V roce 1968 jste emigroval z Československa. Za jakých okolností?

Bylo mi dva­cet. Pohy­bo­val jsem se kolem Mila­na Kní­žá­ka a hnu­tí Aktu­al, byl jsem pro­dchnu­tý duchem praž­ské­ho jara — no a jed­no­ho srp­no­vé­ho rána jsem se pro­bu­dil a zjis­til, že je konec. Rus­ké tan­ky mi udě­la­ly čáru přes roz­po­čet. Byl to šok. Něko­lik mých přá­tel uměl­ců, tře­ba malíř Jan Zahrad­ník zva­ný Reon, už teh­dy žilo ve Švý­car­sku. Tak­že jsem logic­ky mířil do Švý­car­ska, že ode­jdu za ním a uvidím.

Koho jste v Československu nechával?

Rodi­če, pocho­pi­tel­ně. To je dlou­há his­to­rie: pří­le­ži­tost­ně jsem pra­co­val pro redak­ci Mla­dé Fron­ty, to ješ­tě síd­li­la Na Pří­ko­pech, dělal jsem foto­gra­fa a jez­dil po repub­li­ce. Prv­ní, co mě napadlo ve dnech po oku­pa­ci, bylo běžet do redak­ce a vzít foťák. Stál jsem na Vác­lav­ském náměs­tí, ved­le stří­le­jí­cí­ho tan­ku, redak­ce byla zni­če­ná, v rotač­kách už věze­ly jakési před­mě­ty, aby se nemoh­lo tisk­nout nic pro­ti oku­pan­tům. A mě teh­dy pově­ři­li úko­lem jet do Bra­ti­sla­vy s tex­ty vytiš­tě­ný­mi v ruš­ti­ně, snad letá­ky. Tam mě chyt­li Ruso­vé, podro­bi­li pro­hlíd­ce, samizda­ty našli, stál jsem s ruka­ma nad hla­vou, míři­li na mě samo­pa­ly. Rus­ký důstoj­ník s pláš­těm vol­ně hoze­ným přes rame­na mně vzal naše mate­ri­á­ly se slo­vy Éto ně právda!, dal mi do ruky jeho mate­ri­á­ly se slo­vy Éto právda! a nechal mě jít. Někdy bych ho chtěl potkat.

Co bylo dál?

Když jsem při­jel domů, naši mi řek­li, že mě u nich hle­da­la poli­cie. A na to já jsem řekl mamin­ce: Odje­du do Švý­car­ska, můžeš mi půj­čit něja­ké peníze?

Co ona na to?

Mys­le­la si, že si dělám legra­ci, a dala mi deset korun.

Přesto jste odjel.

Ano, ale nechtěl jsem rodi­če zatě­žo­vat a dlou­ho jsem s nimi nebyl v kon­tak­tu. Ve Švý­car­sku jsem zjis­til, že mám talent na řeči. V Lucer­nu jsem se zeptal kama­rá­dů, kam si cho­dí mla­dí lidé sed­nout, aby se sezná­mi­li. Posla­li mě do jakési kavár­ny, kam jsem kolem čtvr­té odpo­led­ne dora­zil, všu­de bylo plno, jen jeden kula­tý stůl byl prázd­ný. Netu­šil jsem, že je to stůl šta­m­gas­tů, a pro­to je prázd­ný. Sedl jsem si k němu, tro­chu drze, poma­lu si ke mně při­se­dá­va­li lidé. Tře­ba tako­vý dlou­ho­vlasý chla­pík, jme­no­val se Giger. Hans Rue­di Giger. Víte, kdo to byl?

Malíř, který stvořil Vetřelce?

Přes­ně on! Teh­dy už byl slav­ný. Zjis­til, že jsem Čecho­slo­vák, a řekl: Ty se musíš prv­ně nau­čit mlu­vit! A kaž­dý den mě on a jeho přá­te­lé cvi­či­li v něm­či­ně, tak­že do tří měsí­ců už jsme si plyn­ně povídali. 

To ale nemáte jen talent na řeči, ale i štěstí na lidi!

Ane­bo sebe­vě­do­mí a naivitu.

Pak jste se dostal k divadlu. Jak?

Ze začát­ku jsem si musel najít prá­ci. Ve fir­mě na suve­ný­ry jsem začal vytvá­řet panáč­ky spo­je­né s olym­pi­á­dou, kte­rá se teh­dy kona­la. Dostal jsem se do Curychu do diva­dla, kde jsem pomá­hal se scé­nou, uká­za­lo se, že jsem doce­la zruč­ný a že mám tech­nic­ké nadá­ní neje­nom na vytvá­ře­ní suve­ný­rů, což jsem nevě­děl, ale sta­lo se. No a den před pre­mi­é­rou insce­na­ce o alchy­mis­to­vi Para­cel­so­vi one­moc­něl šéf tech­ni­ky a maji­tel diva­dla se zeptal, jest­li bych mís­to šéfa doká­zal ovlá­dat tech­ni­ku a kom­plet­ně se během před­sta­ve­ní posta­ral o scé­nu. No, proč ne, pama­to­val jsem si to, samo­zřej­mě. „Tak­že zít­ra pove­deš show!“ A tak jsem vedl show. Pak se hrál Kohou­tův Pech pod stře­chou a řeklo se, že když on je Čech a já taky, nic nebrá­ní tomu, abych posta­vil scé­nu. Byla tam skvě­lá parta.

Ve Švýcarsku jste ale nezůstal, nakonec jste zamířil do Spojených států amerických. Jak jste se tam ocitl?

Díky diva­del­ním prázd­ni­nám! V té době ješ­tě neby­ly počí­ta­če, tak­že jsem měl vždyc­ky v létě dva měsí­ce čis­té­ho času diva­del­ní prázd­ni­ny, kdy neby­la žád­ná prá­ce. Jel jsem s kama­rá­dy do Špa­něl­ska, ješ­tě tam vlá­dl Fran­co — a mně to evo­ko­va­lo Čes­ko­slo­ven­sko. Nau­čil jsem se špa­něl­sky a potkal jsem svo­ji budou­cí ženu. Naro­di­ly se nám děti, zakot­vil jsem ve Špa­něl­sku, ale man­žel­ka je Ame­ri­čan­ka a ani ve Špa­něl­sku, ani ve Švý­car­sku jí neby­lo dob­ře. Zuři­la vál­ka ve Viet­na­mu a mně se zase nechtě­lo do Ame­ri­ky, ovšem bylo tře­ba někde ukot­vit děti. Ve Špa­něl­sku jsem ale obje­vil pla­chet­ni­ce. A zami­lo­val jsem se do nich. A do moře. Kama­rá­di zkou­še­li, co vydr­žím, a zjis­ti­li, že pat­řím k poměr­ně nepo­čet­né sku­pi­ně lidí, ač ze sucho­zem­ské­ho náro­da, kte­rým se na moři neu­dě­lá nikdy zle, ani za špat­né­ho poča­sí. Nao­pak, tahal jsem sítě, chy­tal v noci ryby a opra­vo­val lodě. Ve Spo­je­ných stá­tech jsem se pak ale musel poo­hléd­nout po zaměst­ná­ní. Šel jsem na měst­skou rad­ni­ci v New Yor­ku a oni mi nabíd­li, že mohu pomá­hat s pořá­dá­ním fes­ti­va­lů. V Que­en­su jsem poznal Maria Cuo­ma. Víte, kdo je Mario Cuomo?

Vy mě zkoušíte!

Pro­miň­te, to byl guver­nér stá­tu New York. Za jeho úřa­do­vá­ní jsem se dostal k zají­ma­vé­mu pro­po­je­ní diva­del­ních svě­tel a archi­tek­tu­ry a začal jsem se živit nasvě­co­vá­ním veřej­né­ho pro­sto­ru a budov růz­ných insti­tu­cí a hote­lů. Nadchlo mě to. Na pře­lo­mu sedm­de­sá­tých a osm­de­sá­tých let jsme nasví­ti­li diva­del­ní a fil­mo­vou tech­ni­kou mno­ho míst v New Yor­ku. Jenomže pak jsme se kvů­li dětem pře­mís­ti­li do Los Angeles.

Proč?

Nechtě­li jsme, aby děti ztra­ti­ly kon­takt se špa­něl­šti­nou, tak­že zví­tě­zi­la Kali­for­nie. Tam jsem dál osvět­lo­val pro jed­nu zná­mou fir­mu, kte­rá mě dokon­ce posla­la do Již­ní Ame­ri­ky, pro­to­že jsem uměl dob­ře špa­něl­sky. Tak­že jsem sví­til tře­ba pro Národ­ní diva­dlo v Qui­tu v Ekvá­do­ru, dělal jsem neu­vě­ři­tel­né indi­án­ské diva­dlo, mají úžas­nou ges­ti­ku­la­ci, to je úpl­ně jiné diva­dlo, než jsme zvyklí. Když jsem se vrá­til do Los Ange­les, nastou­pil jsem ješ­tě do fil­mař­ské školy.

Z jakého důvodu jste cítil, že je to třeba?

Uměl jsem kolem sebe vytvo­řit urči­tou dyna­mi­ku, uměl jsem při­jí­mat dyna­mi­ku ostat­ních, tak­že život mohl jít dob­ře kupře­du, aniž bych pře­šla­po­val na mís­tě, já jsem ale cítil, že potře­bu­ju diplom, ofi­ci­ál­ní posvě­ce­ní toho, že něco umím. Nastou­pil jsem do Dan Mar­tin Scho­ol, což byla mek­ka pro roz­hla­so­vé a tele­viz­ní komen­tá­to­ry. Tu jsem úspěš­ně absolvoval.

Co se stalo po sametové revoluci?

Od mlá­dí mě fas­ci­no­va­la lite­ra­tu­ra. Pře­če­tl jsem kni­hov­nu své­ho dědeč­ka v Pře­ro­vě, rodi­če měli tak­též obrov­skou kni­hov­nu, po emi­gra­ci jsem četl v něm­či­ně, špa­něl­šti­ně a ang­lič­ti­ně, ale bohu­žel jsem ztra­til kon­takt s češ­ti­nou. Dva­cet let jsem čes­ky neče­tl a nemlu­vil. Při­šla same­to­vá revo­lu­ce a já jsem si uvě­do­mil, že nastal čas vra­cet se neje­nom do Čes­ko­slo­ven­ska, ale i k češtině. 

Bylo to těžké?

Bylo! Byl to šok. Mys­lel jsem si, že čes­ky umím, vždyť jsem milo­val Kerou­a­cův Říjen v želez­nič­ní zemi, kte­rý jsem četl čes­ky, a jeho jed­not­li­vé kni­hy pro srov­ná­ní i v ang­lič­ti­ně. V Pra­ze jsem dostal zakáz­ku vytvo­řit svět­la pro kavár­nu Lou­vre, jez­dil jsem do Čes­ko­slo­ven­ska, jed­nal tady s lid­mi, ale měl jsem zvlášt­ní pocit.

V čem?

Před­stav­te si to, jako kdy­bys­te stá­la za ban­kov­ní pře­páž­kou. Cítil jsem vel­kou jazy­ko­vou i cito­vou bari­é­ru. Ze zdej­ších lidí vyza­řo­va­lo něco, co jsem z bez­pro­střed­ní Ame­ri­ky neznal. Jako kdy­by se moje emo­ce v roz­ho­vo­rech s lid­mi nepo­tká­va­ly s Čecho­slo­vá­ky. Lidé byli sevře­ní. I tak ale bylo úžas­né moci zase svo­bod­ně jez­dit do Prahy.

Nechtěl jste se vrátit nastálo?

Ne, rodi­na byla doma v Ame­ri­ce. Ale k nám do Spo­je­ných stá­tů jez­di­li kama­rá­di a zná­mí, lidé, kte­ří cíti­li, že je nut­né pod­nik­nout ces­tu do Ame­ri­ky, aby si roz­ší­ři­li obzo­ry. Nastal pohyb obě­ma smě­ry, můj svět se stá­val globálním.

Kdy jste začal psát?

Když se mě v dět­ství pta­li, čím chci být, říkal jsem, že námoř­ní­kem. Kdy­bych věděl, že je mož­né říct, že chci být spi­so­va­te­lem, řekl bych to, ale já to nevě­děl. Když je vám pět nebo osm, neví­te, že exis­tu­je něco jako spi­so­va­tel. Prv­ní báseň jsem napsal, když mi bylo dva­náct. A ta báseň na mě pro­mlou­va­la. Zale­kl jsem se. A když moje mamin­ka vstou­pi­la do poko­je, str­čil jsem tu báseň pod kobe­rec. Už nikdy jsem ji nena­šel. V deva­de­sá­tých letech už jsem věděl, že mohu být spi­so­va­te­lem, ale odda­lo­val jsem to. Učil jsem se zno­vu čes­ky. A trpě­li­vě čekal, kdy ten jazyk zkro­tím. Psal jsem na zakáz­ku věci pro diva­dlo a film, roze­pi­so­val jsem role, ale všech­no to bylo v něm­či­ně a ang­lič­ti­ně. Uměl jsem to. Ale necí­til jsem to. V češ­ti­ně jsem to nao­pak cítil, ale zase jsem věděl, že to ješ­tě neu­mím. Netroufl jsem si, ale v srd­ci už jsem to měl.

Kdy přišel ten moment, kdy jste se rozhodl, že už nazrál čas?

Měl jsem kama­rá­da, kte­rý zažil vál­ku a měl kon­krét­ní vzpo­mín­ky, jež chtěl zazna­me­nat. Požá­dal mě, abych psal to, co mi bude dik­to­vat. Při­le­těl jsem do Čes­ka za ním a chtě­li jsme se do toho pus­tit. Bylo mu osm­de­sát, zažil spe­ci­fic­ké věci v Ang­lii, během vál­ky ho věz­ni­li na Pan­krá­ci, kde se sezná­mil s Pau­lem Thüm­me­lem — agen­tem A54, asi nej­lep­ším vyzvě­da­čem dru­hé svě­to­vé vál­ky, kte­ré­ho na kon­ci roku 1945 popra­vi­li. Chtěl mi vyprá­vět všech­no, co mu Thüm­mel ve věze­ní řekl, ale nara­zi­li jsme: on měl v hla­vě obra­zy, uměl všech­no popsat, ale nepa­ma­to­val si, o čem se mlu­vi­lo, co se řeklo. Tolik let to držel v sobě, že najed­nou nena­chá­zel ta správ­ná slo­va. Máme dvě pamě­ti. Vizu­ál­ní a his­to­ric­kou, doku­men­tár­ní. Řekl jsem mu, že když ta doku­men­tár­ní paměť selha­la, mohu si ta slo­va vymys­let. Odmítl.

Takže jste přišel o námět.

Ne tak doce­la. Nadchl mě totiž motiv, o kte­rém se zmí­nil. Motiv lás­ky pří­sluš­ní­ka jed­no­tek SS a židov­ské vězeň­ky­ně, jeho dáv­né lás­ky. Sta­či­lo už jen popsat kuli­sy vál­ky, v níž se vztah odehrává.

Jenomže naše představa o druhé světové válce funguje v kulisách známých bitev a historických milníků, ale o Bukovině, kde se Násilí odehrává, jsme se ve školách nedozvěděli nic!

Ano. Ale neza­po­meň­te, že já jsem o vál­ce mlu­vil s lid­mi ve Švý­car­sku a ve Špa­něl­sku, kde jsem zís­kal úpl­ně jiný pohled, než byl ten, kte­rý jste zís­ka­la vy ve ško­lách v teh­dej­ším Čes­ko­slo­ven­sku nebo i v deva­de­sá­tých letech ve ško­lách po revo­lu­ci. Poslou­chal jsem, jak his­to­rii vidí Něm­ci, Švý­ca­ři, Špa­ně­lé, Ang­li­ča­ni. Ten samý pro­blém zís­ká­val jiné tělo, dějin­né feno­mé­ny dosta­ly nový kor­pus. Začal jsem stu­do­vat, jez­dit do archi­vů, do muzeí. Neu­stá­le jsem jez­dil do depo­zi­tá­řů a stu­do­ven, Kle­men­ti­num mi poskyt­lo pří­stup k mapám a doku­men­tům, psal jsem ale i na nádra­žích a v letišt­ních halách.

Nepotřeboval jste klid?

Ale tam svým způ­so­bem klid je. Nebo tře­ba ve stu­dov­nách. Kolem sedí desít­ky lidí, kte­ří tro­chu šumí, ale sou­stře­dí se na to svo­je, a vy to jejich sou­stře­dě­ní a tvůr­čí zápal cítí­te, kaž­dý je zapá­le­ný pro něco jiné­ho, to je pře­ce úžas­né. Psal jsem i v Židov­ském muzeu, dostal jsem klíč od Špa­něl­ské syna­go­gy, pra­co­val jsem mezi auten­tic­ký­mi doku­men­ty. Vypa­da­ly jako bed­ny z Indi­a­na Jone­se. Nahlé­dl jsem sys­tém, kte­rý při­měl lidi k nesku­teč­né bru­ta­li­tě. A viděl jsem také, že ti lidé, ať to byli Něm­ci, nebo Ruso­vé, nebo Špa­ně­lé pozna­me­na­ní Fran­ko­vým reži­mem, jsou pořád lidé, stej­ní jako já nebo vy.

Jak jste přemýšlel o fenoménu násilí, které se nakonec stalo názvem vaší knihy? Jsme zvyklí, že když jde o násilí, tryská krev. Ve vaší knize jde však o tiché latentní násilí, které je všude, ale na pozadí.

To je přes­ně ono. V mé kni­ze nedo­chá­zí ke zjev­né bru­ta­li­tě, ale nási­lí je memen­tem, leit­mo­ti­vem. Cítil jsem, že mě pod­po­ru­je his­to­rie, život­ní zku­še­nost, jazyk. A odváž­ně jsem se pouš­těl do diva­del­ních nebo fil­mo­vých stři­hů. Nási­lí je kuli­sa. Obrov­ská kuli­sa. A na jeho poza­dí se ode­hrá­vá fas­ci­nu­jí­cí pří­běh lásky.

Jak se vám podařilo v těch kulisách neztratit? I třeba s přihlédnutím k tomu obrovskému prostoru, ve kterém se váš román odehrává?

To je tro­chu reži­sér­ský trik, kte­rý znám z fil­mů — uzem­ňo­va­la mě kra­ji­na. I v kuli­sách nási­lí může­te hře­ji­vě popsat kra­ji­nu. Osvě­žo­va­lo mě vní­mat kra­ji­nu, v níž se hrdi­na pohy­bu­je. Všech­na ta mís­ta jsem si ostat­ně pro­jel. Navíc jsem pocí­til luxus toho, kdy k vám pro­mlou­va­jí posta­vy. Říka­ly mi, co o nich mám psát.

Jak moc jste myslel na čtenáře?

Moc! A vždyc­ky! Dokon­ce jsem pou­ží­val hod­ně auto­cen­zu­ry. Psal jsem dost poezii, ale tady jsem si dával pozor na to, abych s poe­tičnem jen lehce flir­to­val, abych čte­ná­ře pohla­dil, ale on se v něm neztra­til. „Zůstaň se mnou, někam to vede, neboj se, neztra­tíš se zce­la.“ Autor to má dělat, ne se pod­bí­zet, ale psát pro čtenáře.

Byl nějaký moment, kdy se vám text vzpouzel a bál jste se, že to neudržíte pohromadě?

Ne. Někdy jsem zpo­ma­lil, ale nikdy jsem se neza­sta­vil. Držel jsem to téma za pačesy.

O druhé světové válce vznikla záplava textů. Dokdy se k tomu tématu musíme vracet, abychom se s ním srovnali?

Dru­há svě­to­vá vál­ka je prv­ní dob­ře popsa­ná his­to­ric­ká eta­pa, kte­rou zdo­ku­men­to­val zvu­ko­vý film, máme peč­li­vé mapy, zápi­sy z gene­rál­ních štá­bů, je to straš­ně auten­tic­ké. To už s námi zůsta­ne, vždyc­ky se k tomu bude­me vra­cet, nevy­čer­pá se to.

Foto: David Konečný