Jak se žije grafikovi v pandemii?

Nevím, jest­li mě lze pova­žo­vat za repre­zen­ta­tiv­ní vzo­rek. Při­pa­dám si čas­to lehce mimo i v méně pohnu­tých časech. Nej­víc mi schá­ze­jí moji milí kole­go­vé. Vět­ši­nu času pra­cu­ju z domu. Pří­tel mě po pří­cho­du z prá­ce obvykle najde na mís­tě, kde mě ráno zane­chal, to zna­me­ná u moni­to­ru, v pyža­mu, zakuk­le­nou v dece. Vel­mi oce­ňu­ju, že vyvětrá a roz­sví­tí. Jed­nou týd­ně se zasta­vím v redak­ci, abych otes­to­va­la kogni­tiv­ní schop­nos­ti. Zdá se mi, že ent­ro­pie pro­stu­pu­je napříč kan­ce­lá­ře­mi. Někte­ří se sna­ží klást odpor odci­ze­ní ve vir­tu­ál­ním svě­tě. Já se ale po jakých­ko­li poku­sech žít spo­le­čen­ským „onli­ne“ živo­tem vzá­pě­tí pro­pa­dám do hlu­bo­ké deprese. 

Jak jí čelíš?

Sna­žím se řešit svá zadá­ní tak, abych moh­la trá­vit co nej­víc času ven­ku foce­ním a sbě­rem růz­ných vhod­ných arte­fak­tů. Vzhle­dem k zavře­ným obcho­dům a antikva­ri­á­tům navíc čas­to ani není jiná mož­nost, kde zís­kat pod­kla­dy. Nic pro­ti obál­kám s kame­nem, ale dou­fám, že se situ­a­ce brzy zlepší. 

Co tě přivedlo ke grafickému designu?

Upřím­ně řeče­no, talen­tov­ky na střed­ní umě­lec­kou jsem udě­la­la náho­dou, když jsem šla pod­po­řit kama­rád­ku, aby tam nezá­pa­si­la sama. O to vět­ší pře­kva­pe­ní pro mě bylo, když nepři­ja­li ji, ale mě. Pama­tu­ju si, že jsem z toho byla dost pře­šlá, nevě­dě­la jsem, co v tu chví­li dělat. Původ­ně jsem míři­la na gym­ná­zi­um, ale kvů­li při­je­tí na jinou ško­lu už nešlo podat dal­ší přihlášku.

Co ti řekli doma?

Naši to teh­dy snad i obre­če­li. Mně šla vždyc­ky dob­ře mati­ka, che­mie, huma­nit­ně zamě­ře­né obo­ry mě moc neba­vi­ly. Nako­nec jsem si řek­la, že to zku­sím, a v září jsem nastou­pi­la do „ate­li­é­ru pro­sto­ro­vé tvor­by“, což mi zně­lo vel­mi taju­pl­ně. Ve ško­le se mi ale rych­le zalí­bi­lo. Vedou­cí ate­li­é­ru nám dopřá­va­li vol­nost. Nechtě­li po nás našpr­ta­né pouč­ky z učeb­nic, ale vlast­ní názor. Vyu­čo­vá­ní pod­le toho taky vypa­da­lo, tvo­ři­li jsme bez zábran. 

Jak si to mám představit?

V prak­tic­kých cvi­če­ních jsme napří­klad teto­va­li živé­ho čuní­ka, natá­če­li říze­nou explo­zi nebo jed­na moje kama­rád­ka v rám­ci škol­ní­ho pro­jek­tu byd­le­la v kra­bi­ci na nádraží. 

Tak to bylo divoké.

Nám to tak ten­krát nepři­šlo, ale asi tro­chu ano; vzpo­mí­nám si, jak se nás jed­nou pan škol­ník bojác­ně ptal, jest­li si může půj­čit ty sta­ré šta­fle svá­za­né had­rem, nebo se jed­ná o něja­kou umě­lec­kou insta­la­ci. Na střed­ní ško­lu ráda vzpo­mí­nám, výtvar­ní­ci z okru­hu umprum­ky jsou bez nad­sáz­ky nej­ry­zej­ší lidé, s jaký­mi jsem se kdy setkala.

Kam dál směřovaly tvé kroky?

V posled­ním roč­ní­ku jsem se po mno­ha kon­zul­ta­cích roz­hod­la pro stu­di­um oba­lo­vé­ho desig­nu v Ost­ra­vě. Do ate­li­é­ru mě při­ja­li, ale rych­le mě to omr­ze­lo. Zadá­ní byla mono­tón­ní, nedo­ká­za­la jsem se pro prá­ci nadchnout. Zau­jal mě ale jeden z voli­tel­ných před­mě­tů a poda­la jsem si při­hláš­ku, teď už koneč­ně na gra­fic­ký design na brněn­ské FaVU. Tady jsem se nau­či­la to nej­pod­stat­něj­ší — jak o navr­ho­vá­ní pře­mýš­let. Ved­li nás mla­dí talen­to­va­ní desig­né­ři, kte­ří s nad­še­ním roz­ví­je­li naše nápa­dy a návrhy. Na kaž­dou kon­zul­ta­ci jsem se těšila.

Do tvorby knižních publikací jsi se pustila až v Hostu, nebo jsi měla už nějaké předchozí zkušenosti?

Kdy­by ses mě zeptal před pár lety, nej­spíš bych hrdě odpo­vě­dě­la, že něja­ké ty tis­ko­vi­ny už jsem upra­vi­la. Dnes vím, jak roz­díl­ná dis­ci­plí­na je napří­klad navr­ho­vá­ní kata­lo­gu k výsta­vě pro gale­rii a navr­ho­vá­ní kní­žek pro nakla­da­tel­ství. Vytvo­řit kniž­ní obál­ku, tre­fit se do dané­ho žán­ru a pří­bě­hu se pro mě víc blí­ží prá­ci ilu­strá­to­ra a tře­ba i scé­no­gra­fa než gra­fic­ké­mu desig­nu a nese to různá úska­lí, se kte­rý­mi jsem se setka­la popr­vé až v Hostu. 

Jaká úskalí?

Ona jsou to úska­lí vlast­ně spíš zdán­li­vě, pro­to­že jejich řeše­ní bývá čas­to tou nej­zá­bav­něj­ší čás­tí navr­ho­vá­ní. Při­jde mi, že gra­fik kniž­ních obá­lek, to je tro­chu „prá­ce vše­ho dru­hu“. Něco si vymys­líš nad papí­rem a pak už jen shá­níš rekvi­zi­ty, obe­sí­láš zná­mé s podiv­ný­mi prosba­mi, lepíš a vystři­hu­ješ, fotíš, ske­nu­ješ, od vše­ho tro­chu. S brněn­ský­mi veteš­ní­ky si vět­ši­nou tykám. Mys­lím, že obec­ná před­sta­va je, že celá kníž­ka vzni­ká před moni­to­rem. Ve sku­teč­nos­ti ale čas­to pra­cu­ju s řadou umě­lec­kých tech­nik, od mal­by po pro­sto­ro­vou instalaci.

Které žánry tě při tvé práci u nás baví a které tě dokážou potrápit?

Těž­ko říct. Kaž­dá kni­ha má vlast­ní pří­běh, někte­rý je mi osob­ně bliž­ší, ale beru to tak, že nee­xis­tu­je téma, kte­ré by neby­lo něčím zají­ma­vé. Obec­ně mám ráda, když jsou úko­ly růz­no­ro­dé a když můžu od návr­hu obál­ky zís­kat odstup tře­ba řeše­ním něja­ké kampaně. 

Vzpomeneš si na nějaké konkrétní tituly, které pro tebe byly profesní radostí?

Ráda spo­lu­pra­cu­ju s auto­rem nebo ilu­strá­to­rem. V kolek­ti­vu se lidé vzá­jem­ně inspi­ru­jí, pod­po­ru­jí, máš s kým sdí­let radost z dob­ré­ho nápa­du. Urči­tě mě těši­la prá­ce na Slov­ní­ku lite­rár­něvěd­né­ho struk­tu­ra­lis­mu, Kul­tur­ním vetřel­ci Jiří­ho Tráv­níč­ka nebo Nemís­tech měst Anny B. Háblo­vé, pro­to­že tady jsem si moh­la dovo­lit vybo­čit z kla­sic­ké­ho lay­ou­tu a řešit kni­hu kom­plex­ně. S auto­ry jsme pře­mýš­le­li, co by bylo pro kníž­ku nej­při­lé­ha­věj­ší, jak s ní bude čte­nář pracovat. 

Máš nějakou svou oblíbenou knihu? Odpověz prosím jako čtenářka, ale i jako designérka.

Já si kníž­ky pod­le obál­ky vlast­ně ani nevy­bí­rám, ale potě­ší mě, když jsou zají­ma­vě upra­ve­né. Úpl­ně oblí­be­nou asi nemám, ale v posled­ní době se mi tex­to­vě i vizu­ál­ně líbi­ly Dení­ky reži­sé­ra Pav­la Juráč­ka, Twee­ty bás­níř­ky Věry Jirou­so­vé nebo Úvod do sou­čas­né trap­nos­ti Pav­la Šplí­cha­la a Jaku­ba Ryš­ky. A moc ráda mám pro­duk­ci malé­ho nakla­da­tel­ství Nová bese­da, kte­ré zví­da­vým čte­ná­řům nabí­zí svaz­ky osob­nos­tí pře­de­vším spo­le­čen­ských a huma­nit­ních věd. 

A nakonec nějaký designérský sen? Naprostá svoboda, finanční prostředky bez omezení…

Vylo­že­ně vysně­nou zakáz­ku nemám. Od zadá­ní k rea­li­za­ci je dlou­há ces­ta, co se na začát­ku zdá jako méně zají­ma­vý úkol, může pře­růst v něco úpl­ně jiné­ho. Vím, že se ptáš v hypo­te­tic­ké rovi­ně, ale tako­vé ty „dre­a­mj­obs“ ve mně budí spíš pode­zře­ní. Design chá­pu jako služ­bu lidem, ve výsled­ku je mi jed­no, jest­li navr­hu­ju lite­rár­ní maga­zín nebo identi­tu kavár­ny. Při­jde mi skvě­lé, když se nad úko­lem sejdou nad­še­ní lidé, kte­ří chtě­jí vytvo­řit něco dob­ré­ho. A když ta hoto­vá věc pak fun­gu­je a dělá radost i něko­mu dalšímu.

Ale­na Gra­ti­a­so­vá (nar. 1991) je gra­fic­ká desig­nér­ka, absol­vo­va­la stu­di­um Ate­li­é­ru pro­sto­ro­vé tvor­by a pro­pa­gač­ní­ho výtvar­nic­tví na Střed­ní ško­le umě­ní a desig­nu v Brně, tři roky stu­dia Ate­li­é­ru oba­lo­vé­ho desig­nu na Fakul­tě umě­ní v Ost­ra­vě a dva roky Ate­li­é­ru gra­fic­ké­ho desig­nu na brněn­ské FaVU. Vysta­vo­va­la na Bie­ná­le gra­fic­ké­ho desig­nu v Brně a Tchaj-peji. V minu­los­ti spo­lu­pra­co­va­la např. s Gale­rií hlav­ní­ho měs­ta Pra­hy, Morav­skou gale­rií a Gale­rií TIC v Brně. Od roku 2016 půso­bí v nakla­da­tel­ství Host. Žije v Brně.