Jakube, jaké to je, čekat na narození prvního knižního miminka? Měl jste ranní nevolnosti? Překvapilo vás něco?

JŠ: Ranní nevolnosti mě naštěstí minuly, ale porodním bolestem jsem se nevyhnul. S odstupem nicméně vypadají malé, vlastně takové pohodové, člověk by si to skoro zopakoval. Nejhezčí okamžik pro mě byla odpověď od Evy Sedláčkové, že se jí knížka líbí a že by ji Host zařadil do edičního plánu. Pak přišlo to překvapení a já jsem poznal, kolik práce je s knížkou, než se vydá, a jak parádní může výsledek být.

A teď, když je Kubíkova cesta mezi lidmi, je to pro mě pocit, jako bych vyprovodil dítě do života. Naučil jsem ho jíst příborem, v Hostu ho doučili češtinu, pěkně jsme ho oblékli a učesali a teď trochu nervózně čekám, jak se mu bude dařit. Teď už ho budu jen zpovzdálí sledovat a držet mu palce.

Nakolik v knížce vycházíte z vlastního dětství? Jste dítě z bytovek? Hrál jste si u sušáků za domem?

JŠ: Ano, jsem dítě z bytovky a hráli jsme si na klepači a pod balkony, chodili jsme k Vídeňáku, tedy železničnímu mostu na Vídeň, a někdy taky až k Bratislaváku, mostu na Bratislavu. Dál to nešlo, protože tam začínalo pohraniční pásmo.

Děti z knížky jsou ovšem úplně vymyšlené. My jsme zažili jiná dobrodružství a jiné války, hádky a usmíření, příběhem z Kubíkovy cesty jsem je nechtěl opsat, ale rýmuje se s nimi.

Výjimkou jsou babička s dědou. Ti dva jsou v mnoha ohledech podobní mým rodičům a být jejich vnukem je snad ještě lepší než být jejich synem.

Petro, jak moc je pro tebe při ilustrování knížky důležité souznít s textem?

PL: Text by v první řadě neměl vyjadřovat něco, co je pro mě osobně nepřijatelné.

Nejdřív si text pokaždé několikrát přečtu, a jakmile mi v hlavě spustí lavinu nápadů a obrazů, tak si mě získal. Může to být text, který je mi blízký tématem, jako například Kubíkova cesta, která připomíná i moje dětství v paneláku, i když já jsem spíš seděla doma s barvičkami nebo knihou, než zažívala dobrodružství s partou.

A naopak i text, který je mi „cizí“, může být lákavý a inspirativní, protože představuje možnost hledat a vyzkoušet si nový přístup, techniku, naučit se něco nového. Tohle je jedna z věcí, kterou mám na téhle práci nejraději.

Při čtení Kubíkovy cesty se málokdo ubrání nostalgii — v tomhle světě si děti ještě hrají venku. Nesedí hodiny a hodiny před obrazovkou a nežijí o samotě svoje digitální životy. Jaké z toho máte pocity? Je to beznadějné? Nebo si ještě děti budou někdy normálně hrát?

JŠ: Pokud sedí děti dlouho před obrazovkou a žijí o samotě v digitálním světě, je to vždycky způsobené námi, dospělými. Nechali jsme je tam, dokonce jsme je k tomu nutili. Před covidem to byla jednoduchá cesta, jak se jich zbavit (někdo tomu alibisticky říká „zabavit“), teď jen spráskneme ruce, že to přece jinak nejde.
I tak se do budoucnosti dívám optimisticky, lidé jako druh se umějí velice dobře přizpůsobit. Už teď je na mladých lidech vidět, že internet je pro ně především prostředek, jak komunikovat s ostatními, prostě jej zařadili do svého světa, což se naší generaci ne vždy úplně povedlo.
Za sebe se snažím, aby děti neměly neomezený přístup k digitálnímu světu, stejně jako nemohou sníst libovolné množství sladkého nebo se dívat bez omezení na televizi. Taky by mě neměly vidět sedět hodiny s mobilem a bezhlavě hrát nebo brouzdat po internetu. Zkrátka když to zvládneme my, zvládnou to i ony.

PL: V tomhle souhlasím s Jakubem. My se doma snažíme dětem poskytovat natolik pestré podněty a prostředky k rozvoji, aby neměly potřebu utíkat jenom do digitálního prostředí. Samozřejmě k tomu patří i nové technologie, ale jenom do té míry, aby se s nimi naučily rozumně pracovat a využívat je ve svůj prospěch. Momentálně je nejradši používají na přehrávání audiopohádek. Ale zkus se mě zeptat za pár let…