O minulosti jsem nikdy psát nechtěl, říká Michal Vrba

Zeptej se ďábla. Tak se jmenuje v pořadí čtvrtá kniha spisovatele Michala Vrby, který byl před dvěma lety nominován na cenu Magnesia Litera za svou sbírku povídek Kolem Jakuba. Příběh Františka Horáka s přezdívkou Rudej vztek začíná na konci socialismu, vrcholí ale v dnešních dnech. „Své postavy potřebuji vystavit něčemu nečekanému, mezním situacím. Historie je jen vedlejší efekt. Až mi přinese inspiraci téma ze současnosti, napíšu ho,“ říká Michal Vrba.

Anketa: Proč je kniha Tiché jaro stále aktuální?

Vychází český překlad jedné z nejvlivnějších knih dvacátého století. Dílo Tiché jaro americké bioložky a spisovatelky Rachel Carsonové je mnohem víc než jen studií o dopadech zemědělské chemie na životní prostředí. Je brilantně napsaným svědectvím o tom, co ztrácíme, o lžích agroprůmyslu, voláním o pomoc a jiskrou, která zažehla zájem milionů lidí i politiků o stav a zdraví naší planety. Na to, jak zásadní je kniha i téměř šedesát let od prvního vydání a jak ji číst ve stínu environmentálních hrozeb současnosti, jsme se zeptali několika osobností z oblasti českého environmentálního hnutí.

„Pro Benyho jsem musela napsat vlastní knihu.“

Na konci srpna vyjde nový román Simony Bohaté Klikař Beny. Jeho děj je zasazen do prostředí dělnických kolonií, které mizí z map našich měst. A stejně jako autorčina předchozí kniha Všichni sou trapný zavede čtenáře na okraj socialistické společnosti. „Všechny mé postavy žijí v současnosti. Ale jejich minulost je součástí jejich každodennosti,“ říká autorka.

Při psaní jsem myslela na to, jaká jsem byla v šestnácti

Kniha Démon ze sídliště je příběhem šestnáctiletého Šimona, který hledá sám sebe v nudném a pokryteckém světě dospělých. Středem jeho vesmíru je blackmetalová kapela, v níž hraje se svými kamarády a která má být temnější než noc. Jednou si k nim v hospodě přisedne tajemný muž jménem Sorat, s nímž se společně pokusí vyvolat ducha zemřelé dívky. Spisovatelka Iva Hadj Moussa v knize barvitě popsala temné období dospívání, kdy se člověk musí vymezit vůči všemu, co ho obklopuje. „Člověk neví, co se sebou, neví, co se děje, přitom na sobě ale pořád nevědomky pracuje. Je to zásadní období,“ říká.

Chtěl bych, aby má kniha byla příspěvkem k debatě

Petr Šesták vydává román s názvem Kontinuita parku, příběh Josefa, který se po letech studií ve velkém městě a životě v zahraničí na cestách vrací do rodného města, aby tam působil jako středoškolský učitel. A zjišťuje, že i když je městečko v pohraničí malebné, je pořád stejným maloměstem, jak ho znával. Josefův příběh je zároveň exkurzí do života mladého člověka, který se ocitl v mezeře mezi životem v normalizaci a kapitalismem, a reflektuje i vpád nových technologií. „Jaké budou mít následky, to se teprve projeví. Když nic nenapadlo nás, jako děti jsme si celé odpoledne vydrželi šťourat klackem v zemi. V mozku se nám dělo asi něco jiného než při rolování na Instagramu. Ale teprve čas ukáže, jaké to bude mít důsledky,“ říká Šesták.

„Žijí-li děti o samotě v digitálním světě, můžeme za to, my, rodiče“

Dnešní děti mají často všechno — mobil, počítač, klidně i bazén za domem —, ale vlastně vyrůstá každé tak trochu samo. V době pandemických opatření se jejich svět ještě více smrskl. Nad knížkou Kubíkova cesta si můžete zavzpomínat na dobu, kdy byl svět ještě normální. Není to však nostalgická utopie pro potěchu rodičů, tohle je knížka pro děti, které vyrůstají s mobilem. „Žijí-li děti o samotě v digitálním světě, můžeme za to, my, rodiče,“ je přesvědčený autor knihy Jakub Špičák. Nad digitální generací ale rozhodně neláme hůl. V tom s ním souhlasí i ilustrátorka knihy, slovenská výtvarnice Petra Lukovicsová. „Když to zvládneme my, zvládnou to i děti.“ A pozitivní přístup teď potřebujeme víc než cokoliv jiného, nemyslíte?

Děti snadno přijímají příběhy vyprávěné zvířaty

Dětské leporelo Rok v lese se i několik let po svém vydání těší obrovské oblibě mezi dětskými čtenáři. Aby také ne. Laskavé ilustrace Emilie Dziubakové učarovaly dětem po celém světě. Ale děti odrůstají a obrázkové leporelo bez textů už jim po nějakém čase nestačí, chtějí víc. Právě pro ně jsou Stavitelé z říše zvířat, jejichž autorku jsme pro vás krátce vyzpovídali.

Povědomí o udržitelnosti v Česku pořád není dostatečné

Viktorie Hanišová dostala po vydání sbírky povídek Dlouhá trať nápad: opustit na chvíli dráhu uznávané prozaičky a překladatelky a vyzkoušet si něco dalšího. Uprostřed pandemie se pustila do rozhovorů s lidmi, kteří se snaží žít udržitelně ve velkých městech — a nejen to, třeba se i starat o prostředí kolem sebe a zakládat projekty, u nichž není hlavním kritériem jen co nejnižší cena výrobků, ale i jejich příběh. „Mou snahou bylo připojit se k proudu, který tyhle projekty zná a představuje je dalším lidem. To povědomí ještě není příliš velké,“ říká spisovatelka, která své rozhovory shrnula do knihy Beton a hlína.

Přírodní národy nás mohou mnohé naučit

Tomáš Boukal je mezi čtenáři, kteří se zajímají o národy žijící v divočině odlehlých částí Ruska, pojmem. Národu Mansů se věnuje dlouhodobě a jejich kulturu už přiblížil v několika knihách. Teď mu vychází kniha Cesta mrtvých, v níž materiály sesbírané za poslední roky románově zpracoval a v níž českému čtenáři přibližuje drama, které se v odlehlých částech Ruska odehrává. „Ten příběh si to vynutil. Už když jsem pádloval po řece zpět do civilizace, byl jsem si skoro jistý, že to musím napsat,“ vysvětluje.

Arnošt si prostě lže do kapsy, říká Matěj Dadák o svém hrdinovi

Herec a scenárista Matěj Dadák vydává po dlouhé pauze svou druhou knihu, která se jmenuje Muž bez jazyka. Stejně jako jeho první kniha Horowitz zavádí čtenáře do spisovatelského světa, který je ale jen kulisou pro vyprávění něčeho podstatnějšího. „Asi nejspíš píšu o úzkosti z konce starého světa. Mizí nám před očima a téměř se to nedá ovlivnit. A děsí mě sílící vliv takzvané korektnosti,“ říká Matěj Dadák. Být hercem a spisovatelem je podle něj ideální spojení, obě role si vzájemně pomáhají.

Psaní je pro mě daleký obzor

Martina Leierová vydává knihu Tohle město, tahle řeka. A říká, že postavy, které v ní vystupují, zná každý z nás. Kniha o hledání perspektivy, z níž můžeme nahlížet na naše životy, vznikala s přestávkami dva roky a vychází čtyři roky po autorčině prvním románu Dům s vypůjčeným výhledem. „Věnovala jsem se za tu dobu i jiným projektům. Hlavně Římu. Fascinuje mě a myslím, že v člověku probouzí novou formu citlivosti,“ popisuje autorka, s níž jsme se ale bavili i o její novinářské práci a o tom, jak prožívala karanténu v Itálii.

Člověk se vlivu okolního dění neubrání

Oko bouře začalo vznikat ještě před vypuknutím pandemie, přesto se najednou jeví velmi aktuálně. Izolace, uzavření země před okolními světy i ne příliš kompetentní vládnutí. Kde čerpala Zuzana Hartmanová inspiraci ke své trilogii Krysy apokalypsy? A kdy se dočkáme jejího finále?