Z celé­ho pří­bě­hu jsem měl až tís­ni­vý pocit. Kde jste k němu bra­la inspiraci?
Do jis­té míry je to pří­běh o stra­chu, před­tu­chách, o tom, jest­li člo­věk má, či nemá osud ve vlast­ních rukou. Nechtě­la jsem ale napsat depre­siv­ní román. Pro­to jsem ho zasa­di­la do obdo­bí dospí­vá­ní, kdy se pod­le mě stře­tá­va­jí exis­ten­ci­ál­ní otáz­ky týka­jí­cí se vlast­ní iden­ti­ty i smys­lu exis­ten­ce s až úsměv­nou nablb­los­tí. Jako jedi­ný oprav­du „tem­ný“ inspi­rač­ní zdroj mne napa­dá slav­ná horo­ro­vá povíd­ka Opi­čí tlap­ka od W. W. Jacob­se, kte­rou jsem čet­la mož­ná pří­liš malá a kte­rá na něja­kou dobu ovliv­ni­la způ­sob, jak jsem o věcech pře­mýš­le­la. Téměř kaž­dou udá­lost jsem inter­pre­to­va­la jako výsle­dek něja­ké­ho své­ho přá­ní. Nechtě­la jsem písem­ku z mati­ky — uči­tel­ka one­moc­ně­la. Ali­ce, hlav­ní posta­va, tak­to uva­žu­je do důsled­ku. Mys­lím, že to sou­vi­sí s něja­kou při­ro­ze­nou tou­hou vní­mat sám sebe jako střed vesmíru. 

Dá se tedy říct, že je to mimo jiné kni­ha o nástra­hách egocentrismu?
Takhle bych to neřek­la, pro­to­že pod pojmem ego­cen­t­rik si před­sta­vím sob­ce. Hlav­ní hrdin­ka ale stej­ně jako její mat­ka až cho­rob­ně pomá­há ostat­ním. Spíš to sou­vi­sí s úva­hou, nako­lik řídí­te svět kolem sebe, co je děsi­věj­ší před­sta­va — jest­li ta, že vůbec, že vše je náhod­né, či ta, že svět kolem sebe ovlá­dá­te, tím pádem za něj ale i nese­te odpo­věd­nost. Mys­lím, že mezi těmi­to extrémy se Ali­ce pohybuje. 

Pod pojmem ego­cen­t­rik si před­sta­vím sobce.

Když jste do toho obdo­bí zasa­di­la svou prvo­ti­nu, nemůžu se vás neze­ptat — jak vzpo­mí­ná­te na vlast­ní dospívání?
Moje před­sta­va o sobě samé dosta­la dost zabrat, když jsem našla svůj deník. Pama­tu­ji si, jak jsem ho psa­la s poci­tem, že zapi­su­ji oprav­du zásad­ní myš­len­ky, kte­ré mají hloub­ku. Byla jsem ale úpl­ně stej­ná jako všich­ni kolem — nejis­tá, povrch­ní, budu­jí­cí si sebe­vě­do­mí na úkor ostat­ních. Jen jsem mož­ná víc čet­la, což ved­lo k pasá­žím, kte­ré jsou asi nej­zá­bav­něj­ší. Mís­to abych si psa­la o tom, s jakým klu­kem ze tří­dy bych chtě­la cho­dit, uva­žo­va­la jsem, kte­rý z bra­trů Kara­ma­zo­vých by byl nej­vhod­něj­ší manžel. 

Jsou v kni­ze inspi­ra­ce z vaše­ho živo­ta, nebo je to celé fikce?
Všech­ny ty div­né myš­len­ky, kte­ré hlav­ní posta­va má, muse­ly napad­nout i mne, tak­že rozu­mím smě­ru, kte­rým se její pře­mýš­le­ní stá­čí. Podob­ně jako hlav­ní posta­va si pama­tu­ji přes­né zně­ní vět — z knih, rady z časo­pi­sů, co lidé říka­jí. Tak­že všech­ny ty pouč­ky z časo­pi­sů, jak správ­ně žít, mám navždy vypá­le­né v hla­vě i já. Kni­ha se ale postup­ně toli­krát měni­la, že i posta­vy, kte­ré tře­ba měly něja­ký reál­ný předob­raz, jsou teď úpl­ně jiné. 

Jakou posta­vu máte v kníž­ce nej­ra­dě­ji (jaká je vám nej­bliž­ší) a proč?
Nej­ra­dě­ji mám asi ústřed­ní dvo­ji­ci dětí a poz­dě­ji tee­nage­rů Ali­ci a Mar­ce­la. Mys­lím, že s ním má Ali­ce nej­u­přím­něj­ší vztah, může si dovo­lit říkat doo­prav­dy to, co si mys­lí, zazní­vá tam nej­ví­ce její pokři­ve­ný pohled na běž­né situ­a­ce. Jejich scé­ny mne bavi­ly snad pro­to, že ty oprav­du tís­ni­vé nejsou. 

O ostat­ních nevím nic je vaše prvo­ti­na. Jak jste se k psa­ní dosta­la — a koho tře­ba ráda čtete?
Mys­lím, že zásad­ní bylo, že jsem v rám­ci Eras­mu odje­la na půl roku do Výma­ru s mini­mál­ní zna­los­tí něm­či­ny, kolej jsem dosta­la v polích za měs­tem spo­leč­ně s čín­ský­mi hudeb­ní­ky. Do té doby jsem stu­do­va­la na FAMU pro­duk­ci, spous­tu se toho dělo… Zjis­ti­la jsem tam, že doká­žu psát kaž­dý den, že mě to těší, vlast­ně jsem pře­hod­no­ti­la, jak chci trá­vit dny. Zača­la jsem psát povíd­ky a ode­sla­la je na sce­náris­ti­ku na FAMU. Vždyc­ky mě zají­mal i film. A k těm auto­rům — mám ráda ty, kte­ří píšou o těž­kých téma­tech s nad­sáz­kou a čer­ným humo­rem, nebo ale­spoň já tam ten humor vidím, tře­ba Jaro­slav Havlí­ček či Franz Kaf­ka. Baví mě kni­hy s dět­ský­mi hrdi­ny, kte­ré jsou urče­ny dospě­lým — Bůh malič­kos­tí A. Roy­o­vé, prv­ní část kni­hy Poká­ní I. McEwa­na, To Ste­phe­na Kin­ga nebo kni­hy Pet­ry Soukupové. 

Jaký je hlav­ní roz­díl mezi scé­ná­řem a knihou?
Scé­nář je tech­nič­těj­ší, svá­za­ný pra­vi­dly. K popi­su vám sta­čí holé věty, nepí­še­te nic, co nelze nato­čit, tedy žád­né vnitř­ní pro­ží­vá­ní postav. Exis­tu­je řada pří­ru­ček ohled­ně stav­by, co se má v koli­ká­té minu­tě stát. Psát kni­hu je mno­hem svo­bod­něj­ší, je ale záro­veň těž­ší se uhlí­dat, být na sebe přís­ný. Vyho­dit třístrán­ko­vou scé­nu ve scé­ná­ři není nic, vzdát se něko­li­krát pře­pi­so­va­né kapi­to­ly bolí mno­hem víc. 

Bude mít kni­ha něja­ké pokra­čo­vá­ní? Nebo jinak — píše­te už něja­kou další?
Nemys­lím. Beru to tak, že Ali­ce řeše­ní své­ho pro­blé­mu našla. Mám nový námět, ale zatím nevím, jest­li pří­běh roz­pra­cu­ji do podo­by scé­ná­ře, či kni­hy. To se uvidí.