Ty jsi svou předposlední sbírku Já už chci domů opatřil vstupní douškou „básně a zápisky veršem“. Novinku otevírá stručná poznámka o „zápiscích čtyřverším“. Jako by se zaužívané slovo „básně“ už úplně vytratilo a ty jsi vědomě podtrhl svoji strohou metodu. Nepíšeš už (delší) básně? Proč?
Slovo „báseň“ mi přijde natolik nadužívané a zneužívané, že se obecně stalo už jen zavádějící kategorií pro takřka cokoliv, co je psáno do sloupců. Asi jsem si podvědomě řekl: „Opatrně s tím slovem“ a uvážlivě se od něj distancoval. A pak, ty moje zápisky jsou opravdu doslova zápisky; až na pár snadno rozpoznatelných výjimek nikde žádná fabulace, natož stylizace. A protože jsem bytostně svázán potřebou formy, harmonie a řádu, mohou ty zápisky jako básně vypadat nebo jimi místy holt i být.
Všiml jsem si, že se v nové sbírce nápadně často obracíš na Boha. Rozumím, že je to ironicky, polemicky a tak dále… Ale i tak se ptám: proč obracíš oči vzhůru?
Spíš obracím oči v sloup. A asi proto, že mě k tomu různé okolnosti a života i světa běh stále častěji nutí. Ale na Boha se neobracím pouze ironicky či polemicky. Když není nikde žádného jiného dovolání, obracím se na něj i vroucně. Pravda, asi bych jím, coby pouhým citoslovcem, měl víc šetřit a nebrat jméno Boží nadarmo. Už jenom proto, že hůř (a mnohem) teprve bude.
Vždy jsi dbal na časové zařazení svých prací. (Tyto údaje jsou dokonce integrální součástí tvých textů.) Zdůrazňuješ tím cosi jako „deníkovou rovinu“ svého psaní?
Není to zdůraznění, prostě jen zasazení do určitého subjektivního i objektivního časového kontextu. A ač to není snad můj případ, obecně by kolikrát neškodilo takovou poznámkou či jiným znakem dát případně čtenáři najevo, že báseň už skončila.
Kolik toho vlastně napíšeš? Mezi tvými sbírkami jsou relativně velké proluky, tak mne zajímá, kolik z napsaného materiálu případně zůstává nepoužito. (Ty básně pak prostě zmizí v osobním archivu? Už se k nim nevracíš a neděláš nové verze?)
Většinou, a platí to i o výboru tomto, odpad činí zhruba jednu třetinu materie vzniklé v období mezi dvěma sbírkami. To se u mě ustálilo na pěti šesti letech, což je moje obvyklá doba, kdy vznikne takový počet textů, že „už by to na sbírku dalo“. A často je to i ve chvíli, kdy se uzavřela nějaká moje osobní či citová etapa. Dříve jsem se k vyřazeným textům občas ještě vracel a používal je „na náhradní díly“, avšak v posledních letech, kdy převládá ten „deníkový“ styl, se k odpadům už nevracím. Ale ani je nelikviduji; zůstávají v mém bloku nebo počítači v původním časovém sledu.
Nikdy jsem se nezeptal, jak píšeš, tedy čistě v oné technické rovině. „Skládáš“, tedy vybrušuješ si svá čtyřverší „v hlavě“ až do zcela definitivní podoby? Nebo si děláš poznámky na papír či do mobilu a potom z těchto skic vznikají tvá definitivní díla?
Dřív jsem své texty (budiž, tehdy básně) opravdu doslova skládal, byl to i jakýsi můj noční rituál. Když jsem měl večer vše „pozemské“ hotovo, usedl jsem do houpacího křesla, později na kuchyňskou židli, nad svůj tzv. Zbytečný sešit, otevřel pivo, zapálil si a začal dumat, co bych tak mohl spáchat. Nezřídka jsem začínal od pointy či rýmu, což je asi to jediné z mých „tvůrčích postupů“, co u mě zčásti zůstalo i dodneška. Vše jsem pak piloval až ke stavu své spokojenosti a úlevy, ba až k smíchu, a výsledek pak ponechal většinou už beze změn. Nebyl-li jsem posedlý nějakou neodbytnou myšlenkou či úpěnlivou potřebou vypsat se ze svých úzkostí, pak jsem si témata, někdy i zálibně, doslova „cucal z palce“. V posledních letech žádný rituál už nemám; „psaní“ mi je třeba celý půlrok zcela ukradené, ba protivné a nepochopitelné. Pak zas přijdou naopak časy, kdy málem ani nestačím zapisovat do mobilu to, co mi samo přichází odněkud shůry už jakoby hotové; jen to krátce přefiltruji a doladím v hlavě a zapíšu coby SMS sobě. Převážně k tomu dochází při mých vycházkách do krajiny, ale třeba i na kole cestou na nákup apod. Leccos mi proletí hlavou i k ránu před usnutím, a co si zapsat už nezvládnu, to holt zapomenu. Na prvotní podobě těchto „vnuknutí“ jen málokdy něco s odstupem ještě měním. Když zápisky dosáhnou omezeného počtu znaků, texty si odešlu, a když jich je časem víc, přepíšu je do sešitu nebo rovnou do PC. Tyto moje polemiky, zloby, nářky apod. jsou tedy doslova (a většinou) mými zprávami především sobě. Nebo, v případě těch „citově vypjatějších“, zprávami uvážlivě (či ohleduplně) neodeslanými někomu jinému… Vědomí, že je chtě nechtě budu nejspíš „muset“ později holt i publikovat, je v okamžicích jejich vzniku zcela nepřítomné. Jakož i jistota, že budu opět beztrestně urážen párem recenzních „chroniků“, po jejichž vlastních pokusech o báseň nikdy neštěkl ani pes.
Pokud vím, velmi jsi omezil svá autorská čtení. Více tě naplňují vystoupení s tvojí rockovou formací Krch-off band?
Ano, čtení jsou mi už z hloubi duše protivná. A svojí podstatou mi vlastně vždy protivná byla, osobně i obecně. I když spoustu milých a nezapomenutelných chvil jsem na svých stovkách štací zažil…
A co se týče koncertů s kapelou — po krušných začátcích (před patnácti roky, tedy v mých sedmačtyřiceti letech), kdy vystoupení byla mnohdy utrpením nejen pro mne, mohu dnes (po více než dvou stech expozic) říci, že mě většinou baví. Nerozumím úplně slovu „naplnění“; moje stavy bývají spíš opačného druhu. Ovšem je-li opakem naplnění asi vyprázdnění, pak ani tohle není zrovna to pravé slovo… Aparatura zvukařů bohužel nebývá dosti výkonná, nebo je moje kapela příliš hlučná, prostě během koncertů se chtě nechtě „ze všeho“ doslova vyřvu, což má pro mě, plachého a tichého samotáře, ozdravné a blahodárné účinky. A navíc — na pódiu nejsem sám, ale obklopen věrnými kamarády, k tomu skvělými muzikanty. A s takovou je pak úlevné, ba často až opojné vidět a slyšet, že ty moje zhudebněné „zprávy sobě“ mají přece jen ještě i jiné a vesměs vděčné adresáty…
Korespondenční rozhovor připravil Martin Stöhr
