Zdar Tádo, zrov­na ti vychá­zí dru­há kníž­ka. Jaký z toho máš pocit?

Čau Ráďo. Poci­ty jsou pozi­tiv­ní. S napsá­ním posled­ní­ho řád­ku jsem si i tro­chu oddychl. Pře­ce jen se na tom pra­co­va­lo přes tři roky.

A jak ses cítil při jejím psa­ní? Tvo­je prvo­ti­na Na kole přes Afri­ku zazna­me­na­la na debut vel­ký úspěch, pro­da­lo se něko­lik tisíc výtis­ků, to se kaž­dé­mu auto­ro­vi nestává.

Doma na cestách je tro­chu odliš­ná od mé prvo­ti­ny. Při­jde mi, že někte­ré pasá­že jsou hod­ně osob­ní, mož­ná až intim­ní, a při psa­ní jsem se ptal sám sebe, jak to bude na kon­ci všech­no spo­leč­ně fun­go­vat. Občas na sebe kla­du vel­ké náro­ky, ale mys­lím si, že si nako­nec všech­no hez­ky sed­lo a poda­ři­lo se do kni­hy vlo­žit přes­ně to, co jsem zamýšlel.

A jaká od ní máš očekávání?

Sna­žím se oče­ká­vá­ní nemít. Ale samo­zřej­mě budu moc rád, když se bude čte­ná­řům líbit podob­ně jako Na kole přes Afri­ku, na kte­rou mi stá­le cho­dí nad­še­né reak­ce. To vždy potě­ší a dodá kuráž psát dál.

Zdroj: archiv Tadeáše Šímy
Zdroj: archiv Tadeáše Šímy

Nechci pro­zra­zo­vat celý děj, ale snad můžu říct, že se kni­ha sklá­dá ze dvou čás­tí. V prv­ní sed­neš do leta­dla a letíš zpát­ky do Kon­ga, tak­že vlast­ně plníš slib z kon­ce prv­ní kni­hy, kdy už jsi věděl, že se do Afri­ky vrá­tíš. Po těch letech máš pro­ces­to­va­ný kus svě­ta. Proč se vra­cíš prá­vě do Afri­ky, do Konga?

V Afri­ce jsem nechal kus srd­ce. Neu­stá­le jako by mě vola­la zpát­ky, i po těch letech. Do Kon­ga jsem se vra­cel kvů­li pro­jek­tu foto­pas­tí, kte­ré jsme insta­lo­va­li na pyt­lác­kých stez­kách v jed­nom národ­ním par­ku. Byl to asi jeden z těch chlap­ských záchva­tů po spra­ve­dl­nos­ti, kte­ré ego občas nedo­ká­že potla­čit, a člo­věk tak musí vyra­zit pod rov­ník chrá­nit pří­ro­du. Spo­jil jsem ten­krát síly se Save ele­phants a Arthu­rem Snie­go­nem — tři­nec­kým rodá­kem, se kte­rým nadá­le spolupracuju.

Ve dru­hé čás­ti zno­vu sedáš na kolo, na němž pak pro­je­deš Saúd­skou Ará­bií a dal­ší­mi stá­ty Arab­ské­ho polo­ostro­va. Kde ti tam bylo nejlíp?

Zřej­mě prá­vě v té Saúd­ské Ará­bii. Při mra­zi­vém výcho­du slun­ce v pouš­ti. Poti­chu se dívat, jak začí­ná nový den a jak vel­bloudář ze Súdá­nu vaří čaj. Mám to pořád před očima.

A můžeš nějak krát­ce porov­nat, jak na tebe půso­bí Afri­ča­né a oby­va­te­lé Blíz­ké­ho východu?

Ty roz­dí­ly jsou tam hod­ně patr­né na prv­ní pohled. Afri­ča­né jsou tako­ví více kon­takt­ní, barev­ní, hla­si­tí a život­ní stan­dard je na niž­ší úrov­ni než v arab­ském svě­tě na výcho­dě. Na Blíz­kém výcho­dě fun­gu­je obrov­ská pohos­tin­nost k turis­tům. Když nad tím ale pře­mýš­lím, veskr­ze se ti lidé moc neli­ší. Vždyť kaž­dý člo­věk vět­ši­nou chce to samé…

Teď mě napa­dá, že to mož­ná byla blbá otáz­ka. Hned jsem si říkal, že se jí sna­žím dát do dvou pyt­lů hroz­ně moc lidí a že je to pito­most… že pře­ce zále­ží na kaž­dém z nás. Tak jinak: kdy­bys měl kaž­dou tu oblast i s její­mi lid­mi popsat jed­ním slo­vem nebo větou, co bys vybral?

Kon­go — zele­ný chaos.

Arab­ský polo­ostrov — pří­vě­ti­vost pouště.

Zdroj: archiv Tadeáše Šímy

Zpát­ky ke kníž­ce. Tu prv­ní jsi pro­dá­val i na svých čet­ných ces­to­va­tel­ských před­náš­kách. Chys­táš i k téhle kni­ze něja­ké akce, něja­ké před­náš­ko­vé tour?

Urči­tě. Před­ná­ším do kon­ce dub­na a potom zase na pod­zim v říj­nu a lis­to­pa­du. Kni­hy vozím vždy s sebou. Seznam před­ná­šek se dá dohle­dat na www​.tady​ta​da​.cz nebo na soci­ál­ních sítích, kde vystu­pu­ju jako #tady­ta­da.

Kníž­ka se jme­nu­je Doma na cestách. Při­znám se, že jsem ten název vymys­lel já, nejen kvů­li kníž­ce, ale i kvů­li tomu, jak na mě v posled­ních letech půso­bíš ty sám, při­šlo mi, že se tahle tvá život­ní eta­pa dá takhle pojme­no­vat. Ale co teď, po dal­ších pár letech? Máš pořád hla­vu plnou nápa­dů, kam vyra­zit a co nové­ho podniknout?

Za ten název děku­ju, pro kni­hu se hodí per­fekt­ně. Já ale ohrom­ně rezo­nu­ju i se Šuma­vou, kde se cítím výbor­ně, a vlast­ně celou ČR pova­žu­ju za svůj domov. Ty moje ces­ty jsou pře­de­vším o návra­tech. Vždy se těším do Pra­cha­tic a ke svým vče­lám, kte­ré pole­tu­jí kolem Husi­nec­ké pře­hra­dy. Pro­to je vlast­ně ten název tro­šič­ku zavá­dě­jí­cí. Ale jakmi­le jsi ho vymys­lel, začal jsem tro­chu pochy­bo­vat, jest­li si sám sobě pře­ce jen tro­chu nelžu do kapsy a jest­li mi oprav­du není náho­dou urče­no být v pohy­bu a na cestách celý život. Plá­ny na dal­ší ces­ty samo­zřej­mě jsou, ale nerad bych něco zakřikl.

Tak­že tě covid neza­sta­vil? Ptám se pro­to, že prá­vě uza­vír­kou hra­nic s Bul­har­skem tvá ces­ta v nové kníž­ce kon­čí. Tře­ba si nikdo za pár let už na loc­kdow­ny ani nevzpo­me­ne, Sau­ron v Morii sílí a naše Stře­do­zem se zdá být čím dál roz­dě­le­něj­ší. Občas mám váž­ně pocit, že žije­me v něja­ké Tol­ki­e­no­vě před­sta­vě. Ale jak to bylo s tou pan­de­mií — když na ni vzpo­me­neš, co tě napadá?

Bylo to něco nové­ho. Lidé se báli. Strach se vlé­val do žil i ostří­le­ným jedin­cům, kte­ří už něco zaži­li. Vzpo­mí­nám na to nerad a jen poti­chu dou­fám, že k niče­mu podob­né­mu už nedo­jde. Mně covid sice pře­ru­šil ces­tu do Evro­py, ale jsou hor­ší věci na svě­tě. Už jsi jedl dva měsí­ce v kuse mani­ok a sar­din­ky? :-D

A ješ­tě jed­na věc: jez­díš ješ­tě vůbec do Pra­cha­tic? (V prv­ní kníž­ce jsi do Afri­ky vyrá­žel prá­vě odtud…) Poje­deš kníž­ku Doma na cestách před­sta­vit i tam? (Musím se zeptat takhle natvr­do, pro­to­že ani já tam už moc nejez­dím, přes­to ale tuším, že v nás obou ten výhled na Libín tak nějak zůsta­ne navždyc­ky otiš­tě­ný, že to tak musí být).

Kon­go a Pra­cha­ti­ce jsou srd­cov­ky! V Pra­cha­tic­kém diva­dle bude 29. dub­na dru­hý křest kníž­ky, tak přijeď. 

Díky, zku­sím to, to už je pstru­ho­vá sezo­na, tak tře­ba to spo­jím s návra­tem k Blanici…

V Pra­cha­ti­cích jsem taky zalo­žil novou tra­di­ci ces­to­va­tel­ské­ho fes­ti­va­lu Pra­chcest, jehož dal­ší roč­ník pro­běh­ne letos 8. — 9. lis­to­pa­du. Akce se koná v budo­vě gym­plu, ze kte­ré­ho jsme oba vyšli do svě­ta. Ta atmo­sfé­ra, kte­rou akce měla loni, se mi moc líbila.

Vlast­ně mě napa­dá ješ­tě jed­na otáz­ka, kte­rá se týká Pra­cha­tic. V kni­ze popi­su­ješ i svůj ces­tov­ní pro­jekt Pohled pro Ada­ma. Vzhle­dem k tomu, že je to moc dob­rá věc, tak bychom snad moh­li vyu­žít hos­tov­ské Kavár­ny a tro­chu ho před­sta­vit i tady. Pořád ty pohle­dy posíláš?

Ano, pohled­ni­ce stá­le posí­lám. Fun­gu­je to jed­no­du­še. Na FB exis­tu­je strán­ka Pohled pro Ada­ma, kde mě lidé mohou kon­tak­to­vat a napsat si o pohled­ni­ci z mís­ta, kde se zrov­na nachá­zím. Pošlou mi adre­su a při­spě­jí na daný účet libo­vol­nou část­ku. Já z peněz zapla­tím znám­ku a pohled­ni­ci, zby­tek putu­je Ada­mo­vi, kama­rá­do­vi z Pra­cha­tic, kte­rý ochr­nul po jed­nom vel­kém neštěs­tí. Pro­jekt vzni­kl prá­vě při ces­tě přes Arab­ský polo­ostrov a zmi­ňu­ju se o něm i v kni­ze. Za ty roky už jsem poslal stov­ky pohled­nic, za což všem moc děkujeme.

Já taky děku­ju, Tádo. A vždyc­ky se v pořád­ku vrať.