Povo­la­něj­ší oso­bu ke zpra­co­vá­ní nároč­né lát­ky bychom hle­da­li jen těž­ko — Mille­ro­vá vystu­do­va­la lati­nu a kla­sic­kou řečti­nu (poté je rov­něž vyu­čo­va­la), navíc se spe­ci­a­li­zo­va­la pří­mo na adap­ta­ci kla­sic­kých tex­tů do moder­ní podo­by. Pět let psa­la prv­ní ver­zi romá­nu, pak však veš­ke­ré zápis­ky vyma­za­la a zača­la zno­vu od začát­ku. „Přes­to­že nepře­ži­lo jedi­né slo­vo, byl to nezbyt­ný prv­ní krok. Pomoh­lo mi to pocho­pit pří­běhy a posta­vy, zvláš­tě Patrok­la, z jiné stra­ny,“ svě­ři­la se Mille­ro­vá, kte­rá na kni­ze nako­nec pra­co­va­la celých deset let. Prá­vě Patrok­la autor­ka vyzdvih­la a této opo­mí­je­né posta­vě při­dě­li­la roli vypra­vě­če. „Patro­k­los je tako­vý smo­lař — měla jsem pocit, že dát mu hlas zna­me­ná stát za ním. Sil­ně mě frustro­va­lo množ­ství tex­tů, kte­ré se lás­ce mezi ním a Achille­em vyhý­ba­ly, zatím­co pro mě to byla zce­la jas­ná tep­na pří­bě­hu. Chtě­la jsem uvést věci na pra­vou míru tak, jak jsem je vidě­la já,“ vysvětlila.

Zákla­dem romá­nu není nic men­ší­ho než slav­ná Ili­as, kte­rá však dle Made­li­ne Mille­ro­vé opo­mí­jí milost­nou linii hrdin­ské­ho Achillea. „Přes­to­že nám Homér říká, co jeho posta­vy děla­jí, už nám toho neří­ká moc o tom, proč to děla­jí. Kdo byl Achille­us? A proč tolik milo­val Patrok­la? Napsat román byl můj způ­sob, jak na tuto otáz­ku odpo­vě­dět.“ Pod­le ohla­sů recen­zen­tů se autor­ce pře­pra­co­vá­ní antic­ké­ho vele­dí­la více než zda­ři­lo. Doka­zu­jí to i čet­né nomi­na­ce a ceny, kte­ré za román obdr­že­la. Prá­va na ten­to titul, kte­rý se zařa­dil i mezi best­selle­ry New York Times, jsou již pro­dá­na do více než dva­ce­ti zemí.

Ceny a nominace

  • best­seller New York Times
  • vítěz­ka Oran­ge Pri­ze 2012
  • užší nomi­na­ce na cenu Stonewall’s Wri­ter of the Year
  • užší nomi­na­ce na cenu UK Inde­pen­dent Book­seller Awards
  • fina­list­ka Chau­tau­qua Prize
  • semi­fi­na­list­ka VCU Cabell First Nove­list Award

Prodaná práva

  • Vel­ká Bri­tá­nie, Bloomsbury
  • Němec­ko, Bloomsbury
  • Nizo­ze­mí, Meulenhoff
  • Itá­lie, Sonzogno
  • Fran­cie, Rue Fromentin
  • Špa­něl­sko, Suma de Letras
  • Por­tu­gal­sko, Bertrand
  • Bra­zí­lie, Pensamento
  • Dán­sko, Turbulenz
  • Fin­sko, Basam
  • Island, Lesbok
  • Řec­ko, Dioptra
  • Pol­sko, Gru­ner + Jahr
  • Rumun­sko, Polirom
  • Chor­vat­sko, Lumen
  • Litva, Tyto Alba
  • Srb­sko, Evro Giunti
  • Turec­ko, Everest
  • Izra­el, Modan
  • země arab­ské jazy­ko­vé oblas­ti, Athar
  • Tchaj-wan, Mar­co Polo
  • Japon­sko, Hayakawa

Ohlasy na knihu

Mille­ro­vá zkom­bi­no­va­la vzdě­la­nost s fan­ta­zií, aby pře­tvo­ři­la nej­zná­měj­ší váleč­ný epos do svě­ží­ho, emo­ce­mi nabi­té­ho str­hu­jí­cí­ho příběhu.
— The Independent

Achille­o­va píseň je poctou odbor­ní­ka Ili­a­dě a záro­veň pozo­ru­hod­ným ori­gi­nál­ním umě­lec­kým dílem nesmír­ně talen­to­va­né debu­tu­jí­cí spi­so­va­tel­ky. Made­li­ne Mille­ro­vá nám nabí­zí nový pohled na troj­skou vál­ku a její hrdi­ny. Výsled­kem je kni­ha, kte­rou nelze odložit.
— Ann Patchet­to­vá, autor­ka Země divů

Skvě­lá prvo­ti­na Made­li­ne Mille­ro­vé Achille­o­va píseň je pří­bě­hem vel­ké váš­ni­vé lás­ky mezi Achille­em a Patro­klem, stej­ně tra­gic­ké, jako byla lás­ka Romea a Julie. Nové ztvár­ně­ní nej­vět­ší­ho váleč­né­ho epo­su západ­ní­ho svě­ta před­sta­vu­je vel­kou výzvu i pro odbor­ní­ka, jako je Mille­ro­vá. Zvlád­la ji s ohro­mu­jí­cí grá­cií a sty­lem plným napětí.
— The Dallas Mor­ning News

Achille­o­va píseň je tichým milost­ným vyprá­vě­ním, tak dojem­ným, až jsem se zdrá­ha­la pře­jít k pasá­žím o vál­ce a k Homé­ro­vu pří­bě­hu o zvrá­ce­né cti a tvr­do­hla­vé pýše. Mille­ro­vá však ke zná­mé­mu pří­bě­hu při­stu­pu­je s grá­cií. Její bojo­vé scé­ny jsou ve chví­li, kdy se mla­dý polobůh Achille­us začne sku­teč­ně pro­sa­zo­vat, napí­na­vé a vzru­šu­jí­cí. Mille­ro­vé fan­ta­zie se díky její­mu vzdě­lá­ní doko­na­le mísí s udá­lost­mi z Ili­a­dy. V próze tak čis­té a úspor­né, jako je ener­gic­ká Homé­ro­va poezie, Mille­ro­vá zachy­cu­je inten­zi­tu a odda­nost mla­dic­ké­ho přá­tel­ství a umož­ňu­je nám uvě­řit v tyto dáv­no mrt­vé chlap­ce, pro něž moř­ské nym­fy a ken­tau­ři neby­ly legen­da­mi, ale živou rea­li­tou. Tím, že pro­hlu­bu­je a obo­ha­cu­je pří­běh vyprá­vě­ný už tři tisí­ce let, záro­veň jejich jmé­na před­sta­ví dal­ší generaci.
— Mary Doria Rus­sello­vá, Washing­ton Post

Achille­o­va píseň pře­vy­prá­ví Ili­a­du tak, jak jste ji dosud ješ­tě nečet­li… s rea­lis­tic­kým zře­te­lem k his­to­rii i s fan­ta­zií. Mille­ro­vé zna­los­ti dějin sta­ro­vě­ké­ho Řec­ka a její pří­chyl­nost ke kla­sic­kým mýtům umoc­ňu­jí čte­nář­ský záži­tek. Ply­nu­lým rozost­řo­vá­ním hra­nic rea­li­ty a času je Achille­o­va píseň nád­her­nou, okouz­lu­jí­cí pou­ta­vou kni­hou, kte­rou jsem nemohl odlo­žit, dokud jsem ji nepře­če­tl od začát­ku do kon­ce, a to hned dvakrát!
— Instinct Magazine

Pou­ze ti nej­lep­ší auto­ři his­to­ric­kých romá­nů doká­žou ade­kvát­ně vyjá­d­řit jem­né podiv­nos­ti a jina­kos­ti minu­los­ti, zejmé­na té dáv­né. Na zákla­dě toho­to kri­té­ria před­sta­vu­je Made­li­ne Mille­ro­vá výji­meč­ný pří­slib a před­klá­dá čte­ná­ři pozo­ru­hod­ně svě­ží pohled na jeden z nej­zná­měj­ších pří­bě­hů západ­ní lite­ra­tu­ry. Je to obdi­vu­hod­ný výkon.
— Nick Ren­ni­son, The Times

Mille­ro­vá čer­pá ze svých zna­los­tí kla­sic­kých zdro­jů uvá­že­ně a je dob­rá zejmé­na v cha­rak­te­ri­za­ci postav. Román má tem­po, je pod­ma­ni­vý a vkus­ný. Pro spi­so­va­te­le s tako­vým vzdě­lá­ním a talen­tem nabí­ze­jí posta­vy z Ili­a­dy a Odys­se­ie nepře­ber­né množ­ství dal­ších mož­nos­tí vyprá­vě­ní příběhů.
— Caro­ly­ne Larring­to­no­vá, The Times Lite­ra­ry Supplement

Mimo­řád­né… Nád­her­né popi­sy a dojem­ná lyri­ka v milost­ném pří­bě­hu tak cit­li­vém a intu­i­tiv­ním, jako je kte­rý­ko­li jiný, s nímž se sami setkáte.
— Kathy Ste­ven­so­no­vá, Dai­ly Mail

Ili­as vyvo­lá zájem o Achille­o­vu hrdost a jeho vztah s Patro­klem, avšak Homér se vším osob­ním šet­ří — a to nato­lik, že i když v jejich vztah věří­me, nero­zu­mí­me mu. Achille­o­va píseň vná­ší do jejich lás­ky svět­lo. Je to nád­her­ná kniha.
— Zacha­ry Mason, autor kni­hy The Lost Books of the Odyssey

Při čte­ní této kni­hy se mi vyba­vil neu­vě­ři­tel­ný pocit něče­ho dáv­né­ho, ale pře­ce stá­le tak důvěr­né­ho, kte­rý jsem zaži­la, když jsem se popr­vé zami­lo­va­la do klasiků.
— Cathe­ri­ne Cony­bea­re­o­vá, pro­fe­sor­ka kla­sic­ké filo­lo­gie, Bryn Mawr College

Rozhovor s Madeline Millerovou z autorčina webu

Oprav­du v našem moder­ním svě­tě špič­ko­vé tech­no­lo­gie a cha­bé glo­bál­ní poli­ti­ky ješ­tě zále­ží na řec­kých mýtech?
Může to znít jako klišé, když se něja­ký pří­běh ozna­čí jako nad­ča­so­vý. Ale pří­běhy o sta­ro­vě­kém Řec­ku — a mezi nimi pře­de­vším Ili­as — jsou přes­ně tím, kvů­li čemu toto klišé vznik­lo. Slo­vy Bena Jon­so­na, tyto pří­běhy nepat­ří „věku, ale všem dobám“. Lid­ská při­ro­ze­nost a její prů­vod­ci — poše­ti­lost, vášeň, pýcha a vel­ko­ry­sost — se za posled­ních tři tisí­ce let nezmě­ni­ly a stá­le hra­jí pod­stat­nou roli. A prá­vě v tom­to zlo­mo­vém his­to­ric­kém oka­mži­ku se lidé pro pocho­pe­ní obra­ce­jí zpět do minu­los­ti. Tyto pří­běhy pře­čka­ly dlou­hé, pro­mě­ňu­jí­cí se gene­ra­ce čte­ná­řů — muse­jí tedy v sobě stá­le mít něco důle­ži­té­ho, co nám chtě­jí sdě­lit o nás samých. Den­ně se na titul­ních stra­nách novin obje­vu­je něja­ká Ili­as o utr­pe­ní — od vypo­čí­ta­vých Aga­mem­no­nů až po mani­pu­la­tiv­ní, dvoj­znač­ně mlu­ví­cí Odys­sey, od nesmy­sl­ných ztrát na živo­tech ve vál­ce až po bru­tál­ní zachá­ze­ní s pod­ma­ně­ný­mi. To všech­no bylo už v Homé­ro­vi: naše minu­lost, pří­tom­nost i budouc­nost, inspi­ra­ce i zavržení.

A ješ­tě bych to dopl­ni­la kon­krét­ně­ji: mys­lím, že kul­tu­ra je dnes při­pra­ve­ná na tako­vý­to druh milost­né­ho pří­bě­hu, kte­rý pře­sa­hu­je gen­der a čas. Mým zámě­rem neby­lo napsat milost­ný pří­běh dvou gayů; spí­še jsem byla tak hlu­bo­ce doja­tá lás­kou mezi těmi­to dvě­ma posta­va­mi — jejich vzá­jem­ným respek­tem a náklon­nos­tí, tím, že navzdo­ry hrůzám, kte­ré se kolem nich ode­hrá­va­ly, vytvo­ři­li vztah, o jaký může­me všich­ni usilovat.

Kolik z Achille­o­va pří­bě­hu, kte­rý jste v kni­ze Achille­o­va píseň vylí­či­la, je zalo­že­no na kla­sic­ké lát­ce a kolik jste si toho domys­le­la? A může­te pro­zra­dit, jak jste pro­vá­dě­la výzkum ke knize?
Urči­tým způ­so­bem cítím, jako bych tu kni­hu zkou­ma­la celý život. Mýty sta­ro­vě­ké­ho Řec­ka milu­ji odma­lič­ka, stu­do­va­la jsem lati­nu a řečti­nu na střed­ní i vyso­ké ško­le, i v rám­ci post­gra­du­ál­ní­ho stu­dia. Moji uči­te­lé mi zpro­střed­ko­va­li neu­vě­ři­tel­né, úžas­né vzdě­lá­ní v antic­ké his­to­rii a lite­ra­tu­ře, a to všech­no polo­ži­lo zákla­dy pro tuto kni­hu — i když teh­dy jsem samo­zřej­mě nemě­la tuše­ní, že bych to vše moh­la jed­no­ho dne vyu­žít v beletrii.

Poté co jsem zača­la psát román, jsem pocho­pi­tel­ně zjis­ti­la, že toho potře­bu­ji vědět ješ­tě víc: Jak přes­ně vypa­da­ly plach­ty sta­ro­vě­kých lodí? Jaké dru­hy rost­lin a živo­či­chů Homér zmi­ňu­je? Moje zna­los­ti kla­si­ků mi v mno­hém pomoh­ly; spous­tu odpo­vě­dí už jsem měla na své polič­ce s kni­ha­mi, vědě­la jsem, kam se obrá­tit, abych našla potřeb­né infor­ma­ce. Nesmír­ně uži­teč­né pro mě bylo také to, že jsem pobý­va­la něja­kou dobu v růz­ných oblas­tech Řec­ka a Turecka.

Bylo pro mě vel­mi důle­ži­té, abych zůsta­la věr­ná udá­los­tem z Homé­ro­va pří­bě­hu. Hlav­ní inspi­ra­cí pro mou kni­hu byl ten hroz­ný oka­mžik z Ili­a­dy, kdy se Achille­us dozví o Patro­klo­vě smr­ti. Jeho reak­ce šoku­je čte­ná­ře svou inten­zi­tou. Skvě­lý polo­bož­ský váleč­ník — kte­rý se bez­sta­rost­ně vzpí­rá pra­vi­dlům a odsu­zu­je celou armá­du k smr­ti — při­chá­zí zce­la zlo­me­ný, zou­fa­lý zármut­kem a vzte­kem. Chtě­la jsem pocho­pit, jakou roli vlast­ně Patro­k­los v jeho živo­tě hrál a jaký byl jejich vztah, když jeho smrt v Achille­o­vi vyvo­la­la tako­vou kri­zi. Přes­to­že nám Homér říká, co jeho posta­vy děla­jí, už nám toho neří­ká moc o tom, proč to děla­jí. Kdo byl Achille­us? A proč tolik milo­val Patrok­la? Psa­ní romá­nu byl můj způ­sob, jak na tuto otáz­ku odpovědět.

Nej­vět­ší změ­ny v myto­lo­gii se obje­vu­jí v pří­bě­zích z Achille­o­va živo­ta ješ­tě před­tím, než při­šel do Tro­je, o čemž se Ili­as nezmi­ňu­je. Exis­tu­je mno­ho vari­ant těch­to vyprá­vě­ní, tak­že část mé prá­ce spo­čí­va­la v posu­zo­vá­ní, kte­ré z nich bych měla do romá­no­vé struk­tu­ry zakom­po­no­vat a kte­ré nao­pak vynechat.

Vět­ši­na lidí toho o Patro­klo­vi a jeho vzta­hu s Achille­em zase tolik neví. Jak jste při­šla na svou teo­rii, že jejich přá­tel­ství pře­rost­lo v lásku?
Ukradla jsem to z Pla­to­na. Myš­len­ka, že Patro­k­los a Achille­us byli milen­ci, je poměr­ně sta­rá. Mno­ho antic­kých auto­rů vyklá­dá jejich vztah jako roman­tic­ký — to byla ve sta­ro­vě­kém svě­tě běž­ná a při­ja­tel­ná inter­pre­ta­ce. Dokon­ce se docho­val frag­ment z Aischy­lo­vy ztra­ce­né tragé­die, v níž Achille­us hovo­ří o svých a Patro­klo­vých „častých polibcích“.

Pro jejich vztah mlu­ví také čas­té zmín­ky pří­mo v Ili­a­dě, ačko­liv to Homér nikdy nevy­ja­dřu­je expli­cit­ně. Kro­mě hloub­ky smut­ku je pro mě nej­pře­svěd­či­věj­ším důka­zem to, jak Achille­us truch­lí: odmí­tá spá­lit Patro­klo­vo tělo, trvá na tom, že si namís­to toho nechá jeho mrt­vo­lu ve svém sta­nu, kde neu­stá­le plá­če a objí­má ji — navzdo­ry zdě­še­ným reak­cím lidí v jeho oko­lí. Tato před­sta­va fyzic­ké devasta­ce mě doko­na­le pře­svěd­či­la o sku­teč­né a napros­té inti­mi­tě mezi těmi­to dvě­ma muži.

A co legen­da o Achille­o­vě patě? Odkud pochá­zí? Věří­te jí ješ­tě, když jste toho tolik prozkoumala?
Nej­slav­něj­ší mýtus o Achille­o­vi a jeho zra­ni­tel­né patě, kte­rá pro něj bude mít osud­né násled­ky, je vlast­ně veli­ce pozd­ní pří­běh. Nej­star­ší zmín­ka pochá­zí od řím­ské­ho auto­ra a obje­vi­la se téměř tisíc let poté, co Ili­as a Odys­se­ia vznik­ly. Během toho­to tisí­ci­le­tí se vyno­ři­la řada dal­ších pří­bě­hů vysvět­lu­jí­cích Achille­o­vu zdán­li­vou nepo­ra­zi­tel­nost, ale v Ili­a­dě a Odys­se­ie je to nej­jed­no­duš­ší: nebyl nepo­ra­zi­tel­ný, byl to jen mimo­řád­ně nada­ný bojov­ník. Vzhle­dem k tomu, že Ili­as a Odys­se­ia pro mě byly hlav­ní inspi­ra­cí a jejich inter­pre­ta­ce se mi zdá být rea­lis­tič­těj­ší, roz­hod­la jsem se tuto ver­zi přijmout.

Exis­tu­je mno­ho pou­ta­vých mýtů o této patě, vyno­ři­ly se ve chví­li, jakmi­le si pří­běh zís­kal vel­kou obli­bu. Nej­slav­něj­ší z nich je ten, v němž Achillea jeho mat­ka, bohy­ně The­tis, pono­ří do řeky Styx, aby ho uči­ni­la nesmr­tel­ným. Drže­la ho při­tom prá­vě za patu, kte­rá se tak sta­la jedi­ným zra­ni­tel­ným mís­tem na jeho těle. Vždyc­ky, když jsem ten­to pří­běh vyprá­vě­la svým stře­do­škol­ským stu­den­tům, ozva­ly se bouř­li­vé reakce:

„To je tak hloupé! Proč ho potom pros­tě nechy­ti­la za dru­hou patu a nepo­no­ři­la ho podruhé?“

„Nebo proč se nevrá­ti­la poz­dě­ji a neu­dě­la­la to znova?“

„Voda by se tam stej­ně vsák­la taky!“

Tyhle námit­ky mě mož­ná také ovliv­ni­ly v názo­ru, že to není pří­liš pře­svěd­či­vá legenda.

Kdy­by teď někdo chtěl navští­vit Řec­ko a okol­ní země, aby se pro­šel po sto­pách Achillea a Patrok­la a „zno­vu pro­žil“ troj­skou vál­ku, kte­rá moder­ní měs­ta by měl navští­vit a co by tam uviděl?
Ces­ta by měla začít v sever­ním Řec­ku, v oblas­ti Thesá­lie. Není jis­té, kde se mohl nachá­zet Peleův palác (pokud to vůbec bylo reál­né mís­to), ale hora Peli­on tam roz­hod­ně stá­le je. Je to nád­her­né mís­to pro pěší turis­ti­ku a o víken­dech tam dokon­ce jez­dí hor­ský vlá­ček. Neda­le­ko se nachá­zí hlav­ní pří­stav­ní měs­to Volos, kte­ré roz­hod­ně sto­jí za to navští­vit, a vzhle­dem ke své skvě­lé polo­ze moh­lo být ve sta­ro­vě­ku fthij­skou osadou.

Dále na řadě by byl ost­rov Sky­ros, kde bohy­ně The­tis ukry­la své­ho syna Achillea před vál­kou, když ho oblék­la do žen­ských šatů. Sky­ros leží upro­střed Egej­ské­ho moře, nej­již­ně­ji mezi roz­trou­še­ný­mi ost­ro­vy zva­ný­mi Spo­ra­dy. Je poměr­ně skal­na­tý, zvláš­tě v již­ní čás­ti, a ved­le ohro­mu­jí­cí kra­ji­ny a plá­ží se zde nachá­ze­jí úchvat­né byzant­ské a benát­ské památ­ky. Pokud chce­te mít achille­ov­ský záži­tek kom­plet­ní, měli bys­te se pře­vléct se do šatů opač­né­ho pohlaví.

Poté odje­de­te do Auli­dy (moder­ní Avli­da) v Boi­o­tii sever­ně od Athén. To je ono mís­to, kde se shro­máž­di­lo řec­ké loďstvo, než se vyda­lo do Tro­je. Je to poměr­ně malé měs­teč­ko, ale jsou zde samo­zřej­mě také plá­že, kde může­te sedět a před­stí­rat, že čeká­te na toho klu­ka Achillea, až se koneč­ně uká­že, abys­te už moh­li vyra­zit a vyple­nit Troju…

A pro­to­že tam Achille­us a Patro­k­los ve sku­teč­nos­ti vůbec nedo­ra­zi­li, nyní nastal ten správ­ný čas dostat se okli­kou k Aga­mem­no­no­vu palá­ci v Myké­nách, v sever­ní čás­ti Pelo­ponésu. Je to jeden z mála docho­va­ných pozůstat­ků homér­ské éry — tedy kro­mě samot­né Tro­je. Uvi­dí­te zde slav­nou „lví brá­nu“ při vstu­pu do měs­ta a dále kru­ho­vé hro­by, kde byla nale­ze­na zla­tá „Aga­mem­no­no­va mas­ka“ a „Nesto­rův pohár“. A při pro­hlíd­ce toho­to mís­ta si může­te před­sta­vo­vat, že jste hrdý Atreův syn a tvr­dě zachá­zí­te se svý­mi pod­da­ný­mi. Neza­chá­zej­te však pří­liš dale­ko: Aga­mem­no­na zavraž­di­la seke­rou ve vaně jeho man­žel­ka, kte­rá už měla vše­ho po krk.

A teď zpát­ky do Auli­dy. Poté co se Achille­us s Patro­klem při­po­jí k loďstvu, aby pod­nik­li ces­tu do Tro­je, udě­la­jí si ces­tou něko­lik zastá­vek. Přes­to­že přes­ně neví­me, kde zasta­vo­va­li (mlčí o tom i mýty), mys­lím, že se může­te zasta­vit na kte­rém­ko­liv nád­her­ném řec­kém ost­ro­vě dle vlast­ní­ho výbě­ru. Pokud poje­de­te již­ní tra­sou, může­te zakot­vit na Lesbu, kde žila a psa­la slav­ná bás­níř­ka Sap­fo (již Pla­ton ozna­čil za desá­tou múzu). Více na sever leží ost­rov Lem­nos, kte­rý ve sta­ro­vě­ké myto­lo­gii nechval­ně pro­slul jako domov jedo­va­té­ho hada, kte­rý zmr­za­čil hrdi­nu Filokte­ta. Dávej­te si pozor, kam šlapete!

Osob­ně bych vám však dopo­ru­či­la nej­se­ver­něj­ší tra­su, kte­rá vás jen s malou zajížď­kou zave­de do neu­vě­ři­tel­né­ho měs­ta Istanbu­lu. Měla jsem to štěs­tí, že jsem Istanbul letos na jaře navští­vi­la, a je úchvat­ný. Kam­ko­liv se podí­vá­te, uvi­dí­te neo­ce­ni­tel­nou sou­část dějin od Che­ti­tů až po Osman­skou říši, nemluvě o množ­ství moder­ních zají­ma­vos­tí. Tak­že, teď to usly­ší­te popr­vé: Patro­k­los roz­hod­ně jel do Istanbulu.

Posled­ní zastáv­ka: samot­ná Tro­ja, leží­cí těs­ně pod Dar­da­ne­la­mi. Neda­le­ké měs­to Canak­ka­le je skvě­lým mís­tem k poby­tu a může se pochlu­bit rekvi­zi­tou troj­ské­ho koně pou­ži­té­ho ve fil­mu Tro­ja z roku 2004. Říká se, že ten­to dar domlu­vil samot­ný Brad Pitt.

Krát­ká jíz­da auto­bu­sem smě­rem na jih vás pře­mís­tí na sta­ro­vě­ké arche­o­lo­gic­ké nale­ziš­tě. Postůj­te v tros­kách pět tisíc let sta­ré his­to­rie a pro­hléd­ně­te si plá­ně, kde Řeko­vé bojo­va­li s Tro­ja­ny. Přes­to­že už tam toho kro­mě kame­nů mno­ho nezů­sta­lo, dojem z toho­to mís­ta je neza­mě­ni­tel­ný a impo­zant­ní. Roz­hod­ně si s sebou vez­mě­te bun­du, Homér toto mís­to nena­zval „větr­nou Ili­a­dou“ pro nic za nic. Najdě­te si nej­vyš­ší bod — to je totiž vše, co zby­lo z jed­né slav­né antic­ké měst­ské věže — a vzpo­meň­te si na nesmr­tel­ný prv­ní verš Iliady:

Zpí­vej, bohy­ně, o hroz­ném hně­vu Achilleovu.

Zdroj: : http://www.madelinemiller.com/q‑a-the-song-of-achilles/