Kavárna

Kniha Démon ze sídliště je příběhem šestnáctiletého Šimona, který hledá sám sebe v nudném a pokryteckém světě dospělých. Středem jeho vesmíru je blackmetalová kapela, v níž hraje se svými kamarády a která má být temnější než noc. Jednou si k nim v hospodě přisedne tajemný muž jménem Sorat, s nímž se společně pokusí vyvolat ducha zemřelé dívky. Spisovatelka Iva Hadj Moussa v knize barvitě popsala temné období dospívání, kdy se člověk musí vymezit vůči všemu, co ho obklopuje. „Člověk neví, co se sebou, neví, co se děje, přitom na sobě ale pořád nevědomky pracuje. Je to zásadní období,“ říká.

Petr Šesták vydává román s názvem Kontinuita parku, příběh Josefa, který se po letech studií ve velkém městě a životě v zahraničí na cestách vrací do rodného města, aby tam působil jako středoškolský učitel. A zjišťuje, že i když je městečko v pohraničí malebné, je pořád stejným maloměstem, jak ho znával. Josefův příběh je zároveň exkurzí do života mladého člověka, který se ocitl v mezeře mezi životem v normalizaci a kapitalismem, a reflektuje i vpád nových technologií. „Jaké budou mít následky, to se teprve projeví. Když nic nenapadlo nás, jako děti jsme si celé odpoledne vydrželi šťourat klackem v zemi. V mozku se nám dělo asi něco jiného než při rolování na Instagramu. Ale teprve čas ukáže, jaké to bude mít důsledky,“ říká Šesták.

Dnešní děti mají často všechno — mobil, počítač, klidně i bazén za domem —, ale vlastně vyrůstá každé tak trochu samo. V době pandemických opatření se jejich svět ještě více smrskl. Nad knížkou Kubíkova cesta si můžete zavzpomínat na dobu, kdy byl svět ještě normální. Není to však nostalgická utopie pro potěchu rodičů, tohle je knížka pro děti, které vyrůstají s mobilem. „Žijí-li děti o samotě v digitálním světě, můžeme za to, my, rodiče,“ je přesvědčený autor knihy Jakub Špičák. Nad digitální generací ale rozhodně neláme hůl. V tom s ním souhlasí i ilustrátorka knihy, slovenská výtvarnice Petra Lukovicsová. „Když to zvládneme my, zvládnou to i děti.“ A pozitivní přístup teď potřebujeme víc než cokoliv jiného, nemyslíte?

Dětské leporelo Rok v lese se i několik let po svém vydání těší obrovské oblibě mezi dětskými čtenáři. Aby také ne. Laskavé ilustrace Emilie Dziubakové učarovaly dětem po celém světě. Ale děti odrůstají a obrázkové leporelo bez textů už jim po nějakém čase nestačí, chtějí víc. Právě pro ně jsou Stavitelé z říše zvířat, jejichž autorku jsme pro vás krátce vyzpovídali.

Viktorie Hanišová dostala po vydání sbírky povídek Dlouhá trať nápad: opustit na chvíli dráhu uznávané prozaičky a překladatelky a vyzkoušet si něco dalšího. Uprostřed pandemie se pustila do rozhovorů s lidmi, kteří se snaží žít udržitelně ve velkých městech — a nejen to, třeba se i starat o prostředí kolem sebe a zakládat projekty, u nichž není hlavním kritériem jen co nejnižší cena výrobků, ale i jejich příběh. „Mou snahou bylo připojit se k proudu, který tyhle projekty zná a představuje je dalším lidem. To povědomí ještě není příliš velké,“ říká spisovatelka, která své rozhovory shrnula do knihy Beton a hlína.

Tomáš Boukal je mezi čtenáři, kteří se zajímají o národy žijící v divočině odlehlých částí Ruska, pojmem. Národu Mansů se věnuje dlouhodobě a jejich kulturu už přiblížil v několika knihách. Teď mu vychází kniha Cesta mrtvých, v níž materiály sesbírané za poslední roky románově zpracoval a v níž českému čtenáři přibližuje drama, které se v odlehlých částech Ruska odehrává. „Ten příběh si to vynutil. Už když jsem pádloval po řece zpět do civilizace, byl jsem si skoro jistý, že to musím napsat,“ vysvětluje.

Herec a scenárista Matěj Dadák vydává po dlouhé pauze svou druhou knihu, která se jmenuje Muž bez jazyka. Stejně jako jeho první kniha Horowitz zavádí čtenáře do spisovatelského světa, který je ale jen kulisou pro vyprávění něčeho podstatnějšího. „Asi nejspíš píšu o úzkosti z konce starého světa. Mizí nám před očima a téměř se to nedá ovlivnit. A děsí mě sílící vliv takzvané korektnosti,“ říká Matěj Dadák. Být hercem a spisovatelem je podle něj ideální spojení, obě role si vzájemně pomáhají.

Martina Leierová vydává knihu Tohle město, tahle řeka. A říká, že postavy, které v ní vystupují, zná každý z nás. Kniha o hledání perspektivy, z níž můžeme nahlížet na naše životy, vznikala s přestávkami dva roky a vychází čtyři roky po autorčině prvním románu Dům s vypůjčeným výhledem. „Věnovala jsem se za tu dobu i jiným projektům. Hlavně Římu. Fascinuje mě a myslím, že v člověku probouzí novou formu citlivosti,“ popisuje autorka, s níž jsme se ale bavili i o její novinářské práci a o tom, jak prožívala karanténu v Itálii.

Oko bouře začalo vznikat ještě před vypuknutím pandemie, přesto se najednou jeví velmi aktuálně. Izolace, uzavření země před okolními světy i ne příliš kompetentní vládnutí. Kde čerpala Zuzana Hartmanová inspiraci ke své trilogii Krysy apokalypsy? A kdy se dočkáme jejího finále?

Alena Mornštajnová vydává svůj pátý román Listopád, který si pohrává s myšlenkou, co by se stalo, kdyby události v roce 1989 vedly k jinému vývoji v naší zemi a totalita pokračovala. Je to příběh, který se u nás sice neodehrál, ale v různých podobách se pořád může dít v jiných zemích světa. Nejoblíbenější česká spisovatelka v nové knize vypráví mimo jiné i o tom, jak bolestivé může být odloučení. Její kniha přitom vznikala v době pandemie, kdy si odloučení každý z nás zažil na vlastní kůži.

Po patnácti letech od prvního vydání znovu vychází kniha Peníze od Hitlera spisovatelky Radky Denemarkové. Když vyšla poprvé, nekompromisně otevřela do té doby tabuizovaná témata českých dějin, o nichž se teď i díky ní mluví. Později začal román rezonovat v zahraničí, žít svůj život v různých světových jazycích a spoluvytvářet nové interpretace a příběhy. Přečtěte si rozhovor, v němž se Radka Denemarková ohlíží do období, kdy knihu psala, a popisuje, jaké jsou výzvy pro naši současnost.

Vychází kniha Sedimenty Diagnózy Wellnes, příběh preppera Oktobrina, který se vydal prozkoumávat doly na potašovou sůl, proměněné v luxusní sanatorium. Předstíral chorobu, aby se dostal stovky metrů pod zem, kde chtěl najít vhodné prostředí pro přečkání konce světa. Příběh, který v sobě zahrnuje i otázky týkající se přístupu každého z nás k palčivým environmentálním problémům, se zrodil jako nápad kolektivu autorů na brněnské FaVU. A celý projekt — samozřejmě kolektivně — v našem rozhovoru blíže představují Bernardeta Babáková a Pavel Sterec, kteří měli jeho vedení na starost.