Nelze začít jinak než koncem, i tvá druhá kniha začíná smrtí hlavního hrdiny, sleduješ tím něco konkrétního?
To nejlepší ve filmech se vždycky odehrává až v potitulkových scénách, tak proč nepostavit knížku na tom, co se děje po smrti hlavního hrdiny! (smích) V Čepeli jde smrt ruku v ruce se znovuzrozením — tělo důchodce se uvolnilo pro nového nájemníka. Tonda se vrátil obohacený o zkušenost, která je pro drtivou většinu z nás konečná. Když si ale člověk prožije vlastní smrt a vyvázne z takového zážitku živý, změní to jeho pohled na svět — Tonda si ho začne víc užívat. A ačkoliv se v jeho těle usadil démon, trocha původní osobnosti v něm zůstala (což je mimo jiné vidět na pasážích o domácím násilí). Výsledkem byl nepokrytý hédonismus, který démona přivedl do masivních problémů.
V Oprátce na druhé straně oběšení hlavního hrdiny slouží k vykreslení poválečné mentality. Svět bojoval se stroji a nedá se říct, že by zvítězil, ale podařilo se mu přežít. Jenže v lidech zůstávají křivdy — přeživší se odvracejí od technologií, ačkoliv se bez nich během nadcházející apokalypsy neobejdou. Oběšení implantáty napěchovaného Rusta je sice hyperbola, ale zároveň jde o následek stádní psychologie — strachem ovlivněná masa si sama pod sebou podřezává větev. A možná, ale vážně jen možná je to takový malý kopanec do současné společnosti, kterou pomyslná politika strachu cloumá dnes a denně.
Zatímco Čepel entropie se soustředila na zkoumání hranic toho, co je v akční škole a splatteru možné, tvá nová kniha se daleko více zaměřuje na příběh a postavy. Stává se z tebe už po jedné knize usedlý autor, nebo ses rozhodl ohledávat fantastiku jinak?
Osobně bych své knížky vedle sebe moc nestavěl — nebo bych je srovnával jen velmi opatrně. Já totiž nemám žádnou vizi toho, jakým autorem bych chtěl být nebo co bych měl psát. Nesměřuju do žádného konkrétního bodu a píšu spíš to, co mě zrovna baví nebo co cítím, že potřebuju napsat. Jednoho dne jsem si zkrátka přečetl něco splatterpunkového, a protože mě to nadchlo, přispěl jsem do žánru vlastní krvavou lázní. Oprátka zase vznikla tak, že jsem otevřel nějakou knížku a řekl jsem si: „Hmm, oni někteří autoři pracují víc s příběhem a s postavama! To je zvláštní, co kdybych to zkusil taky?“ (smích) Obecně mě baví zkoušet věci a klást před sebe nové překážky, takže nevylučuju, že jednoho dne sklouznu k detektivkám a pak si zase udělám odbočku k akční fantastice. Usedlý tedy asi spíš nejsem, jak moc si ale tímhle tvrzením lžu do kapsy, se uvidí až časem.
V Organické oprátce ses daleko více rozkročil, pokud jde o žánry — splatter jsi vlastně opustil a postupně si projdeme westernem i space operou a skončíme někde ve vodách bizarra. Co tě k takovému žánrovému tavicímu hrnci vedlo?
Ačkoliv by bylo snadné, nebo dokonce lákavé nastavit cestě, na kterou se hrdinové Oprátky vydají, pevné hranice žánru, znamenalo by to, že se budu muset omezit, co se rozsahu událostí týče. Jak kniha nabírá na rychlosti a dějí se v ní stále větší věci, vyvíjí se taky žánr, do kterého pronikají nové prvky. Rustovo dobrodružství zkrátka není anonymní výprava do prvního města na druhé straně kaňonu, stejně jako naše životy nejsou jen nekonečný cyklus cest do práce a z práce. Aby nové situace působily přirozeně, žádaly si adekvátní vyobrazení a změny pravidel. A tak Rust na koni postupně vyletí do kosmu a možná ještě trochu dál.
Velkým tématem knihy je také konflikt lidstva a technologií. Myslíš, že je to reálná hrozba i pro nás a může skončit i ludditským bojem proti strojům, jako se to stalo v historii tvého světa?
Upřímně si myslím, že pokud postupně nedojde k nějakým sociálním změnám, nebude muset vzniknout žádná šílená umělá inteligence, která by lidstvo skopla do propasti. Stačí se podívat, do kolika oborů proniká automatizace, která tak či onak postupně bere lidem práci. Pomalu, ale jistě se proto blíží bod, kdy se buď vytáhne do boje proti strojům a pracující lid se pokusí vydobýt si zpět své místo ve výrobním procesu, a to nepokoji nebo klidně i válkami – nebo se přehodnotí způsob, jakým se díváme na vydělávání peněz. Aby člověk mohl být z práce vyloučen strojem, muselo by mu být zajištěno, že každý měsíc dostane minimální sumu financí, která mu pomůže vést normální život — v praxi bychom dostávali peníze za nic… Těžko říct, co je větší úlet — jestli plnohodnotný život bez práce, nebo umělá inteligence urvaná ze řetězů.
Stačí se podívat, do kolika oborů proniká automatizace, která tak či onak postupně bere lidem práci.
Jestliže ti po Čepeli někteří přisoudili nálepku podivného intelektuála a „básníka zvrácenosti“, teď se jí nejspíše také nezbavíš. Jak jinak si vysvětlit, že jednotlivé části knihy uvozují citace českých básníků. Použil jsi je čistě z provokativních důvodů, nebo má pro tebe poezie hlubší význam?
Vzhledem k tomu, že zvrácený intelektuál jsem, tahle nálepka mi nevadí, vlastně se mi líbí! A poněvadž jsem si ji vysloužil za praktikování svého přesvědčení, že splatterpunk nebo brak obecně nemusí být hloupá či omezená literatura, nosím ji hrdě.
Poezie je podle mě to, co mi tu nálepku drží na kůži: Vždycky jsem ji rád četl a poslední roky pronikám stále hlouběji do jejích zákoutí. Básnířky a básníky obdivuju, závidím jim jejich schopnost na ukrutně malém prostoru a pomocí několika málo slov vyvolávat emoce, na které by v jiných žánrech byly potřeba stránky textu. Za poezií obecně si chodím pro inspiraci a půjčuju si některé její triky například při popisech postav nebo scén. Na Oprátce je to podle mě vidět ještě o kus víc než na Čepeli. Takže tím, že jednotlivé části uvozují básně, se k tomuto ovlivnění přiznávám a zároveň vzdávám hold jejich autorům.
Přestože děj Organické oprátky je uzavřený, vidím zde i jistou naději pro pokračování příběhu. Jak to tedy je, bude další kniha z tohoto světa, nebo se chystáš zase jinam?
Pokračování asi jako u Čepele — pokud mi někdy rupne v bedně, klidně je možné, že se do světa Oprátky vrátím. Pravdou nicméně zůstává, že momentálně ji vnímám jako samostatnou knihu a makám na věci, která kompletně uskakuje od akční fantastiky směrem k vícedílnému noir. Člověka zkrátka to brodění se po kolena v krvi a ve střevech časem unaví a musí si odpočinout u žánru pracujícího s menšími objemy tělních tekutin. Taky jsem si všiml, že teď je velice „cool“ psát tyhle nekonečné série, a říkám si, že za zkoušku nic nedám! (smích)
