Spolu s nimi jsme pro vás na léto připravili akci, při níž můžete získat při nákupu nad 600 korun na našem e‑shopu vybranou podepsanou knihu dle vlastního výběru.
K akci jsme přichystali také seriál, v jehož rámci vám budeme každý týden zveřejňovat odpovědi autorek a autorů na otázky, které se týkají (nejen) podepsaných knih.
Bianca Bellová podepisovala svůj Sentimentální román, Radka Denemarková román Kobold, Petra Dvořáková knihu Proměněné sny, Petra Soukupová román Marta v roce vetřelce, Jakuba Katalpa Doupě a Jiří Hájíček Rybí krev.
Užijte si spolu s nimi pohodové léto!
První otázka:
Když se za knihou ohlédnete, jak ji hodnotíte a co pro vás ještě dnes znamená?
Bianca Bellová (o Sentimentálním románu)
Byl to debut, takže pro mě znamená všechno. Není to vůbec kniha autobiografická, ale řada v ní použitých zážitků a kulis je z vlastního života — podkrovní ateliér, ve kterém jsme bydleli, sousedčina dcera, která se před závěrečnými zkouškami oběsila, horké léto v Kytlici, kamarád, co nám skočil na auto, aby nám zabránil odjet —, takže když jsem před dvěma lety dělala redakci druhého vydání, bylo to jako pouštět si starý film nebo číst deníkové zápisy z dospívání… A naopak se někdy poprvé ocitnu na autorském čtení v místech, která popisuji v knize — v Opavě či Mikulově —, a je to tedy taky hodně zvláštní pocit.
Obecně mám ke svým dříve vydaným textům poměrně chladný vztah a někdy až pocit studu — samozřejmě že si je autor vždycky vědom toho, že to mohl napsat jinak, lépe —, ale Sentimentální román mám pořád docela ráda. Je jako děcko, které dávno odešlo z domu, žije si svým životem, má své mouchy, ale jen kvůli tomu ho nepřestaneme milovat.
Radka Denemarková (o románu Kobold)
Patří do trojice knih, v nichž jsem zkoumala mentalitu střední Evropy (A já pořád kdo to tluče, Peníze od Hitlera, Kobold). S odstupem ji považuji v jistém smyslu za svou nejlepší knihu, náročný experiment. Zpracovává citlivé téma, podobu totalit na všech úrovních. Je zároveň takovou parafrází témat o fašismu mezi mužem a ženou, tedy závažné téma, ovšem zpracované lyrickým jazykem. Reflektuje možnosti literatury a možnosti psaní. Je koherentní, ucelená. V zahraničí byl román zařazen do kategorie knih Malina Ingeborg Bachmannové nebo Hráčský instinkt Juli Zeh. Psali o něm jako o českém románu evropské úrovně. Letos jsem si Kobold znovu přečetla i v souvislosti s jeho polským vydáním. A neměnila bych ani jedno písmeno.
Petra Dvořáková (o knize Proměněné sny)
Proměněné sny— je to určitě kniha, která radikálně změnila můj život, byl to ten skok do literárních vod. Ale hlavně se v myšlenkách často vracím k tomu, co v úvodu knihy tenkrát napsal Jan Jandourek. A sice, že tato svědectví „zezdola“ (církve) budou jednou skutečnou kronikou toho, jak to tenkrát bylo. Když kniha vycházela, možná jsem tento aspekt neuměla tolik docenit. Dneska jsem ale právě za tento rozměr nesmírně vděčná.
Jiří Hájíček (o románu Rybí krev)
Je to knížka, se kterou jsem strávil nejvíc času. Jednak při psaní, vyšla až sedm let po románu Selský baroko, a pak jsem s ní pět let cestoval po autorských čteních doma i v cizině. Potkal jsem díky ní zajímavé lidi, čtenářky a čtenáři jezdili do jižních Čech a chtěli vidět místa kolem Temelína, kde dřív stávaly vesnice, které na přelomu osmdesátých a devadesátých let zmizely. Jednou za mnou dokonce přijela celá jedna třída gymnázia z Prahy s profesorem literatury. A hlavně je to jedno z témat, které se mě osobně dotklo, jako kluk jsem vyrůstal ve vesničce, která je dnes z poloviny zbouraná. Je to zkrátka i kus mého života.
Jakuba Katalpa (o románu Doupě)
Na Doupě vzpomínám moc ráda. Bavilo mě držet v hlavě a na spoustě malých papírků všechny tři dějové linky, které se v příběhu protínají. Díky Doupěti jsem poznala hodně nových, zajímavých lidí, chodily mi dopisy od čtenářů, občas jsem se dokonce setkala s rozhořčenou reakcí, že Květa, která ve sklepě věznila pošťáka Bohumila, nebyla nijak potrestaná. Ze začátku mi ten otevřený konec nevadil, byl to můj záměr, ale teď už bych román zakončila jinak. Myslím, že si přímo říkal o nějaké pregnantnější vyústění, možná že osvobozený pošťák Ptáček měl brankou víc prásknout, místo toho aby ji za sebou tiše zavřel a pak se vytratil.
Petra Soukupová (o knize Marta v roce vetřelce)
Mám ji ráda, možná i proto, že je to moje nejmíň čtená a zřejmě i nejmíň oblíbená kniha. Připadá mi to někdy nespravedlivé, protože pro mě je to pořád celkem dobrý text. Navíc je z mých knih pro dospělé rozhodně nejzajímavěji graficky zpracovaná a ilustrovaná.
