V Německu se kniha držela deset týdnů mezi bestsellery a prodáno je přes 60 tisíc výtisků. Ve Velké Británii byl titul mezi bestsellery pět týdnů a prodáno je přes 10 tisíc výtisků. Práva na knihu jsou prodána do dvaceti zemí a americká CBS podle románu natočí televizní sérii.
Prodaná práva
- Brazílie, Companhia Das Letras
- Česká republika, Host
- Dánsko, Punktum
- Francie, Fleuve Noir
- Chorvatsko, Algoritam
- Itálie, Longanesi & Co
- Izrael, Miskal
- Japonsko, Kodansha
- Německo, S. Fischer Verlag
- Nizozemsko, Bezige Bij
- Norsko, CappelenDamm
- Polsko, Proszynski
- Rusko, Azbooka
- Řecko, Psichogios
- Slovensko, Ikar
- Španělsko, Urano
- Taiwan, Locus
- Thajsko, We Learn
- Turecko, Dogan Egmont
- Velká Británie, Harvill Secker
- Jak kniha vznikala (Crimespree Magazine, 18. června 2013)
Začalo to Mlčením jehňátek.
Kniha i film mě hluboce ovlivnily, možná proto, že jsem tehdy byla v tom věku jako unesená dívka. Do té doby jsem si neuvědomovala skutečné možnosti takových podlostí. Jistě, věděla jsem, že existují pohřešovaní lidé. Věděla jsem o znásilněních, přepadeních a vraždách, dokonce i o těch děsivých s nahými těly v příkopech. Ale Mlčení jehňátek bylo úplně jiným druhem hororu. Dodnes mám do mysli vyrytu tu sklepní díru, tu vanu, ten krejčovský střih.
Příliš mi nepomohlo, když jsem zjistila, že předlohou Harrisovy knihy byli skuteční sérioví vrazi: mimo jiné Ed Gein, Ted Bundy a Edmund Kamper. Příběh mohl být fiktivní, ale detaily byly opravdové. Od té doby jsem žila v nepřekonatelném (i když iracionálním) strachu ze sadomasochistických žalářů.
Samozřejmě jsem věděla, že pravděpodobnost únosu je nesmírně nízká. Ale následky byly tak zničující, že jsem to nemohla dostat z hlavy. Tak jsem udělala to, co se mi osvědčilo i v dalších oblastech mého života: snažila jsem se o tom dozvědět úplně všechno. Co by se mohlo stát, jak by se to mohlo stát, komu se to stalo, jak bych to já mohla ovlivnit?
Má pátrání mě zavedla až na nejtemnější stezky lidství: od Freda Westa k B.T.K. a k Richardu Ramirezovi a desítkám dalších, k jejich obětem – připoutaným, svázaným, mučeným, zneužívaným a zavražděným nepředstavitelně zvrácenými způsoby. Byla jsem ohromena. Neměla jsem tušení, že svět může být takový.
Po dlouhou dobu jsem byla posedlá pročítáním rubriky Metro v New York Times, kde jsem hledala nejnovější zprávy ze světa zla. Potom přišel internet. Krimi blogy, diskuzní fóra, všechna zveřejnění na dosah ruky. Bála jsem se podívat, ale říkala jsem si, že je pro mě dobré vědět o nových hrůzách, proti kterým se musím chránit. Roky jsem pokračovala ve své tajné zálibě, jen jsem to vše sledovala, jen jsem to brala na vědomí.
Od roku 2008 jsem byla klidnější. Co jsem vyrostla z toho rizikového věku, už jsem se tolik nebála, navíc jsem byla zaměstnaná svou prací právničky, rodinou, životem v New Yorku, kde nikdo nikdy nemusel být sám. Myslela jsem si, že jsem konečně tyto své obavy překonala.
A pak se objevil případ Nataschy Kampuschové. Nikdy na ten den nezapomenu. Šla jsem na metro a přejela pohledem novinový stánek. A tam to bylo, na obálce jedněch bulvárních novin: zaneřáděný růžový pokoj, ve kterém byla Natascha Kampuschová držena osm let. Aniž bych si ten článek přečetla, jednoduše jsem věděla, co ten obrázek znamená. Udělalo se mi špatně, zamotala se mi hlava, hodila jsem peníze na pult a drapla noviny. Ten den jsem už neudělala žádnou práci. Zavřela jsem se ve své kanceláři vysoko nad Times Square a plakala pro tu dívku, kterou jsem vůbec neznala.
Potom, ani ne o dva roky později, vyšel na světlo případ Elisabeth Fritzlové a rok poté Jaycee Lee Dugardové. Zlo těchto příběhů pro mě bylo naprosto nepochopitelné a tentokrát jsem zjistila, že je pro mě těžší nechat je jen tak být a vrátit se do svého běžného života. A to kvůli jedné věci – tyto příběhy byly zaměřené na život obětí se zřetelem k jejich předchozímu zajetí a já jsem je sledovala ještě dlouho po prvních otřesných zprávách v tisku, ohromena jejich nezlomností a statečností. Ale ani po letech hrůzy z věcí, které ony prožily, jsem na to nemohla přestat myslet: jak je možné žít dál poté, co se stalo to nejhorší možné?
Následky jsem napsala částečně kvůli snaze odpovědět na tuto otázku, vytvořila jsem hrdinku, která prožila únos a i deset let poté se s tím stále vyrovnává. Psaním jejího příběhu jsem se zabořila hluboko do psychologie traumatu a zotavení. Uvědomovala jsem si, že psaní knihy je pro mě způsob, jak konfrontovat své obavy, i když má postava mezitím konfrontuje ty své.
A pak, po dvou a půl letech psaní a úpravách Následků, knize o čtyřech ženách držených společně v sadomasochistickém vězení, vyšel najevo příběh clevelandského únosu. Ve své knize jsem popsala příběh svých nejhlubších, nejtemnějších obav a najednou se objevily tyto ženy, které přežily okolnosti znepokojivě podobné těm, které jsem si vymyslela. Ještě pořád jsem v šoku a to, co tyto ženy prožily, ty roky, které ztratily, i to, co je před nimi, když se snaží léčit – to mi zlomilo srdce.
Nikdy bych se neodvažovala tvrdit, že vím, čím si tyto ženy prošly. Následky jsou fikce a jejich příběhy jsou příliš skutečné. Vše, co mohu říci je, že jejich odvaha a statečnost jsou pro mě zázrak. A vše, co můžu udělat, je podělit se o svůj soucit se všemi obětmi těchto hrozných tragédií a doufat, že naše kolektivní snaha porozumět jim není bezúčelná.
Zdroj: http://crimespreemag.com/behind-the-book-the-never-list/
Rozhovor s Koethi Zanovou
Co vás během psaní nejvíc překvapilo?
Nemohla jsem uvěřit tomu, že postavy, které jsem vytvořila, nedělají to, co chci já. Každý den jsem chodila na třímílovou procházku a přemýšlela o svých postavách. Nevymýšlela jsem zápletku, jen jsem si postavy představovala ve vzájemné interakci. Staly se důležitou součástí mé mysli, byly pro mě velmi reálné. A potom, když jsem si chtěla sednout a psát, jsem třeba měla nápad na scénu, ale pokud vyprávění postavám nesedlo, nemohla jsem je přimět, aby se chovaly tak, jak já chci. Dělaly si, co chtěly.
Ukázala jste někomu svou práci v průběhu psaní?
Ne. Nikdo nečetl jediné slovíčko mé knihy, dokud jsem ji neposlala agentce. Do té doby to bylo pořád jen mezi stránkami a mnou a vždycky tady byla jistota tlačítka delete. Když nastal čas, bylo jednodušší poslat to někomu, koho neznám, než dostat zpětnou vazbu od přátel a rodiny.
Jak se vám podařilo poprvé publikovat?
Můj manžel se během oběda se svou agentkou zmínil, že jsem napsala knihu a ona ji chtěla vidět. Byla jsem vyděšená, protože jsem si nemyslela, že je text připravený pro cizí oči, ale zároveň jsem chtěla znát její názor. Strávila jsem několik dní úpravami – ujišťováním se, že jsou postavy pojmenovávány pokaždé tímtéž jménem (někdy nebyly) – a pak jsem to odeslala. Byla jsem u vytržení, když agentura řekla, že mě chce zastupovat. Opatřili rukopis komentáři, nějakou dobu jsem je zapracovávala a pak jsme ho poslali řadě vydavatelů. A prodal se! Byla jsem nejšťastnější člověk na zemi a stále se musím štípat, abych se ujistila, že se to doopravdy stalo.
Co byste dělala, kdybyste nebyla spisovatelka?
Kdybych nebyla spisovatelka, pořád bych se zabývala právem v zábavním průmyslu, které jsem dělala přes 15 let. Během toho, co jsem psala Následky, jsem pracovala jako zástupkyně hlavního právníka MTV. Sjednávala jsem dohody s produkčními společnostmi a talenty, dohlížela na sériovou výrobu z právního hlediska a pracovala jsem s producenty, abych se ujistila, že jsme udělali všechno, co jsme udělat měli, a zároveň vytvářeli ty nejlepší, nejoriginálnější show, jaké jsou možné. Jsem nadšená, že teď píšu na plný úvazek, ale chybí mi práce s mými skvělými bývalými kolegy ve Viacomu. Jedna věc je jistá: tahle práce nikdy nebyla ani na okamžik nudná.
Co vás teď čeká?
Mnoho čtenářů se mě ptalo na pokračování Následků. I když bych se k těm postavám ráda někdy vrátila (jsou jako staří přátelé), právě teď pracuju na samostatné knize, která s tím nijak nesouvisí. Je jiná, ale obsahuje některá témata a nápady, co mě i nadále fascinují. Mám v úmyslu ponořit se spíše do složitých psychologických otázek, morálních dilemat a mocenských vztahů, než psát forenzně-procesní krimi. Chci vysvětlit, proč se lidé chovají jako devianti, jak se těmito úchylkami oběti vyrovnávají a co utváří a deformuje osobnost člověka, aby s tím vůbec začal. V každém případě si čtenáři mohou být jisti, že má příští kniha bude temná, napínavá a nejspíš i trochu zvrhlá.
Zdroje rozhovoru (redakčně kráceno a upraveno):
CBS News: http://www.cbsnews.com/8301 – 504367_162-57596414 – 504367/the-never-list-by-koethi-zan
Good House Keeping: http://www.goodhousekeeping.co.uk/lifestyle/20-questions-for-koethi-zan-author-of-the-never-list