V roce 1968 jste emigroval z Československa. Za jakých okolností?
Bylo mi dvacet. Pohyboval jsem se kolem Milana Knížáka a hnutí Aktual, byl jsem prodchnutý duchem pražského jara — no a jednoho srpnového rána jsem se probudil a zjistil, že je konec. Ruské tanky mi udělaly čáru přes rozpočet. Byl to šok. Několik mých přátel umělců, třeba malíř Jan Zahradník zvaný Reon, už tehdy žilo ve Švýcarsku. Takže jsem logicky mířil do Švýcarska, že odejdu za ním a uvidím.
Koho jste v Československu nechával?
Rodiče, pochopitelně. To je dlouhá historie: příležitostně jsem pracoval pro redakci Mladé Fronty, to ještě sídlila Na Příkopech, dělal jsem fotografa a jezdil po republice. První, co mě napadlo ve dnech po okupaci, bylo běžet do redakce a vzít foťák. Stál jsem na Václavském náměstí, vedle střílejícího tanku, redakce byla zničená, v rotačkách už vězely jakési předměty, aby se nemohlo tisknout nic proti okupantům. A mě tehdy pověřili úkolem jet do Bratislavy s texty vytištěnými v ruštině, snad letáky. Tam mě chytli Rusové, podrobili prohlídce, samizdaty našli, stál jsem s rukama nad hlavou, mířili na mě samopaly. Ruský důstojník s pláštěm volně hozeným přes ramena mně vzal naše materiály se slovy Éto ně právda!, dal mi do ruky jeho materiály se slovy Éto právda! a nechal mě jít. Někdy bych ho chtěl potkat.
Co bylo dál?
Když jsem přijel domů, naši mi řekli, že mě u nich hledala policie. A na to já jsem řekl mamince: Odjedu do Švýcarska, můžeš mi půjčit nějaké peníze?
Co ona na to?
Myslela si, že si dělám legraci, a dala mi deset korun.
Přesto jste odjel.
Ano, ale nechtěl jsem rodiče zatěžovat a dlouho jsem s nimi nebyl v kontaktu. Ve Švýcarsku jsem zjistil, že mám talent na řeči. V Lucernu jsem se zeptal kamarádů, kam si chodí mladí lidé sednout, aby se seznámili. Poslali mě do jakési kavárny, kam jsem kolem čtvrté odpoledne dorazil, všude bylo plno, jen jeden kulatý stůl byl prázdný. Netušil jsem, že je to stůl štamgastů, a proto je prázdný. Sedl jsem si k němu, trochu drze, pomalu si ke mně přisedávali lidé. Třeba takový dlouhovlasý chlapík, jmenoval se Giger. Hans Ruedi Giger. Víte, kdo to byl?
Malíř, který stvořil Vetřelce?
Přesně on! Tehdy už byl slavný. Zjistil, že jsem Čechoslovák, a řekl: Ty se musíš prvně naučit mluvit! A každý den mě on a jeho přátelé cvičili v němčině, takže do tří měsíců už jsme si plynně povídali.
To ale nemáte jen talent na řeči, ale i štěstí na lidi!
Anebo sebevědomí a naivitu.
Pak jste se dostal k divadlu. Jak?
Ze začátku jsem si musel najít práci. Ve firmě na suvenýry jsem začal vytvářet panáčky spojené s olympiádou, která se tehdy konala. Dostal jsem se do Curychu do divadla, kde jsem pomáhal se scénou, ukázalo se, že jsem docela zručný a že mám technické nadání nejenom na vytváření suvenýrů, což jsem nevěděl, ale stalo se. No a den před premiérou inscenace o alchymistovi Paracelsovi onemocněl šéf techniky a majitel divadla se zeptal, jestli bych místo šéfa dokázal ovládat techniku a kompletně se během představení postaral o scénu. No, proč ne, pamatoval jsem si to, samozřejmě. „Takže zítra povedeš show!“ A tak jsem vedl show. Pak se hrál Kohoutův Pech pod střechou a řeklo se, že když on je Čech a já taky, nic nebrání tomu, abych postavil scénu. Byla tam skvělá parta.
Ve Švýcarsku jste ale nezůstal, nakonec jste zamířil do Spojených států amerických. Jak jste se tam ocitl?
Díky divadelním prázdninám! V té době ještě nebyly počítače, takže jsem měl vždycky v létě dva měsíce čistého času divadelní prázdniny, kdy nebyla žádná práce. Jel jsem s kamarády do Španělska, ještě tam vládl Franco — a mně to evokovalo Československo. Naučil jsem se španělsky a potkal jsem svoji budoucí ženu. Narodily se nám děti, zakotvil jsem ve Španělsku, ale manželka je Američanka a ani ve Španělsku, ani ve Švýcarsku jí nebylo dobře. Zuřila válka ve Vietnamu a mně se zase nechtělo do Ameriky, ovšem bylo třeba někde ukotvit děti. Ve Španělsku jsem ale objevil plachetnice. A zamiloval jsem se do nich. A do moře. Kamarádi zkoušeli, co vydržím, a zjistili, že patřím k poměrně nepočetné skupině lidí, ač ze suchozemského národa, kterým se na moři neudělá nikdy zle, ani za špatného počasí. Naopak, tahal jsem sítě, chytal v noci ryby a opravoval lodě. Ve Spojených státech jsem se pak ale musel poohlédnout po zaměstnání. Šel jsem na městskou radnici v New Yorku a oni mi nabídli, že mohu pomáhat s pořádáním festivalů. V Queensu jsem poznal Maria Cuoma. Víte, kdo je Mario Cuomo?
Vy mě zkoušíte!
Promiňte, to byl guvernér státu New York. Za jeho úřadování jsem se dostal k zajímavému propojení divadelních světel a architektury a začal jsem se živit nasvěcováním veřejného prostoru a budov různých institucí a hotelů. Nadchlo mě to. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let jsme nasvítili divadelní a filmovou technikou mnoho míst v New Yorku. Jenomže pak jsme se kvůli dětem přemístili do Los Angeles.
Proč?
Nechtěli jsme, aby děti ztratily kontakt se španělštinou, takže zvítězila Kalifornie. Tam jsem dál osvětloval pro jednu známou firmu, která mě dokonce poslala do Jižní Ameriky, protože jsem uměl dobře španělsky. Takže jsem svítil třeba pro Národní divadlo v Quitu v Ekvádoru, dělal jsem neuvěřitelné indiánské divadlo, mají úžasnou gestikulaci, to je úplně jiné divadlo, než jsme zvyklí. Když jsem se vrátil do Los Angeles, nastoupil jsem ještě do filmařské školy.
Z jakého důvodu jste cítil, že je to třeba?
Uměl jsem kolem sebe vytvořit určitou dynamiku, uměl jsem přijímat dynamiku ostatních, takže život mohl jít dobře kupředu, aniž bych přešlapoval na místě, já jsem ale cítil, že potřebuju diplom, oficiální posvěcení toho, že něco umím. Nastoupil jsem do Dan Martin School, což byla mekka pro rozhlasové a televizní komentátory. Tu jsem úspěšně absolvoval.
Co se stalo po sametové revoluci?
Od mládí mě fascinovala literatura. Přečetl jsem knihovnu svého dědečka v Přerově, rodiče měli taktéž obrovskou knihovnu, po emigraci jsem četl v němčině, španělštině a angličtině, ale bohužel jsem ztratil kontakt s češtinou. Dvacet let jsem česky nečetl a nemluvil. Přišla sametová revoluce a já jsem si uvědomil, že nastal čas vracet se nejenom do Československa, ale i k češtině.
Bylo to těžké?
Bylo! Byl to šok. Myslel jsem si, že česky umím, vždyť jsem miloval Kerouacův Říjen v železniční zemi, který jsem četl česky, a jeho jednotlivé knihy pro srovnání i v angličtině. V Praze jsem dostal zakázku vytvořit světla pro kavárnu Louvre, jezdil jsem do Československa, jednal tady s lidmi, ale měl jsem zvláštní pocit.
V čem?
Představte si to, jako kdybyste stála za bankovní přepážkou. Cítil jsem velkou jazykovou i citovou bariéru. Ze zdejších lidí vyzařovalo něco, co jsem z bezprostřední Ameriky neznal. Jako kdyby se moje emoce v rozhovorech s lidmi nepotkávaly s Čechoslováky. Lidé byli sevření. I tak ale bylo úžasné moci zase svobodně jezdit do Prahy.
Nechtěl jste se vrátit nastálo?
Ne, rodina byla doma v Americe. Ale k nám do Spojených států jezdili kamarádi a známí, lidé, kteří cítili, že je nutné podniknout cestu do Ameriky, aby si rozšířili obzory. Nastal pohyb oběma směry, můj svět se stával globálním.
Kdy jste začal psát?
Když se mě v dětství ptali, čím chci být, říkal jsem, že námořníkem. Kdybych věděl, že je možné říct, že chci být spisovatelem, řekl bych to, ale já to nevěděl. Když je vám pět nebo osm, nevíte, že existuje něco jako spisovatel. První báseň jsem napsal, když mi bylo dvanáct. A ta báseň na mě promlouvala. Zalekl jsem se. A když moje maminka vstoupila do pokoje, strčil jsem tu báseň pod koberec. Už nikdy jsem ji nenašel. V devadesátých letech už jsem věděl, že mohu být spisovatelem, ale oddaloval jsem to. Učil jsem se znovu česky. A trpělivě čekal, kdy ten jazyk zkrotím. Psal jsem na zakázku věci pro divadlo a film, rozepisoval jsem role, ale všechno to bylo v němčině a angličtině. Uměl jsem to. Ale necítil jsem to. V češtině jsem to naopak cítil, ale zase jsem věděl, že to ještě neumím. Netroufl jsem si, ale v srdci už jsem to měl.
Kdy přišel ten moment, kdy jste se rozhodl, že už nazrál čas?
Měl jsem kamaráda, který zažil válku a měl konkrétní vzpomínky, jež chtěl zaznamenat. Požádal mě, abych psal to, co mi bude diktovat. Přiletěl jsem do Česka za ním a chtěli jsme se do toho pustit. Bylo mu osmdesát, zažil specifické věci v Anglii, během války ho věznili na Pankráci, kde se seznámil s Paulem Thümmelem — agentem A54, asi nejlepším vyzvědačem druhé světové války, kterého na konci roku 1945 popravili. Chtěl mi vyprávět všechno, co mu Thümmel ve vězení řekl, ale narazili jsme: on měl v hlavě obrazy, uměl všechno popsat, ale nepamatoval si, o čem se mluvilo, co se řeklo. Tolik let to držel v sobě, že najednou nenacházel ta správná slova. Máme dvě paměti. Vizuální a historickou, dokumentární. Řekl jsem mu, že když ta dokumentární paměť selhala, mohu si ta slova vymyslet. Odmítl.
Takže jste přišel o námět.
Ne tak docela. Nadchl mě totiž motiv, o kterém se zmínil. Motiv lásky příslušníka jednotek SS a židovské vězeňkyně, jeho dávné lásky. Stačilo už jen popsat kulisy války, v níž se vztah odehrává.
Jenomže naše představa o druhé světové válce funguje v kulisách známých bitev a historických milníků, ale o Bukovině, kde se Násilí odehrává, jsme se ve školách nedozvěděli nic!
Ano. Ale nezapomeňte, že já jsem o válce mluvil s lidmi ve Švýcarsku a ve Španělsku, kde jsem získal úplně jiný pohled, než byl ten, který jste získala vy ve školách v tehdejším Československu nebo i v devadesátých letech ve školách po revoluci. Poslouchal jsem, jak historii vidí Němci, Švýcaři, Španělé, Angličani. Ten samý problém získával jiné tělo, dějinné fenomény dostaly nový korpus. Začal jsem studovat, jezdit do archivů, do muzeí. Neustále jsem jezdil do depozitářů a studoven, Klementinum mi poskytlo přístup k mapám a dokumentům, psal jsem ale i na nádražích a v letištních halách.
Nepotřeboval jste klid?
Ale tam svým způsobem klid je. Nebo třeba ve studovnách. Kolem sedí desítky lidí, kteří trochu šumí, ale soustředí se na to svoje, a vy to jejich soustředění a tvůrčí zápal cítíte, každý je zapálený pro něco jiného, to je přece úžasné. Psal jsem i v Židovském muzeu, dostal jsem klíč od Španělské synagogy, pracoval jsem mezi autentickými dokumenty. Vypadaly jako bedny z Indiana Jonese. Nahlédl jsem systém, který přiměl lidi k neskutečné brutalitě. A viděl jsem také, že ti lidé, ať to byli Němci, nebo Rusové, nebo Španělé poznamenaní Frankovým režimem, jsou pořád lidé, stejní jako já nebo vy.
Jak jste přemýšlel o fenoménu násilí, které se nakonec stalo názvem vaší knihy? Jsme zvyklí, že když jde o násilí, tryská krev. Ve vaší knize jde však o tiché latentní násilí, které je všude, ale na pozadí.
To je přesně ono. V mé knize nedochází ke zjevné brutalitě, ale násilí je mementem, leitmotivem. Cítil jsem, že mě podporuje historie, životní zkušenost, jazyk. A odvážně jsem se pouštěl do divadelních nebo filmových střihů. Násilí je kulisa. Obrovská kulisa. A na jeho pozadí se odehrává fascinující příběh lásky.
Jak se vám podařilo v těch kulisách neztratit? I třeba s přihlédnutím k tomu obrovskému prostoru, ve kterém se váš román odehrává?
To je trochu režisérský trik, který znám z filmů — uzemňovala mě krajina. I v kulisách násilí můžete hřejivě popsat krajinu. Osvěžovalo mě vnímat krajinu, v níž se hrdina pohybuje. Všechna ta místa jsem si ostatně projel. Navíc jsem pocítil luxus toho, kdy k vám promlouvají postavy. Říkaly mi, co o nich mám psát.
Jak moc jste myslel na čtenáře?
Moc! A vždycky! Dokonce jsem používal hodně autocenzury. Psal jsem dost poezii, ale tady jsem si dával pozor na to, abych s poetičnem jen lehce flirtoval, abych čtenáře pohladil, ale on se v něm neztratil. „Zůstaň se mnou, někam to vede, neboj se, neztratíš se zcela.“ Autor to má dělat, ne se podbízet, ale psát pro čtenáře.
Byl nějaký moment, kdy se vám text vzpouzel a bál jste se, že to neudržíte pohromadě?
Ne. Někdy jsem zpomalil, ale nikdy jsem se nezastavil. Držel jsem to téma za pačesy.
O druhé světové válce vznikla záplava textů. Dokdy se k tomu tématu musíme vracet, abychom se s ním srovnali?
Druhá světová válka je první dobře popsaná historická etapa, kterou zdokumentoval zvukový film, máme pečlivé mapy, zápisy z generálních štábů, je to strašně autentické. To už s námi zůstane, vždycky se k tomu budeme vracet, nevyčerpá se to.
Foto: David Konečný
