Jako roma­no­pi­sec debu­tu­je­te ve svých jed­načty­ři­ce­ti letech. Před­po­klá­dám ale, že vás psa­ní při­ta­ho­va­lo už dří­ve. Jak vypa­da­ly vaše lite­rár­ní začátky? 
S psa­ním jsem začal už na gym­ná­ziu, teh­dy to byla hlav­ně poezie. Když mi bylo dva­cet, napsal jsem něko­lik poví­dek, dvě diva­del­ní hry, kte­ré jsem poté zre­ží­ro­val s naším ama­tér­ským diva­del­ním sou­bo­rem, také jsem napsal fil­mo­vý scé­nář a začal pra­co­vat na romá­nu z obdo­bí řec­ké občan­ské vál­ky. Když bylo psa­ní nesne­si­tel­né pro všech­ny kru­tos­ti, kte­ré se v pří­bě­hu ode­hrá­va­ly, potře­bo­val jsem si od téma­tu oddech­nout a pomys­lel si, že bych mohl napsat krát­kou povíd­ku, jež by mne opros­ti­la od všech sta­ros­tí dneš­ní­ho svě­ta. Tak jsem začal psát Isi­do­ri­as a prá­ce na ní pak trva­la něko­lik let. 

Zmí­nil jste svou čin­nost v ama­tér­ském diva­del­ním sou­bo­ru. Může­te při­blí­žit své akti­vi­ty v této oblasti?
Diva­del­ní sou­bor Pan­de­lei­mon jsme zalo­ži­li se ženou a naši­mi přá­te­li asi před dva­ce­ti lety. Hrá­li jsme jen autor­ské hry, kte­ré jsem napsal já nebo moje žena Sofie. Zpr­vu jsme hrá­li v klu­bech, poz­dě­ji, když jsme byli zave­de­ní, jsme si pro­na­jí­ma­li diva­dlo Sta­rá aré­na. Měli jsme sko­ro vždy vypro­dá­no a mys­lím, že se divá­kům naše před­sta­ve­ní líbi­la. Jez­di­li jsme i na ama­tér­ské diva­del­ní fes­ti­va­ly. Bylo to krás­né obdo­bí, byd­le­li jsme teh­dy se ženou v ate­li­é­ru Danie­la Bala­bá­na, pří­mo napro­ti jed­né z věží katedrá­ly Bož­ské­ho Spa­si­te­le. Na chod­bě byly kan­ce­lá­ře, kde pra­co­va­li odmě­ře­ní zaměst­nan­ci jakési počí­ta­čo­vé fir­my, a my se s nimi děli­li o jeden záchod a malé umy­va­dlo na celém pat­ře. V ate­li­é­ru neby­la kuchyň ani lož­ni­ce, spa­li jsme mezi obra­zy na sta­ré mat­ra­ci a děla­li pře­de vše­mi těmi naškro­be­ný­mi pány, že tam vlast­ně nebyd­lí­me, neboť tam neby­lo dovo­le­no přespá­vat. A tak jsme si kaž­dé ráno, když jsme vsta­li a oni již pil­ně pra­co­va­li, přes sebe pře­ho­di­li malíř­ský plášť, do něho scho­va­li zub­ní kar­tá­ček a pas­tu, abychom vzbu­di­li dojem, že jsme celou noc pra­co­va­li. Jed­li jsme jen tuňá­ko­vé kon­zer­vy a roh­lí­ky. Má žena mno­ho malo­va­la, já zase psal, hod­ně jsme zkou­še­li před pre­mi­é­ra­mi. Bylo to veli­ce šťast­né a plod­né obdo­bí naše­ho živo­ta a rád na něj vzpomínám.

V čem pro vás byla prá­ce na romá­nu jiná, nová ve srov­ná­ní s před­cho­zí zku­še­nos­tí s psaním? 
Před­ně mne prá­ce na Isi­do­ri­as vel­mi těši­la. Od dět­ství jsem tou­žil stát se spi­so­va­te­lem. V době psa­ní Isi­do­ri­as jsem spo­lu­vlast­nil obchod, dová­že­li jsme zbo­ží z Dál­né­ho a Blíz­ké­ho výcho­du. Džá­sim, hlav­ní posta­va romá­nu, se také stal kup­cem, ačko­li si přál zůstat písa­řem a pra­co­vat v kali­gra­fic­ké díl­ně. Byla tu urči­tá para­le­la. Když autor píše his­to­ric­ký román z kon­ce šest­nác­té­ho sto­le­tí, musí uva­žo­vat jako člo­věk žijí­cí před něko­li­ka sty lety. Při psa­ní pro mne bylo vel­mi pod­stat­né, aby čte­nář měl během čte­ní jis­to­tu, že kni­hu sku­teč­ně napsal mnich na Sva­té Hoře se svým chá­pá­ním svě­ta. Pro­to bylo nezbyt­né nastu­do­vat mno­ho his­to­ric­kých reá­lií, kte­ré jsem do pří­bě­hu zasa­dil, aby se vše ode­hrá­va­lo chro­no­lo­gic­ky správ­ně. Celá ta něko­li­ka­le­tá prá­ce však pro mne byla jed­nou vel­kou radostí.

Prv­ní ver­ze vaše­ho romá­nu vznik­la před dese­ti lety. Čím to, že vychá­zí až letos? Jak se kni­ha mezi­tím proměnila? 
Ano, prv­ní ver­zi Isi­do­ri­as jsem dokon­čil před zhru­ba dese­ti lety. Pak jsem se sna­žil ruko­pis nabíd­nout k pře­čte­ní růz­ným lidem s lite­rár­ním vzdě­lá­ním a pro­sil je o redak­ci a korek­tu­ru. Vět­ši­nou mne odmí­ta­li a dáva­li mi nepří­mo naje­vo, že se jim to nelí­bí a do tako­vé prá­ce se jim vůbec nechce. To trva­lo něko­lik let, poz­dě­ji jsem na ruko­pis zapo­mněl a pohřbil všech­ny nadě­je na jeho vydá­ní. Po letech jsem se sešel se svým pří­te­lem Jaku­bem Maceč­kem, diva­del­ním reži­sé­rem, kte­rý věděl, že jsem dří­ve psal, a přál si, abych mu ruko­pis pře­dal k pře­čte­ní. To jsem udě­lal a on poté odjel na Nový Zéland, odkud se mi půl roku neo­zý­val, ačko­li mi slí­bil, že mi dá vědět hned po jeho pře­čte­ní. Z toho jsem usou­dil, že ruko­pis sku­teč­ně nesto­jí za nic. Když se po šes­ti měsí­cích Jakub vrá­til, volal mi z Pra­hy, že mi nemohl zavo­lat dřív, pro­to­že neměl sig­nál, a sdě­lil mi, že je to moc dob­ré, a jest­li chci, pře­dá ruko­pis k pře­čte­ní panu Arnoš­tu Gol­d­fla­mo­vi. Já samo­zřej­mě sou­hla­sil. Po pár dnech se mi ozval pan Gol­d­flam a ujis­til mne, že jakmi­le bude mít tro­chu času, na ruko­pis se podí­vá a do měsí­ce mi dá vědět. Po dvou týd­nech mi napsal e‑mail, že se mu to „fakt moc líbí“ a že mu to při­po­mí­ná jeho oblí­be­nou kni­hu Hadži Baba z Isfa­há­nu a jiné pika­resk­ní romá­ny. Navr­hl, že ruko­pis zaští­tí svým jmé­nem a nabíd­ne ho růz­ným nakla­da­tel­stvím. Po něja­ké době mi opět napsal a sdě­lil mi, že se mu ozva­li z Hos­ta se tře­mi vykřič­ní­ky a že je mám kon­tak­to­vat. Měl jsem teh­dy vel­kou radost a po všech těch letech mar­né­ho sna­že­ní to pro mne byla obrov­ská satisfakce. 

Román je zasa­ze­ný do pro­stře­dí Blíz­ké­ho výcho­du a řec­kých ost­ro­vů na kon­ci šest­nác­té­ho sto­le­tí. Odkud jste načer­pal zna­los­ti o tom­to obdo­bí? Proč jste si zvo­lil prá­vě jej?
Řec­ko je mi vel­mi blíz­ké, neboť jsem si vzal za ženu Řeky­ni a v pod­sta­tě vše oko­lo mne za posled­ních dva­cet let je s Řec­kem něja­kým způ­so­bem spo­je­no. Když jsem začal pra­co­vat na Isi­do­ri­as, žili jsme se ženou tři měsí­ce v Soluni u jejích pra­ro­di­čů a já tam teh­dy pře­če­tl výbor z díla lor­da Byro­na, kte­rý je mimo­cho­dem v Řec­ku pova­žo­ván za národ­ní­ho hrdi­nu a byl vel­kým helé­no­fi­lem. Řekům dokon­ce posky­tl nema­lé finanč­ní pro­střed­ky na boj pro­ti osman­ské nad­vlá­dě a řec­ké­ho povstá­ní se sám aktiv­ně zúčast­nil. Řekl jsem si, že by bylo dob­ré v kni­ze zmí­nit, kterak ten­to národ za čty­ři sta­le­tí turec­ké oku­pa­ce trpěl. Také dob­ře znám men­ta­li­tu Řeků a mno­há mís­ta, kte­rá popi­su­ji v Isi­do­ri­as jsem osob­ně navští­vil. Když jsem psal o teh­dej­ší Kon­stan­ti­no­po­li, vypra­vil jsem se tam, kou­pil si prů­vod­ce po Istanbu­lu a na všech­na mís­ta, kte­rá v kni­ze popi­su­ji, jsem se ženou zašel, abych je co nej­věr­ně­ji popsal, a celou dobu jsem tam pře­mýš­lel, jaké to bylo asi před čty­ři sta lety, bez aut, elektři­ny a všech vymo­že­nos­tí dneš­ní doby. 

Hlav­ní posta­va Džá­sim Nadžát pro­chá­zí v prů­bě­hu romá­nu hlu­bo­kou vnitř­ní pro­mě­nou. Nako­lik se v ní odrá­ží váš vlast­ní duchov­ní vývoj?
Ano, kaž­dý člo­věk, kte­rý se ale­spoň tro­chu sna­ží žít duchov­ním živo­tem, pro­chá­zí v urči­tých údo­bích své­ho živo­ta pro­mě­na­mi růstu, či v hor­ším pří­pa­dě úpad­ku sta­vu své duše. Já pochá­zím z děl­nic­ké rodi­ny, mí před­ko­vé pra­co­va­li v dolech a na hutích. V Boha z nich nikdo nevě­řil a moje výcho­va byla přís­ně ate­is­tic­ká. Když mi bylo dva­cet let, vel­mi jsem se zají­mal o svě­to­vá nábo­žen­ství a růz­né filo­zo­fic­ké prou­dy. Byl jsem teh­dy tako­vým syn­kre­ti­kem, kte­rých je v Čes­ku mno­ho. Pros­tě jsem si vzal z kaž­dé­ho jen to, co se mi líbi­lo a co mi vyho­vo­va­lo. Tako­vé počí­ná­ní je však v koneč­ném důsled­ku jen na ško­du a k niče­mu dob­ré­mu neve­de. Když jsem se ve svých tři­a­dva­ce­ti letech roz­ho­dl vzít si svou ženu v pra­voslav­ném chrá­mu na řec­ké ves­ni­ci, při­jal jsem pra­voslav­nou víru a po čas křtu jsem měl krát­ké vytr­že­ní, v němž jsem pocí­til, že jsem se duchov­ně zno­vuzro­dil. Teh­dy jsem vůbec netu­šil, že za čtr­náct let budu v jiném chrá­mu před sva­tým presto­lem svě­cen na kně­ze. Džá­sim na kon­ci pří­bě­hu při­jí­má víru své zmi­ze­lé ženy, stej­ně jako jsem já, býva­lý pohan, při­jal víru své ženy. 

Děj romá­nu se ode­hrá­vá ve zjitře­ných dobách, kte­ré se v lec­čems podo­ba­jí aktu­ál­ní­mu dění. Byly pro vás tyto para­le­ly důle­ži­tou inspirací? 
Před dese­ti lety byla poli­tic­ká situ­a­ce jiná, neby­la tak vyhro­ce­ná jako dnes, a pro­to jsem si to vůbec neu­vě­do­mo­val. Když jsem teď kni­hu pře­pi­so­val, pocho­pil jsem, že na tom­to svě­tě se vše stá­le opa­ku­je. V době, kdy jsem dokon­čo­val prv­ní ver­zi Isi­do­ri­as, jsem obchod­ně pobý­val v Káhi­ře, kde jsme byd­le­li pří­mo v cen­t­ru baza­ru Chán al-Cha­lí­lí u rodi­ny mého pří­te­le Moha­me­da. Díky rodi­ně své ženy v Soluni jsem věděl, co je to řec­ká pohos­tin­nost, avšak co jsme se ženou zaži­li tam, před­či­lo vše, s čím jsme se dopo­sud setka­li. Hned po pří­jez­du nám poskyt­li svou lož­ni­ci, jedi­nou kli­ma­ti­zo­va­nou míst­nost v celém bytě, stá­le nás hos­ti­li, mé ženě kupo­va­li dár­ky, přes­to­že byli o mno­ho chu­dob­něj­ší než my, měli o nás stá­le sta­rost a jakou­ko­li naši sna­hu jim jejich štěd­rost opla­tit odmí­ta­li. To bylo mé prv­ní setká­ní s arab­ským svě­tem; tuto svou osob­ní zku­še­nost samo­zřej­mě nemůžu vztáh­nout na všech­ny Ara­by, nejsem nato­lik naiv­ní, ale do jis­té míry těch něko­lik dnů ve spo­leč­nos­ti celé počet­né rodi­ny mého pří­te­le Moha­me­da na Chán al-Cha­lí­lí for­mo­va­lo můj pohled na Ara­by kon­ce šest­nác­té­ho století.

Foto: Eli­sa­vet Prusali