádničit i v noci, a toho času a sil mě už na psaní a tvoření příliš nezbývalo. Jsem si jistý, že kdybych nebyl z baseballu zvyklý se kousnout a dělat, i když jsem dělat vlastně zrovna nechtěl, psaní bych určitě nechal.
Co se podivných sportovních disciplín týče, v této sérii se jich nejspíš nedočkáme. Jelikož mě ale psaní baví a nápadů se mi v hlavě rodí spousta, je možné, že jedním z budoucích námětů by rozhodně nějaký fantastický sport být mohl.
Děj románu Když padaly hvězdy sleduje hned několik velmi zajímavých postav. Která z nich vám nejvíce přirostla k srdci?
Nejspíš všechny, protože skrze každou zkoumám a poznávám úžasný nový svět z jejich unikátního pohledu. A na oplátku se zase skrze ten svět dovídám spoustu o každé z nich.
Ale kdybych měl některé opravdu vypíchnout, tak první z nich bude Erik. Jeho „lidská“ duše a povaha, díky níž je pro mě skutečně snadné si k němu vytvořit osobní pouto, je pro mě nejdůležitější branou pro poznávání drobností a detailů světa.
Druhým pak je Solomon. Řekl bych, že mít rád charismatické, úspěšné, (všeho)schopné (anti)hrdiny je až příliš lákavé — a v případě Solomona tohle pro mě platí stoprocentně. Navíc jeho životní cesta, minulá i současná, je velikým příběhem sama o sobě, a to ještě není vůbec ničím v porovnání s tím, co si pro něj osud chystá v jeho velkém životním finále.
Debutujete velice rozsáhlým románem, který je navíc součástí delší série. Není to pro začínajícího autora příliš velké sousto?
Je to rozhodně příliš velké sousto! To, že teď odpovídám na otázky a vychází mi u vás v Hostu knížka, je malý zázrak, umožněný shodou životních okolností. Musím upřímně a s pokorou přiznat, že mám ohromné štěstí, a skutečně si toho všeho, co se teď kolem mé knížky děje, i toho, že jsem dostal šanci, nesmírně vážím.
Správné by bylo psát krátké povídky, přihlašovat se do soutěží, pilovat své schopnosti na workshopech, vzdělávat se na internetu a vyhledávat rady, tipy, zpětnou vazbu atd. (takto by to mělo být, tedy aspoň podle toho, co jsem zjistil, když jsem se o to zpětně zajímal). Knižní série by asi měla stát až někde na vrcholu té celé pyramidy.
Jenže i kdybych tohle všechno věděl, než jsem začal psát, stejně bych to ignoroval. Pro mě totiž „úspěch“ nebyl příliš podstatný. Chtěl jsem tvořit a psát pro samotné tvoření a psaní. A psát povídky za účelem zlepšování se ve spisovatelském umu by mě nikdy nebavilo. Povídka se mi totiž zdá svazující a omezující — já chtěl objevovat obrovský svět, komplikovaný příběh a epické osudy.
I kdybych věděl, že si knížku přečte jen moje rodina a kamarádi, stejně bych se do toho pustil. Pravděpodobně bych sérii psal celý život, skutečně pomalu, nebo ji možná ani nikdy nedokončil, ale dokud bych z toho měl radost já sám a třeba i moji blízcí, tak by mi to stačilo.
Takto je samozřejmě všechno jinak. Teď to vypadá, že můžu psát více a lépe a že se psaní stane podstatnější součástí mého života, což je naprosto úžasné, a i když to nikdy mým snem nebylo, teď se jím to asi pomalu stává.
Myslím, že hlavní „tíhu“ toho, že jde o naprostou prvotinu, si na svých bedrech odnesla moje skvělá redaktorka Irena Danielová. Na původním textu byla skutečně hromada práce a já smekám před tím, jak moc mi knížku pomohla vylepšit.
Teď už do světa psaní obecně pomalu pronikám, zajímám se a objevuji, ale škola, kterou jsem dostal přepisováním a editováním prvního dílu Koruny snů, mě v autorské zručnosti posunula opravdu hodně.
Už jsme prozradili, že jde o první knihu z delší série. Tušíte, jak vše dopadne a kdy se mohou čtenáři těšit na další díl?
Jde skutečně o delší sérii. To jsem věděl od začátku, i když jsem netušil, jak dlouhou přesně. Teď už věřím, že vím, že půjde o čtyři knihy. Stoprocentně to ovšem potvrdit nedokážu, a to s ohledem na zkušenost se svým bídným odhadem rozsahu. V počátcích psaní jsem si totiž představoval, že první díl se dostane v ději mnohem, mnohem dál.
Takže se snažím do svých odhadů započítat pár set stran jako rezervu. Doufám, že to bude stačit a že čtyři díly jsou schopné rozsahem vše obsáhnout.
Tím už vlastně prozrazuji i to, že o tom, jak to celé dopadne, mám poměrně dobrou představu. Ten příběh v mé hlavě žije už několik let a celou dobu se vyvíjí a zraje. Určité dílčí věci se ještě musejí usadit a najít si svou cestu, ale celkové vyznění jsem probral ze všech různých stran tolikrát, že v příběhu už má konec celkem pevné místo. Ale už když to píšu, je mi jasné, že mi do toho příběh sám nejspíš hodí vidle a já budu nakonec stejně malý pán a vše bude jinak…
