Dvacítka studií a devět zrealizovaných staveb — podle jakých kritérií jste vybírali, které vaše věže v knize ukážete?
Máme v ateliéru jednu oblíbenou knihu o benátských věžích — kampanilách. Je to kniha úzká jako malý sešit a vysoká asi metr. Ta nás inspirovala. Naše věže nejsou tak hubené, takže ani kniha Up! / Vzhůru! není tak vysoká, ale vertikální je dost. Věže a rozhledny navrhujeme rádi a často. Je to naše oblíbené téma. Do knihy se dostalo všech devět našich realizovaných věží, jejich fotografie a plány. A to včetně Včelína v Hostivaři, který není tak úplně rozhlednou, ale je svým významem v našem myšlení o věžích vlastně jejich modelem, a proto mezi ně určitě patří. V závěru knihy pak prezentujeme dvacet studií zatím nerealizovaných staveb.
Kniha Up! je něco mezi katalogem a průvodcem. Na to, aby to byl katalog, v ní ale chybí teoretické texty, na to, aby to byl průvodce, je zase příliš velká. Jak jste o konceptu knihy přemýšleli?
Má to být průvodce. Koncept vychází z našeho dlouhodobého uvažování o architektuře. Pokud potřebujete výklad teoretika architektury k tomu, abyste architekturu pochopila, je něco špatně. Rozhledna je čistá konstrukce. Není to nic komplikovaného. Má v sobě magii, lehkost. Záměrně nevysvětlujeme, proč naše rozhledny vypadají tak, jak vypadají. Ne že bychom na to nemysleli. Zkoušeli jsme to popsat. Dokonce jsme udělali i rešerše o významu věží a jejich symbolice. Babylonská věž, Eiffelova věž nebo pohádkové věže, ve kterých přebývají zakleté princezny nebo černokněžníci. Taky jsme začali psát texty o konstrukčním vývoji našich věží. Jenomže pak jsme si uvědomili, že tohle prostě nedává smysl. Psát o našich rozhlednách je námět pro básníky. Ne pro nás architekty — autory. Nakonec jsem se nechal inspirovat výstavou v GASKu v Kutné Hoře, která se jmenovala Stavy mysli a připravil ji Richard Drury s kolegyněmi a kolegy. Ta stála na jednoduchém konceptu spojení obrazů a citátů, které reagovaly na vystavené exponáty nepřímo, nekomentovaly je, ale vztahovaly se k nim nějakou juxtapozicí. Podobně jsme pracovali i my. Vybrali jsme jedenáct citátů, které se k našim stavbám původně nevztahovaly, ale přesto s nimi korespondují. Mají lidi inspirovat a ponoukat hledat mezi nimi a rozhlednami konkrétní vztah.
Jaký například?
Například na Chrudimsku stojí naše rozhledna Bára a kapitolu o ní uvozuje Einsteinův citát: „Jak vzniká vynález? To všichni vědí, že je něco nemožné, a pak se objeví nějaký blázen, který neví, že je to nemožné, a udělá vynález.“ Víte, Bára je průkopnická. Je postavená z prken, která jsou položená vodorovně na sebe. Tesaři dobře vědí, že dřevo takhle položené výrazně sedá a roste vlivem sesychání jako roubenka. Pracuje mnohem víc, než když ho postavíte vertikálně. A všichni říkali, že je to nemožné, postavit takhle rozhlednu. No a stojí dodnes! Dokonce ji postavili dvakrát. První hned pár dní po otevření strhlo s kusem přilehlého lesa tornádo. „Vidíte,“ říkali někteří, „takhle se rozhledny stavět nedají, spadnou! To je důkaz!“ Jenže bývalý lesů pán — pan Odvárka — ji hned po otevření pojistil. Takže pojišťovna samozřejmě hned poslala na místo statika. No a ten konstatoval, že konstrukčně byla stavba naprosto v pořádku. A pojišťovna zaplatila komplet novou rozhlednu. Místní se k tomu postavili skvěle. Stejně jako když požár zničil Národní divadlo, řekli: „Tak Báru postavíme znova!“ A Bára II tam stojí dodnes. Citáty ke kapitolám o jednotlivých rozhlednách prostě nejsou nahodilé. Mají sloužit jako pošťouchnutí zvědavosti čtenářů a čtenářek, aby o stavbách tohohle typu přemýšleli jinak, ne jen jako o konstrukcích na kopci.
Vaše rozhledny jsou si podobné, přesto je každá jiná, nekopírujete vědomě sami sebe. Co mají společného a v čem se naopak liší?
Podobají se tím, co je schované za veškerou naší architekturou. Jsme romantičtí konstruktéři. Je nám vlastní hledání magie architektury skrz konstrukci. Té magie, která na vás dýchne, když vejdete do gotického chrámu, do staré fabriky nebo do obyčejného lesa. Ta magie, co vidíte u staveb domorodců v Africe nebo Indonésii. Magie ukrytá v promyšlené konstrukci má svou pointu. Když jsou někde šrouby, tak jsou tam vidět šrouby, neschováváme je. Když hledáme tvar a proporce, hledáme takový tvar a proporce, které sluší a fungují konstrukčně s daným materiálem. Je pravda, že naše věže můžeme dělit do několika kategorií. Třeba na rozhledny bez šatů a na ty v šatech. Rozhledna Ester v Jeruzalémě, to je typická rozhledna v šatech: má obálku, která je sice prodyšná, fouká do ní, je skrze ni vidět do krajiny, ale přitom chrání nosnou konstrukci pod ní a dává jí tím pádem delší životnost. Máminka nebo Závist jsou naproti tomu rozhledny bez šatů, kde samotná konstrukce je navržena jako extrémně odolná.
Existuje nějaký chronologický vývoj v tom, jak jste nazírali a nazíráte na rozhledny?
Vlastně ne, protože někdy je od návrhu k realizaci půl roku, někdy dvanáct let. Takže někdy postavíte nový nápad dřív, než ideu starou mnoho let. Máminka ležela dvanáct let v šuplíku, než se podařilo získat všechna povolení a peníze k realizaci. Naopak Ester za půl roku stála.
Jak může rozhledna vznikat jen půl roku od zadání ke stavbě?
Za tím je neuvěřitelný příběh. Martin Rajniš s Davidem Kubíkem před lety navrhli Včelín, který měl stát na Petříně. Ale přípravy na rekonstrukci Petřínských zahrad běží rychlostí zvolna sprintující litosférické desky, a tak zatím nebylo možné tu stavbu zrealizovat. Ten námět nám ale visel v kanceláři na stěně. A v hlavě. Když za námi přišel Lukáš Přibyl, tehdy šéf Českého centra v Tel Avivu, že máme možnost postavit dřevěnou rozhlednu kilometr a půl od Zdi nářků, v prostředí, kde se dřevěné konstrukce nestaví a nikdo vlastně neví, jak se tam dřevo chová, tak se ten nápad vynořil zpátky. Modifikovaný. Martin to téma využil a navrhnul věž s vyměnitelným pláštěm. Lukášův nápad měl ale jeden háček. V létě musela věž stát. A byl březen. Normálně se staví a povoluje několik let! U kapitoly věnované Ester citujeme Hillaryho: „Miřte vysoko! Ve snadném vítězství je málo statečnosti.“ A přesně tak to bylo. Tým neuvěřitelných lidí ze skici věže na papíře stvořil hotovou věž rozebranou na části a složenou do kontejnerů tak, že na konci května už jela do Hamburku. Na izraelské straně se sice trochu protáhlo povolování stavby, takže nakonec nestála v létě, ale „až“ v listopadu. Ale stejně to byla neuvěřitelná rychlost.
Příběh Včelína tím ale nekončí.
Nekončí. Když byla v Jízdárně Pražského hradu výstava Česká architektura od secese k dnešku, hledali pořadatelé model, který by mohl stát u vstupu jako vstupní exponát. A současně chtěli vystavit právě fotky Ester. A my jsme zrovna vyráběli druhou variantu Včelína Martina Kulíka a jeho Galerii Golf Hostivař. Včelín měl být hotový stejně, jako se měla otvírat výstava v Jízdárně a do Jízdárny se vešel asi o půl metru. Takže bylo jasné, co bude vstupní exponát. Výstava pak ukazovala skutečný Včelín a vedle visela fotografie věže Ester. Lidi si tak mohli prohlédnout, jak se k sobě ty dvě stavby vztahují. Včelín dnes stojí na umělém golfovém kopečku v Hostivaři u příjezdu a skutečně funguje jako včelín. Je ale současně vlastně takovým modelem Ester.
Jak vypadá proces, během kterého navrhujete rozhlednu? Jedete na místo, do krajiny, na kopec, tam stojíte a necháváte k sobě tu krajinu nějak promlouvat, až se to otiskne do podoby té stavby?
Těch procesů je mnohem víc a běží většinou současně. Někdy to tak skutečně je, že jedete na místo, a to vás inspiruje. Ale často je to i naopak — jakmile začnete o rozhlednách přemýšlet, množí se vám v hlavě samy od sebe. Napadají vás prostě rozhledny bez vazby na místo. Máte je v hlavě. Když pak někam přijedete, tenhle katalog se začne otvírat a vy v něm hledáte náměty, které pak modifikujete pro konkrétní místo. Martin Rajniš nakreslil jedny z prvních rozhleden na cestě v Japonsku v šinkansenu z Tokia do Kjóta. Takhle vznikla třeba právě rozhledna Bára nebo Scholzberg.
Právě Scholzberg je památná stavba, která utkvěla i lidem mimo architektonickou bublinu. A kniha jí začíná.
Uvozuje ji citát: „První trylek v písni o svobodě.“ Martin Rajniš se v určitou chvíli rozešel s klasickou architekturou. Zbavil se kanceláře a vyrazil na cesty po světě, do Afriky, na Papuu Novou Guineu, přeplachtit Atlantik. Z cest se vrátil s novou vizí, s vizí architektury za dvacet třicet let a představil ji v roce 2000 v ROXY. Vznikl z toho pak Manifest přirozené architektury. Všem to přišlo skvělé, jen nebylo úplně zřejmé, jak to má přesně vypadat. Martin hledal skrze tvorbu — a na pozemcích, které dokoupil ke své chalupě, postavil z prken jako dutou hráň nejdřív Stodolu a pak na návrší věž Scholzberg. A tak zazněl první trylek o svobodě, jak říká. Měla stát jednu zimu — a nakonec vydržela na místě sedm let. Úplně přitom zvládl rozložit místní stavební úřad příběhem o tom, že to není stavba, ale dutá hráň ve tvaru věže s revizním schodištěm pro kontrolu rovnoměrnosti prosychání. Je to legendární příběh, který jsme vyprávěli už mockrát. Ale od té magie horizontálně kladených prken a spirálovitě se točícího schodiště se pak odvíjí další Martinovo uvažování o architektuře a další projekty. Tady si vyzkoušel, že to jde. Super je, že dnes, po dvaceti letech, se ty teze, které Martin představil tenkrát v ROXY, staly tématy i v globální architektuře.
Na mnoha vašich věžích je nahoře otočná červenobílá korouhev, která se hýbe podle toho, jak fouká vítr. Proč?
Korouhev je taková naše — Martinova — značka. Je tam z čiré radosti a jako symbol toho, jak vnímáme přírodu a její síly. Když fouká, otáčí se tam, kam jí příroda ukáže.
Proč potřebujeme stavět rozhledny, proč nám nestačí vylézt na kopec?
Protože toužíme po tom vidět, co je za rohem, za kopcem, za horizontem, posouvat hranice, objevit světy. Naše kniha nemá jen ponouknout lidi, aby vyrazili ven a došli na rozhlednu a vylezli nahoru. Ale i k tomu, aby popustili uzdu fantazii, nebáli se vynalézat, myslet nově, jít za svým snem, dál, výš. Když něco děláte, dělejte to pořádně. Ale s pokorou.
Proto stavíte ze dřeva, na znamení pokory před krajinou?
Ne beze zbytku. Věž nesmí být na místě, kde stojí, vetřelcem, to jistě. Ale nejde o materiál. I ze dřeva můžete postavit ošklivou nebo nevhodnou stavbu v krajině. Naopak znám rozhledny, které jsou krásné a skvělé a jsou postavené třeba z kamene, kovu nebo jsou zrcadlové a krajinu odrážejí. Na rozhlednu a vlastně na jakoukoli stavbu se budou lidi dívat třeba dvacet, padesát nebo víc let. Proto je potřeba stavět s respektem k místu, s pokorou a vlastně i trochu obyčejně.
