Proč bychom si měli přečíst jeho román? „Protože se budete bavit a bát zároveň. Představte si dalšího Jacka Rozparovače, se všemi těmi legendami, které ho obestírají. Představte si ženu, jež opravdu existovala a žila v Barceloně před sto lety. A pak si představte policejní vyšetřování, k němuž nikdy nedošlo, s policejním detektivem, který se chová jako kovboj. Doslova chodí jako kovboj a je drsný jako Clint Eastwood ve filmech Sergia Leoneho. Představte si bojující upírku ve stylu Clinta Eastwooda v režii Rogera Cormana. Pořád to nestačí?“ představuje úspěšný thriller jeho autor.

Prodaná práva

  • Itálie, Neri Pozza
  • Německo, Lübbe
  • Francie, Actes Sud
  • světová anglická práva, Pushkin Press
  • Maďarsko, Libri Kiado
  • Turecko, Esen Kitap
  • Korea, Nike Books
  • Portugalsko, TopSeller, Editora 20/20
  • Česká republika, Host

Ohlasy

Je v tom náznak Poea a Brama Stokera, ale také Sherlocka Holmese a Raymonda Chandlera. Tento temně laděný katalánský román je směsicí gotického hororu a drsné krimi. Je to hrůzné, strašidelné a ohromně zábavné.
— The Times

Díky autorovým místy až syrovým popisům čtenáři občas naskakuje husí kůže — nikdy však nechybí špetka černého humoru, který vyprávění dodává zvláštní jiskru… Marc Pastor nám kromě kriminální zápletky předkládá obraz pulzující Barcelony, moderní, pokrokové a technologicky vyspělé, i její odvrácené tváře plné neřestí, politických nepokojů, hladu a bídy.
— Celia Santosová, blog Más que palabras

Úžasně napsané, skvělý příběh, podmanivé postavy, vražda, záhada a bahno!
— Mean Street

Zlá žena mimo jiné opět dokazuje skvělou kondici kriminálního žánru v katalánštině… Vynikající román, který si zaslouženě získal pozornost kritiky i čtenářů.
— Anna Maria Villalongová, blog A l’ombra del crim

Hrůzu nahánějící vypravěč je stejně přesvědčivý jako vražedkyně, jejíž obludné zločiny zaznamenává… Pastor všemu snadno vdechuje život.
— Financial Times

Kniha, která čtenáře přiměje pochybovat o normálnosti samotného života… Stejně tak napínavé, jako děsivé… Vřele doporučuji.
— The Independent

Fascinující… skvěle napsané, tohle je vzor elegance.
— Books, Bones & Buffy

Marc Pastor: „Smrt se mě přišla zeptat, jestli by mohla být vypravěčem tohohle příběhu“

Román Zlá žena je založen na skutečných hrůzných zločinech. Můžete nám povyprávět o tom, jak jste se od své práce kriminalisty dostal k nápadu napsat tuto knihu?
Práce mě neovlivnila. Poprvé jsem příběh o Enriquetě slyšel v roce 2004, ve stejném roce jsem nastoupil na forenzní oddělení (policistou jsem od roku 1998). Kdysi jsem studoval kriminologii a vždycky jsem chtěl něco napsat o všech těch teoriích, o nichž jsem četl. Chtěl jsem napsat příběh o šíleném doktorovi, který věří ve frenologii. Chtěl jsem, aby ten příběh byl temný, strašidelný a viktoriánský. Když jsem se doslechl o Enriquetě Martíové, nepřemýšlel jsem o napsání knihy. Pátral jsem po dalších informacích čistě ze zvědavosti, dokud jsem si neuvědomil, že je to velice literární příběh. A že ho musím napsat! Dokončil jsem ho o čtyři roky později, poté co jsem prošel hromadu materiálů a měl za sebou kupu práce. Tentokrát už moje povolání vyšetřovatele do knihy proniklo.

Použil jste toho nejneobvyklejšího vypravěče – smrt. To je opravdu působivé. Proč jste se rozhodl pro tento způsob vyprávění?
Má to dva důvody. Tím prvním logicky je, že smrt je společným jmenovatelem všech postav. Víceméně všichni sdílejí své životy se smrtí. Moisès je policejní detektiv, jehož prací je zatýkat vrahy. Enriqueta si na živobytí vydělává zabíjením dětí. Zloději těl prodávají mrtvoly vyhrabané na hřbitově. Doktor Baumgarten hledá v mrtvých tělech „duši šílenství“. Smrt souvisí se všemi, takže kdo by mohl tenhle příběh podat lépe?

Druhým důvodem bylo, že jsem měl zkušenost s „blízkostí smrti“. Doktoři mi museli dávat elektrošoky a zastavit na chvíli srdce a tři dny mi tvrdili, že mám nemoc, kterou nemůžou vyléčit. Tři dny jsem u sebe cítil fyzickou přítomnost smrti. Když mi řekli, že mě můžou uzdravit (a operovali mě), věděl jsem, že smrt se mě přišla zeptat, jestli by mohla být vypravěčem tohohle příběhu.

Hlavní postavou vaší knihy je Moisès Corvo, někdy prudký, ale statečný detektiv, který by pro získání informací udělal cokoli. Inspiroval jste se při vytváření jeho povahy někým konkrétním, nebo se prostě vynořila během psaní?
Začal jsem s drsňákem, který má na všechno rychlou odpověď a pro ránu nejde daleko, ale Moisès velice rychle vyrostl a stal se jakýmsi středomořským kovbojem, navenek tvrdým, ironickým, zlým hochem s malým smyslem pro společenskou morálku, pohřbenou hluboko uvnitř jeho duše. Mám Moisèse rád (a spousta lidí mi říká, že ho mají rádi), protože v jakékoliv jiné knize by mohl být padouchem, ale ve Zlé ženě je osamělým lovcem. Tahle nejednoznačnost vyvolává ve čtenáři pocit, jako by Corvo překračoval hranice. Moisès vyhrožuje, rozdává rány, krade a chová se, jako by neměl žádné city. A my jsme pořád na jeho straně.

Jste oceňovaný autor, současně také pracujete jako forenzní kriminalista – je tomu tak? Jak vyvažujete svůj život, co se týče psaní a běžné práce, a najdete si také nějaký volný čas?
Musím přiznat, že je to vyčerpávající. Chci spát! Někdy se cítím tak, že chci jen sedět na gauči, číst knihy a sledovat se svou ženou televizní seriály. Ale potřebuju psát. Cítím se dobře, když vyprávím (své) příběhy, přestože to není snadné. Závidím těm autorům, kteří dokážou sedět osm hodin denně, sedm dní v týdnu a psát, psát, psát. Já bojuju s každou stránkou. Každá scéna je zákop. A já zapadám do bahna pokaždé, když si sedám před počítač. A když cítím, že jsem se rozešel rychleji, že mezi těmi mraky lenosti vidím sluneční paprsky, musím si dát sprchu, naobědvat se a jít do práce. Chtěl bych mít víc času. Chtěl bych mít TARDIS (stroj času a vesmírné plavidlo z britského sci-fi seriálu Doktor Who, pozn. red.), zavřel bych se dovnitř a psal knihy. A taky bych cestoval časem a vesmírem. A pak bych se vrátil zpátky na Zemi a bojoval bych několik hodin proti kriminalitě, jako by se nic nestalo.

Podle Zlé ženy mohu říct, že máte velice dobrou schopnost psát. Jak dlouho už píšete a jakou máte, pokud vůbec nějakou, průpravu pro psaní?
Děkuju. Vždycky jsem chtěl být spisovatel. Když jsem byl malý, chtěl jsem být taky detektiv a klaun. Dva ze tří, to vůbec není špatné. Od té doby, co jsem se naučil číst, jsem chtěl psát. Jako dítě jsem napsal o invazi mimozemšťanů v naší škole. Jako teenager (kdy jsem byl posedlý artušovskou mytologií) jsem začal psát román, ve kterém se vyskytovaly sekty, Camelot a cestování časem. Ale jak jsem řekl, byl jsem teenager a zajímal jsem se víc o teenagerovské záležitosti než o to, abych se stal romanopiscem. Každopádně se denně učím s každou knihou, kterou čtu. Učím se od těch dobrých (něco jako: sakra, to bych chtěl napsat!) i od těch špatných (ok, Marcu, nikdy nepiš takové sračky). Rád sleduju kostru knihy, její strukturu, dialogy, způsob, jakým autor používá adjektiva, aby vyřešil scénu.

Je to jako fotbalový šampionát. Možná jsem vyhrál poslední zápasy, ale pořád musím ještě odehrát ty, co mě čekají, a musím hrát nejlíp, jak umím, aby mě neporazili. Je to všechno práce, práce a zase práce, a hlavně nikdy žádné uspokojení. Ráno se probudím, začnu psát a pomyslím si: nikdy nebudeš tak dobrý, jako jsi byl předtím, nebo tak dobrý, jak ti říkají, že jsi, takže Marcu: nevzdávej to.

Můžete nám říct něco málo o tom, na čem teď pracujete? (…)
Píšu milostný příběh. O opravdové čisté lásce osmnáctileté dívky někde v Pacifiku. Roztomilé. Ale není to tak nablýskané, jak se zdá. (…)

V románu Bioko se znovu potkáte s Moisèsem, tehdy dvacetiletým. A zjistíte, proč se chová tak, jak se ve Zlé ženě chová, a jaký byl jeho první případ v Africe v roce 1887. A taky zjistíte, že existuje něco, co spojuje všechny moje knihy. Některé postavy se opakují, romány propojují i některé scény. Můžete číst každý z nich zvlášť, ale pokud si přečtete víc než jeden, uvidíte, že se jim pod kůží odehrává ještě jiný děj. Pro mě je tak psaní zábavnější. Je to cena pro čtenáře, který sleduje mou práci. (…)

Prozraďte nám o sobě tři věci, které čtenáři nejspíš nevědí.
Mám rád kreslení. Kreslím celé dny, nejenom když telefonuju. Kreslíval jsem policejní skici podezřelých z vražd, znásilnění a loupeží. Ale kreslil jsem až chorobně, pořád a všude (teda jen na papír, ne na stěny nebo dveře na záchodě, samozřejmě).

Jsem na všech sociálních sítích, které najdete, většinou jako @DoctorMoriarty. Nahrávám obrázky. Fotím figurky stormtrooperů na Instagram, například.

Jsem „Whovian“, zarytý fanoušek seriálu Doctor Who. Mám psa, čínského chocholatého psa. Jmenuje se The Doctor.

Redakčně upraveno a kráceno.
Autorka rozhovoru: Tammy Sparksová, Books, Bones & Buffy. Zdroj: http://booksbonesbuffy.com/2014/02/06/interview-with-marc-pastor-author-of-barcelona-shadows/

Recenze: „Je to skvělý příběh, který nepotřebuje přikrášlovat, aby byl strašidelný“

Barcelona v roce 1911: město otřesené krvavými pouličními boji mezi policií a občany, zaplněné zraněnými veterány španělského vojenského tažení v Maroku. Chudí obyvatelé čtvrti červených luceren El Raval jsou vyděšení, protože ve městě řádí příšera, která unáší děti. Jak se ukáže, zvěsti jsou pravdivé.

Nic z toho není vymyšlené. Zlá žena vychází z hrůzostrašného skutečného případu nechvalně proslulé Enriquety Martíové, známé jako „barcelonská upírka“. Bývalá prostitutka, která obstarávala děti bohatým pedofilům, vděčila za svou „slávu“ ještě děsivějšímu podnikání, na něž se specializovala. Unášela a zabíjela děti a části jejich těl pak používala na výrobu krémů a elixírů, které prodávala své bohaté klientele.

Protože toho o reálném pozadí Enriquetina života ani o počtu jejích obětí není známo mnoho, měl španělský autor Marc Pastor volný prostor, aby do faktů vetkal výstřední příběh. Přidal si do něj policistu Moisèse Corva, který vypadá jako král Alfons XIII. a morálku má přibližně jako Clint Eastwood ve filmu Hodný, zlý a ošklivý. Komické je, že inspektor Corvo čte příběhy o Sherlocku Holmesovi a Augustu Dupinovi, oběma pohrdá a v jednu chvíli použije pseudonym Lestrade. Neuctivý, sympatický, stálý návštěvník městských nevěstinců, někdy až příliš normálně lidský, chce zjistit, proč se ztrácejí děti prostitutek. Pastor zručně propojil beletrii s literaturou faktu do policejně-procesního románu s velkolepým dobovým pozadím, který se v roce 2008 stal španělským bestsellerem.

K práci autora krimi thrillerů je Pastor nanejvýš povolaný – ve svém běžném životě pracuje jako kriminalista v Barceloně. Takže když nás vede do pitevny, cítíme, že mu můžeme věřit detaily, od černého humoru po masařky. Jeho znalost města pulzuje žilami románu a je v tom víc než jen hluboké zaujetí zmrzačenými těly. Barcelona je „stará dáma s mnoha šrámy na duši, kterou opustily tisíce milenců, ale ona si to nechce přiznat“. V jejích zapadlých uličkách plných rvaček a chudinských čtvrtích překypujících podivíny, devianty, kapsáři a lehkými ženami se setkáváme s jednorukou věštkyní a jednookým vykradačem hrobů, stejně jako s mužem s nekontrolovatelnou sexuální přitažlivostí k pelargoniím. Vykradači hrobů odkrývají bezhlavé mrtvoly, ty pak dodávají doktoru Baumgartenovi, přívrženci teorie Cesara Lombrosa o fyzických rysech kriminálních typů, který by rád pitval skutečné monstrum.

Jde o metaforu – oddělování jednotlivých částí lidského těla, vysávání krve a zvrácené obchodování s mrtvolami je symbolem rozpadající se společnosti. Takto je to na talíři pěkně naservírované obzvláště tehdy, kdy Enriqueta doslova mění těla nebohých dětí ve spotřební zboží pro bohaté. To ale nejsou nejdůležitější cesty, kterými se Pastor vydává. Zásadní vlivy jsou podle něj filmové: Roger Corman a Sergio Leone. Takže si představte gotický, historický technicolorový western, střídavě ponurý a stroze napínavý a občas skutečně děsivý.

Pastor pracoval v Barceloně na případu jiné sériové vražedkyně, což mu zjevně pomohlo s postavou Enriquety Martíové, ale pokud očekáváte, že se díky tomu pokusí nastínit její motivaci nebo šílenství, budete zklamaní; moc lidského na ní není. S drápy na rukách a zvířecími choutkami je jen jakousi noční můrou: čarodějnicí z Perníkové chaloupky.

Pastor se vyhýbá tvrzení, že vraždila děti, protože je sama mít nemohla. Místo toho naznačuje, že se Enriqueta chová jako muž. Dává přednost hammerovské hororové verzi před čímkoliv složitějším. A proč by vlastně nemohl? Je to skvělý příběh, který nepotřebuje přikrášlovat, aby byl strašidelný.

Pastor však dodává příběhu trochu děsivé majestátnosti a ponuré nevyhnutelnosti užitím vševědoucího vypravěče nazvaného „Neúprosný“, který nenese žádnou kosu, ale pohybuje se mezi lidmi a někdy s nimi mluví nebo jim koupí jídlo, což vytváří některé báječně strašidelné okamžiky: „Neviděli jsme se už někdy?“

Smrt obstarává komentář, který je střídavě mrazivý a pochmurně vtipný, včetně jistých jemných poznámek, jimiž varuje čtenáře s citlivými žaludky, aby přeskočili na další kapitolu, nebo „aby zůstali a objevili jedno zákoutí Enriquetiny mysli.“ Samozřejmě, že si to tedy přečtete, i když nechcete. Opravdu strašidelné.

Redakčně upraveno a kráceno.
Autorka recenze: Lucy Danielová, The Telegraph. Zdroj:
http://www.telegraph.co.uk/culture/books/fictionreviews/10609536/Barcelona-Shadows-by-Marc-Pastor-review.html

Enriqueta Martíová