Nelze začít jinak než kon­cem, i tvá dru­há kni­ha začí­ná smr­tí hlav­ní­ho hrdi­ny, sle­du­ješ tím něco konkrétního?
To nej­lep­ší ve fil­mech se vždyc­ky ode­hrá­vá až v poti­tul­ko­vých scé­nách, tak proč nepo­sta­vit kníž­ku na tom, co se děje po smr­ti hlav­ní­ho hrdi­ny! (smích) V Čepe­li jde smrt ruku v ruce se zno­vuzro­ze­ním — tělo důchod­ce se uvol­ni­lo pro nové­ho nájem­ní­ka. Ton­da se vrá­til obo­ha­ce­ný o zku­še­nost, kte­rá je pro drti­vou vět­ši­nu z nás koneč­ná. Když si ale člo­věk pro­ži­je vlast­ní smrt a vyváz­ne z tako­vé­ho zážit­ku živý, změ­ní to jeho pohled na svět — Ton­da si ho začne víc uží­vat. A ačko­liv se v jeho těle usa­dil démon, tro­cha původ­ní osob­nos­ti v něm zůsta­la (což je mimo jiné vidět na pasá­žích o domá­cím nási­lí). Výsled­kem byl nepo­kry­tý hédo­nis­mus, kte­rý démo­na při­ve­dl do masiv­ních problémů. 

V Oprát­ce na dru­hé stra­ně obě­še­ní hlav­ní­ho hrdi­ny slou­ží k vykres­le­ní pová­leč­né men­ta­li­ty. Svět bojo­val se stro­ji a nedá se říct, že by zví­tě­zil, ale poda­ři­lo se mu pře­žít. Jen­že v lidech zůstá­va­jí křiv­dy — pře­ži­vší se odvra­ce­jí od tech­no­lo­gií, ačko­liv se bez nich během nad­chá­ze­jí­cí apo­ka­ly­psy neo­be­jdou. Obě­še­ní implan­tá­ty napě­cho­va­né­ho Rus­ta je sice hyper­bo­la, ale záro­veň jde o násle­dek stád­ní psy­cho­lo­gie — stra­chem ovliv­ně­ná masa si sama pod sebou pod­ře­zá­vá větev. A mož­ná, ale váž­ně jen mož­ná je to tako­vý malý kopa­nec do sou­čas­né spo­leč­nos­ti, kte­rou pomy­sl­ná poli­ti­ka stra­chu clou­má dnes a denně. 

Zatím­co Čepel ent­ro­pie se sou­stře­di­la na zkou­má­ní hra­nic toho, co je v akč­ní ško­le a splat­te­ru mož­né, tvá nová kni­ha se dale­ko více zamě­řu­je na pří­běh a posta­vy. Stá­vá se z tebe už po jed­né kni­ze used­lý autor, nebo ses roz­ho­dl ohle­dá­vat fan­tas­ti­ku jinak?
Osob­ně bych své kníž­ky ved­le sebe moc nesta­věl — nebo bych je srov­ná­val jen vel­mi opa­tr­ně. Já totiž nemám žád­nou vizi toho, jakým auto­rem bych chtěl být nebo co bych měl psát. Nesmě­řu­ju do žád­né­ho kon­krét­ní­ho bodu a píšu spíš to, co mě zrov­na baví nebo co cítím, že potře­bu­ju napsat. Jed­no­ho dne jsem si zkrát­ka pře­če­tl něco splat­ter­pun­ko­vé­ho, a pro­to­že mě to nadchlo, při­spěl jsem do žán­ru vlast­ní krva­vou láz­ní. Oprát­ka zase vznik­la tak, že jsem ote­vřel něja­kou kníž­ku a řekl jsem si: „Hmm, oni někte­ří auto­ři pra­cu­jí víc s pří­bě­hem a s posta­va­ma! To je zvlášt­ní, co kdy­bych to zku­sil taky?“ (smích) Obec­ně mě baví zkou­šet věci a klást před sebe nové pře­káž­ky, tak­že nevy­lu­ču­ju, že jed­no­ho dne sklouz­nu k detek­tiv­kám a pak si zase udě­lám odboč­ku k akč­ní fan­tas­ti­ce. Used­lý tedy asi spíš nejsem, jak moc si ale tímhle tvr­ze­ním lžu do kapsy, se uvi­dí až časem. 

V Orga­nic­ké oprát­ce ses dale­ko více roz­kro­čil, pokud jde o žán­ry — splat­ter jsi vlast­ně opus­til a postup­ně si pro­jde­me wes­ter­nem i spa­ce ope­rou a skon­čí­me někde ve vodách bizar­ra. Co tě k tako­vé­mu žánro­vé­mu tavi­cí­mu hrn­ci vedlo?
Ačko­liv by bylo snad­né, nebo dokon­ce láka­vé nasta­vit ces­tě, na kte­rou se hrdi­no­vé Oprát­ky vyda­jí, pev­né hra­ni­ce žán­ru, zna­me­na­lo by to, že se budu muset ome­zit, co se roz­sa­hu udá­los­tí týče. Jak kni­ha nabí­rá na rych­los­ti a dějí se v ní stá­le vět­ší věci, vyví­jí se taky žánr, do kte­ré­ho pro­ni­ka­jí nové prv­ky. Rus­to­vo dob­ro­druž­ství zkrát­ka není ano­nym­ní výpra­va do prv­ní­ho měs­ta na dru­hé stra­ně kaňo­nu, stej­ně jako naše živo­ty nejsou jen neko­neč­ný cyk­lus cest do prá­ce a z prá­ce. Aby nové situ­a­ce půso­bi­ly při­ro­ze­ně, žáda­ly si ade­kvát­ní vyob­ra­ze­ní a změ­ny pra­vi­del. A tak Rust na koni postup­ně vyle­tí do kosmu a mož­ná ješ­tě tro­chu dál. 

Vel­kým téma­tem kni­hy je také kon­flikt lid­stva a tech­no­lo­gií. Mys­líš, že je to reál­ná hroz­ba i pro nás a může skon­čit i lud­dit­ským bojem pro­ti stro­jům, jako se to sta­lo v his­to­rii tvé­ho světa?
Upřím­ně si mys­lím, že pokud postup­ně nedo­jde k něja­kým soci­ál­ním změ­nám, nebu­de muset vznik­nout žád­ná šíle­ná umě­lá inte­li­gen­ce, kte­rá by lid­stvo skop­la do pro­pas­ti. Sta­čí se podí­vat, do koli­ka obo­rů pro­ni­ká auto­ma­ti­za­ce, kte­rá tak či onak postup­ně bere lidem prá­ci. Poma­lu, ale jis­tě se pro­to blí­ží bod, kdy se buď vytáh­ne do boje pro­ti stro­jům a pra­cu­jí­cí lid se poku­sí vydo­být si zpět své mís­to ve výrob­ním pro­ce­su, a to nepo­ko­ji nebo klid­ně i vál­ka­mi – nebo se pře­hod­no­tí způ­sob, jakým se dívá­me na vydě­lá­vá­ní peněz. Aby člo­věk mohl být z prá­ce vylou­čen stro­jem, muse­lo by mu být zajiš­tě­no, že kaž­dý měsíc dosta­ne mini­mál­ní sumu finan­cí, kte­rá mu pomů­že vést nor­mál­ní život — v pra­xi bychom dostá­va­li pení­ze za nic… Těž­ko říct, co je vět­ší úlet — jest­li plno­hod­not­ný život bez prá­ce, nebo umě­lá inte­li­gen­ce urva­ná ze řetězů. 

Sta­čí se podí­vat, do koli­ka obo­rů pro­ni­ká auto­ma­ti­za­ce, kte­rá tak či onak postup­ně bere lidem práci. 

Jestli­že ti po Čepe­li někte­ří při­sou­di­li nálep­ku podiv­né­ho inte­lek­tu­á­la a „bás­ní­ka zvrá­ce­nos­ti“, teď se jí nej­spí­še také nezba­víš. Jak jinak si vysvět­lit, že jed­not­li­vé čás­ti kni­hy uvo­zu­jí cita­ce čes­kých bás­ní­ků. Pou­žil jsi je čis­tě z pro­vo­ka­tiv­ních důvo­dů, nebo má pro tebe poezie hlub­ší význam?
Vzhle­dem k tomu, že zvrá­ce­ný inte­lek­tu­ál jsem, tahle nálep­ka mi neva­dí, vlast­ně se mi líbí! A poně­vadž jsem si ji vyslou­žil za prak­ti­ko­vá­ní své­ho pře­svěd­če­ní, že splat­ter­punk nebo brak obec­ně nemu­sí být hlou­pá či ome­ze­ná lite­ra­tu­ra, nosím ji hrdě. 

Poezie je pod­le mě to, co mi tu nálep­ku drží na kůži: Vždyc­ky jsem ji rád četl a posled­ní roky pro­ni­kám stá­le hlou­bě­ji do jejích zákou­tí. Bás­níř­ky a bás­ní­ky obdi­vu­ju, závi­dím jim jejich schop­nost na ukrut­ně malém pro­sto­ru a pomo­cí něko­li­ka málo slov vyvo­lá­vat emo­ce, na kte­ré by v jiných žánrech byly potře­ba strán­ky tex­tu. Za poezií obec­ně si cho­dím pro inspi­ra­ci a půj­ču­ju si někte­ré její tri­ky napří­klad při popi­sech postav nebo scén. Na Oprát­ce je to pod­le mě vidět ješ­tě o kus víc než na Čepe­li. Tak­že tím, že jed­not­li­vé čás­ti uvo­zu­jí bás­ně, se k tomu­to ovliv­ně­ní při­zná­vám a záro­veň vzdá­vám hold jejich autorům. 

Přes­to­že děj Orga­nic­ké oprát­ky je uza­vře­ný, vidím zde i jis­tou nadě­ji pro pokra­čo­vá­ní pří­bě­hu. Jak to tedy je, bude dal­ší kni­ha z toho­to svě­ta, nebo se chys­táš zase jinam?
Pokra­čo­vá­ní asi jako u Čepe­le — pokud mi někdy rup­ne v bed­ně, klid­ně je mož­né, že se do svě­ta Oprát­ky vrá­tím. Prav­dou nicmé­ně zůstá­vá, že momen­tál­ně ji vní­mám jako samo­stat­nou kni­hu a makám na věci, kte­rá kom­plet­ně uska­ku­je od akč­ní fan­tas­ti­ky smě­rem k více­díl­né­mu noir. Člo­vě­ka zkrát­ka to bro­dě­ní se po kole­na v krvi a ve stře­vech časem una­ví a musí si odpo­či­nout u žán­ru pra­cu­jí­cí­ho s men­ší­mi obje­my těl­ních teku­tin. Taky jsem si vši­ml, že teď je veli­ce „cool“ psát tyhle neko­neč­né série, a říkám si, že za zkouš­ku nic nedám! (smích)